Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Katia Buniatišvili

Česká filharmonie

Katia Buniatišvili

Česká filharmonie

Z důvodu rekonvalescence po akutním onemocnění bude abonentní koncerty ve dnech 16., 17. a 18. listopadu místo Jiřího Bělohlávka řídit Ondřej Vrabec. Zároveň dochází ke změně programu. Poslední skladbou bude Symfonie č. 6 Antonína Dvořáka.

Délka programu 2 hod
Program

Ludwig van Beethoven
Egmont, předehra op. 84

Robert Schumann
Klavírní koncert a moll op. 54

Antonín Dvořák
Symfonie č. 6 D dur op. 60

Bohuslav Martinů
Skála H363, symfonické preludium pro velký orchestr

Bohuslav Martinů
Symfonie č. 2 H295

Účinkující

Katia Buniatišvili
klavír

Ondřej Vrabec
dirigent

Jiří Bělohlávek
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Katia Buniatišvili
Rudolfinum — Dvořákova síň

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Gruzínská klavíristka Katia Buniatišvili patří k umělcům, pro které je hudební kariéra prostředkem k vyjádření osobních postojů. Neusiluje pouze o sólové uplatnění, v jejím diáři mají stejně významné místo komorní projekty s jejími uměleckými přáteli, například s Gidonem Kremerem. V Praze již vystoupila v komorním programu s houslistou Renaudem Capuçonem a v sólovém recitálu na Festivalu Rudolfa Firkušného. Před pěti lety ji vídeňský Konzerthaus zařadil do série koncertů „Vycházející hvězdy“, stala se jednou z „Generace nových umělců“ při BBC a v roce 2012 získala cenu Echo Klassik za nejlepší debut roku. Hrála mimo jiné s Los Angeles Philharmonic, Orchestre de Paris, Vídeňskými symfoniky a londýnským Philharmonia Orchestra. Pro svůj pražský orchestrální debut si vybrala Schumannův Klavírní koncert, oblíbené dílo Marthy Argerich, k níž bývá Katia Buniatišvili přirovnávána a s níž ji pojí osobní přátelství.

Před rokem zahájila Česká filharmonie s Jiřím Bělohlávkem natáčení kompletního cyklu symfonií Bohuslava Martinů pro Českou televizi a německý Unitel. Čtvrtá symfonie, která je nejhranějším symfonickým dílem Martinů, se těší obrovské popularitě už od své premiéry s Philadelphia Orchestra a Eugenem Ormandym v roce 1945. Koncert zahájí slavná a sugestivní Beethovenova předehra Egmont, součást scénické hudby ke hře Johanna Wolfganga Goetha. Básník byl Beethovenovou hudbou nadšen, ačkoli byl většinou odpůrcem hudebního doprovodu. Řekl o ní:

„Zde ovšem je, jak jsem naznačil, hudební doprovod žádoucí, a Beethoven pochopil s obdivuhodnou genialitou můj záměr.“

Účinkující

Katia Buniatišvili  klavír
Katia Buniatišvili

Gruzínská klavíristka Katia Buniatišvili se narodila 21. června 1987 v Tbilisi a ke klavíru byla vedena od útlého věku svou matkou. V šesti letech debutovala jako sólistka s orchestrem a následně byla pozvána k hostování ve Švýcarsku, Nizozemí, Francii, Německu, Belgii, Itálii, Rakousku, Rusku, Izraeli a Spojených státech amerických.

Katia si osvojila styl klavíristů předchozích generací, zejména Rachmaninova, Richtěra a Goulda, a její vřelá, někdy až tesklivá hra možná odráží úzký vztah ke gruzínské lidové hudbě, jež, jak sama dosvědčuje, silně ovlivnila její muzikálnost.

Během studií na Státní konzervatoři v Tbilisi získala Katia zvláštní cenu na Horowitzově mezinárodní soutěži pro mladé klavíristy v Kyjevě v roce 2003, jakož i první cenu v soutěži Nadace na podporu mladých gruzínských hudebníků, kterou založila Elisabeth Leonskaja.

Rovněž v roce 2003 se na klavírní soutěži v Tbilisi seznámila s Olegem Maisenbergem, který ji přesvědčil, aby přestoupila na Vysokou školu hudební ve Vídni. Ve 12. soutěži Arthura Rubinsteina v Tel Avivu v roce 2008 získala bronzovou medaili, cenu za nejlepší interpretaci Chopinovy skladby i cenu publika.

Katia Buniatišvili vystoupila za nadšeného ohlasu kritiky v sólových recitálech a komorních koncertech v prestižních světových síních včetně Wigmore Hall v Londýně, Concertgebouw v Amsterdamu a Musikverein ve Vídni. V roce 2008 koncertně debutovala ve Spojených státech v Carnegie Hall (Zankel Hall) s Chopinovým Druhým klavírním koncertem.

Hrála mimo jiné s Pařížským orchestrem pod taktovkou Paava Järviho, Filharmonií Los Angeles, Vídeňskými symfoniky, Francouzským národním orchestrem řízeným Danielem Gattim a londýnským Philharmonia Orchestra. Komorně vystoupila například s Gidonem Kremerem a Renaudem Capuçonem. V letech 2009–2011 se zařadila mezi „Umělce nové generace“ podporované rozhlasovou stanicí BBC Radio 3 a pravidelně spolupracuje s orchestry BBC. V roce 2010 získala cenu Nadace Borletti-Buitoni a v následující sezoně 2011/12 se stala jednou z „Vycházejících hvězd“ Musikvereinu a Konzerthausu ve Vídni.

V roce 2011 nahrála svůj první lisztovský recitál pro Sony Classical a následně realizovala první chopinovské album s orchestrálním doprovodem. Třetí snímek na Sony Classical vyšel v roce 2014 pod názvem Motherland. Na rozdíl od předchozích dvou není tato deska věnována konkrétnímu skladateli, jelikož obsahuje výběr skladeb, které jsou pro umělkyni zvlášť osobně důležité, včetně hudby rodné Gruzie. Toto album Katia věnovala své matce. V roce 2016 pak vyšla čtvrtá deska Kaleidoscope, která vedle Musorgského Obrázků z výstavy obsahuje i díla Ravela a Stravinského.

Katia Buniatišvili hovoří plynně pěti jazyky a žije v Paříži.

Ondřej Vrabec  dirigent
Ondřej Vrabec

ONDŘEJ VRABEC
dirigent

Dirigent a hornista Ondřej Vrabec (1979) patří přes svůj věk mezi nejostřílenější české umělce. Jakkoli dnes dirigování představuje majoritní podíl jeho umělecké činnosti, staví na základech profesionálních zkušeností získaných díky bohaté kariéře sólového, komorního a orchestrálního hráče. Tu Ondřej Vrabec započal dlouho před prahem dospělosti; v pouhých 17 letech pak poprvé usedl na první židli skupiny lesních rohů České filharmonie a pozici sólohornisty zastává v tomto tělese dosud.

Ondřej Vrabec je absolventem Pražské konzervatoře (B. Tylšar, V. Válek, H. Farkač, M. Němcová, M. Košler) a Akademie múzických umění v Praze (R. Eliška, J. Bělohlávek, F. Vajnar ad.). Studium si doplnil četnými mistrovskými kurzy (např. London Masterclasses a Hornclass), nejcennějším impulsem pro formování uměleckého přístupu mu byla hráčská spolupráce s elitou světové dechové školy (S. Azzolini, M. Bourgue), v oblasti dirigování pak umělecká podpora významných světových dirigentských osobností (sir John Eliot Gardiner, Benjamin Zander, Jiří Bělohlávek ad.).

Ondřej Vrabec je držitelem titulu absolutního vítěze soutěže konzervatoří v Ostravě, několik dalších laureátských titulů získal jako komorní hráč (Concertino Praga, soutěž Mozartovy obce aj.). Byl finalistou mezinárodních dirigentských soutěží Pražské jaro 2007 a Tokio 2015, v obou získal čestná uznání poroty. V roli sólisty vystoupil s desítkami domácích i zahraničních orchestrů (mimo jiných Česká filharmonie, Královská Vlámská filharmonie, Nagoya Philharmonic Orchestra, Bayerisches Kammerorchester, NCPAO Peking, Solistes Européenes Luxembourg, Augsburger Philharmoniker, Státní filharmonie Košice, Filharmonia Podkarpacka, Lviv Philharmonic Orchestra) pod vedením významných dirigentů (sir John Eliot Gardiner, Edo de Waart, Vladimir Ashkenazy, Ian Volkov, Lü Jia ad.), publiku se často představoval též sólovými recitály.

Intenzivně se věnuje komorní hře (především Brahms Trio Prague a PhilHarmonia Octet, dříve Maurice Bourgue Ensemble, Juventus Quintet, Czech Philharmonic Horn Club aj.). Vytvořil obsáhlou fonotéku pro Český rozhlas a několik gramofonových titulů. Profilový disk Brahms Trio Prague, realizovaný unikátním technickým způsobem ve vlastní hudební a zvukové režii, získal skvělé ohlasy kritiky doma i v zahraničí a byl recenzentem prestižního amerického magazínu Fanfare označen za pravděpodobně nejlepší dosud realizovanou nahrávku Brahmsova Tria Es Dur, op. 40.

Jako dirigent spolupracuje Ondřej Vrabec s většinou českých profesionálních orchestrů, včetně České filharmonie, kde zastává funkci asistenta šéfdirigenta. Z pozice tohoto titulu byl v uplynulých letech dokonce nejčastěji vystupujícím dirigentem našeho prvního tělesa po Jiřím Bělohlávkovi. Stanul také na stupínku některých zahraničních těles (např. Japan Philharmonic, New Japan Philharmonic, Reykjavik Chamber Orchestra, Státní filharmonie Košice, London Soloists Chamber Orchestra, Galeria Wind Orchestra Tokio, Danish National Symphony Orchestra, Státní Filharmonie Oradea, Užhorodská filharmonie, Lviv Virtuosos Academic Chamber Orchestra aj.). Představil se na mezinárodních festivalech (Pražské jaro, Anima Mundi, Mitte Europa, Český Krumlov). Je stálým členem mezinárodního týmu dirigentů jednoho z největších festivalů soudobé hudby ve světě – Ostrava Days. K jeho operním počinům patří světové premiéry oper Sezname, otevři se! Martina Smolky, Táhlý zvlněný pohyb podélného předmětu Petra Cíglera a Encounter Mojiao Wang, dále dvojí kompletní nastudování Figarovy svatby v opeře v Ústí nad Labem a v pražském divadle Komedie. Ve spolupráci s legendárním choreografem Yuriem Vámosem připravil v Národním divadle Moravskoslezském úspěšnou baletní verzi Snu noci Svatojánské. Vedl historicky první turné Pražské komorní filharmonie do Jižní Koreje (2011) a Číny (2012–2013).

Ve spolupráci s Českou filharmonií nahrál již tři CD, která zahrnují komplet symfonického díla britského skladatele Andrewa Downese (Artesmon / Czech Philharmonic label), Planety Gustava Holsta či Honeggerovu 2. symfonii (Octavia Records, Japonsko). Další dva tituly realizoval ve spolupráci s Collegiem Českých filharmoniků: DVD „Proměny“ skupiny Čechomor (Universal Music, zvoleno deskou roku 2002) a CD koncertantní tvorby Karla Stamice pro housle a violu (s Gabrielou Demeterovou, Supraphon). V České filharmonii též příležitostně vede zkoušky v zastoupení význačných světových dirigentských osobností (sir John Eliot Gardiner, Valerij Gergijev, Manfred Honeck, Jiří Bělohlávek).

Skladby

Robert Schumann — Klavírní koncert a moll op. 54

Koncert pro klavír a orchestr a moll op. 54 je jediným klavírním koncertem Roberta Schumanna. Jeho zrod nebyl jednoduchý: v roce 1841 Schumann složil Fantasii a moll pro klavír a orchestr, která však u nakladatelů ani pořadatelů nebudila tolik zájmu, kolik si skladatel sliboval. O čtyři roky později (částečně i na naléhání své manželky, klavírní virtuosky Clary Schumannové) se rozhodl dílo přepracovat do podoby klavírního koncertu. Z Fantasie se stala první věta, ke které Schumann připojil další dvě – Intermezzo a Allegro vivace. Premiéra se konala 1. ledna 1846 s Clarou Schumannovou jako sólistkou. Lipský Gewandhausorchester řídil Ferdinand Hiller, jemuž Schumann dílo věnoval.

V porovnání s jinými klavírními koncerty té doby Schumannův koncert na první poslech zaujme svou symfoničností. Sám autor o tom napsal v dopise své ženě: „Co se týče koncertů, už jsem Ti řekl, že to jsou směsi symfonie, koncertu a velké sonáty. Uvědomuji si, že nemohu napsat koncert pro virtuosy a musím vymyslet něco jiného.“ Klavírní part tak tvoří spolu s orchestrem velmi provázaný celek. U posluchačů i kritiků, kteří byli zvyklí na virtuosní kusy, při kterých orchestr plnil většinou pouze doprovodnou roli, se koncertu dostalo vesměs kladného ohlasu. Našli se ale i tací jako Ferenc Liszt, který se o díle vyjádřil jako o „koncertu bez klavíru“.

První věta se vyznačuje velmi prudkým střídáním tempa a změnami nálad, doslova od prvního taktu. Počáteční „vpád“ orchestru následovaný kaskádami akordů klavíru střídá tklivá melodie hoboje, kterou klavír bezprostředně opakuje. Toto první téma je hlavním stavebním materiálem celé věty. Rozsáhlá kadence je z pera samotného autora. Krátká prostřední věta (Intermezzo: Andante grazioso) je lyrickým dialogem mezi klavírem a orchestrem. Vrací se hlavní téma první věty, které tvoří přechod k části závěrečné, jež následuje attacca. Energické Allegro vivace se nese v triumfálně radostné atmosféře a je charakteristické množstvím působivých rytmických experimentů.

Antonín Dvořák — Symfonie č. 6 D dur op. 60

Ludwig van Beethoven — Egmont, předehra op. 84

Egmont, předehra op. 84 vznikla jako součást scénické hudby ke stejnojmenné hře Johanna Wolfganga von Goetha z roku 1787. Beethoven, který po celý život choval k básníkovi obdiv a zhudebnil řadu jeho textů, se práce ujal z podnětu vídeňského Dvorního divadla. Díky práci na Egmontovi a společné přítelkyni Bettině Brentano, která Beethovena u Goetha usilovně prosazovala, měl skladatel poprvé možnost setkat se s tehdy proslulejším literátem. 12. dubna 1811 mu v dopise píše: „Jak bych však mohl na takové přijetí pomyslit, jsem-li jen s to, abych se k Vám přiblížil s největší jen uctivostí, s nevyslovitelným, hlubokým citem k Vaší nádherné tvorbě. […] Velmi bych si přál zvědět Váš úsudek o ní: i výtka bude pro mne a mé umění užitečná a přijmu ji právě tak rád jako největší chválu.“ Goethe sice odpoví až za více než dva měsíce, vyjádří však přání vidět partituru. Dává si ji několikrát přehrát a příznivý dojem později umocní osobní setkání s Beethovenem v Teplicích. „Neviděl jsem ještě nikdy umělce soustředěnějšího, energičtějšího, vroucnějšího,“ vyjádří se o něm o několik dní později Goethe (vzápětí však dochází ke konfliktu na kolonádě, kdy Beethoven vyčte Goethovi poníženost, s jakou zdraví členy císařské rodiny, a tím se osobní kontakt natrvalo přeruší).   

Scénická hudba k Egmontovi má celkem deset částí. Beethoven se jejímu komponování věnoval tři čtvrtě roku, od října 1809 do června 1810, přičemž předehru složil jako poslední. Na začátku 19. století byla scénická hudba vnímána víceméně jako součást představení, kterou bylo možno bez potíží nahradit. Beethovenova představa se od tohoto pojetí již lišila – propojení hudby s dramatem pro něj bylo zásadní.

Goethova hra čerpá z historických pramenů o hraběti Egmontovi, jednom z vůdců vlámského povstání proti španělské nadvládě, nad nímž byl vykonán 5. června 1568 trest smrti. Beethovenova předehra je vlastně kompaktní symfonickou básní v sonátové formě, která ve zhuštěné podobě odvíjí Egmontův příběh. Atmosférou je blízká Symfonii č. 5 c moll „Osudové“. Úvod v f moll evokuje ponurou atmosféru španělského útlaku a osudovost Egmontova poslání, následuje odhodlání a rozhodnutí se vzepřít, tragická a zároveň hrdinná smrt (Beethoven ji podle vlastnoruční poznámky pojal jako náhlou pauzu) a konečně vítězství myšlenky svobody (fanfára v jásavé F dur), která je pro Beethovena jedním z nejdůležitějších inspiračních zdrojů vůbec. Premiéra se uskutečnila 15. června 1810 ve vídeňském Dvorním divadle.