Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Kahchun Wong

Česká filharmonie

Kahchun Wong

Česká filharmonie

Oba umělci, kteří se představí v druhém programu cyklu „O“, přicházejí na osobní doporučení šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka. Houslista Yu-Chien Benny Tseng byl spolu s Josefem Špačkem sólistou minulého turné České filharmonie po Číně a dirigent Kahchun Wong zvítězil loni v Mezinárodní soutěži Gustava Mahlera v Bamberku, kde byl Jiří Bělohlávek člene

Délka programu 2 hod
Program

Joseph Haydn
Symfonie č. 44 e moll Hob I/44

Wolfgang Amadeus Mozart
Koncert pro housle a orchestr č. 4 D dur K 218

Robert Schumann
Symfonie č. 4 d moll op. 120

Účinkující

Yu-Chien Benny Tseng
housle

Kahchun Wong
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Kahchun Wong
Rudolfinum — Dvořákova síň
6. 1. 2018  sobota — 15.00
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Benny Tseng pochází z Taiwanu a je laureátem dvou velkých mezinárodních houslových soutěží. V roce 2012 byl pátý ve finále Soutěže královny Alžběty v Bruselu a v roce 2015 získal druhou cenu v Čajkovského soutěži v Moskvě, přičemž první cena nebyla udělena. Podobně jako Josef Špaček je absolventem Curtisova institutu ve Filadelfii.

Singapurský dirigent Kahchun Wong loni úspěšně debutoval se třemi nejlepšími čínskými orchestry: China Philharmonic, Shanghai Philharmonic a Guangzhou Symphony. Podobně jako Ben Gernon byl asistentem Gustavo Dudamela v Los Angeles a představil se rovněž s Orchestrem lipského Gewandhausu a Bamberskými symfoniky. Mezi jeho učiteli najdeme osobnosti jako Kurt Masur, Bernard Haitink nebo Esa‑Pekka Salonen.

Účinkující

Yu-Chien Tseng  housle
Yu-Chien Tseng

Tchajwanský houslista Yu-Chien (Benny) Tseng si rychle získává mezinárodní reputaci jako mimořádně slibný mladý sólista a chválu za svou „eleganci, vyváženost a fantastickou virtuozitu“.

Umělec studoval u Aarona Rosanda a Idy Kavafian na Curtisově hudebním institutu a získal první ceny v Singapurské mezinárodní houslové soutěži a v Sarasatově houslové soutěži ve španělské Pamploně. V červenci 2015 získal druhou cenu na 15. mezinárodní soutěži Čajkovského.

Yu-Chien Tseng rozvíjí svou slibnou sólistickou kariéru a hrál se soubory takových jmen, jako jsou Filadelfský orchestr, Belgický národní symfonický orchestr, Symfonický orchestr Tchaj-Pej, Tchajwanský národní symfonický orchestr, Orquesta Sinfónica de Navarra a Orchestre Royal de Chambre de Wallonie. V roce 2015 provedl Tseng Mozartův Houslový koncert č. 5 na gala koncertu 15. mezinárodní soutěže Čajkovského v Moskvě s orchestrem Mariinského divadla za řízení Valerije Gergijeva. Na gala koncertu v Petrohradě zahrál Houslový koncert Čajkovského. Pod Gergijevovým vedením vystupoval rovněž na dirigentově festivalu ve finském Mikkeli a na turné po Tchaj-wanu v listopadu roku 2015 s Mnichovskou filharmonií hrál koncerty Čajkovského a Brahmse. Recitálově Yu-Chien Tseng vystoupil na Tchaj-wanu, ve Španělsku, Belgii, Číně a Spojených státech. Jeho první nahrávka představuje album houslových sonát francouzských skladatelů (Franck, Ravel, Debussy), vyšla v roce 2012 u společnosti Fuga Libera.

Houslista hraje na nástroj vytvořený v roce 1732 Giuseppem Guarnerim del Gesu, jemuž se dle původního majitele přezdívá „Castelbarco-Tarisio“; nástroj zapůjčila tchajwanská Chi-Mei Culture Foundation.

Kahchun Wong  dirigent
Kahchun Wong

Singapurský dirigent Kahchun Wong, který si od časopisu Musical America vysloužil pochvalu za svou hlubokou a upřímnou muzikálnost, na sebe upoutal mezinárodní pozornost v květnu 2016, kdy zvítězil v Mahlerově dirigentské soutěži. V tomto ohledu kráčel ve šlépějích Gustavo Dudamela, který mu okamžitě poskytnul dirigentské stipendium u Filharmonie Los Angeles na sezonu 2016/2017. Po pozoruhodném debutu u Norimberských symfoniků v říjnu 2016, který byl zorganizován na poslední chvíli, byl Kahchun Wong jmenován novým šéfdirigentem orchestru s účinností od sezony 2018/2019.

Mezi zlaté hřeby sezony 2017/2018 patří jeho debuty v Evropě u České filharmonie, orchestru Konzerthausu v Berlíně, Orchestre Capitole du Toulouse, Staatskapelle Weimar, Staatsphilharmonie Rhineland-Pfalz, Lucemburské filharmonie, Teatro lirico Giuseppe Verdi di Trieste a Orquestra de València, a také debuty v Asii u Tokijské filharmonie, Tokijského symfonického orchestru, Filharmonie Kanagawa, Tchajwanského národního symfonického orchestru a symfonického orchestru v čínském městě Šen-čen. Wong opětovně zavítá k Bamberským symfonikům, Čínské filharmonii, Filharmonii George Enescu a symfonickým orchestrům v Kchun-min, Šanghaji a Singapuru. S Norimberskými symfoniky se v prosinci 2017 vydá na rozsáhlé turné po Číně a v létě 2018 bude dirigovat na Klassik Open Air, což je největší evropský festival klasické hudby pod širým nebem.

Jako chráněnec dnes již zesnulého Kurta Masura měl Wong tu výsadu, že s Masurem v posledních letech jeho života několikrát sdílel dirigentský stupínek. Byl rovněž asistentem Gustavo Dudamela a Esa-Pekka Salonena u Filharmonie Los Angeles, jakož i Valerije Gergijeva a Yannicka Nezet-Seguina u Rotterdamské filharmonie. V lednu 2018 vycestuje s Ivánem Fischerem a Budapešťským festivalovým orchestrem na severoamerické turné.

Wong se hudbě věnuje od sedmi let, kdy se začal učit hrát na kornet. Poté, co dva roky sloužil jako vojenský hudebník v singapurské armádě, studoval skladbu na Yong Siew Toh Conservatory of Music v Singapuru a dirigování na Hanns-Eisler Musikhochschule v Berlíně. Studoval dvakrát u Bernarda Haitinka na velikonočním festivalu v Lucernu, u Roberta Spana na hudebním festivalu v Aspenu a u Gustava Meiera na Cabrilleho festivalu soudobé hudby, kde mu bylo uděleno dirigentské stipendium Bruno Waltera.

Skladby

Joseph Haydn — Symfonie č. 44 e moll Hob I/44

Symfonie č. 44 e moll „Smuteční“ Hob I/44byla napsána v roce 1771, kdy Joseph Haydn působil na knížecím dvoře Esterházyů. Jako kapelník orchestru opatřoval dvůr svými kompozicemi, které měly udržovat krok s dobou. Ambiciózní uherská šlechta toužila po tom, aby v jejích nově postavených reprezentativních sídlech, jež se měla co nejvíce přiblížit lesku Versailles či Schönbrunnu, zněla svěží moderní hudba a Haydn se stal v tomto směru ideální volbou. Jeho služba, k níž patřila kromě komponování například také odpovědnost za členy orchestru, péče o nástroje a hudební knihovnu, se nakonec protáhla na třicet let. Kladnou úlohu v tom jistě sehrálo nejen štěstí, ale i skladatelova nekonfliktní, laskavá, skoro až otcovská povaha. Ve stáří na tuto životní etapu vzpomínal s vděčností: „Můj kníže byl spokojen se všemi mými pracemi, zakoušel jsem potlesk, jako vedoucí orchestru jsem mohl dělat pokusy, pozorovat, co způsobuje účinek a co ho tlumí, také vylepšovat, přidávat, škrtat, vážit. Byl jsem odloučen od světa, nikdo v mé blízkosti až na mne samého mě nemohl vztekat a zlobit, a tak jsem se musel stát originálním.“

Dnes si tvorbu Josepha Haydna spojujeme zejména se symfoniemi a smyčcovými kvartety, v nichž se projevil jako odvážný experimentátor. V 70. letech 18. století se věnoval tvorbě symfonií, které myšlenkově spojil s citovým hnutím Sturm und Drang (Bouře a vzdor). Projevilo se to v upřednostňování mollových tónin, kontrastnější dynamice, rytmické naléhavosti a v použití barokního kontrapunktu. Většinu z těchto prvků najdeme také v Symfonii č. 44 e moll „Smuteční“, ať už je to úvodní motiv neklidné první věty Allegro con brio, hlavní část druhé věty, která je kánonem v oktávě (hluboké smyčce nastupují s totožnou melodií jako housle, avšak o oktávu níž a o tři doby později), půvabně klidné Adagio nebo rozbouřené Finale věty závěrečné. K originalitě této skladby patří umístění Menuetu na pozici druhé věty (na svou dobu se jedná spíše o výjimku) a tóninová jednota: všechny věty jsou v hlavní tónině vyjma střední části Menuetu a věty třetí, které jsou napsány ve stejnojmenné tónině E dur.

Svůj nehudební název dostala symfonie snad přímo od Haydna, který si přál, aby pomalá věta tohoto díla zazněla při jeho pohřbu. Skutečnost byla ale nakonec jiná a při velkolepém smutečním obřadu se hrálo Requiem skladatelova mladšího přítele Wolfganga Amadea Mozarta.

Wolfgang Amadeus Mozart — Koncert pro housle a orchestr č. 4 D dur K 218

Všechny Mozartovy houslové koncerty jsou si něčím podobné, a přece je každý jiný. Tuto jednotu v rozmanitosti dokáže vytvořit vskutku jen génius, jímž Mozart bezpochyby byl. Mysl vysoké inteligence, hravosti, logiky a zároveň té nejbohatší invence, jakou si vůbec umíme představit, dokázala propojit všechny již uplynulé i právě přítomné hudební proudy a spojit je v oceán, v jehož vodách je stále co objevovat.

Tyto koncerty vznikly v letech 1773–1775 v Salcburku. Ve všech skladatel respektuje vivaldiovský třívětý model jako základ, propojuje v nich italskou a francouzskou houslovou hudbu a zároveň jimi stvrzuje tehdejší velkou popularitu houslových skladeb nejrůznějších podob a rozměrů.

Houslový koncert č. 4 D dur KV 218 psal Mozart původně možná pro sebe – z dobových svědectví i houslových partů vyčteme, že byl vynikajícím sólistou a znalcem hry na tento nástroj. Žádné osobní věnování sice do notového partu nenapsal, víme ale, že koncert později upravil pro salcburského dvorního koncertního mistra, ředitele a houslistu Antonia Brunettiho (1744–1786) a že jeho koncerty hrával také zdatný salcburský virtuóz Johann Anton Kolb. Pro čtvrtý houslový koncert je typické, že navazuje jednak na tradici italského instrumentálního koncertu, s nímž se mohl skladatel setkat během svých cest, jednak je také prošpikován francouzskými prvky, a to zejména v závěrečné větě.

Skladbu zahajuje fanfárové „vojenské“ unisono orchestru, na jehož volání odpovídají posléze sólové housle ve velmi vysoké poloze. Uslyšíme tu jemné odstíny dynamiky, drobná překvapení a roztomilá echa. V lyrické pomalé větě rozvíjí skladatel graciézní dialog mezi sólovým nástrojem, jehož part se odvíjí spíše v nižší poloze, a orchestrem. Závěrečné rondo přináší dvě kontrastní témata, Andante grazioso a svižné, italsky temperamentní Allegro ma non troppo, technicky obtížné pasáže, taneční galantnost i neodolatelný mozartovský smysl pro humor. Při třetím návratu Andante zazní namísto melodie prvního tématu francouzský tanec musette s lidovou melodií zřejmě štrasburského původu.

Robert Schumann — Symfonie č. 4 d moll op. 120

V prosinci roku 1839 vylíčil Robert Schumann své vytoužené lásce Claře zážitek z poslechu „Velké“ symfonie C dur Franze Schuberta: „…nedá se to popsat; nástroje znějí jako lidské hlasy – nadmíru geniální – instrumentace nad Beethovena – a délka, tato nebeská délka jako román ve čtyřech svazcích, delší než Beethovenova symfonie (Devátá). Byl jsem absolutně šťastný a přál jsem si pouze, abys byla mou ženou a abych dokázal psát takové symfonie.“ O několik měsíců později se Schumannovy sny začaly plnit: v září následujícího roku se s milovanou Clarou oženil a hned začátkem roku 1841 se ponořil do tvorby symfonických děl. Stejně jako jeho kolegové musel také on hledat způsob, jak vykročit z Beethovenova a Schubertova stínu a jak zároveň vpravit do této rozsáhlé formy dobové filozofické směry, jako byl například historismus. Jednou z prvních skladatelových odpovědí na tuto čím dál komplikovanější otázku se stala právě Symfonie č. 4 d moll.

Skladba se měla původně jmenovat „Clara“ podle ženy, jejíž osobnost chtěl Schumann vyjádřit skupinou fléten, hobojů a harf, nakonec ale zůstala symfonie bez názvu. Autor ji dokončil v říjnu roku 1841, měsíc po narození první dcery Marie. Premiéra se konala 6. prosince téhož roku v Lipsku. Orchestr Gewandhausu dirigoval houslista a skladatel Ferdinand David (1810–1873). První provedení se příliš nevydařilo, většina publika se zajímala spíše o tehdejší hvězdy Franze Liszta a Claru, kteří na koncertě vystoupili jako klavírní duo. Schumann symfonii odložil, o deset let později se však k tomto dílu vrátil a celé ho „re-instrumentoval“. Symfonie zvukově zmohutněla a tentokrát u publika obstála. Pro zajímavost dodejme, že první, zvukově lehčí a transparentnější verzi si oblíbil Johannes Brahms a navzdory Clařiným námitkám ji v roce 1891 vydal.

Schumannova Čtvrtá symfonie je na svou dobu radikální, těžko zařaditelné dílo, jež plyne bez přerušení mezi jednotlivými částmi. Sám autor jej později nazval symfonickou fantazií a posluchač se může sám rozhodnout, zda bude skladbu považovat za vícevětou symfonii, několikadílnou fantazii, anebo objemnou sonátovou formu. Schumann zde systematicky pracuje s malým množstvím hudebního materiálu, který obměňuje a staví do souvislostí: kantabilní téma úvodu se později objeví jako vedlejší téma Romanze (2. věta), první téma hybné části Lebhaft (1. věta) je použito jako rámec Scherza (3. věta) s návratem ještě ve větě závěrečné, třetí fanfárové téma zazní v první větě v dechových dřevěných nástrojích za podpory žesťů s tympány a vrací se poté jako hlavní téma finále.