Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Sakari Oramo

Česká filharmonie

Sakari Oramo

Česká filharmonie

Sakari Oramo je známý inovativní dramaturgií a propagací nových skladeb. Rovněž Anu Komsi patří k umělkyním s mimořádně širokým žánrovým záběrem. Od Mozartovy Královny noci a Zuzanky přes Straussovu Zerbinettu a Offenbachovu Olympii až po Bergovu Lulu nebo opery Ligetiho a Eötvöse. Program večera zahájí slavná Griegova hudba k Peer Gyntovi a uzavř

Koncert z řady B
Program

Edvard Grieg
Peer Gynt, svita č. 1 op. 46

Jukka Tiensuu
Voice Verser

Jean Sibelius
Luonnotar op. 70

Jean Sibelius
Symfonie č. 5 op. 82

Účinkující

Anu Komsi
soprán

Sakari Oramo
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Sakari Oramo
Rudolfinum — Dvořákova síň

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Sakari Oramo a Anu Komsi tvoří pozoruhodný umělecký i manželský pár. O pozvání Sakari Orama jsme usilovali od chvíle, kdy byl vybrán jako nástupce Jiřího Bělohlávka k Symfonickému orchestru BBC. Tak jako se Jiří Bělohlávek pravidelně vrací do Londýna, chtěli jsme pražskému publiku představit jeho finského kolegu a pokračovatele. Kromě BBC Symphony je Oramo také šéfdirigentem Královské filharmonie ve Stockholmu a spolupracuje s řadou předních světových těles v čele s Vídeňskými filharmoniky, Chamber Orchestra of Europe a římskou Accademia Nazionale di Santa Cecilia.

Sakari Oramo je známý inovativní dramaturgií a propagací nových skladeb. Rovněž Anu Komsi patří k umělkyním s mimořádně širokým žánrovým záběrem. Od Mozartovy Královny noci a Zuzanky přes Straussovu Zerbinettu a Offenbachovu Olympii až po Bergovu Lulu nebo opery Ligetiho a Eötvöse. Zpívá také jazz, většinou s Marzi Nymanem či Petri Nieminenem. Při premiéře skladby Voice Verser od finského skladatele Jukky Tiensuu na předloňských BBC Proms sklidila nejvyšší uznání londýnských kritiků. Uslyšíme ji také v Sibeliově symfonické básni s názvem Luonnotar, který ve finské mytologii představuje Ducha přírody a Matku moří. Program večera zahájí slavná Griegova hudba k Peer Gyntovi a uzavře jej 5. symfonie Jeana Sibelia, která patří k jeho nejhranějším dílům.

Účinkující

Sakari Oramo  dirigent
Sakari Oramo

Oramo je schopen proniknout k samé podstatě hudby a diváci jeho výkon přijali s nadšením. Jeho umění získává status národního bohatství.“ – Ivan Hewett, The Telegraph

Držitel loňského ocenění Dirigent roku uděleného britskou Královskou filharmonickou společností, Sakari Oramo nyní stojí v čele orchestrů BBC Symphony a Královské stockholmské filharmonie. Zároveň je šéfdirigentem finské Kokkolské opery a komorního orchestru Mellersta Österbottens Kammerorkester. V letech 1998 až 2008 zastával pozici hudebního ředitele City of Birmingham Symphony Orchestra. Po deseti letech v čele Symfonického orchestru Finského rozhlasu od roku 2012 působí jako jeho čestný dirigent.

K jeho největším úspěchům sezony 2016/2017 patří četné koncerty s orchestrem BBC Symphony, s nímž uvádí nové a málo prováděné skladby – za zmínku stojí především světová premiéra Houslového koncertu Michaela Zeva Gordona a britská premiéra skladby Megaris Detleva Glanerta, nastudování hudby Florenta Schmitta k inscenaci dramatu Antony and Cleopatra v provedení herců shakespearovského divadla Globe a den věnovaný životu a dílu francouzsko-amerického skladatele Edgara Varèse. Další významné počiny současné sezony zahrnují turné po pobaltských zemích s Královskou stockholmskou filharmonií a sólistkou Janine Jansen, a koncerty s orchestry Boston Philharmonic a Wiener Philharmoniker.

K jeho nejpozoruhodnějším úspěchům minulé sezony patřilo vystoupení v čele orchestru New York Philharmonic, dále koncertní turné po Evropě s Královskou stockholmskou filharmonií a Lisou Batiashvili, cyklus věnovaný tvorbě Jeana Sibelia s Komorním orchestrem Evropy na festivalu ve finském Turku, koncerty se Symfonickým orchestrem Finského rozhlasu, NDR Elbphilharmonie Orchester, Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Wiener Philharmoniker a Deutsches Symphonie-Orchester Berlin. Během loňského léta Sakari Oramo dirigoval několik koncertů BBC Symphony Orchestra na prestižním festivalu BBC Proms v Londýně, včetně prvního a závěrečného večera v síni Royal Albert Hall, kde se představil i v rámci závěrečného koncertu v roce 2014.

Oramo je také vynikající houslista a dříve zastával post koncertního mistra Symfonického orchestru Finského rozhlasu. V roce 2014 debutoval v rámci komorního cyklu festivalu BBC Proms s provedením Prokofjevovy Sonáty pro dvoje housle po boku Janine Jansen.

Vysoce ceněné jsou i jeho nahrávky. Za snímek Nieslenových Symfonií č. 1 a 3, který uskutečnil s Královskou stockholmskou filharmonií, získal cenu časopisu BBC Music Magazine v orchestrální kategorii. S úspěchem se setkaly i jeho nahrávky Griegova Klavírního koncertu s BBC Symphony Orchestrem a Javierem Perianesem, a Nørgårdových Symfonií č. 1 a 8 s Vídeňskými filharmoniky.

Anu Komsi  soprán
Anu Komsi

Sopranistka Anu Komsi je ceněna pro své všestranné muzikantství a dynamický koloraturní hlas. Základy hudebního vzdělání získala ve finské Kokkole, kde také hrála na flétnu a housle v komorním orchestru Mellersta Österbottens Kammerorkester. Pravidelně vystupuje na operních i koncertních scénách po celé Evropě i ve Spojných státech amerických jako sólistka a komorní umělkyně. Její repertoár zahrnuje styly různých období, od renesance po současnou hudbu. Americký časopis New York Magazine ji charakterizoval jako „pyrotechnickou eleganci“ na scéně. Spolupráce se světovými operními domy a koncertními síněmi ji zavedla do Vídně, New Yorku, Londýna, Paříže, Berlína, Milána, Kolína nad Rýnem, Frankfurtu, Říma, Sao Paula, Stockholmu, Helsinek a dalších kulturních metropolí. Její operní repertoár zahrnuje více než 60 rolí – ztvárnila Lulu, Nannettu, Zerbinettu, Olympii, Michaelu i Královnu noci. Americký skladatel George Benjamin vytvořil speciálně pro ni roli ve své komorní opeře Into the Little Hill. Uznání si vysloužil její výkon v opeře Mortona Feldmana Neither. Po svém debutu na Salzburském festivalu v létě roku 2011 ji kritika označila za „vynikající antioperní hrdinku“. V uplynulých sezonách získala mezinárodní úspěch i její ztvárnění titulních rolí v operách Lady Sarashina (Péter Eötvös), Schneewittchen (Heinz Holliger) a President Kekkonen (H.-J. Hofmann).

V nynější sezoně Anu Komsi zazářila jako Eva v premiéře Stockhausenovy opery Donnerstag aus Licht na scéně Basilejského divadla, kterou prestižní časopis Opernwelt označil za „Inscenaci roku“. Jako sólistka vystoupila s mnoha význačnými orchestry (New York Philharmonic, Los Angeles Philharmonic, Berliner Philharmoniker, BBC Symphony Orchestra London, DSO Berlin, CBSO Birmingham, Ensemble Modern, Ensemble Intercontemporain, London Sinfonietta, Oslo Philharmonic, Royal Stockholm Philharmonic, Orchestre Philharmonique de Radio France, Rotterdams Philharmonisch Orkest, Mellersta Österbottens Kammerorkester) a spolupracovala se světoznámými dirigenty (Sir Roger Norrington, Esa-Pekka Salonen, Alan Gilbert, Franz Welser-Möst, Heinz Holliger, Sakari Oramo, Jesus Lopez Cobos, Jukka-Pekka Saraste, Hannu Lintu, Rudolf Barshai).

Ve svém rodném městě Kokkola na západním pobřeží Finska stojí v čele operního festivalu, jehož 12. ročník letos v červenci má na programu finskou premiéru opery Giacoma Meyerbeera Lʼetoile du Nord, která bude součástí oficiálních oslav stoletého výročí vyhlášení nezávislosti Finska.

Skladby

Jean Sibelius — Symfonie č. 5 op. 82

Silné zážitky z přírody jsou podstatným inspiračním zdrojem třívěté Symfonie č. 5 Es dur op. 82, vrcholné a patrně nejčastěji uváděné Sibeliovy symfonie. Ukazuje druhou stránku jeho osobnosti: bouřlivák a lev salónů, který miluje drahé obleky i kuřivo a v metropolích Evropy se pohybuje se suverenitou světáka, se později stále radši vrací k finské přírodě a nechává se inspirovat jejími zvláštními půvaby. Zvláště od roku 1904, kdy se stěhuje s rodinou na finský venkov do vily Järvenpää. Tady v lesích a na březích jezer medituje a je zcela pohlcen a okouzlen zdejším přírodním prostředím. V jeho deníku z dubna 1915 čteme: „Dnes, deset minut před jedenáctou jsem viděl šestnáct labutí. Jeden z mých nejsilnějších zážitků! Panebože, jaká krása! Dlouho kroužily nade mnou. Ztratily se ve sluneční záři jako stříbrná stuha. Vydávají zvuky připomínající stejný dechový nástroj jako hlasy jeřábů, ale bez tremola. Hlas labutí se podobá spíš trubce… Hluboký refrén, který připomíná pláč malého dítěte. Přírodní mystika a životní trápení… To se muselo stát mně, který jsem byl dlouho cizí. Dnes 21. dubna 1915, jsem byl v chrámu.“

Na začátku první věty zaznívá radostný signál lesních rohů oslavující jarní blankytné nebe. Dřevěné dechové nástroje odpovídají trylkováním. Po velkém výbušném vznětu, který se šíří v rozbouřených vlnách, se ozve zemité zasténání fagotu. A poté ohlašuje vítězství nový signál lesních rohů. V dalším průběhu věty se objevují tajemné stíny, které se v závěru ztrácejí v intenzivních výbuších. Druhá věta slučuje pomalou a scherzovou část v jeden celek. Převládá něžná přírodní atmosféra, kterou však překryjí dramatické tóny. Finálovou třetí větu vystavěl Sibelius s mimořádnou působivostí: nasloucháme nervóznímu bzučení smyčců, majestátním akordům lesních rohů, nad nimiž mohutní hrdinské téma. A pak již zní závěrečné akordy jakoby začleněné „doprostřed vesmíru“.

Premiéra Symfonie č. 5 se uskutečnila pod taktovkou skladatele v prosinci 1915 v rámci slavnostního koncertu k Sibeliovým 50. narozeninám. Sibelius nebyl s dílem spokojený a v následujícím roce jej přepracoval. I poté však měl k dílu výhrady, a tak konečnou podobu dostala tato skladba až roku 1919.

Jukka Tiensuu — Voice Verser

Finský skladatel, klavírista, cembalista a dirigent Jukka Tiensuu se objevuje se svými kompozicemi na nejrůznějších mezinárodních přehlídkách soudobé hudby v Evropě i ve Spojených státech amerických. Studoval v Helsinkách, na newyorské Julliard School, ve Freiburgu a v Paříži. Je tvůrcem velmi rozmanitého díla, které obsahuje například sólové skladby pro kantele, finský lidový nástroj podobný citeře, komponuje sborové a orchestrální skladby nebo skladby pro akordeonový ansámbl, věnuje se rovněž elektroakustické hudbě. Jako interpret se nevyhýbá žádnému slohovému období, počínaje renesancí až po nejnovější soudobou tvorbu.

V letech 1979–1983 dirigoval na Bienále v Helsinkách, stál u zrodu festivalu Viitasaari. Působil pedagogicky na Sibeliově akademii v Helsinkách (komorní hudba a kompozice), v Paříži vyučoval hudební informatiku. Jukka Tiensuu má na svém kontě řadu úspěšných děl. Jmenujme mj. Aspro pro klarinet, trombon, violoncello a klavír (1975) Tokko pro sbor a capella (1987), Manaus pro kantele (1988), Arsenic and Old Lace pro cembalo a smyčcové kvarteto (1990), Plus II pro klarinet a violoncello (1992) nebo Vento pro klarinetový soubor (1995). Orchestr PKF – Prague Philharmonia uvedl v roce 2007 jeho Koncert pro akordeon (2005) a roku 2014 kompozici pro klarinet Puro (1989). Ve Slovenské filharmonii zase zazněla v roce 2013 orchestrální skladba Vie, v níž kritika kladně hodnotila zejména velký autorův smysl po kontrast a maximální zvukovou barevnost.

V české premiéře uváděná kompozice Voice Verser pro soprán a orchestr vznikla v roce 2012 a byla poprvé hrána 1. listopadu téhož roku ve Frankfurtu nad Mohanem. Účinkovali Anu Komsi společně se svým manželem, dirigentem Sakari Oramo a Frankfurtský rozhlasový symfonický orchestr. O dva roky později zazněla s pozoruhodným úspěchem na festivalu BBC Proms v Londýně. Šestnáctiminutové dílo autor rozčlenil do tří částí nazvaných DespariaCome Riitti, přičemž klíčová úloha náleží lidskému hlasu. Náročný sopránový part je hlavním nositelem emocí a hudebního výrazu včetně diskrétní pantomimy, interpretuje pouze vokály nebo znělé slabiky. Autor zároveň určuje specifické postavení hudebníků: orchestr s bohatým zastoupením bicích nástrojů mj. zvony a vibrafon (2 hráči), s klavírem a celestou uprostřed pódia, po obou stranách pak dvě instrumentální tria: vlevo v obsazení flétna, lesní roh a dvoje housle, vpravo pak v obsazení klarinet, trubka a dvoje housle. Ke skladbě se Jukka Tiensuu blíže nevyjadřuje a její posluchačský účinek zcela ponechává na své zvolené hudební řeči.

Jean Sibelius — Luonnotar op. 70

Finská hudební kultura má nesporně v Jeanu Sibeliovi svou největší uměleckou osobnost. Sibeliovo rozměrné dílo vzniklo prakticky celé v posledních letech 19. století a v průběhu prvých tří desetiletí století dvacátého, vlastně současně s díly Richarda Strausse, ale i Igora Stravinského a Leoše Janáčka. Sibelius se však nevydal novými cestami a jeho stylem byl novoromantismus, který ovšem obohatil originálními prvky severské hudebnosti. Pochmurná krása země tisíce jezer, zadumané lesy, bájesloví finského národa – to všechno vstoupilo do Sibeliových orchestrálních partitur. Těžiště jeho odkazu spočívá v sedmi symfoniích a v desítce symfonických básní a suit. Nikdy necituje finskou lidovou melodii, ale přesto celé jeho hudební myšlení vyrůstá z hloubky finských lidových tradic.

Symfonická báseň Luonnotar op. 70 (Bohyně přírody) pro soprán a orchestr vznikla v roce 1913. Spadá do „chmurného“ období autorova života, kdy po operačním odstranění rakovinného nádoru v krku mu lékaři zakázali kouřit a pít alkohol. Dlouhé měsíce musel bojovat s dlouholetou závislostí, bál se, že se nemoc objeví znovu a žil v myšlenkách na smrt. Jako většina Sibeliových symfonických básní má Luonnotar svůj základ ve finském národním eposu Kalevala, podobně jako Kullervo (1892), Legendy Lemminkäinena (1897) či Pohjolova dcera (1906). Luonnatar vychází z prvního zpěvu Kalevaly, v němž je popisován vznik země. Sopránové sólo představuje Maid, dceru nebes, krásnou Luonnotar. Má epický charakter a současně je neobyčejně expresívní, orchestrální barvy pak jsou velmi jemné a ušlechtilé. Dílo mělo premiéru na sborovém festivalu v anglickém Gloucesteru v září 1913 a o dva roky později pořídil Sibelius také novou verzi pro soprán a klavír.

Edvard Hagerup GRIEG — Peer Gynt, svita č. 1 op. 64

Nejvýraznější osobností norské hudby je určitě Edvard Hagerup Grieg. Pro svou tvůrčí dráhu si nezvolil snadnou cestu: po klavírních základech, které mu vštípila jeho matka, ho rodiče poslali na studia do Lipska. Odtud odešel do dánské Kodaně, kde se stal žákem renomovaného dirigenta a skladatele Nielse Gadeho. Grieg se ovšem brzy rozešel s více méně salónní romantickou koncepcí svého učitele a rozhodl se, že bude „bojovat proti Gadeho mendelssohnovsky změkčilému skandinavismu“ a že bude ve své tvorbě prosazovat typické prvky norské lidové hudebnosti. Své záměry naplnil vrchovatou měrou v klavírních skladbách, v dílech komorních i orchestrálních, nebo v partiturách scénické hudby. Většinou však komponoval skladby menších forem – suity, tance, scénickou hudbu a podobně.

V povědomí hudební veřejnosti je však Grieg především autorem proslulého Klavírního koncertu a moll op. 16 (druhý zůstal nedokončen) a dvou suit ze scénické hudby k dramatu Henrika Ibsena Peer Gynt. To ovšem jsou počiny, které mu zajistily úspěch v celoživotních snahách vymanit norskou hudbu z pout eklekticismu a zároveň přispěly k jeho neodmyslitelné pozici ve světovém hudebním dědictví. Povaha Ibsenova hrdiny Peer Gynta v sobě spojuje chlapecký temperament a něžnou lyriku. Tvrdě vzdoruje, je poživačný a sobecký, ale i vášnivě miluje, vzpírá se konvencím a současně má srdce naplněné intenzivní láskou k vlasti.

Dramatik Ibsen oslovil Griega v lednu roku 1874. Dílo vzešlé z jejich spolupráce se však na jevišti příliš neprosadilo a partitura s dvaadvaceti samostatnými čísly by patrně ustoupila do pozadí i s divadelním textem. Grieg si to dobře uvědomil a z hudby k dramatu sestavil dvě čtyřdílné suity. První suita op. 46 vznikla v roce 1888, druhou (op. 55) Edvard Grieg vytvořil o tři roky později.

Přitom jednotlivé části sledují především hudební zákonitosti kontrastu než vlastní činoherní příběh. První suitu otevírá charakteristický lyrický obraz norské přírody. Peer, který nesmírně zbohatl z obchodu s otroky, se náhle zastaví v meditaci a vzpomene na rodnou zem. Druhá část líčí odchod Peerovy matky z tohoto světa. Je dojata synovým vyprávěním a pokorně se smiřuje s osudem. Třetí část pak evokuje smyslný obraz Peerovy hamižnosti a požitkářství: šejkova dcera ho svede svým eroticky podmanivým tancem. Finále první suity uvádí posluchače do jeskyně krále hor, v níž Peer prožíval ve snovém oparu silnou touhu po penězích, zlatu a drahokamech. Je obklopen rejem děsivých skřetů a zlých duchů, přesto odolává nátlaku, aby se oženil s dcerou horského krále.