Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>Nikolaj Znaider

Česká filharmonie

Nikolaj Znaider

Ostatní pořadatelé

Na druhém koncertě v rámci bukurešťského festivalu George Enesca se s Českou filharmonií a Cristianem Macelaru představí houslista Nikolaj Znaider.

Česká filharmonie
Program

Johannes Brahms
Koncert pro housle a orchestr D dur op. 77

Bohuslav Martinů
Symfonie č. 4 H 305

Interpreti

Nikolaj Znaider
housle

Cristian Macelaru
dirigent

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>Nikolaj Znaider
Athenaeum — Koncertní sál
7. 9. 2017  čtvrtek — 17.00
Nelze objednat online

Prodej vstupenek zajišťuje pořadatel koncertu.

Interpreti

Nikolaj Znaider  housle

Nikolaj Znaider

Nikolaj Znaider je prvotřídním umělcem a uplatňuje se u předních orchestrů světa jako dirigent i jako virtuózní houslový sólista. Od roku 2010 je hlavním hostujícím dirigentem u orchestru Mariinského divadla a předtím byl hlavním hostujícím dirigentem Švédského komorního orchestru.

Po triumfálním návratu na festival BBC Proms se Staatskapelle Dresden za řízení Christiana Thielemanna se Znaider v sezoně 2016/2017 pouští do nového projektu spočívajícího v nahrávání všech Mozartových houslových koncertů, přičemž vystoupí jako sólista a zároveň bude dirigovat Londýnský symfonický orchestr. S tímto orchestrem jej pojí obzvláště silná vazba, neboť jej diriguje a sólově s ním vystupuje každou sezonu.

Jako dirigent i jako sólista se Znaider zajímá o prohloubení svých vazeb s klíčovými orchestry, k nimž cítí silné pouto. Pravidelně spolupracuje se Staatskapelle Dresden, Clevelandským orchestrem, Newyorskou filharmonií, Chicagskými symfoniky, Royal Concertgebouw, Detroitskými symfoniky, Montrealskými symfoniky, Národním orchestrem ve Washingtonu a Mnichovskou filharmonií.

Znaiderova rozsáhlá diskografie zahrnuje Nielsenův Koncert (Newyorská filharmonie řízená Alanem Gilbertem), Elgarův Koncert h moll (Staatskapelle Dresden pod taktovkou již zesnulého sira Colina Davise) a oceněné nahrávky koncertů Brahmse a Korngolda (Vídenští filharmonikové řízení Valerijem Gergijevem), Beethovenovy a Mendelssohnovy koncerty (Zubin Mehta a Izraelská filharmonie), Prokofjevův Koncert č. 2 a Glazunovův Koncert (Mariss Jansons a Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu) a Mendelssohnův Koncert na DVD (Riccardo Chailly a Orchestr Gewandhausu). Znaider rovněž nahrál kompletní Brahmsovy skladby pro housle a klavír s Yefimem Bronfmanem.

Umělec je přesvědčen o nutnosti podpory další generace hudebních talentů a deset let strávil jako zakladatel a umělecký ředitel každoroční letní školy Nordic Music Academy.

Nikolaj Znaider hraje na nástroj vytvořený v roce 1741 houslařem Guarnerim del Gesu. V minulosti na něj hrál Fritz Kreisler a Znaider jej má v dlouhodobé výpůjčce od Dánského královského divadla, a to díky štědrosti nadací VELUX a Knud Højgaard.

Skladby

Bohuslav Martinů — Symfonie č. 4 H 305

Bohuslav Martinů (1890–1959) získal v roce 1923 stipendium československého ministerstva školství ke studiu skladby u Alberta Roussela v Paříži. Opustil tak svou vlast, do které se už nikdy natrvalo nevrátil. V Paříži na něj mohutně zapůsobila tvůrčí atmosféra tehdejší kulturní evropské metropole, zejména však jazz, hudební poetika Pařížské šestky a také ohlasy spolupráce Igora Stravinského s Ďagilevovým ruským baletním souborem, jehož vystoupení měl možnost shlédnout již v roce 1914 u příležitosti jejich pražského zájezdu.

V meziválečné době se Martinů o prázdninách ještě vracíval do rodné Poličky, kde také hojně komponoval. Poté, co nacistická vojska obsadila Paříž, byl nucen uprchnout přes Portugalsko do Spojených států amerických, kde na několik dalších let našel nový domov. Po roce 1948 už nebylo možné vrátit se do Československa, a tak Martinů žil od roku 1953 střídavě ve Francii, v Itálii a nakonec ve Švýcarsku, kde zemřel.

Komponování symfonií se dlouho vyhýbal. V pařížském hudebním prostředí dvacátých a třicátých let minulého století byla totiž tato forma považována za romantický přežitek a zdejší skladatelé se spíše snažili psát pro méně obvyklá nástrojová uskupení. Teprve v Americe složil dvaapadesátiletý Martinů svou první symfonii a od té doby se k této formě takřka každoročně vracel. Z celkově šesti symfonických skladeb zůstává nejoblíbenější a nejhranější jeho Symfonie č. 4. Martinů ji komponoval v jarních měsících roku 1945 plný radosti a optimismu z končících válečných útrap a v naději, že se brzy vrátí do své vlasti, kde pro něj bylo připraveno profesorské místo na mistrovské škole pražské konzervatoře. Byl přesvědčen, že jde o poslední velkou skladbu amerického exilu a že je jeho návrat do Československa nadosah. Další události však bohužel ukázaly, že tato očekávání byla marná.

Radostná první věta Poco moderato svou dvoudílnou stavbou připomíná strukturní řešení barokních suit. Její motivická práce a harmonické postupy jsou však barokní hudbě značně vzdáleny a stojí oběma nohama v hájemství soudobé tvorby. Druhá věta ve formě dravého tanečního scherza s kontrastním lyrickým středním dílem je vystřídána snově procítěným Largem. Optimistické vyznění celé symfonie podtrhuje závěrečné Poco allegro. Světová premiéra Čtvrté symfonie Bohuslava Martinů se uskutečnila 30. listopadu 1945 ve Filadelfii; o necelý rok později byla provedena Českou filharmonií za řízení Rafaela Kubelíka.

Johannes Brahms — Koncert pro housle a orchestr D dur op. 77

Koncert pro housle a orchestr D dur op. 77 začal Johannes Brahms komponovat roku 1878. „Přál bych si to projít s nějakým horším houslistou, než jsi Ty, protože se obávám, že nejsi dost přísný,“ psal skladatel 21. ledna 1879 svému příteli houslistovi Josephu Joachimovi (1831–1907), jemuž je koncert věnován. Joachim se narodil v Kopčanech u Bratislavy (tehdy se jeho rodná obec jmenovala německy Kitsee a maďarsky Köpcsény, a Bratislava, tehdejší sídlo Zemského sněmu v habsburských Uhrách, byla ještě Prešpurk/Preßburg/Pozsony). Brahms slyšel mladého houslistu poprvé roku 1848 ve svém rodném Hamburku hrát Beethovenův Houslový koncert. O pět let později se oba umělci znovu setkali v Hannoveru a uzavřeli celoživotní přátelství.

Joachim byl sice o pouhé dva roky starší než Brahms, jako výkonný umělec už však měl v hudebním světě jméno. Byl to on, kdo uvedl Brahmse k Robertu Schumannovi, který tehdy mladému Hamburčanovi předpověděl budoucnost a jeho talent ocenil výrokem, že povede hudbu na „nové dráhy“. Brahms při kompozici plně důvěřoval Joachimovým radám. Vytvoření obvyklé kadence v závěru první věty, která byla tehdy ještě pro sólistu obligátní příležitostí k předvedení technické brilance, mu zcela přenechal. Do vlastní struktury koncertu si však mluvit nedal a vzniklo dílo, které se charakteru běžných virtuozních koncertů vymyká.

Premiéra se konala 1. ledna 1879 v Lipsku pod taktovkou Hanse von Bülowa. Bülowova osobní účast na premiéře Brahmsovy skladby může překvapovat ty, kdo si jeho jméno spojují s okruhem kolem Franze Liszta, Richarda Wagnera a tzv. „novoněmecké školy“, k níž je směr Johannesa Brahmse, vycházející z odkazu hudebního klasicismu, stavěn do protikladu. Hans von Bülow (1830–1894), Lisztův žák, první manžel jeho dcery Cosimy, kterou mu odlákal Richard Wagner, však umění se soukromím nesměšoval; jeho tolerance se projevila i po rozvodu s Cosimou. Nadále propagoval Wagnerovo dílo a se stejným uměleckým zaujetím uváděl Brahmsovy skladby jako dirigent i klavírista.

První ohlasy premiéry Brahmsova Houslového koncertu bylo rozporné, mnohým zpočátku připadalo dílo málo „houslové“. V květnu 1879 ho Joachim uvedl v londýnském Crystal Palace a zprávy z anglické premiéry obezřetně psaly, že „dílo takové důležitosti, rozsahu a obtížnosti vyžaduje několikanásobný poslech. [...] Přítomní hudebníci byli zajedno, že druhá věta je rozhodně nejzdařilejší, třetí méně, ale celé dílo je vítaným obohacením houslového repertoáru“. Brahms ve skladbě překonal pojetí instrumentálního koncertu, v němž má hlavní úlohu technický a výrazový um sólisty, směrem k symfonickému pojetí. Skladba nevyniká virtuózní brilancí, sólový part je integrován do orchestrálního zvuku; druhou větu otevírá například hobojové sólo, zatímco sólista čeká na svůj nástup poměrně dlouho. První věta má mnoho společného s první větou druhé symfonie, v jejímž sousedství koncert vznikal; má i stejnou tóninu. Druhá věta dodnes působí svou lyričností, a rondo třetí věty především pro Brahmse typickým „uherským“ zabarvením.