Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie  Radek Baborák

Česká filharmonie

Radek Baborák

Česká filharmonie

Druhý koncert pro lesní roh Richarda Strausse bývá označován za vrcholnou skladbu pro tento nástroj. Sólista v něm může osvědčit nejen technické mistrovství, ale také mimořádnou schopnost vedení fráze a tónovou kulturu. Interpretace Radka Baboráka patří k nejlepším na světě a bude jistě pro posluchače naprosto mimořádným zážitkem.

Délka programu 1 hod 45 min
Program

Bohuslav Martinů
Symfonie č. 4 H 305

Richard Strauss
Koncert pro lesní roh č. 2 Es dur

Leoš Janáček
Sinfonietta

Účinkující

Radek Baborák
lesní roh

Hudba Hradní stráže a Policie České republiky

Jiří Bělohlávek
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie  Radek Baborák
Rudolfinum — Dvořákova síň

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Koncert přinese zajímavé srovnání hudebních světů Richarda Strausse, Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka. Druhý koncert pro lesní roh Richarda Strausse bývá označován za vrcholnou skladbu pro tento nástroj. Sólista v něm může osvědčit nejen technické mistrovství, ale také mimořádnou schopnost vedení fráze a tónovou kulturu. Interpretace Radka Baboráka patří k nejlepším na světě a bude jistě pro posluchače naprosto mimořádným zážitkem. 

Rozsáhlý nahrávací plán České filharmonie zahrnuje spolupráci s řadou partnerů. V tomto abonentním programu se sejde hned několik projektů najednou. Čtvrtá symfonie, kterou Martinů napsal v Americe v jarních měsících roku 1945, v době blížícího se konce válečných útrap a očekávání klidnějších a příznivějších časů, bude součástí souborné audiovizuální série, která vzniká ve spolupráci s Českou televizí a německým Unitelem. Plány britského vydavatelství Decca zahrnují Janáčkovu Sinfoniettu, kterou filharmonici pod vedením Jiřího Bělohlávka provedou z nové notové edice Jiřího Zahrádky.

Účinkující

Hudba Hradní stráže a Policie České republiky  
Hudba Hradní stráže a Policie České republiky

Hudba Hradní stráže a Policie ČR začala psát svou historii v roce 1945. V prvních letech probíhal v orchestru rychlý tvůrčí proces, který v souvislosti s kvalitativními a organizačními změnami vyústil v roce 1953 ve jmenování tohoto tělesa Ústřední hudbou Ministerstva vnitra, a zároveň od tohoto roku začal orchestr vykonávat funkci Hudby Hradní stráže. Název Hudba Hradní stráže a Policie ČR, který plně vyjadřuje široký funkční záběr tohoto orchestru, vznikl po roce 1990 a Hudba jej užívá dodnes.

Mezi prvořadé povinnosti Hudby Hradní stráže a Policie ČR patří zajištění hudebního doprovodu při všech státních ceremoniích na Pražském hradě. Hudebně doprovází především průběh státních návštěv prezidentů a čelních představitelů zemí pozvaných prezidentem republiky a také se účastní spolu s čestnou jednotkou Hradní stráže nástupních audiencí velvyslanců. Doprovází taktéž slavnostní okamžiky při Řádových dnech ve Vladislavském i Španělském sále Pražského hradu. Účastní se rovněž řady protokolárních i pietních aktů na zámku v Lánech. Orchestr je zároveň významným služebním a kulturním reprezentantem Policie České republiky, přičemž plní veškeré služební úkoly vyplývající z tohoto jeho postavení. Dále spolupracuje se všemi složkami Integrovaného záchranného systému, zvláště s Hasičským záchranným sborem ČR.

Během 70 let trvající historie tělesa se vystřídaly na jednotlivých pozicích celé generace vynikajících hráčů a sólistů a v čele stanuly výrazné osobnosti našeho kulturního života jako například Jan Tausinger, plk. v.v. Mgr. Stanislav Horák, plk. v.v. Mgr. Miroslav Hanzal a další. Dnes stojí v čele tohoto tělesa plk. MgA. Václav Blahunek, Ph.D. Po celou dobu svého trvání se orchestr kromě svých povinností věnuje také koncertní a nahrávací činnosti.

Více než desetkrát byl soubor hostem Mezinárodního festivalu Pražské jaro a stál u zrodu svatováclavských koncertů na Pražském hradě, v jejichž tradici pokračuje dodnes. Mezi další významné pravidelné koncertní aktivity patří účast na festivalu Americké jaro, cyklus promenádních koncertů Na Valech, koncerty v chrámu sv. Víta a mnoho dalších, o čemž svědčí každoročně více než 200 vystoupení orchestru a jeho menších souborů. Samostatnou kapitolou aktivit tělesa je pořádání mezinárodního festivalu policejních orchestrů a pěveckých sborů FESTPOL, který se koná nepřetržitě od roku 1995 s dvouletou periodicitou v Praze.

Hudba Hradní stráže a Policie ČR navštívila při svých koncertních zájezdech téměř dvacet zemí Evropy i Asie a v roce 2002 také USA, kde v New Yorku koncertovala ve slavné Carnegie Hall. Ke každoročním zahraničním aktivitám orchestru patří koncertování v Německu, Rakousku nebo Itálii. Především v Itálii soubor hostoval od roku 1988 více než desetkrát. V květnu jubilejního roku 2015 provedl slavnostní koncert ve Vatikánu a doprovázel generální audienci Svatého Otce.

Ve výčtu zahraničních aktivit nesmí rovněž chybět bohatá spolupráce s mnoha významnými orchestry a pěveckými sbory z celé Evropy, se kterými se Hudba Hradní stráže a Policie ČR podílí na řadě hudebních projektů. Těleso nahrálo za celou dobu své existence stovky rozhlasových snímků a účinkovalo v desítkách televizních pořadů. Natočilo téměř dvě desítky dlouhohrajících gramofonových desek a více než 20 alb na kompaktních discích.

Jiří Bělohlávek  dirigent
Jiří Bělohlávek

Šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie
Hlavní hostující dirigent Rotterdamské filharmonie
Čestný dirigent BBC Symphony Orchestra

Po svém úspěšném působení na pozici šéfdirigenta BBC Symphony Orchestra byl renomovaný český dirigent Jiří Bělohlávek v roce 2012 jmenován hudebním a uměleckým ředitelem České filharmonie, přičemž s orchestrem BBC nadále vystupuje jako jeho čestný dirigent. Během své profesní dráhy působil Jiří Bělohlávek také jako šéfdirigent Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK (1977–89) a jako umělecký ředitel Pražské komorní filharmonie, nyní orchestru Prague Philharmonia (1994–2004). V roce 2006 byl jmenován předsedou umělecké rady festivalu Pražské jaro a od roku 2013 do roku 2017 zastával funkci hlavního hostujícího dirigenta Rotterdamské filharmonie.

Jako operní dirigent spolupracoval Jiří Bělohlávek s Vídeňskou státní operou, Královskou operou v Covent Garden, Metropolitní operou v New Yorku, operou v San Franciscu, Opéra National de Paris, madridským Teatro Real, operním festivalem v Glyndebourne, Curyšskou operou a pražským Národním divadlem. S hudebníky BBC Symphony Orchestra s velkým úspěchem uvedl a nahrál také několik koncertních provedení oper. V této sezóně potvrdil svou pověst vynikajícího dirigenta janáčkovského repertoáru, když v londýnské Royal Festival Hall dirigoval Českou filharmonii v koncertním provedení Její pastorkyně a v Sanfranciské opeře poté řídil i plné provedení tohoto díla. V rámci cyklu BBC Proms pak uvedl s BBC Symphony Orchestra rovněž Janáčkovu Věc Makropulos.

Česká filharmonie zažívá pod Bělohlávkovým vedením mimořádné úspěchy, a to jak na svém domovském pódiu v Praze, tak na rozsáhlých turné v zahraničí. V posledních třech sezónách koncertoval orchestr na třech kontinentech – kromě Evropy ještě v Asii a Severní Americe. Jeho nedávná rezidence ve vídeňském Musikvereinu byla velmi úspěšná a dala podnět k plánování podobných akcí v jiných světových hlavních městech. V lednu 2017 Česká filharmonie oznámila, že s Jiřím Bělohlávkem oficiálně prodloužila spolupráci až do roku 2022.

Kromě svého působení v Praze a zahraničních turné s Českou filharmonií hostuje Jiří Bělohlávek nadále u předních světových orchestrů – v posledních letech dirigoval například BBC Symphony Orchestra (včetně vystoupení na londýnských Proms), Newyorskou filharmonii, Pittsburgh Symphony Orchestra, National Symphony Orchestra se sídlem ve Washingtonu, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, orchestr lipského Gewandhausu a vídeňské symfoniky. V nadcházející sezóně ho vedle projektů s Českou filharmonií čeká i zajímavá spolupráce s tělesy Chicago Symphony Orchestra a Pittsburgh Symphony, s Orchestrem Bavorského rozhlasu v Mnichově, Rotterdamskou filharmonií, orchestrem lipského Gewandhausu, Petrohradskou filharmonií a dalšími soubory.

Na podzim roku 2017 absolvuje Bělohlávek s Českou filharmonií velké asijské turné, které zahrnuje koncerty v Japonsku a Koreji a na Tchaj-wanu. Kromě toho bude orchestr dirigovat také na evropských vystoupeních, z nichž nejvýznamnější bude v srpnu 2018 uvedení Janáčkovy Glagolské mše na Salcburském festivalu.

Jiří Bělohlávek má rozsáhlou diskografii; jedním z jeho nedávných projektů s Českou filharmonií je souborná nahrávka všech symfonií a koncertů Antonína Dvořáka. V nadcházející sezóně bude jeho spolupráce se společností Decca pokračovat diskem s nahrávkami sukovského repertoáru.

V roce 2012 byl Jiří Bělohlávek za své služby britské hudbě jmenován komandérem Řádu Britského impéria.

Radek Baborák  lesní roh
Radek Baborák

Za více než 25 let sólové kariéry oslovil svým mimořádným muzikantským projevem posluchače v nejvýznamnějších kulturních centrech po celém světě. Mezi jeho dirigentské partnery patří osobnosti jako Daniel Barenboim, Seiji Ozawa, Simon Rattle, Neeme Järvi, James Lewin, Vladimir Aškenazy, James de Priest, Marek Janowski.

Je hostem prestižních festivalů jako Salzburger Osterfestspiele, Maggiomusicale Fiorentino, Festival Bílé noci v Sankt Petěrburgu, Mezinárodní hudební festival Utrecht, Julian Rachlin and Friends Dubrovník, Jeruzalémský festival komorní hudby nebo Pražské jaro.

Jeho koncerty jsou přenášeny a vysílány televizními a rozhlasovými stanicemi, jako např. Euro Arts, BR, ARD, NHK, ČT, RTVE. Realizoval řadu nahrávek pro vydavatelství EMI, Supraphon, Exton, Arte Nova, Artesmon a Animal music.

Vystoupil jako sólista s orchestry, jako jsou Berlínská filharmonie, Mnichovská filharmonie, Orchestr Bavorského rozhlasu, Bamberští symfonikové, Bach Akademie Stuttgart, Berlínští barokní sólisté, Radio France Lyon, Suisse Romande Geneva, Philharmonique de Strassbourge, Helsinský rozhlasový orchestr, Petrohradská filharmonie, Moskevská filharmonie, Londýnský královský orchestr, Tonkünstler Orchestra Vídeň, Mozarteum Salzburg, Komorní orchestr Ference Liszta, Komorní orchestr Mito, Saito Kinen Memorial Orchestra, NHK Symphony Orchestra, RTVE Orchestra Madrid, Filharmonie Artura Rubinštejna Łódź.

Zcela ojedinělá je Baborákova popularita v Japonsku, kam od roku 1994 pravidelně jezdí na turné. Pro japonskou nahrávací společnost Octavia Records (Exton, Cryston) zrealizoval v průběhu deseti let více než 20 CD titulů.

Významnou a důležitou součástí hudebního života Radka Baboráka je komorní hudba. Založil a umělecky vede soubory Baborak Ensemble, Český hornový sbor, Pražští komorní sólisté. Je členem tělesa Afflatus Quintet, se kterým získal první cenu na soutěži ARD v Mnichově. Na recitálech vystupuje v duu s klavíristkou Yoko Kukuchi, s varhaníkem Alešem Bártou a harfistkou Janou Bouškovou. Je členem souboru Berlín – Mnichov – Vídeň Oktet. Jako komorní hráč je pravidelně zván ke spolupráci s mimořádnými muzikanty a osobnostmi.

Radek Baborák působil jako docent v Boloni – Fondazione Arturo Toscanini, profesorsky hostuje na TOHO University Tokyo, Escuela superior de Música Reina Sophia a vyučuje na HAMU v Praze. Hornové kursy vedl v Německu a Švýcarsku.

Narodil se v Pardubicích v roce 1976. V osmi letech začal studovat hru na lesní roh u Karla Křenka. Pod jeho vedením se stal absolutním vítězem rozhlasové soutěže Concertino Praga, získal 3. cenu na soutěži Pražského jara, 1. místo v interpretační soutěži soudobé hudby a stal se laureátem Grand Prix Unesco.

V letech 1990–1994 pokračoval ve studiích na Pražské konzervatoři ve třídě profesora Bedřicha Tylšara. Během studií zvítězil na soutěžích v Ženevě (1993), Markneukirchenu (1994), ARD v Mnichově (1994). Obdržel cenu Grammy Classic Award (1995) a cenu Dawidov.

V osmnácti letech mu bylo nabídnuto místo prvního hornisty v České filharmonii, zcela výjimečně bez konkurzu, na kterém setrval dva roky. V letech 1996–2000 působil jako sólohornista Mnichovských filharmoniků. V roce 2001 uzavřel exkluzivní smlouvu u Bamberských symfoniků. Jeho působení v orchestrech se uzavřelo v Berlínské filharmonii v sezonách 2003–2010.

Skladby

Bohuslav Martinů — Symfonie č. 4 H 305

Bohuslav Martinů (1890–1959) získal v roce 1923 stipendium československého ministerstva školství ke studiu skladby u Alberta Roussela v Paříži. Opustil tak svou vlast, do které se už nikdy natrvalo nevrátil. V Paříži na něj mohutně zapůsobila tvůrčí atmosféra tehdejší kulturní evropské metropole, zejména však jazz, hudební poetika Pařížské šestky a také ohlasy spolupráce Igora Stravinského s Ďagilevovým ruským baletním souborem, jehož vystoupení měl možnost shlédnout již v roce 1914 u příležitosti jejich pražského zájezdu.

V meziválečné době se Martinů o prázdninách ještě vracíval do rodné Poličky, kde také hojně komponoval. Poté, co nacistická vojska obsadila Paříž, byl nucen uprchnout přes Portugalsko do Spojených států amerických, kde na několik dalších let našel nový domov. Po roce 1948 už nebylo možné vrátit se do Československa, a tak Martinů žil od roku 1953 střídavě ve Francii, v Itálii a nakonec ve Švýcarsku, kde zemřel.

Komponování symfonií se dlouho vyhýbal. V pařížském hudebním prostředí dvacátých a třicátých let minulého století byla totiž tato forma považována za romantický přežitek a zdejší skladatelé se spíše snažili psát pro méně obvyklá nástrojová uskupení. Teprve v Americe složil dvaapadesátiletý Martinů svou první symfonii a od té doby se k této formě takřka každoročně vracel. Z celkově šesti symfonických skladeb zůstává nejoblíbenější a nejhranější jeho Symfonie č. 4. Martinů ji komponoval v jarních měsících roku 1945 plný radosti a optimismu z končících válečných útrap a v naději, že se brzy vrátí do své vlasti, kde pro něj bylo připraveno profesorské místo na mistrovské škole pražské konzervatoře. Byl přesvědčen, že jde o poslední velkou skladbu amerického exilu a že je jeho návrat do Československa nadosah. Další události však bohužel ukázaly, že tato očekávání byla marná.

Radostná první věta Poco moderato svou dvoudílnou stavbou připomíná strukturní řešení barokních suit. Její motivická práce a harmonické postupy jsou však barokní hudbě značně vzdáleny a stojí oběma nohama v hájemství soudobé tvorby. Druhá věta ve formě dravého tanečního scherza s kontrastním lyrickým středním dílem je vystřídána snově procítěným Largem. Optimistické vyznění celé symfonie podtrhuje závěrečné Poco allegro. Světová premiéra Čtvrté symfonie Bohuslava Martinů se uskutečnila 30. listopadu 1945 ve Filadelfii; o necelý rok později byla provedena Českou filharmonií za řízení Rafaela Kubelíka.

Leoš Janáček — Sinfonietta

Janáček jako skladatel na svůj první výraznější úspěch čekal dvaašedesát let – jen těžko najdeme v dějinách hudby obdobný příklad tak pozdní skladatelské realizace. Ale na rozdíl od Smetany si o Janáčkových pozdních skladbách nikdo pochybovat nedovolil. Velká válka znamenala konec starého světa s jeho vytříbenou kulturou elit. Svět se změnil. A tuto změnu reflektovala i umění, včetně hudby. Zatímco většina skladatelů (často i mnohem mladších než Janáček) nebyla ochotna nebo schopna přizpůsobit svou tvorbu duchu nové doby, Janáček rozkvetl jako růže z Jericha.

Stal se chloubou mladé Československé republiky a během necelého desetiletí vychrlil svá vrcholná díla – Taras Bulba, Sinfonietta, Zápisník zmizelého, oba smyčcové kvartety, Glagolská mše, Concertino pro klavír a komorní soubor, Capriccio pro klavír levou rukou a komorní soubor – to není pouhý výčet skladeb, nýbrž světový koncertní repertoár 20. století. Po úspěchu dlouho odmítané opery Její pastorkyňa pak během pouhých sedmi let napsal další čtyři opery – Káťu Kabanovou, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos a Z mrtvého domu –, jež se všechny staly součástí repertoáru světových scén. Janáček je dodnes v zahraničí nejhranějším českým operním skladatelem.

„Přicházím s mladým duchem naší republiky, mladou hudbou, nejsem ten, který se rád dívá dozadu, nýbrž ten, který raději hledí dopředu,“ řekl Janáček v Anglii v dubnu 1926, tedy v době, kdy komponoval Sinfoniettu. A Sinfonietta vskutku v sobě dokonale spojovala vše, pro co měl prvorepublikový občan pracovat: Pro slávu národa, pro nový rozvoj Sokolstva, pro bezpečnost republiky. Boleslav Vomáčka po pražské premiéře, popisoval v Lidových novinách vznik Sinfonietty na základě informací přímo od skladatele: Janáček si prý šel v Písku s nedůvěrou poslechnout fanfáry, „jakých dosud neslyšel“, vytrubované vojáky v „historických krojích“. Tento zážitek pak znovuoživily Lidové noviny, jež ho poprosily, aby „napsal pro ně k sokolským slavnostem ‚nějaké noty‘“. Janáček přemýšlel jenom chvíli, „až mu hlavou bleskla myšlenka: Sokolové – červené košile – tož fanfáry! A naskicoval hned několik fanfár. Z těch však pojednou v jeho hlavě počala rozrůstati hudba, věta po větě, až v krátké době asi tří týdnů ležela před mistrem hotová partitura Sinfonietty.“ Z příležitostného námětu tak vzniklo velké dílo, nesmírné obohacení naší symfonické tvorby.

Richard Strauss — Koncert pro lesní roh č. 2 Es dur

Německý skladatel a dirigent Richard Strauss řadu let působil jako intendant a dirigent v několika německých operních domech i ve Vídni a byl ve své době považován za skvělého operního, ale i symfonického interpreta. Coby skladatel proslul především jako autor programních symfonií, symfonických básní a patnácti oper. Dodnes jsou populární také jeho písně, kterých napsal přibližně 150.

Strauss měl již od dětství velmi blízko k lesnímu rohu; jeho otec byl totiž vynikajícím hráčem na tento nástroj, působil v orchestru mnichovské dvorní opery a pro lesní roh také komponoval. Richard Strauss napsal pro hornu několik komorních skladeb a především dva koncerty. Není bez zajímavosti, že obě tato díla jsou psána v tónině Es dur a vzhledem k datu vzniku je od sebe dělí téměř 60 let. Koncert pro lesní roh a orchestr č. 2 byl komponován roku 1942, tedy v době, která nebyla v Evropě (a v Německu obzvlášť) pro mnohé ani zdaleka jednoduchá. Strauss nebyl žádným aktivním bojovníkem proti nacismu a považoval se za zcela apolitického umělce. Jelikož nenásledoval mnohé své kolegy a z Německa neemigroval, musel se s národně-socialistickým režimem potýkat, a to zejména tehdy, kdy se před ním snažil bránit svou snachu i spolupracovníky, kteří byli židovského původu.

Brzy po nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 byl ovšem bez vlastního přičinění ministrem nacistické propagandy Josephem Goebelsem jmenován do čela Říšské hudební komory, která měla podporovat rasově čistou německou hudbu. Strauss se ale své funkce brzy vzdal. Toto jeho epizodní angažmá však mělo za následek, že byl po válce v rámci denacifikace důkladně prověřován.

Druhý hornový koncert začíná poněkud netradičně fanfárovou kadencí sólového nástroje. Další průběh první části Allegro nám svou lehkostí a srozumitelností (zejména v orchestru, v němž dominují smyčce) připomíná instrumentální koncerty Straussova oblíbence Mozarta. První věta ústí attaca do lyrické střední části Andante, pro kterou jsou charakteristické intonačně náročné dlouhé tóny lesního rohu. Závěrečné rondo, opět v tempu Allegro, prověří instrumentální zdatnost sólového hráče naopak v krátkých tónech hraných v rychlých sledech. Premiéra této skladby se uskutečnila 11. srpna 1943 na Salcburském festivalu s Vídeňskými filharmoniky a Gottfiedem Freibergem na postu sólisty.