Katia a Marielle Labèque • Česká filharmonie

Jako interpret nevšední emocionální síly a hloubky si Ivo Kahánek získal pověst jednoho z nejpůsobivějších umělců své generace. Svůj dar okamžitě navázat citovou vazbu s publikem dokáže náležitě zužitkovat ve skladbách od baroka po modernu, s těžištěm v romantickém repertoáru, za jehož interpretaci také sklízí největší uznání (Diapason d’Or nebo nahrávka měsíce BBC Music Magazine). V roce 2004 se stal absolutním vítězem mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro, v srpnu 2007 debutoval v londýnské Royal Albert Hall. Spolupracoval mj. s Berlínskými filharmoniky (sir Simon Rattle), Mahler Chamber Orchestra nebo Vídeňskými symfoniky; pravidelně vystupuje s Českou filharmonií. V roce 2018 se stal držitelem ceny Classic Prague Award za sólistický výkon roku. Je absolventem Janáčkovy konzervatoře v Ostravě a Hudební akademii múzických umění v Praze. Má za sebou také studijní stáž na londýnské Guildhall School of Music and Drama a mistrovské kurzy pod vedením K.-H. Kämmerlinga, Ch. Zachariase nebo A. de Larrocha.

Michael Kroutil se narodil roku 1982. V letech 1999–2001 studoval nejprve na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze, poté přestoupil na Pražskou konzervatoř. Od roku 2003 začal navštěvovat soukromé hodiny u někdejšího tympanisty lipského Gewandhausorchestru Karla Mehliga a o rok později docházel k prvnímu tympanistovi téhož orchestru Marku Stefulovi. V saském Lipsku poté v letech 2005–2007 studoval na Hochschule für Musik und Theater obory tympány a bicí nástroje. Od roku 2011 se dále vzdělával na Zürcher Hochschule der Künste, kde jej pedagogicky vedl první tympanista Berlínských filharmoniků Rainer Seegers.

Seznam jeho dosavadní orchestrální praxe zahrnuje významná německá a česká tělesa jako Gewandhausorchester Leipzig, Leipziger Kammerorchester, Mendelssohn Kammerorchester Leipzig, Südwestdeutsche Philharmonie Konstanz, Thüringer Symphoniker, Westsächsisches Synphonieorchester, Deutsche Philharmonie, Pražská komorní filharmonie, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Komorní orchestr Národního divadla v Praze nebo Komorní filharmonie Pardubice. Pravidelně spolupracuje rovněž s Tokijským filharmonickým orchestrem.

V letech 2006 a 2007 se účastnil projektů Gewandhausorchesteru s nahrávkami pro EuroArts. Od roku 2007 působí jako první tympanista České filharmonie a je rovněž členem mezinárodního orchestru Solistes Européens Luxembourg.

Z francouzské části Baskicka, tehdy klasickou hudbou téměř nedotčeného kraje, až do největších koncertních sálů světa. To je příběh sester Labèqueových, které se již přes padesát let drží na úrovni světové špičky, a někdy jsou označovány dokonce za „nejlepší klavírní duo současnosti“ (New York Times). Společná historie sester, které mají po celý život velice intenzivní vztah nejen v profesní ale i osobní rovině, je však daleko delší. Starší Katia začala hrát na klavír nejprve pod vedením matky, klavíristky a klavírní pedagožky, o dva roky mladší Marielle ji brzy následovala. V roce 1968 nastoupily na Pařížskou konzervatoř, stále však jako dvě sólistky – myšlenka vytvořit klavírní duo vznikla až po absolvování konzervatoře a proto se poté zapsaly do tamní třídy komorní hudby. Dosud vzpomínají, jak je při nacvičování skladby Visions de l’Amen náhle vyrušil Olivier Messiaen, který šel náhodou kolem jejich třídy a zajímalo ho, kdo jeho dílo hraje. Sestrám nabídl, aby skladbu nahrály, což pro ně znamenalo nejen první nahrávací zkušenost, ale také významnou pozvánku do světa soudobých skladatelů – po Messiaenovi pak spolupracovali s Györgym Ligetim, Pierrem Boulezem nebo Lucianem Beriem. Doslova kariérní průlom pak zaznamenaly díky nahrávce Gershwinovy Rapsodie v modrém, která se stala jednou z prvních zlatých desek klasické hudby. 

Vystupují ve slavných koncertních sálech od vídeňského Musikvereinu po newyorskou Carnegie Hall, bývají hosty významných festivalů (BBC Proms, Salcburk, Tanglewood) a spolupracují s nejprestižnějšími světovými orchestry (Berlínští filharmonikové, Orchestr lipského Gewandausu, orchestr milánské La Scaly, Losangeleská filharmonie ad.). Jejich žánrový rozsah je značný: „Nemáme tak obrovský repertoár, jako má sólový klavírista nebo houslista, ale o to větší máme svobodu tvořit vlastní hudbu a vlastní projekty,“ říkají sestry, které na jedné straně spolupracují se soubory barokní hudby (The English Baroque Soloists a G. E. Gardinerem či Il Giardino Armonico a G. Antoninim), ale zabrousí i do oblasti nonartificiální hudby (vždyť Katia dokonce hrála i v rockové kapele!). 

Problém s limitovaností repertoáru pro klavírní duo pak řeší také oslovováním soudobých skladatelů. Kromě již výše zmíněných například v roce 2015 s Losangeleskou filharmonií a Gustavem Dudamelem uvedli ve světové premiéře Dvojkoncert Philipa Glasse, o dva roky později pak pro ně Bryce Dessner napsal Koncert pro dva klavíry, jenž je zaznamenán na albu „El Chan“. Provedení tohoto díla v podání sester Labèqueových zažilo i pražské Rudolfinum – vzhledem k pandemii (rok 2021) však bez diváků, pouze ve streamované verzi. Ovšem nejednalo se o první setkání sester s Českou filharmonií (jejíž šéfdirigent Semjon Byčkov je manželem Marielle Labèque). V dubnu 2017 se Dvořákova síň stala svědkem jejich provedení Poulencova Koncertu pro dva klavíry, o rok později zde debutovaly i sólově.

V sezoně 2023/2024 stály v centru pozornosti Semjona Byčkova poslední tři Dvořákovy symfonie, koncerty pro klavír, housle a violoncello a tři předehry: V přírodě, Karneval a Othello. Byčkov dirigoval Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné Suntory Hall v Tokiu, na jaře během velkého evropského turné vedl orchestr ve Španělsku, Rakousku, Německu, Belgii a Francii. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. Zazní Dvořákův klavírní, houslový a violoncellový koncert, na programu budou i tři symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti, Mahlerova Symfonie č. 5 a Janáčkova Glagolská mše, v níž se k České filharmonii připojí Pražský filharmonický sbor.

Byčkovova inaugurační sezona s Českou filharmonií započala mezinárodním turné, které orchestr zavedlo od vystoupení doma v Praze až po koncerty v Londýně, New Yorku a ve Washingtonu. Mezi významné společné počiny patří dokončení Projektu Čajkovskij, kompletu 7 CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru, a série mezinárodních rezidencí. Během své první sezony v České filharmonii objednal Semjon Byčkov také 14 nových kompozic, které Česká filharmonie postupně premiéruje a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech.

Kromě hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone. V roce 2022 byly vydány Symfonie č. 4 a Symfonie č. 5, o rok později následovala Symfonie č. 1 a Symfonie č. 2 „Vzkříšení“. Jedním z vrcholů uplynulé sezony bylo uvedení Mahlerovy Symfonie č. 3 v Praze a Baden-Badenu, v průběhu sezony 2024/2025 bude Semjon Byčkov dirigovat Mahlerovu Pátou symfonii v Praze, New Yorku a Torontu a Osmou symfonii v Praze.

Vedle uznání v oblasti interpretace tradičního repertoáru si Semjon Byčkov vybudoval silný a dlouhodobý vztah s mnoha vynikajícími soudobými skladateli, jako je například Luciano Berio, Henri Dutilleux a Mauricio Kagel. V nedávné době uvedl v premiéře díla Juliana Andersona, Bryce Dessnera, Detleva Glanerta, Thierryho Escaiche a Thomase Larchera nejen s Českou filharmonií, ale také s Královským orchestrem Concertgebouw, s Vídeňskými a Berlínskými filharmoniky, Newyorskou filharmonií, Mnichovskou filharmonií, Clevelandským orchestrem a Symfonickým orchestrem BBC.

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradě, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V sedmnácti letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov Sovětský svaz opustil.

Než se v roce 1989 vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra, která začala ve Francii debutem v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, začala strmě růst po řadě exponovaných záskoků, které vedly k pozvání k Newyorské filharmonii, Berlínským filharmonikům a Královskému orchestru Concertgebouw. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkovův koncertní i operní repertoár je velmi široký. Diriguje na všech celosvětově uznávaných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussova Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština, stejně jako obnovené premiéry Straussovy Elektry a Wagnerova Tristana a Isoldy. V Londýně Byčkov debutoval jako operní dirigent novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Návrat do Bayreuthu v létě 2024 přinese příležitost dirigovat novou produkci Wagnerova Tristana a Isoldy.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii zastává čestné funkce na Královské hudební akademii a u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňských a Berlínských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. 

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (Symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce. O Projektu Čajkovskij vydaném v roce 2019 napsal časopis BBC Music Magazine: „Nejkrásnější orchestrální hru, jakou si lze představit, můžete slyšet na nahrávce Semjona Byčkova s Českou filharmonií z roku 2017, na níž nejmodernější záznam společnosti Decca zachycuje každý detail.“

V roce 2015 obdržel Semjon Byčkov titul Dirigent roku v mezinárodní soutěži International Opera Awards. V červenci 2022 získal čestný doktorát na londýnské Královské hudební akademii, v říjnu téhož roku byl oceněn jako Dirigent roku v mezinárodním žebříčku Musical America. 

Byčkov byl prvním hudebníkem, který otevřeně vyjádřil svůj postoj po vypuknutí války na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny promluvil na demonstraci na pražském Václavském náměstí, jeho slova zazněla v rozhlase a televizi v České republice, Francii, Německu, Rakousku, Velké Británii a USA. K situaci se také vyjádřil v rubrice By Invitation časopisu The Economist a byl hostem pořadu World’s HARDtalk na BBC.

Bohuslav Martinů ve Dvojkoncertu pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, H 271 (na titulním listu autografní partitury čteme „Double concert pour cordes, piano et timbales“) a Koncertu pro dva klavíry a orchestr, H 292 (v korespondenci skladatelem označován také jako „Double piano concerto“) čerpá inspiraci z dvojitosti, dvojnásobku a možností, které z nich vyplývají, a z barokní formy concerto grosso. Skladatel ve vzpomínce přiblížil své pojetí „double“ takto: „Práce na Koncertu pro dva klavíry se mi dařila. Abych řekl pravdu, jsem typ concerta grossa. Povrchní popis této formy naleznete skoro ve všech učebnicích, snad kromě toho, že se zde soli a orchestr střídají. [...] Tam, kde forma symfonie nechává, vlastně vyžaduje uplatnění emocionálních elementů, [...] tam vám forma concerta grossa dovoluje striktní pořádek, omezení, vyrovnání emocionálních prvků, omezení i adekvátní vyrovnání gradace i dynamiky, zcela jinou a přísnou strukturu tematického uspořádání, zkrátka jiný svět. [...] Koncert pro dva klavíry je ,ideal typeʻ pro tuto formu.“ Autorovo vyznání lze vztáhnout obecně ke všem jeho koncertantním skladbám tohoto typu, a Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány patří nepochybně k nejzdařilejším.

„Vybuchnu, dusí mě to, pláču“, prohlásil Arthur Honegger v slzách objímaje Bohuslava Martinů na světové premiéře Dvojkoncertu v Basileji 9. února 1940. Krom uchvácení kompozicí hrály roli jistě i pohnuté okolnosti vzniku díla; soucítění s tragédií, která postihla Československo a jeho obyvatele, jejíž plíživý příchod se zdál (a zdá se nám stále) být skladatelem tušen a vepsán do díla. Martinů začal Dvojkoncert komponovat v srpnu roku 1938 a skladbu dokončil 29. září 1938, v den Mnichovské dohody, kdy došlo k rozbití Československa. Psal jej pro Paula Sachera a jeho Basilejský komorní orchestr. Možnostem tohoto orchestru přizpůsobil skladatel obsazení skladby. Sacherovi, u kterého Martinů pobýval, když Dvojkoncert dokončil, připsal i dedikaci a jadrně v ní přiblížil okolnosti vzniku: „Mému drahému příteli Paulu Sacherovi v upomínku na pobyt pokojný i úzkostný na Schönenbergu mezi srnami a hrozbou války.“ Úzkost a hrozba války jsou pochopitelné, ale co ony srny? Skladatelova žena Charlotte vzpomínala, jak spolu během pobytu u Sachera „schovaní za stromy a potichu, s rozzářeným zrakem“ často pozorovali srny a jejich „půvabné pohyby“. To byl onen prožitek pokojnosti v horské krajině Švýcarska – a zároveň symbol jeho křehkosti – na pozadí úzkosti z blížící se katastrofy. Paní Martinů ještě ke vzpomínce na manželovu kompozici tajemně dodala, že ve Dvojkoncertu „uprostřed třetí věty přicupitají srny“. Kde přesně ono místo je, budiž otevřeno fantazii.

Koncert pro dva klavíry a orchestr si u Martinů objednali manželé Pierre Luboschutz a Genia Nemenoffová, kteří spolu tvořili klavírní duo. Martinů je poznal v roce 1942 ve Spojených státech amerických během letního symfonického festivalu v Tanglewoodu, kde vyučoval skladbu. Koncert složil v prvních dvou měsících roku 1943 a dedikoval jej oběma manželům. V programu světové premiéry 5. listopadu 1943 ve Filadelfii (Philadelphia Orchestra dirigoval Eugen Ormandy, sólisty byli dedikanti skladby), uvedl Martinů, že „v tomto Koncertu [...] poprvé užil dvou klavírů v ryze sólovém smyslu, s orchestrem, který tvoří doprovod. Forma je volná; tíhne spíše ke concertu grossu. Vyžaduje virtuozitu, skvělou klavírní techniku, a témbr dvou stejných nástrojů vyvolává nové barvy a nové zvukové kombinace.“ Tím se vymezil i vůči svým předchozím koncertantním kompozicím, ve kterých dvou klavírů užívá rovněž i v sólových epizodách: Concerto grosso, H 263 (1937) a Tre ricercari, H 267 (1938). Ohromující úspěch s tímto Koncertem zažilo od poloviny 50. let belgické (opět manželské) klavírní duo, Janine Reding-Piette a Henry Piette. Byli dílem „elektrizováni“ a požádali Martinů, aby pro ně napsal druhý koncert pro dva klavíry a orchestr. Přes údajný souhlas skladatele k tomu nakonec nedošlo kvůli jeho zhoršujícímu se zdraví. V nadšení se jeden kritik po provedení díla rozohnil: „Tento koncert bude jako tour de France, udělá tour du monde.“ Zdá se, že Koncert pro dva klavíry a orchestr je „ideal type“ nejen pro formu concerta grossa, jak poznamenal autor, nýbrž také pro úzce rodinně spjatá klavírní dua, což je případ i dnešního provedení.

Jak jsme naznačili v úvodu, lze mezi Dutilleuxem a Martinů nalézt několik spojnic a paralel. Dutilleux studoval na Pařížské konzervatoři v letech 1933–1938, tedy v době, kdy v Paříži pobýval i Martinů. Také on byl okouzlen Debussym a nadšeně poznával díla Igora Stravinského a Alberta Roussela (stejně jako Martinů samostudiem). Jeho velkým přítelem byl jeden z nejbližších přátel Martinů, Marcel Mihalovici, a právě ten jej patrně seznámil i s kompozicemi Martinů. I Dutilleux byl v době ohrožení nacismem a během 2. světové války politicky aktivním umělcem – působil v hudební složce organizace Front National, sympatizující s odbojovým hnutím. Také on komponoval díla pro Paula Sachera a jeho orchestr a dedikoval mu je (Mystère de l’Instant, 1989, pro cembalo, smyčcový orchestr a bicí nástroje) – mimochodem, ke komponování tohoto díla přistupoval s rozechvěním, neboť znal a vysoce hodnotil právě Sacherovi věnovaný Dvojkoncert Martinů a chtěl se mu svou kompozicí vyrovnat.

Dutilleux je autorem dvou symfonií. Symfonie č. 2 „Le double“ byla jedním ze čtrnácti děl objednaných hudební nadací dirigenta Sergeje Kusevického (Koussevitzky Music Foundation) k oslavám 75. výročí (1956) Bostonského symfonického orchestru (BSO) a je věnována Kusevickému a jeho ženě Natalii. Zadáváním a výběrem skladeb byl pověřen tehdejší šéfdirigent BSO Charles Munch. (Martinů, Munchův velký přítel, v rámci širšího rámce oslav výročí zkomponoval dvě díla: Symfonii č. 6 – Symfonické fantazie, H 343, a Paraboly, H 367.) Světová premiéra Dutilleuxovy Symfonie č. 2 se uskutečnila 11. prosince 1959 v New Yorku, BSO řídil Charles Munch.

V Symfonii č. 2 Dutilleux rozdělil hráče na velký orchestr a malý orchestr 12 sólistů, v němž jsou reprezentovány všechny nástrojové skupiny (dřeva – hoboj, klarinet, fagot; žestě – trubka a trombon; smyčce – 2 housle, viola a violoncello; drnkací nástroje – cembalo; bicí nástroje – tympány a celesta). Dle autorových slov vzniklo dílo v období „vytržení, [...] je to vlastně krajně vypjaté dílo, a možná i jaksi úzkostné“. Ačkoliv skladba byla objednána v roce 1954 a vznikala v letech 1955–1959, skici k ní prozrazují chvatné a úporné hledání tvaru a témbru – obsazení a počet hráčů malého orchestru se dvakrát změnil (např. kytaru nahradilo cembalo). Také s názvem díla nebyl skladatel spokojen: zpočátku jej zval „Koncertem pro velký a malý orchestr“ a potom „Koncertem pro dva orchestry“. Dutilleux byl perfekcionistou a dílo několikrát revidoval (např. učinil zásahy do instrumentace týkající se cembala, jehož užití označil za jistý druh „nostalgie“ po 18. století). Dutilleux se k formě skladby a obsazení vyjádřil, že ačkoliv rozdělení na skupinu 12 sólistů umístěných v půlkruhu před dirigentem a zbytek orchestru může snad evokovat tradiční concerto grosso, jeho snahou vlastně bylo uniknout z této formy, „jejíž prefabrikovaný rozsah se zdá být neslučitelný se současným [hudebním] jazykem. Snažil jsem se vyhnout kamenu úrazu poněkud zastaralé formy.“ Hráči malého orchestru jako takoví nemají jednotlivá sóla; to celek, který dohromady tvoří, představuje sólový prvek skladby. Malý orchestr s velkým rozmlouvá, ale je s ním také kombinován a konfrontován, překrývá jej a vytváří tak mnoho příležitostí k hojnému využití polyrytmiky a polytonality. Každá z vět symfonie je monotematická a tíhne k variacím. „Jistý charakter zvuku vydaný velkým orchestrem najde svůj ekvivalent v komorním orchestru po způsobu zrcadlení, nebo zase jeden z orchestrů náhle ustoupí a dá místo vibracím toho druhého.“ Malý orchestr je svým způsobem odrazem velkého orchestru. Jeho jakýmsi dvojníkem („le double“).