Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Zahajovací koncert 122. sezony

Česká filharmonie

Zahajovací koncert 122. sezony

Česká filharmonie

Při zahájení sezony vystoupí poprvé s Českou filharmonií světová houslová hvězda Leonidas Kavakos. Řecký houslista a dirigent patří k nejvýraznějším hudebním osobnostem současnosti. Je držitelem řady prestižních hudebních ocenění a pravidelným sólistou Berlínských, Vídeňských či Mnichovských filharmoniků.

Koncert z řady LS
Délka programu 2 hod 15 min
Program

Dmitrij Šostakovič
Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll op. 77

Gustav Mahler
Symfonie č. 4 G dur

Účinkující

Leonidas Kavakos
housle

Marta Reichelová
soprán

Jakub Hrůša
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Zahajovací koncert 122. sezony
Rudolfinum — Dvořákova síň
19. 10. 2017  čtvrtek — 19.30
Nelze objednat online
20. 10. 2017  pátek — 19.30
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

V minulé sezoně byl rezidenčním umělcem Newyorské filharmonie, s níž mimo jiné premiéroval Houslový koncert Lery Auerbach. V roce 2015 byl Leonidas Kavakos sólistou prestižního Evropského koncertu Berlínských filharmoniků a loni absolvoval americké turné se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Marisem Jansonsem.

Svůj První houslový koncert napsal Dmitrij Šostakovič pro Davida Oistracha. Při tvorbě s ním dílo podrobně konzultoval a výsledek je díky tomu znamenitý po hudební i nástrojové stránce. Premiéru hrál David Oistrach roku 1955 s Leningradskou filharmonií a Jevgenijem Mravinským a koncert se setkal od začátku s úspěchem. V první větě vzdává Šostakovič poctu Elgarovu Violoncellovému koncertu, ve druhé větě používá tóny DSCH jako svůj hudební portrét a ve třetí větě staví proti sobě téma své Sedmé a Beethovenovy Páté symfonie.

Čtvrtá symfonie patří k Mahlerovým nejhranějším. Jejím hlavním tématem je píseň „Das himmlische Leben“ (Nebeský život) ze sbírky Chlapcův kouzelný roh. Celá symfonie se točí kolem tematického materiálu zmíněné písně, která zazní v podání sólového sopránu v závěrečné čtvrté větě.

Účinkující

Leonidas Kavakos  housle
Leonidas Kavakos

LEONIDAS KAVAKOS
housle, dirigent

Leonidas Kavakos je znám po celém světě jako houslista a umělec vzácných kvalit. Proslul na nejvyšší úrovni svou virtuozitou, výjimečnou muzikalitou a integritou svého přednesu. Spolupracuje s předními světovými orchestry a dirigenty a nahrává výhradně u hudebního vydavatelství Sony Classical.

V životě měl tři důležité mentory – Steliose Kafantarise, Josefa Gingolda a Ference Radose, se kterým stále ještě pracuje. Ve věku 21 let Kavakos zvítězil ve třech velkých soutěžích: v Sibeliově soutěži v roce 1985 a v Paganiniho a Naumburgově soutěži roku 1988. Tento úspěch vedl k nahrávce Sibeliova původního Houslového koncertu (1903/4), prvního záznamu této verze v dějinách, která získala cenu časopisu Gramophone „Koncert roku 1991“.

Kavakos nyní nahrává exkluzivně pro společnost Sony Classics. Na nejnovějším CD, vydaném v říjnu 2019 s předstihem k 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena, které oslavíme v roce 2020, nahrál společně se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu Beethovenův Houslový koncert a spolu se členy tohoto orchestru ještě jeho Septet. V jubilejním roce bude Kavakos Beethovenův Houslový koncert současně hrát a dirigovat s mnoha orchestry v Evropě i v USA. Bude také hrát kompletní cyklus jeho houslových sonát v Šanghaji, Kantonu, Miláně a Římě a dávat sólové beethovenské recitály na mnoha místech, například v Londýnské Wigmore Hall, v Barceloně, Parmě nebo Kodani.

V roce 2007 nahrál Kavakos všechny Beethovenovy Houslové sonáty s Enricem Pacem, a toto CD získalo cenu ECHO Klassik „Instrumentalista roku“. Časopis Gramophone jej jmenoval „Umělcem roku 2014“.

Další ocenění získal v roce 2017, kdy mu byla udělena prestižní dánská Hudební cena Léonie Sonningové, kterou každoročně získá mezinárodně uznávaný skladatel, dirigent, instrumentalista či zpěvák. Předchozími oceněnými byli Daniel Barenboim, Leonard Bernstein, Pierre Boulez, Alfred Brendel, Benjamin Britten, Dietrich Fischer-Dieskau, Yehudi Menuhin, sir Simon Rattle, Mstislav Rostropovič, Arthur Rubinstein a Dmitrij Šostakovič.

Srpen 2019 byl pro Leonidase Kavakose nabitým měsícem: po festivalu ve Verbier, kde měl recitál s Jevgeniem Kissinem a jako sólista a dirigent festivalového komorního orchestru spolu s violistou Antoinem Tamesitem provedl Mozartovu Koncertantní sinfonii, zahrál Beethovenovo Klavírní trio na Tanglewoodském hudebním festivalu, kde mu byli partnery violoncellista Yo-Yo Ma a klavírista Emanuel Ax, s nímž poté v duu hrál i Beethovenovy Houslové sonáty. Srpen zakončil s Bostonskými symfoniky, s nimiž vystoupil jako sólista v Beethovenově Houslovém koncertu a dirigent Dvořákovy Symfonie č. 7.

Kavakos byl také jako „hvězdný umělec“ pozván na festival v Lucernu, kde spolu s Yannickem Nézet-Séguinem vystoupil s Lucernským festivalovým orchestrem a dále jako sólista spolupracoval s Mariinským orchestrem a Valerijem Gergievem, s Vídeňskými filharmoniky a Andrésem Orozco-Estradou a své působení na festivalu završil recitálem s klavíristkou Yujou Wang.

V sezoně 2019/2020 se Leonidas Kavakos kromě koncertů s významnými orchestry v Evropě a ve Spojených státech amerických opět spojí s klavíristou Emanuelem Axem a violoncellistou Yo-Yo Mou a společně zahrají Beethovenova tria a sonáty v newyorské Carnegie Hall. Zúčastní se také dvou asijských turné – nejprve jako sólista se Singapurskými symfoniky a Filharmonií Soul, představí se i na sólovém recitálu ve Velkém národním divadle v Pekingu, poté na jaře vystoupí s Hongkongskou filharmonií a s Tchajwanským národním symfonickým orchestrem a následně společně s Enricem Pacem zahrají Beethovenovy Houslové sonáty v Šanghaji a Kantonu.

V poslední době se Leonidas Kavakos výrazně vyprofiloval jako dirigent; řídil Londýnský symfonický orchestr, Newyorskou filharmonii, Houstonské a Dallaské symfoniky, kolínský Gürzenich-Orchester, Budapešťský festivalový orchestr, Vídeňské symfoniky, Evropský komorní orchestr, Národní akademii svaté Cecílie, festivalový orchestr Hudebního máje ve Florencii, Filharmonii benátského divadla La Fenice a Symfonický orchestr Dánského rozhlasu. V nadcházející sezoně se vrátí ke dvěma orchestrům, s nimiž si jako houslista a dirigent vytvořil úzké vazby: Orchestre de la Suisse Romande a Orchestre philharmonique de Radio France. V této sezoně také jako sólista a dirigent vystoupí s Českou filharmonií, Německým symfonickým orchestrem Berlín a Národním orchestrem italského rozhlasu Turín.

Leonidas Kavakos se narodil a vyrůstal v hudební rodině v Aténách, kde se nyní každoročně podílí na vedení mistrovských kurzů pro housle a komorní hru, které přitahují houslisty a soubory z celého světa a jsou odrazem jeho upřímné snahy dále předávat hudební vědomosti a tradice. Součástí této tradice je umění výroby houslí a smyčců, které Kavakos považuje za velké mystérium a dodnes neodhalené tajemství. Kavakos hraje na housle „Willemotte“ Stradivarius z roku 1734 a dále vlastní moderní housle, které vyrobili F. Leonhard, S. P. Greiner, E. Haahti a D. Bagué.

Jakub Hrůša  dirigent
Jakub Hrůša

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a londýnského Philharmonia Orchestra.

Je častým hostem mnoha nejproslulejších světových orchestrů, v sezoně 2018/2019 debutoval s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Orchestre de Paris a NHK Symphony a ke všem byl okamžitě pozván znovu. Vedle svých titulárních dirigentských pozic se těší také z úzkého vztahu s Královským orchestrem Concertgebouw, Clevelandským orchestrem, Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Newyorskou filharmonií, orchestrem lipského Gewandhausu, Chicagskými symfoniky, Vídeňskými symfoniky, Mahlerovým komorním orchestrem, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin, Orchestre Philharmonique de Radio France, Vídeňským rozhlasovým symfonickým orchestrem, Tokijským metropolitním symfonickým orchestrem a Melbournským symfonickým orchestrem. V sezoně 2019/2020 se navrátí k Berlínským filharmonikům a bude debutovat s Pittsburskými symfoniky, v Curyšské opeře (nová inscenace Věci Makropulos) a v Nizozemské národní opeře (nová inscenace Rusalky pro Holland Festival s Královským orchestrem Concertgebouw). V létě se opět vrátí na Glyndebournský festival dirigovat operu Život prostopášníka.

Jeho vztah s předními vokálními a instrumentálními sólisty zahrnoval v posledních sezonách spolupráci s takovými hvězdami, jako jsou Behzod Abduraimov, Pierre-Laurent Aimard, Piotr Anderszewski, Leif Ove Andsnes, Emanuel Ax, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Jonathan Biss, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Renaud Capuçon, Isabelle Faust, Bernarda Fink, Martin Fröst, Julia Fischer, Vilde Frang, Sol Gabetta, Véronique Gens, Christian Gerhaher, Kirill Gerstein, Vadim Gluzman, Karen Gomyo, Augustin Hadelich, Hilary Hahn, Barbara Hannigan, Alina Ibragimova, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Sergej Chačatrjan, Denis Kožuchin, Lang Lang, Igor Levit, Jan Lisiecki, Albrecht Mayer, Johannes Moser, Viktoria Mullova, Anne Sofie Mutter, Kristine Opolais, Stephanie d’Oustrac, Emmanuel Pahud, Olga Pereťatko, Jean-Guihen Queyras, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Daniil Trifonov, Simon Trpčeski, Mitsuko Uchida, Klaus Florian Vogt, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann a Nikolaj Znaider.

Jako operní dirigent je pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne, kde nastudoval opery Vanessa, Příhody lišky Bystroušky, Sen noci svatojánské, Carmen, Utahování šroubu, Don Giovanni a La bohème a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour. Mimo to také připravil představení pro Royal Opera House, Covent Garden (Carmen), Vídeňskou státní operu (nové nastudování Věci Makropulos), Opéra National de Paris (Rusalka a Veselá vdova), Frankfurtskou operu (Triptych) a Curyšskou operu (Věc Makropulos).

Mezi jeho nahrávky se nově zařadily první dvě desky nového cyklu Dvořákových a Brahmsových symfonií a Smetanova Má vlast s Bamberskými symfoniky (vydavatelství Tudor). Z Dalších nahrávek zmiňme Bartókův i Kodályho Koncert pro orchestr s Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin (Pentatone). S Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra také natočil Berliozovu Fantastickou symfonii, Straussovu Alpskou symfonii a Sukova Asraela (Octavia Records), s Českou filharmonií a Nicolou Benedettim houslové koncerty Čajkovského a Brucha (Universal) a devět CD (Pentatone a Supraphon) českého repertoáru s PKF-Prague Philharmonia, jejímž byl v letech 2009–2015 hudebním ředitelem.

Jakub Hrůša studoval dirigování na Akademii múzických umění v Praze, mimo jiné u Jiřího Bělohlávka. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. V roce 2015 se stal prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase.

Marta Reichelová  soprán

Marta Reichelová se narodila v Jeseníku. Je absolventkou Janáčkovy konzervatoře v Ostravě a Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, kde v současné době pokračuje v doktorském studiu. Již v době studií hostovala v Divadle Jiřího Myrona v Ostravě (Emmerich Kalmán: Hraběnka Marica – Líza), ve Slezském divadle Opava (Engelbert Humperdinck: Perníková chaloupka – Mařenka), v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni (Bohuslav Martinů: Voják a tanečnice – tanečnice Fenicie).

Roku 2013 začala spolupracovat jako host s Národním divadlem Brno. Představila se v roli Dafne ve stejnojmenné opeře soudobých skladatelů Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara a jako První žínka v Rusalce Antonína Dvořáka. Na podzim téhož roku se stala stálou členkou operního ansámblu Národního divadla Brno. K jejím nejvýraznějším rolím zde patří Liška Bystrouška (Leoš Janáček: Příhody Lišky Bystroušky), Maid (Thomas Adés: Powder Her Face), Zerlina (Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni), Penelopka (Marko Ivanović: Čarokraj), Barče (Bedřich Smetana: Hubička), Esmeralda (Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta).

Na podzim 2015 debutovala v Národním divadle v Praze jako Kuchařinka (Igor Stravinskij: Slavík) a Brigitta (Petr Iljič Čajkovskij: Jolanta). Následoval debut v Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě, tentokrát v roli Ophélie (Ambroise Thomas: Hamlet). Upoutala svým ztvárněním Jana v koncertním provedení Její pastorkyně Leoše Janáčka s Českou filharmonií pod taktovkou Jiřího Bělohlávka v pražském Rudolfinu a South Bank Center v Londýně v přímém přenosu rádia BBC.

Je laureátkou Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech, Mezinárodní pěvecké soutěže Jakuba Pustiny a semifinalistkou soutěže Hans Gabor Belveder.

Spolupracovala s dirigenty jako Latham König, Rastislav Štúr, Jaroslav Kyzlink, Jakub Klecker, Tomáš Brauner, David Švec a Marko Ivanović a s hudebními tělesy jako Česká filharmonie, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, Filharmonie Brno a Janáčkova filharmonie Ostrava.

Skladby

Gustav Mahler — Symfonie č. 4 G dur

Svým současníkům i následující generaci byl Gustav Mahler znám především jako úspěšný dirigent. Na tuto dráhu nastoupil roku 1880 a až do smrti byla jeho hlavním zaměstnáním. Mahlerovým prvním působištěm bylo hornorakouské lázeňské městečko Hall, poté dirigoval v operních divadlech v Lublani, Olomouci, Vídni, Kasselu, Praze a Lipsku. Jeho umělecká činnost v těchto hudebních centrech však měla krátkodobý charakter motivovaný zejména častými konflikty s nadřízenými.

Větší význam pro jeho kariéru mělo působení v Budapešti (1888–1891), Hamburku (1891–1897) a především ve Vídni, kde v letech 1897–1907 pracoval jako ředitel Dvorní opery. Nejvyšší post v rakouské umělecké hierarchii však mohl získat pouze za podmínky, že se oficiálně vzdá židovské víry a přestoupí ke katolicismu. I po uskutečnění tohoto kroku však zažíval silné konflikty s rakouskými antisemitskými silami a po deseti letech na ředitelské místo rezignoval. V té době byla rovněž rozpoznána jeho těžká srdeční choroba.

Posledním Mahlerovým útočištěm se stal New York, kde dirigoval v Metropolitní opeře i v Newyorské filharmonii. Jako dirigent často řídil především skladby německých autorů a byl skvělým interpretem Mozarta a Wagnera. Svou pozornost však věnoval také ruským skladatelům (zejména Čajkovskému) a z české hudby obdivoval zejména Smetanu; z jeho oper nastudoval v Hamburku, Vídni a New Yorku Dvě vdovy, Dalibora, Hubičku i Prodanou nevěstu.

K objevení Mahlerova skladatelského díla širokou hudební veřejností došlo až kolem roku 1960, kdy se u příležitosti stého výročí skladatelova narození začaly znovu provozovat jeho díla. V 70. letech byl Mahler již bezkonkurenčně nejhranějším a nejvíce nahrávaným symfonikem. Kompozičně se soustředil především na symfonie (dokončil jich devět) a na vokální cykly s orchestrem (Písně potulného tovaryše, Chlapcův kouzelný roh, Písně o mrtvých dětech, Píseň o zemi). Jelikož býval často zaneprázdněn povinnostmi dirigenta a mohl komponovat vlastně jen během divadelních prázdnin, není jeho dílo významné počtem skladeb, ale spíše důsledným dodržováním ideových záměrů plných vášně a vzdoru i uměleckým novátorstvím.

Jeho symfonie jsou úzce spojeny s písňovými cykly a mizí v nich dosud respektovaný rozdíl mezi vokální a instrumentální melodikou (čtyři z jeho devíti symfonií jsou vokální). Výběrem písňových textů i v instrumentální složce děl se snaží vyjádřit niterný postoj k okolnímu světu. Ve své hudbě často neočekávaně střídá umělecky závažné momenty s hudební trivialitou, čímž předznamenává pozdější postupy kolážové techniky a připravuje půdu zejména pro symfonismus Dmitrije Šostakoviče.

Symfonii č. 4 G dur dokončil Mahler v roce 1900 v době působní ve vídeňské Dvorní opeře. Provozování této skladby předpokládá omezený symfonický orchestr (zcela chybí pozouny a tuby). Ač je poměrně dlouhá, je ze všech Mahlerových dokončených symfonií nejkratší a na rozdíl od ostatních vyniká uvolněnou veselou náladou. Symfonie začíná dvoutaktovou „rolničkovou“ introdukcí, po níž následuje mozartovsky či haydnovsky zpěvné, rytmické hlavní téma v houslích. Klasicistně odlehčeně zní i vedlejší lyrické téma.

Celkovému žertovnému vyznění první věty přispívají zejména rozpustilé party dřevěných dechových nástrojů. Výstižným příkladem kolážové techniky je druhá část symfonie. V tomto Scherzu slyšíme parodické ohlasy rakouského městského folklóru. Rozverně hrající sólové housle jsou zde naladěny o tón výš, čímž připomínají hru pouličních šumařů. Pomalá třetí věta přináší v úvodu dvě zasněná témata. První z nich prochází variacemi a ústí do odlehčené nálady první věty. Sám Mahler o třetí části pravil, že „se zároveň směje i pláče“. V závěru se ve fortissimu ohlašuje hlavní téma poslední části. Píseň Nebeský život z poslední věty symfonie zkomponoval Mahler již v době svého působení v Hamburku v roce 1892. Touto písní přednášenou sopránovým sólem původně zamýšlel ukončit již svou třetí symfonii a nacházíme ji také v cyklu Chlapcův kouzelný roh. Text o nebeských přátelích pochází z bavorské lidové písně. Orchestrální „rolničková“ intermezza mezi jednotlivými slokami motivicky vycházejí z úvodních dvou taktů celé symfonie. Po poslední sloce strofické písně skladba ústí do pokojného závěru.

Premiéra Mahlerovy čtvrté symfonie se uskutečnila 25. listopadu v Mnichově za řízení autora. Publikum, znalé Mahlerových sklonů k monumentalitě, jež projevil zejména ve své druhé symfonii, čekalo další titánské dílo, a proto tehdy skladbu přijalo s určitými rozpaky. Čas však hodnotu Mahlerova čtvrtého symfonického počinu prověřil více než dostatečně.

Dmitrij Šostakovič — Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll op. 77

Dmitrij Šostakovič měl v řadách soudobých sovětských interpretů mnoho přátel, se kterými také těsně spolupracoval při uvádění svých děl. Patřil k nim např. dirigent Kirill Kondrašin, jenž premiéroval slavnou Čtvrtou symfonii c moll, violoncellista Mstislav Rostropovič pro nějž Šostakovič napsal dvojici koncertů pro violoncello a orchestr nebo houslista David Oistrach, jemuž jsou věnovány oba houslové koncerty. Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll op. 77 komponoval Šostakovič v letech 1947–1948. Do tvorby tohoto díla tak zasáhly nechvalně známé okolnosti prvního čtvrtletí roku 1948, kdy byl spolu s dalšími předními sovětskými skladateli z nejvyšších stranických míst tvrdě, avšak nespravedlivě kritizován a obviňován z modernismu a formalismu.

Dmitriji Šostakovičovi se však do značné míry podařilo situaci (vyvolanou Josifem Stalinem a jeho pravou rukou v kulturních záležitostech Andrejem Ždanovem) ustát a udržet si pozici „hlavního vývozního artiklu sovětské hudby“ do světa, a to včetně kapitalistického Západu. Proces očišťování byl však neobyčejně náročný a způsobil, že se První houslový koncert dočkal premiéry až po Stalinově smrti, sedm let od svého vzniku – 29. října 1955 s Davidem Oistrachem a Leningradskou filharmonií pod taktovkou Jevgenije Mravinského.

Sám skladatel o tomto díle napsal, že je to „svým charakterem v podstatě spíš symfonie pro sólové housle s orchestrem“. Virtuóz Oistrach se o skladbě vyslovil následovně: „Koncert je mimořádně zajímavým úkolem pro interpreta. Je to, chcete-li, velká, obsažná shakespearovská role, která vyžaduje od umělce velké emocionální a intelektuální vypětí a která skýtá obrovské možnosti nejen k demonstrování houslistovy virtuozity, ale především k vyjádření nejhlubších citů, myšlenek a nálad.“ A skutečně; jde o interpretačně mimořádně obtížné dílo, které je zároveň prosto obsahově prázdných virtuózních efektů. Jeho čtyři věty jsou kromě tempového označení pojmenovány také z hlediska své formy.

První částí je pomalé Nokturno. Po ponurém úvodu přednesou sólové housle hlavní téma celé věty, která je zkomponovaná v sonátové formě. V dalším průběhu úvodní části se pak sólový nástroj polyfonním způsobem proplétá s orchestrem. Následující Scherzo se vyznačuje pulzujícím rytmem. Dmitrij Šostakovič zde vůbec poprvé použil motiv d-es-c-h, které v několika pozdějších skladbách uplatnil jako svou značku (názvy tónů motivu jsou začátečními písmeny skladatelova jména a příjmení v německé transkripci – DSCH). V naší skladbě tato čtyřtónová hudební myšlenka zazní sice opakovaně, ale spíše nenápadně, navíc pouze v orchestrálním doprovodu.

Ústřední téma třetí věty pojmenované jako Passacaglia přednesou hned na jejím začátku violoncella s kontrabasy. Následný teskný zpěv houslí je náročný především na zachování předepsaných výrazových nuancí. Konec této části je tvořen rozsáhlou kadencí, v níž sólový nástroj mění náladu od melancholického pláče k neklidnému rozhořčení. Kadence ústí attaca do závěrečné věty, označené přiléhavě jako Burleska. Autor se zde inspiroval skotačivou rytmikou i melodikou lidových písní tzv. skomorochů, tj. dávných ruských potulných pěvců, herců a tanečníků.