Fotografie ilustrujicí událost Komorní orchestr České filharmonie<br>Jiří Rožeň

Komorní orchestr České filharmonie

Jiří Rožeň

Česká filharmonie

V září spolu s dirigentem Jiřím Rožněm a hobojistkou Janou Brožkovou uvedou skladby Suka, Martinů, Kabeláče a soudobých britských autorů v rámci nové komorní řady koncertů.

Program

James MacMillan
One

Lisa Robertson
Seabird Cities (2017, světová premiéra)

Bohuslav Martinů
Koncert pro hoboj a malý orchestr H 353

Josef Suk
Meditace na staročeský chorál „Svatý Václave“ op. 35a

Miloslav Kabeláč
Symfonie č. 4 A dur op. 36 „Camerata“

Interpreti

Jana Brožková
hoboj

Komorní orchestr České filharmonie

Jiří Rožeň
dirigent

Fotografie ilustrujicí událost Komorní orchestr České filharmonie<br>Jiří Rožeň
Rudolfinum — Dvořákova síň
30. 9. 2018  neděle — 15.00
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Interpreti

Jana Brožková  hoboj

Jana Brožková

Jana Brožková vystudovala hru na hoboj nejdříve na Pražské konzervatoři a poté na Akademii múzických umění v Praze u profesora Jiřího Mihule. Upozornila na sebe již během studií na Pražské konzervatoři vítězstvím v mezinárodní soutěži Concertino Praga 1983 a v roce 1989 získala absolutní vítězství a zvláštní cenu na Europäischen Musikpreis Zürich. Během studií na Akademii múzických umění v Praze (1988–1993) získala v roce 1991 na soutěži Pražského jara 3. cenu a její soutěžní dráhu uzavírá 1. cena na světové IDRS Gilllet Competition 1997 Evaston v USA. Od té doby již vystupuje jako renomovaná sólistka v Česku i v zahraničí a věnuje se komorní hře v souborech In modo camerale a Afflatus Quintet, který získal prestižní 1. cenu v respektované soutěži ARD München v roce 1997. Její aktivity zahrnují také pedagogickou činnost, od roku 1998 vyučuje hobojovou hru na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze. Stále se intenzivně věnuje komorní hře a často vystupuje jako sólistka na domácích i zahraničních pódiích. Od roku 1987 působila patnáct let jako sólohobojistka Symfonického orchestru Českého rozhlasu a její nahrávky hobojových koncertů a dalších skladeb pro hoboj jsou cenným materiálem rozhlasového archivu. Od roku 2002 je první hobojistkou České filharmonie.

Komorní orchestr České filharmonie  těleso

„Je to splnění našeho společného snu s Jiřím Bělohlávkem: po dvou letech příprav uvádíme v život pravidelné koncerty Komorního orchestru České filharmonie. Pod tímto názvem se neskrývá jedno určité těleso, ale projekt, v němž filharmonici zahrají v různých komorních seskupeních,“ objasnil novinku na jaře 2018 generální ředitel České filharmonie David Mareček. Hru filharmoniků v komornějším počtu Jiří Bělohlávek vnímal jako důležitou součást „hygieny“ orchestrálních hráčů. V menším orchestru, s repertoárem od baroka po současnost si hráči tříbí intonaci, frázování i spolupráci individualit v rámci celku. Komorní orchestr s proměnlivým složením, ovšem vždy výhradně z hráčů České filharmonie, se oficiálně zrodil se 123. sezonou. Ke svému premiérovému sezonnímu vystoupení před pražským publikem si vybral Reinharda Goebela, Jiřího Rožně, Ondřeje Vrabce, Janu Brožkovou, Simonu Šaturovou, Josefa Špačka a Uxíu Martínez Botanu. Můžeme se těšit na smělé plány nového projektu i do dalších sezon České filharmonie.

Jiří Rožeň  Dirigent

Jiří Rožeň

Jiří Rožeň je jedním z nejslibnějších a nejtalentovanějších dirigentů mladé generace. Měl úspěchy v Salzburku a Londýně, jako finalista Nestlé and Salzburg Festival Young Conductors Award a Donatella Flick LSO Conducting Competition. Dříve byl asistentem šéfdirigenta BBC Scottish Symphony Orchestra, kde pracoval po boku Donalda Runniclese a Thomase Dausgaarda, asistoval jim mj. na BBC Proms či Edinburgh International Festival.

Jiří má nakročeno na mezinárodní dráhu, kdy v této sezoně debutuje abonentními koncerty s Českou filharmonií, Bruckner Orchester Linz, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a s Wiener Concert-Verein ve vídeňském Musikvereinu a Kölner Philharmonie. Spolupracoval či bude spolupracovat s umělci jako Kirill Gerstein, Vadim Gluzman, Olga Scheps, Mahan Esfahani a Tamsin Waley-Cohen.

V České republice dirigoval většinu symfonických orchestrů, jako například, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, PKF – Prague Philharmonia, filharmonie v Brně, Ostravě a Zlíně, Karlovarský symfonický orchestr a Komorní filharmonii Pardubice. Na Slovensku dirigoval Státní filharmonii Košice a Symfonický orchestr slovenského rozhlasu v Bratislavě. Úspěšně debutoval na festivalu Pražské jaro a na Janáčkově Máji, kde dirigoval operní galakoncert s americkým tenorem Lawrencem Brownleem. V květnu 2018 se vrátí na Festival Pražské jaro, aby dirigoval finále soutěže v oboru violoncello.

Vášnivý zastánce české hudby, který dirigoval rakouskou premiéru Symfonie č. 4 Miloslava Kabeláče na Salcburském festivalu s Cameratou Salzburg a premiéroval novou kritickou edici skladby Svatební košile Bohuslava Martinů s Filharmonií Brno a Českým filharmonickým sborem Brno. Mnoho z jeho minulých a nadcházejících koncertů zahrnují český standartní repertoár a také hudbu Josefa Suka, Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů, Miroslava Kabeláče a Viktora Kalabise.

Během svého působení ve Skotsku Jiří a asistoval Stravisnkého Mavru, Waltonova The Bear, Straussova Netopýra a Brittnova Owen Wingrave. Jinde jeho operní angažmá zahrnovala Ravelovo Dítě a kouzla s Hamburskými symfoniky a Eine Kluge Else od Svena Daigerra na Brücken-Festival für Neue Musik v Rostocku.

Jako aktivní účastník mistrovských kurzů měl Jiří možnost pracovat s Royal Concertgebouw Orchestra (Daniele Gatti), Tonahlle-Orchester Zürich (David Zinman), Musikkollegium Winterthur (Bernard Haitink), Orchestre Philharmonique de Radio France (Péter Eötvös), Royal Scottish National Orchestra (Christopher Seaman), Antwerp Symphony Orchestra (Edo de Waart) a WDR Kolín nad Rýnem a Jukka-Pekka Sarastem, kterému také asistoval u Junge Deutsche Philharmonie. Také spolupracoval s Jiřím Bělohlávkem v rámci Zkoušky orchestru České filharmonie.

Jiří Rožeň se narodil v Praze v roce 1991. Studoval dirigování na Pražské konzervatoři a posléze na Universität Mozarteum Salzburg, Hochschule für Musik und Theater Hamburg, Zürcher Hochschule der Künste a Royal Conservatoire of Scotland, kde byl Leverhulme Conducting Fellow. Mezi jeho mentory patří například Garry Walker, Dennis Russell Davies, Ulrich Windfuhr a Johannes Schlaefli.

Skladby

Lisa Robertson — Seabird Cities (2017)

Tvorba mladé skotské skladatelky a houslistky Lisy Robertson, mezi jejíž učitele patří také James MacMillan, čerpá rovněž z dědictví její domoviny. Její skladba z roku 2017 Seabird Cities, která dnes večer zazní ve světové premiéře, je holdem okouzlující přírodě ostrovů obklopujících skotské pobřeží. Inspirací se jí staly kolonie mořských ptáků osidlující tyto skalnaté ostrůvky, zvláště dnes již lidmi neobydlené souostroví St. Kilda, na němž se tvoří rušná ptačí města, zcela prostá lidského chaosu. Autorka chtěla hudebně zachytit jedinečný pocit být obklopen tisíci plachtících ptáků, již vládnou úchvatným útesům St. Kildy. Burňáci letí vysoko ve vzduchu, papuchalci krmí kvílející mláďata, racci bojují o pozornost, terejové se hašteří o kousíčky potravy. V díle se odráží autorčiny vlastní zážitky. Sama pochází z jedné z vesnic na skotském pobřeží a později se přestěhovala z tohoto odlehlého kraje do velkoměsta. Pocítila tak, jak může být rozdíl mezi tak rozličnými místy omračující a může vyvolat pocit ztracení a touhu po domově. Nicméně jednou se autorka setkala ve středu města s rackem a jeho křik jí natolik připomněl její přímořskou domovinu, že pocítila naději. Své dojmy skladatelka vyjádřila také v básni, kterou ke své kompozici připojila:

Města mořských ptáků
Nad rozeklanými útesy letí osamělý racek
a snaží se vykřičet své hoře nebesům.
Možná i on musí odejít z domova,
musí opustit divoká města mořských ptáků
a nechat se utlačovat betonem, snášet chaos a smog.
Možná i on musí putovat za blahobytem jako tolik jiných
před ním.
Možná jednoho dne, až budu procházet mezi mrakodrapy,
uslyším jeho vysoký hlas.
Záblesk naděje. Připomínku domova.

Úvodní část díla je zvukovým obrazem mořského břehu, v němž jsou hlasy větru a moře zachyceny žesťovými a zpěv ptáků dřevěnými dechovými nástroji. Harmonické napětí ve smyčcích předznamenává druhou, hlučnou část skladby. Dosavadní klid v lůně přírody je přeřván lomozem města, do nějž se zapojí orchestr ve své plné síle. Když se město na okamžik ztiší, je znovu slyšet křik mořského ptactva. Zmíněnou naději posléze převezme zvonkohra a skladbu v tomto naladění uzavřou smyčce.

James MacMillan — One durata

Sir James MacMillan se řadí mezi nejvýraznější a ve světě nejrespektovanější skotské skladatele současnosti. V jeho polystylových kompozicích se zrcadlí hluboká katolická víra a spirituální pohled na svět i vliv tradiční skotské hudby. Skotský a irský folklór byl také hlavním inspiračním zdrojem jeho orchestrální monodie One z roku 2012. Melancholický zpěv v ní nabývá různých nástrojových barev. Teprve na úplném konci se jednohlas rozvine do plného akordu. Dílo bylo poprvé provedeno pod MacMillanovou taktovkou komorním orchestrem Britten Sinfonia, k jehož 20. výročí je skladba věnována, 27. října 2012 v londýnské Barbican Hall.

Josef Suk — Meditace na staročeský chorál „Svatý Václave“ op. 35a

„Je člověku hořko, jak celá životní práce všech lidí pojednou stává se ničím, jak člověk nemůže ani okamžik spoléhati se na ten kousek klidu a štěstí, které by si zasloužil po trpké životní práci,“ píše skladatel JOSEF SUK (1874–1935) svému příteli a spoluhráči z Českého kvarteta Karlu Hoffmannovi. Sukovy řádky jsou datovány 16. srpna 1914, tedy necelé tři týdny po vypuknutí první světové války. A shodou okolností v den, kdy v srbském pohoří Cer padly první tisíce vojáků z území Rakousko-Uherska, kteří byli nedlouho předtím mobilizováni.

Narukovat muselo mnoho mužů také ze Sukova okolí v Křečovicích u Benešova a čtyřicetiletý skladatel žil ve stálém napětí, jestli nebude odveden také. Měl sice úředně potvrzeno, že je „ku zbrani neschopen“, ale zároveň byl – jako každý muž do 42 let – evidován jako „sloužící domobranec“. Až příliš dobře si také uvědomoval, že v nastalé době „mění se ustanovení dle potřeby“ a – jak už jsme četli výše – že všechno to, pro co lidé dosud žili a o co usilovali, se tváří v tvář válce stává bezvýznamným. Koho by zajímalo, že by byl odveden člen světoznámého komorního souboru, který více než dvě desetiletí usiluje o vrcholnou uměleckou úroveň?

Na nejvyšší míru rozčilený a strachující se skladatel tedy hledá cestu, jak hodnotu vlastní umělecké práce prokázat, jak ji nabídnout lidem ve válkou vykloubené době a jak se zachránit před frontou. „Udělat něco, co uklidňuje a zároveň je dobrým skutkem.“ Navrhuje proto spoluhráčům řadu koncertů po českých zemích, které by České kvarteto bezplatně hrálo ve prospěch Červeného kříže či rodin vojínů. „Co by to znamenalo, dobře víš,“ píše Hoffmannovi, „pro nás všechny v dnešní době, ale v první řadě pro mne – a též pro budoucnost pro všechny – Benešov, kam patřím, není Prahou, a volán mohu býti co nejdříve, proto rychle!“

První takový koncert Českého kvarteta se odehrál 27. září 1914 v pražském Rudolfinu a zazněla na něm ve světové premiéře nová Sukova kompozice: Meditace na staročeský chorál Svatý Václave op. 35a vycházející z církevního hymnu, jehož kořeny sahají patrně až do 12. století. Modlitba k legendárnímu patronovi českého národa a symbolu české státnosti byla jasným a srozumitelným sdělením, které bylo okamžitě rozpoznáno, a tak skladba „rozpoutala neutuchající bouři pochvaly“. Do všeobecné nejistoty, nervozity a vojenského řinčení díky ní zazněl hlas, se kterým bylo možné souznít. České kvarteto pak skladbu během válečné doby používalo také jako protiváhu rakouské hymny, která byla vyžadována (a dodejme pro pořádek, že Suk ani jeho kolegové nebyli do války povoláni).

Svatováclavský chorál se ve skladbě ozývá nejprve se smutkem a jímavě, ale Suk v něm zanedlouho odkrývá i vzrušenost a vzdor. Ta část písně, která zhudebňuje slova „nedej zahynouti nám ni budoucím“, pak zaznívá v plné síle, skladatel ji opakuje stále znovu a znovu. A na konci Meditace zasvítí i tichá naděje. V orchestrální verzi zazněla Sukova Meditace poprvé v podání České filharmonie pod taktovkou Viléma Zemánka přesně před 105 lety – 22. listopadu 1914.

Bohuslav Martinů — Koncert pro hoboj a malý orchestr H 353

Svůj Koncert pro hoboj a malý orchestr, H 353 zkomponoval Bohuslav Martinů v první polovině roku 1955 na objednávku hobojisty Jiřího Tancibudka. Tento mimořádně talentovaný instrumentalista, někdejší člen České filharmonie, opustil po politických změnách v únoru 1948 Československo a na trvalo se usídlil v Austrálii. Dílo vznikalo v časové i duchovní blízkosti komorní kantáty Otvírání studánek. Podobně jako kantáta je třívětý koncert přes svou relativní stručnost a skromné obsazení naplněn skladatelovou emotivní a hluboce intimní výpovědí. Vstupní Moderato otevírá orchestrální ritornel, jehož jásavou atmosféru přerušují rozjímavě pastorální vstupy sólisty. Šťastná nálada však převládne. Volná fantazijní věta je meditací sólového hoboje s jemným doprovodem orchestru redukovaného pouze na klavír, smyčce a stručný vstup lesního rohu. Roztančené finále je naplněno nezdolnou energií a radostí ze života. Jeho hudba nezapře typicky české intonace. Tancibudek, který měl k dílu na tři roky exkluzivní provozovací právo, koncert premiéroval 8. srpna 1955 v Sydney spolu s tamním symfonickým orchestrem a dirigentem Hansem Schmidtem-Isserstedtem.

Miloslav Kabeláč — Symfonie č. 4 A dur op. 36 „Camerata“

Jeden z největších českých symfoniků 20. století Miloslav Kabeláč ve své tvorbě celoživotně reflektoval progresivní trendy tehdejší evropské hudby a spojoval je se svým originálním hudebním jazykem. Jeho Symfonie č. 4 A dur „Camerata“ op. 36, patří ke skladatelovým dílům využívajícím posluchačsky spíše přístupnější prostředky, je však stejně závažná jako ostatní Kabeláčovy symfonie. Na jeho počátku stál cyklus tří skladbiček pro klavír na tři ruce komponovaných asi v roce 1953 pro Kabeláčovu tehdy zhruba sedmiletou dceru pod názvem Kaťušce pro radost. Témata první a druhé části využil v roce 1954 při skicování díla, jež původně zamýšlel jako nonet. Když se k němu v letech 1957–1958 vrátil, postupně je rozšiřoval až do podoby čtyřvěté symfonie pro komorní orchestr. Úvodní výrazově temné Grave využívá v souzvucích i nezvyklé rytmice u Kabeláče jinak vzácné inspirace z mimoevropské hudby. Následující temperamentní scherzo je vystavěno na loveckých fanfárách lesních rohů, jejichž motiv je převzat z cyklu Kaťušce pro radost. Jádrem celé skladby je výrazově tísnivá širokodechá pomalá třetí věta. Finále zahájené efektní trumpetovou intrádou běží v energickém osminkovém pohybu, do nějž na konci vtrhnou tíživé akordy z úvodu symfonie.