Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Petr Altrichter

Česká filharmonie

Petr Altrichter

Ostatní pořadatelé

Koncert České filharmonie a dirigenta Petra Altrichtera v japonském Jamaguči v rámci turné orchestru po Asii.

Česká filharmonie
Program

Antonín Dvořák
Karneval, koncertní předehra, op. 92

Antonín Dvořák
Symfonie č. 8 G dur op. 88

Bedřich Smetana
Vyšehrad, Vltava, Šárka, výběr z cyklu symfonických básní Má vlast

Účinkující

Petr Altrichter
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Petr Altrichter
Shunan City Cultural Hall — Koncertní sál
30. 9. 2017  sobota — 15.00
Nelze objednat online

Prodej vstupenek zajišťuje pořadatel koncertu.

Účinkující

Petr Altrichter  dirigent
Petr Altrichter

PETR ALTRICHTER
dirigent

Petr Altrichter je jedním z nejvýznačnějších českých dirigentů, který si udělal působivé jméno svou dynamickou a hlubokou interpretací symfonické hudby. Pochází z hudební rodiny a hře na hudební nástroje se věnoval od raného dětství. Absolvoval konzervatoř v Ostravě, obory lesní roh a dirigování. Ve studiích pokračoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně v oborech dirigování orchestru pod vedením Otakara Trhlíka a Františka Jílka a dirigování sboru s pedagogy Josefem Veselkou a Lubomírem Mátlem. Po dobu studia na JAMU spolupracoval jako sbormistr a dirigent s Brněnským akademickým sborem a podílel se na zisku mnoha ocenění na zahraničních sborových soutěžích a festivalech (Middlesbrough, Debrecín aj.).

Mezinárodní pozornost na sebe Altrichter upoutal v roce 1976, kdy získal titul laureáta a speciální cenu poroty na uznávané dirigentské soutěži ve francouzském Besançonu. Na základě tohoto ocenění se stal asistentem dirigenta Václava Neumanna v České filharmonii a nastartoval tak svou uměleckou kariéru. Pozvání k zahraničním orchestrům pak na sebe nenechala čekat. Po působení ve Filharmonii Brno se v roce 1988 stal dirigentem a v roce 1990 pak šéfdirigentem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. S tímto orchestrem absolvoval četná zahraniční turné do Japonska, USA, Švýcarska, Německa, Francie a dalších zemí. Zároveň také dlouhodobě spolupracoval s Komorní filharmonií Pardubice, se kterou v rámci zahraničních vystoupení uvedl do koncertního života mnohé mladé nadějné sólisty (Isabelle van Keulen, Radek Baborák ad.).

V letech 1993–2004 byl hudebním ředitelem Jihoněmecké filharmonie Kostnice; s tímto orchestrem pravidelně koncertoval v Tonhalle Curych a v KKL Lucern a podnikl turné do Švýcarska a Itálie. Svůj debut ve Velké Británii absolvoval Petr Altrichter se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK na festivalu v Edinburghu v roce 1993, londýnský debut pak s Anglickým komorním orchestrem krátce nato. V roce 1997 byl jmenován hlavním dirigentem Liverpoolské královské filharmonie poté, co v orchestru v předešlé sezóně s velkým úspěchem hostoval. S tímto orchestrem také vystoupil v roce 2000 na BBC Proms v londýnské Royal Albert Hall a natočil několik vysoce ceněných nahrávek pro vlastní label tělesa – RLPO Live.

V roce 2001 byl Altrichter pozván do čela Filharmonie Brno, kde setrval dalších sedm let a vrátil se tak k orchestru, se kterým byl spjat od studií a se kterým jako pravidelný host spolupracuje doposud. Je také pravidelným hostem České filharmonie, se kterou má stálý umělecký kontakt od svých asistentských začátků, Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, Filharmonie Brno a Slovenské filharmonie, se kterou natočil vřele přijatá a ceněná CD se skladbami Antonína Dvořáka. Od sezony 2018/2019 je stálým hostujícím dirigentem Slovenské filharmonie, se kterou ho pojí dlouholetá spolupráce.

V roce 2015 podnikl s Českou filharmonií koncertní turné do Německa, na přelomu 2015 a 2016 pak turné do Číny. Na počátku sezony 2017–2018 řídil Českou filharmonii na mezinárodním festivalu Dvořákova Praha a následně s ní absolvoval velmi úspěšné turné do Jižní Koreje, Japonska a na Tchaj-wan. Na jaře 2017 uskutečnil japonské turné se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, v roce 2018 pak turné do Velké Británie s Českým národním symfonickým orchestrem. Na květen 2019 je připraveno turné s Českou filharmonií do Číny.

Jako host řídil význačné světové orchestry – japonský NHK Symphony Orchestra, Berlin Symphony Orchestra, BBC Symphony Orchestra, Royal Scottish National Orchestra, BBC Scottish Symphony a London Philharmonic Orchestra. Dále hostoval v Bruckner Orchester Linz, Varšavské filharmonii, Krakovské filharmonii, SWF orchestru v Baden-Badenu, Lotyšském národním orchestru v Rize, Orquesta Filarmonica de Gran Canaria, Orchestre Philharmonique du Luxembourg, Netherlands Philharmonic, Stavanger Symphony, Norrkopings Symphonieorchester, Royal Danish Orchestra Copenhagen, Odense Symphony Orchestra a dalších.

Je častým hostem festivalu Pražské jaro, Janáčkův máj Ostrava, festivalu Smetanova Litomyšl, Moravský podzim a Bratislavské hudební slavnosti. Hostoval na velkých festivalech v Salcburku, Edinburghu, Avignonu, Aténách, Cheltenhamu, Paříži, Madridu, Chicagu, Curychu, Lucernu, Seville, Palermu a dalších.

Těžištěm repertoáru Petra Altrichtera je česká hudba – Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Leoš Janáček a Bohuslav Martinů, ruská hudba – především Dimitrij Šostakovič, dále hudba Gustava Mahlera a Antona Brucknera. Významní světoví sólisté a interpreti (Garrick Ohlsson, John Lill, Tabea Zimmermann ad.) oceňují jeho pohotovost v orchestrálních doprovodech a vyhledávají spolupráci s ním.

Skladby

Bedřich Smetana — Vltava, symfonická báseň z cyklu „Má vlast“

Bedřich Smetana — Vyšehrad, symfonická báseň z cyklu "Má vlast"

Antonín Dvořák — Karneval, koncertní předehra op. 92

Když Antonínu Dvořákovi bylo padesát let, stál před nelehkým rozhodnutím, zda přerušit slibně rozběhlou kariéru uznávaného evropského skladatele, kterým se po letech úsilí konečně stal, opustit čerstvě získané profesorské místo na Pražské konzervatoři a vydat se přes Atlantik vstříc nové výzvě. Muži středního věku však výzvy potřebují, a proto se Dvořák po půl roce zvažování rozhodl, že nabízené místo ředitele newyorské konzervatoře přijme. Našel tak zdroj nové inspirace, která mu v následujících třech letech umožnila zkomponovat ta nejslavnější díla – vždyť kdo by neznal jeho devátou symfonii „Z Nového světa“, dvanáctý smyčcový kvartet „Americký“, Biblické písně, Humoresky nebo Koncert pro violoncello h moll.

Nepředbíhejme ale. Zatímco se v Praze 8. září 1891 konaly oslavy Dvořákových padesátin, skladatel dlel v ústraní na Vysoké u Příbrami, přemýšlel, zda má odjet do Ameriky, a komponoval. Dokončoval cyklus tří koncertních předeher. Ty pak poprvé zazněly 28. dubna 1892 v Rudolfinu na koncertě v rámci turné na rozloučenou, které Dvořák uspořádal před svým odjezdem do Nového světa. Na premiéře byly uvedeny ještě pod názvy Příroda, Život a Láska – přírodní tematika byla jejich stmelujícím myšlenkovým programem. Své konečné názvy získaly o dva roky později při vydání tiskem. Druhá z nich byla přejmenována na Karneval, kterým Dvořák nemyslel divoký rej masek, jako spíše podobenství „karnevalu života“, což se dobře hodí i pro silvestrovský a novoroční čas. Karneval je značně kontrastní k oběma dalším předehrám (V přírodě, op. 91 a Othello, op. 93) – je jásavý, energický, zvukově opojný, přesto však ve své prostřední části také meditativní, snový. Charakteru hodně napomáhá efektní instrumentace, která využívá žestě a bicí včetně pro Dvořáka neobvyklé tamburíny.

Bedřich Smetana — Šárka, symfonická báseň z cyklu „Má vlast“

Od okamžiku, kdy člověk začal používat rozum k tomu, aby přežil v nepřátelském světě, začala mu v tom mírou nebývalou pomáhat celá řada symbolů, které nejdříve personifikovaly přírodní jevy, až se postupně dostaly i k fenoménům náboženským a sociálním. I my, lidé postmoderní doby, jsme jimi obklopeni, a snad nejvíce (hned vedle symbolů náboženských) nás ovlivňují právě ty kulturní. Jsou všude kolem nás a mnohdy si ani dost dobře neuvědomujeme jejich hloubku, ani to, jak nám pomáhají překonávat krizové situace v osobním i společenském životě.

Nejvíce našich kulturních symbolů v oblasti umění a tedy i hudby vzniklo v době probouzejícího se českého národa v 19. století. A mezi nimi i dva z nejčeštějších, opera Libuše, čerpající látku z mýtických počátků českých dějin, a cyklus symfonických básní Má vlast – kompozice z tvůrčí dílny Bedřicha Smetany (1824–1884). Pro jejich program skladatel hledal především symboly, které by byly schopny toto emancipační úsilí českého národa co nejvíce posílit, jak ostatně dosvědčuje i jedna z prvních zpráv o Mé vlasti v časopise Hudební listy, v níž se píše o autorově úmyslu vytvořit větší orchestrální skladby Vyšehrad a Vltava a kterou o další informace posléze rozšířil Dalibor: „Smetana komponuje celý cyklus symfonických básní pod jménem všeobecným Vlast s pododdíly Říp, Vyšehrad, Lipany, Bílá hora atd., řídě se vůbec dle nejdůležitějších momentů naší slávy i neštěstí našeho.

Má vlast, kterou začal Bedřich Smetana promýšlet na podzim 1872 při dokončování opery Libuše, z níž převzal základní tematický materiál spjatý s charakteristikou sídla prvních českých knížat – Vyšehradu a motivy z husitské písně Ktož jsú boží bojovníci, je zkrátka fenoménem po všech stránkách. Do samotné kompozice se skladatel pustil ve druhé polovině roku 1874, tedy v době, kdy během několika měsíců postupně zcela ohluchl. Tehdy vznikly první dvě básně, Vyšehrad a Vltava, po nichž v následujícím roce spatřila světlo světa další dvojice, Šárka a Z českých luhů a hájů a po delší přestávce až na počátku zimy 1878 Tábor. Poslední symfonickou báseň, nazvanou Blaník, v níž slouží husitská píseň jako téma pochodového finále dovádějící spolu se závěrečným motivem úvodního Vyšehradu celý cyklus k vrcholu, dokončil 9. března 1879.

Jednotlivé symfonické básně zaujímají ve vývoji programní hudby, jejímž úskalím byl již od Ference Liszta, který patřil k průkopníkům této formy, rozpor mezi závislostí hudby na literárním či jiném námětu a její svébytností, velice pozoruhodné místo. Smetana, poučen kompozicí svých prvních tří symfonických básní Richard III., Valdštýnův tábor a Hakon Jarl, se totiž Lisztovi v Mé vlasti vyhnul tím, že tvořil nejen hudbu v těsné souvislosti s programem, ale program samotný koncipoval na základě možností, jež mu dávala jeho hudební invence. V této souvislosti tedy není náhodné, že z celého cyklu pouze jeho v pořadí třetí symfonická báseň, Šárka, přebírá jako jediná z celé šestice ucelený mýtický příběh, jehož nástin společně s obsahy ostatních částí, skladatel sepsal po dokončení celého cyklu. „V této skladbě se nemíní krajina, nýbrž děj, bajka o dívce Šárce. Skladba počne líčením rozzuřené dívky, jež pomstu přísahá za nevěrnost milence svého celému mužskému pokolení. Zdáli je slyšet příchod Ctirada s jeho zbrojnoši, který táhne na pokoření a potrestání dívek. Už zdáli zaslechnou nářek (ač lstivý) přivázané dívky u stromu – při pohledu na ni obdivuje Ctirad krásu její – zahoří milostnými city pro ni, osvobodí ji, ona připraveným nápojem obveselí a opojí jak Ctirada, tak zbrojnoše až k spánku. Na dané znamení lesním rohem, které v dálce ukryté dívky zodpoví, vytrhnou se tyto ku krvavému činu: hrůza všeobecného vraždění, vzteklost nasycené pomsty Šárky – toť konec skladby.“Šárka je tedy drama touhy po odplatě, drama lásky, lsti a krvelačné pomsty, nazvané podle protagonistky dívčí války z českých bájesloví, jehož jednotlivé etapy Smetana po hudební stránce geniálně propojil variační prací.

První souborné provedení Mé vlasti, které se změnilo v takřka národní manifestaci, se uskutečnilo 5. 11. 1882 na Žofíně, kde se ho pod taktovkou Adolfa Čecha ujal rozšířený orchestr českého divadla. Od té doby však uplynulo již 133 let, a tak se mnohé proměnilo: vedle symbolu české národní hudby se Má vlast, Smetanou věnovaná dopisem ze 14. 10. 1879 královskému hlavnímu městu Praze a již od roku 1946 pravidelně zahajující Mezinárodní hudební festival Pražské jaro, stala jako jedna z vrcholných hodnot evropské symfonické tvorby integrální součástí světového hudebního odkazu.

Antonín Dvořák — Symfonie č. 8 G dur op. 88 „Anglická“

Rok 1889, ve kterém vznikla Symfonie č. 8 G dur op. 88, byl pro jejího autora úspěšný. Dostal nabídku profesora skladby na Pražské konzervatoři, Národní divadlo mu uvedlo premiéru opery Jakobín, byl vyznamenán Řádem železné koruny. Dvořák se nacházel v pozitivním životním období, ve kterém u něj sílil pocit vyrovnanosti a životní radosti.

Zájem o skladatelovy kompoziční aktivity byl dále posílen jeho úspěšnými pobyty v Anglii. Svému anglickému příteli klavíristovi a skladateli Francescu Bergerovi v dopise ze dne 8. září 1889 píše: „Velmi děkuji za Váš laskavý dopis, ve kterém se mě ptáte, zda mám něco nového pro Vaše koncerty. Pravděpodobně to bude nová symfonie, na které nyní pracuji; je zde pouze otázka, zda budu schopen ji dokončit včas.“Do práce na Osmé symfonii byl Dvořák ponořen od 28. srpna do 8. listopadu, a to převážně na svém letním sídle ve Vysoké, kde se cítil nejlépe.

Dobrá tvůrčí atmosféra byla ale narušena roztržkou s jeho „dvorním“ nakladatelem Simrockem. Vydavateli se Dvořákovy finanční požadavky zdály přehnané. Snažil se ho přimět ke komponování drobnějších a jednodušších skladeb, neboť velká a náročná orchestrální díla se mu nezdála dostatečně rentabilní. Autor ovšem nehodlal slevit ze svých uměleckých představ, a tak na tři roky přerušil se Simrockem spolupráci. Svůj opus 88 vydal u londýnské firmy Novello. Symfonie tak proto získala později podtitul „Anglická“.

Osmá symfonie si v základních rysech – čtyřvětosti a tempovém rozvržení vět – zachovává stavbu klasické symfonie. Dílo ale překvapuje mnoha inovacemi, pestrým sledem proměnlivých nálad od pastorálních obrazů přes intonace taneční a pochodové až k dramaticky vypjatým plochám. Je to kantabilní a diatonická skladba, ze které je patrná skladatelova náklonnost k české a slovanské lidové hudbě. Jak sám autor poznamenává, usiloval o zpracování témat a motivů v jiných než „obvyklých, všeobecně užívaných a uznaných formách".

Premiéra se uskutečnila pod Dvořákovým vedením 2. února 1890 v Rudolfinu v rámci populárních koncertů Umělecké besedy a následně 24. dubna téhož roku v Londýně při koncertu tamní Filharmonické společnosti v St. James’s Hall. Dvořák symfonii následně dirigoval ještě mnohokrát: 7. listopadu 1890 ve Frankfurtu nad Mohanem, 15. června 1891 v Cambridge při příležitosti udělení čestného doktorátu tamní univerzitou, 12. srpna 1893 v Chicagu a 19. března 1893 znovu v Londýně. Ohlasy, které následovaly po provedeních, jsou samostatnou kapitolou. Dvořák byl anglickým tiskem označen za jediného z žijících skladatelů, který může být oprávněně nazýván Beethovenovým nástupcem: „Ten jediný, ačkoli se stejně jako Brahms snaží držet Beethovenovy školy, je schopen přinést do symfonie zřetelně nový prvek.“

Vídeňský kritik Eduard Hanslick zase píše: „Celé toto Dvořákovo dílo, jež patří k jeho nejlepším, lze chválit za to, že není pedantické, ale při vší uvolněnosti nemá zároveň k ničemu tak daleko jako k naturalismu. Dvořák je vážným umělcem, který se mnohému naučil, ale navzdory svým vědomostem nepozbyl spontánnost a svěžest. Z jeho děl mluví originální osobnost a z jeho osobnosti vane osvěžující dech něčeho neopotřebovaného a původního.“

Zanedbatelný není ani komentář samotného skladatele po Londýnské premiéře: „Koncert dopadl skvěle, ba tak, jak snad nikdy předtím dříve. Po první větě byl aplaus všeobecný, po druhé větší, po třetí velmi silný tak, že jsem se musel několikrát obracet a děkovat, ale po finále byla pravá bouře potlesku, obecenstvo v sále, na galeriích, orkestr sám, i za ním u varhan sedící, tleskalo tolik, že to bylo až hrůza, byl jsem několikrát volán a ukazovat se na pódium – zkrátka bylo to tak hezké a upřimné, jak to bývá při premiérách u nás doma v Praze. Jsem tedy spokojen a zaplať pánbůh za to, že to tak dobře dopadlo!“