Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Novoroční koncert

Česká filharmonie

Novoroční koncert

Česká filharmonie

Upozorňujeme posluchače, že sólistkou Novoročního koncertu bude lotyšská sopranistka Marina Rebeka. Olga Pereťjaťko byla nucena ze zdravotních důvodů své vystoupení v Praze zrušit. V souvislosti se změnou sólistky dochází i k úpravě programu.

Délka programu 1 hod 45 min
Program

Julius Fučík
Vjezd gladiátorů, pochod op. 68 

Gioacchino Rossini
Lazebník sevilský, předehra k opeře

Charles Gounod
„O Dieu, que de bijoux… ah je ris“, árie Markétky z opery Faust

Josef Suk
Serenáda pro smyčcový orchestr Es dur op. 6, 1. věta Andante con moto

Giacomo Puccini
„Chi il bel sogno di Doretta“, árie Magdy z opery La Rondine (Vlaštovka)

Charles Gounod
„Je veux vivre“, árieJulie z opery Romeo a Julie

Hector Berlioz
Římský karneval, předehra op. 9 

Ruggero Leoncavallo
„Qual fiamma …stridono lassu“, árie Neddy z opery Pagliacci

Giuseppe Verdi
"Merce dilette amiche", árie z opery Sicilské nešpory

Antonín Dvořák
Scherzo capriccioso op. 66

Giacomo Puccini
„In quelle trine morbide“, árie Manon z opery Manon Lescaut

Oskar Nedbal
Valse Triste

Giuseppe Verdi
„Ah, forse e lui che l´anima...“ , árie Violetty z opery La traviata

Účinkující

Olga Pereťjaťko
soprán

Marina Rebeka
soprán

Jiří Bělohlávek
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Novoroční koncert
Rudolfinum — Dvořákova síň

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Účinkující

Jiří Bělohlávek  dirigent
Jiří Bělohlávek

Šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie
Hlavní hostující dirigent Rotterdamské filharmonie
Čestný dirigent BBC Symphony Orchestra

Po svém úspěšném působení na pozici šéfdirigenta BBC Symphony Orchestra byl renomovaný český dirigent Jiří Bělohlávek v roce 2012 jmenován hudebním a uměleckým ředitelem České filharmonie, přičemž s orchestrem BBC nadále vystupuje jako jeho čestný dirigent. Během své profesní dráhy působil Jiří Bělohlávek také jako šéfdirigent Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK (1977–89) a jako umělecký ředitel Pražské komorní filharmonie, nyní orchestru Prague Philharmonia (1994–2004). V roce 2006 byl jmenován předsedou umělecké rady festivalu Pražské jaro a od roku 2013 do roku 2017 zastával funkci hlavního hostujícího dirigenta Rotterdamské filharmonie.

Jako operní dirigent spolupracoval Jiří Bělohlávek s Vídeňskou státní operou, Královskou operou v Covent Garden, Metropolitní operou v New Yorku, operou v San Franciscu, Opéra National de Paris, madridským Teatro Real, operním festivalem v Glyndebourne, Curyšskou operou a pražským Národním divadlem. S hudebníky BBC Symphony Orchestra s velkým úspěchem uvedl a nahrál také několik koncertních provedení oper. V této sezóně potvrdil svou pověst vynikajícího dirigenta janáčkovského repertoáru, když v londýnské Royal Festival Hall dirigoval Českou filharmonii v koncertním provedení Její pastorkyně a v Sanfranciské opeře poté řídil i plné provedení tohoto díla. V rámci cyklu BBC Proms pak uvedl s BBC Symphony Orchestra rovněž Janáčkovu Věc Makropulos.

Česká filharmonie zažívá pod Bělohlávkovým vedením mimořádné úspěchy, a to jak na svém domovském pódiu v Praze, tak na rozsáhlých turné v zahraničí. V posledních třech sezónách koncertoval orchestr na třech kontinentech – kromě Evropy ještě v Asii a Severní Americe. Jeho nedávná rezidence ve vídeňském Musikvereinu byla velmi úspěšná a dala podnět k plánování podobných akcí v jiných světových hlavních městech. V lednu 2017 Česká filharmonie oznámila, že s Jiřím Bělohlávkem oficiálně prodloužila spolupráci až do roku 2022.

Kromě svého působení v Praze a zahraničních turné s Českou filharmonií hostuje Jiří Bělohlávek nadále u předních světových orchestrů – v posledních letech dirigoval například BBC Symphony Orchestra (včetně vystoupení na londýnských Proms), Newyorskou filharmonii, Pittsburgh Symphony Orchestra, National Symphony Orchestra se sídlem ve Washingtonu, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, orchestr lipského Gewandhausu a vídeňské symfoniky. V nadcházející sezóně ho vedle projektů s Českou filharmonií čeká i zajímavá spolupráce s tělesy Chicago Symphony Orchestra a Pittsburgh Symphony, s Orchestrem Bavorského rozhlasu v Mnichově, Rotterdamskou filharmonií, orchestrem lipského Gewandhausu, Petrohradskou filharmonií a dalšími soubory.

Na podzim roku 2017 absolvuje Bělohlávek s Českou filharmonií velké asijské turné, které zahrnuje koncerty v Japonsku a Koreji a na Tchaj-wanu. Kromě toho bude orchestr dirigovat také na evropských vystoupeních, z nichž nejvýznamnější bude v srpnu 2018 uvedení Janáčkovy Glagolské mše na Salcburském festivalu.

Jiří Bělohlávek má rozsáhlou diskografii; jedním z jeho nedávných projektů s Českou filharmonií je souborná nahrávka všech symfonií a koncertů Antonína Dvořáka. V nadcházející sezóně bude jeho spolupráce se společností Decca pokračovat diskem s nahrávkami sukovského repertoáru.

V roce 2012 byl Jiří Bělohlávek za své služby britské hudbě jmenován komandérem Řádu Britského impéria.

Marina Rebeka  soprán
Marina Rebeka

Skladby

Antonín Dvořák — Scherzo capriccioso op. 66

„Rozmarný žert“ – tak zní překlad italského názvu Scherzo capriccioso. Orchestrální skladba Antonína Dvořáka op. 66 v tónině Des dur však úplně veselá není. Odráží skladatelovu vnitřní krizi, jejíž příčinou byla snad smrt matky v prosinci 1882. Ve stejném období napsal také dramatickou 7. symfonii nebo temné Klavírní trio f moll. Scherzo capriccioso vzniklo během dubna 1883 a hned v květnu ho premiéroval orchestr Národního divadla s dirigentem Adolfem Čechem. Skladbou zmítá neustálý vnitřní neklid, který probleskuje i v pasážích zdánlivě idylických. Toto úzké propojení bezstarostných, téměř valčíkově laděných intonací s temnými, místy až groteskně zdeformovanými pasážemi je pro Dvořáka velmi netypické a jako by předjímalo pozdější kompoziční styl Gustava Mahlera. Orchestrace hýří podivuhodnými barvami, partitura obsahuje i party harf, basklarinetu, trianglu a činelů. Scherzo capriccioso je interpretačně mimořádně obtížné, ale patří k posluchačsky nejvděčnějším Dvořákovým opusům.

Hector Berlioz — Římský karneval, předehra op. 9

Antonín Rejcha zásadně ovlivnil i dalšího francouzského romantika. Hector Berlioz se měl původně stát po otci lékařem. Po příchodu do Paříže však zcela podlehl hudbě a zběhl na konzervatoř. Zde se setkal s Rejchou a dalšími klíčovými pedagogy, zde také získal stipendium na studijní pobyt v Římě. Jak se dočítáme z jeho zápisků, italské památky ani hudební scéna ho neuchvátily. Přesto napsal brzy po návratu operu inspirovanou Itálií: Benvenuto Cellini (1834/38) vypráví o florentinském sochaři a zlatníkovi, který prožívá vnitřní svár mezi touhou po svobodné tvorbě a povinností splnit zakázku mocných. Opera u publika propadla už na premiéře a záhy byla stažena z repertoáru. Z italských hudebních prvků, které v ní Berlioz použil, přežil italský tanec saltarello, jenž Berlioz přepracoval do koncertní předehry Římský karneval, uvedené poprvé v únoru 1844. Zvukově barevná skladba vykresluje temperamentní karnevalové veselí, byť zcela jiným způsobem, než jak by ho pojal Berliozův italský současník. Úvodní část je lyrická, uvozuje ji melodie hraná anglickým rohem a teprve po tomto začátku se rozpoutává karnevalová bujarost.

Giuseppe VERDI — 

Pokud by si měl celý svět představit pod pojmem „italská opera 19. století“ jediné jméno, pak by určitě uvedl Giuseppe Verdiho. Jeho snaha o dokonalost v hudebním zachycení dramatu na straně umělecké a o sjednocení Itálie na straně společenské z něho udělala symbol národní pokrokovosti. V jeho době se další evropské národy úspěšně pokoušely o vyhraněné národní styly, a přesto na všech světových scénách zněl i Verdi jako doklad umění světového.

Jak už bylo předesláno, za předlohu k jedné ze svých nejslavnějších oper La traviata si vybral román Alexandra Dumase ml. Dáma s kaméliemi. Bylo to první Verdiho významné dílo na dobový společenský námět. Hlavní hrdinkou byla Marie Duplessis, slavná kurtizána a idol pařížské společnosti 40. let 19. století. Publikum bylo na benátské premiéře v roce 1853 šokováno, že hlavní role je svěřena kurtizáně a že je navíc kladnou postavou příběhu. Premiéra skončila naprostým fiaskem, úspěch mělo až druhé nastudování v květnu 1854. Árie kurtizány Violetty „Ah, forse e lui che l´anima...“ uzavírá první dějství opery. Alfred Germont vyznal Violettě lásku, ona mu slíbila schůzku na druhý den a v závěrečném zpěvu o samotě sní o lásce k milujícímu muži a zároveň opěvuje krásu svobody a volného života.

O rok mladší je opera Sicilské nešpory, na níž Verdi začal pracovat hned po La traviatě. Tentokrát si vybral historickou látku – sicilské povstání roku 1282 proti francouzským okupantům a jejich vyhnání z ostrova. Hlavními hrdiny jsou nenáviděný francouzský guvernér Montfort, jeho syn Arrigo a sicilská vévodkyně Elena, kterou Arrigo miluje. V závěru opery se chystá svatba Eleny s Arrigem, Elena zpívá radostnou árii „Merce dilette amiche“, ale záhy se dozvídá, že svatební zvony mají být signálem pro sicilské povstání a masakr Francouzů.

Ruggero Leoncavallo — „Qual fiamma …stridono lassu“, árie Neddy z opery Pagliacci

Ve stejném roce jako Puccini v Lucce se v Neapoli narodil Ruggiero Leoncavallo, kterého lze bez přehánění nazvat „mistrem jediné opery“. Všechna ostatní jeho hudebně dramatická díla zmizela v propadlišti dějin a jediným jeho dodnes úspěšným titulem jsou Komedianti (v originále I Pagliacci). Reprezentují vlnu realismu, který v italské opeře 90. let 19. století nazýváme verismem. Leoncavallo sám napsal libreto podle skutečného kriminálního případu, který údajně soudil jeho otec. Děj se odehrává v prostředí potulné komediantské společnosti přijíždějící na další vesnickou štaci. Mezi členy panuje napětí způsobené žárlivostí postaršího principála na mladou manželku Neddu. Během představení dojde k prolínání toho, co herci hrají v roli, a skutečného vyřizování účtů. Principál jako Paňáca vytýká Neddě jako Kolombíně, že je mu nevěrná, nakonec se neudrží a probodne ji. Vesničan Silvio, který ji miluje, se na něho vrhá a principál usmrtí i jeho. Premiéra Komediantů v Miláně roku 1892 měla velký úspěch. V árii „Qual fiamma …stridono lassù“ se Nedda obává manželovy žárlivosti a přiznává, že miluje jiného.

Charles Gounod — „Je veux vivre“, árie Julie z opery Romeo a Julie

Dalším Gounodovým pětiaktovým dramatem je Shakespearem inspirovaná opera Romeo a Julie(1867). Jednou z nejznámějších árií je první výstup Julie „Je veux vivre“ v prvním dějství. Oslavuje život a fakt, že láska jí ho ještě nezkomplikovala. V brilantním valčíkovém rytmu si dívka pochvaluje bezstarostnost, která se má tak záhy změnit.

Giacomo Puccini — „In quelle trine morbide“, árie Manon z opery Manon Lescaut

Hrdinkami, jejichž příběhy provází silná milostná vášeň s tragickými důsledky, jsou Pucciniho Manon a Verdiho Violetta. Jsou si podobné také propojením francouzské literatury a italské hudby. Manon (podle povídky Abbé Prévosta) i Violetta (podle Dumasovy Dámy s kaméliemi) narazily se svou láskou na společenské konvence. Známý příběh osudové lásky Manon Lescaut a rytíře Des Grieux zhudebnil ve stejné době kromě Pucciniho i francouzský skladatel Jules Massenet. Árií„In quelle trine morbide“ vyjadřuje Manon neutěšenost života se starším generálem Gerontem. Premiéra opery Manon Lescaut se odehrála roku 1893 v Turíně.

Josef Suk — Serenáda pro smyčcový orchestr Es dur op. 6, 1. věta Andante con moto

Již v mládí a během studií na pražské konzervatoři se Josef Suk prokázal zralým pojetím skladatelské práce a hned po absolutoriu ve třídě Antonína Dvořáka začal rozvíjet svoji osobitou hudební řeč. Mezi rané Sukovy skladby patří i Serenáda pro smyčcový orchestr Es dur. Podnět dal osmnáctiletému Sukovi Dvořák, který mu po dokončení Dramatické ouvertury téměř přikázal, aby „už jednou přestal s tím věčným moll“ a aby složil něco vylehčeného, mladistvého. Během prázdninových měsíců roku 1892 vznikly tři věty půvabné, lyrické skladby a na sklonku roku pak věta poslední. V barevnosti a práci se skupinami smyčců slyšíme Dvořákův vliv, ale zároveň je Serenáda dokladem osobitosti mladého Suka. Dvořák viděl hudební zápis už hotové partitury, když se vrátil ze Spojených států amerických. Reakce byla pro Suka překvapivá: „Nebude z vás nic. Píšete velké noty, spořte papírem.“ Teprve pak se vysvětlilo, že Dvořák kritikou drobností zastírá pohnutí nad kvalitou kompozice. Díky své idyličnosti se Serenáda stala pravidelnou skladbou ve vánočním rozhlasovém vysílání, byť nemá tematicky s Vánoci nic společného. Proto se hodí i do dnešního programu.

Giacomo Puccini — „Chi il bel sogno di Doretta“, árie Magdy z opery La Rondine (Vlaštovka)

Pro jedinečné dramatické vyznění situací i pro vyhraněné lidské charaktery se opery Giacoma Pucciniho těší trvalému zájmu operního publika i oblibě pěvců. Puccini, pravý italský milovník života a jeho požitků, byl také tradičním italským melodikem – přestože tvořil v době, v níž kovaným romantikům odzvonilo a která se silným melodiím a sentimentu spíše vysmívala. Jeho Tosca, La bohème, Manon Lescaut, Madama Butterfly nebo Turandot jsou nezpochybnitelnými pilíři operního repertoáru.

Méně známá je La rondine (Vlaštovka), původně koncipovaná jako opereta a určená pro vídeňský Carltheater, nakonec dokončená jako opera, premiérovaná v březnu 1917 ve Velkém divadle v Monte Carlu. Vídeňskou premiéru zmařilo vypuknutí první světové války, žánr nakonec změnil Puccini poté, co jeho editor Tito Ricordi nazval první verzi partitury „špatným Lehárem“. Výsledná lyrická opera vypráví příběh pařížské kurtizány Magdy, vydržované bohatým bankéřem, která touží jako vlaštovka po jižním slunci a opravdové lásce. Útěk z minulosti a reality je však nemožný. Jediným známým číslem z opery se stala árie Magdy „Chi il bel sogno di Doretta“.

Gioacchino ROSSINI — Lazebník sevillský, předehra k opeře

„Kdyby nebylo Rossiniho, byli bychom všichni chudší o mnoho veselých chvilek, mnohý by nepřestál melancholii mládí nebo zármutek stáří, v plyšem čalouněných operních domech by vymřel jasný, lehký smích,“ píše se v jedné z mnohých knih o opeře. Citát trefně vyjadřuje, jak na nás působí hudba rodáka z italského přímořského města Pesaro – perlivou brilancí smyčců a humorem člověka, který svá díla chrlil jedno za druhým. Rossini napsal celkem 39 oper, největší úspěchy zaznamenaly Lazebník sevillský a Othello (1816), Straka zlodějka (1817), Semiramis (1823), po usazení v Paříži Vilém Tell (1829). Ve 37 letech Rossini nečekaně ukončil kariéru operního skladatele, poté tvořil už jen sporadicky a kvůli depresím se na dalších 40 let uchýlil do ústraní.

Libreto k Lazebníkovi sevillskému vzniklo podle Beaumarchaisovy komedie. Děj je plný inkognit a převleků, všechny potíže v milostných zápletkách řeší kadeřník Figaro. Slavná předehra k této opeře je paradoxně vypůjčená z jiného díla – původně ji Rossini zkomponoval o rok dříve k opeře Alžběta, královna anglická.

Julius Fučík — Vjezd gladiátorů, pochod op. 68

„Český král pochodů“ Julius Fučík, strýc komunistického novináře popraveného nacisty, napsal přes 400 skladeb. Dominují mezi nimi pochody, valčíky a předehry, z nichž bezkonkurenčně nejslavnější je pochod Vjezd gladiátorů. Na konzervatoři studoval ve třídě Antonína Dvořáka a hudební kariéra mu připravila pestrý kočovný život. Působil v Kremži, Záhřebu, Sarajevu, Budapešti, Terezíně a nakonec v Praze. Sarajevské období pro Fučíka znamenalo první kapelnické zkušenosti, navíc ve vojenském prostředí. Zde proto napsal řadu skladeb pro potřeby vojenského orchestru, včetně Vjezdu gladiátorů v roce 1897. Fučíkova představa triumfálního nástupu starořímských gladiátorů do arény se později přenesla do cirkusového prostředí díky úpravě kanadského skladatele Louise-Philippa Laurendeaua, který ji vydal pod názvem Thunder and Blazes. Fučíkova melodie se tak stala celosvětově známou. Byla také využita v několika slavných filmech – od Felliniho snímku Klauni, až po několik dílů seriálu Simpsonovi.

Oskar Nedbal — Valse triste z baletní pantomimy Pohádka o Honzovi

V sedmnácti letech založil Oskar Nedbal se stejně starým Josefem Sukem na konzervatoři České kvarteto a po 14 let byl jeho violistou i manažerem. V posledních ročnících konzervatoře se stal Sukovým spolužákem v kompoziční třídě Antonína Dvořáka a v roce 1896 poprvé dirigoval nově založenou Českou filharmonii, s níž úzce spolupracoval dalších deset let. Postupně vyzrál v jednoho z nejvýznamnějších dirigentů a řídil koncerty v Berlíně, Paříži, Londýně či Petrohradu. Poté ovšem bolestně zasáhl osud, který mu vzal v krátké době kolegu z kvarteta, bratra, otce a mladou manželku. Znovu se oženil v roce 1910 a poté prožil šťastné desetiletí ve Vídni, kde stál v čele Tonkünstler-Orchestru. Po vzniku Československa se vrátil do vlasti, ale ta ho nepřijala – byl prý příliš loajální k Rakousku. Nakonec odešel do Bratislavy, kde působil jako šéfdirigent a později ředitel Slovenského národního divadla. Po manažerském krachu se psychicky zhroutil a během uměleckého zájezdu do Záhřebu zde spáchal sebevraždu. Jako skladatel měl blízko k baletu – napsal celkem čtyři balety na pohádková témata a také úspěšnou operetu Polská krev. Pro vídeňskou premiéru svého baletu Pohádka o Honzovi musel Nedbal dokomponovat nová taneční čísla. Ve vlaku z Barcelony do Vídně tak vznikl i Valse triste, který se často uvádí jako samostatná orchestrální skladba.

Charles Gounod — „O Dieu, que de bijoux… ah je ris“, árie Markétky z opery Faust

Talent pařížského rodáka Charlese-Françoise Gounoda objevil český skladatel a pedagog Antonín Rejcha, který ho připravil k přijetí na pařížskou konzervatoř. Gounod pak během studia získal prestižní Římskou cenu a vydal se na dráhu operního skladatele. Jeho lyrický, k sentimentu tíhnoucí styl pomohl francouzské opeře vymanit se ze závislosti na italském vzoru. Gounod vnesl do opery prvky mysticismu a religiozity – sám studoval teologii a ke konci života se zcela zaměřil na duchovní tvorbu. Typickým „lyrickým dramatem“ je jeho parafráze Goethova Fausta(1859). V árii „O Dieu, que de bijoux… ah je ris“ z třetího dějství Markétka opěvuje šperky, které objeví u svých dveří ve skříňce nastražené Mefistem a Faustem. Propadá kouzlu skvostů a vlastní krásy a nevšímá si květin od milujícího Siebela, které leží vedle skříňky.

Giuseppe VERDI — „E’strano ... sempre libera“, árie Violetty z opery La Traviata

Pokud by si měl celý svět představit pod pojmem „italská opera 19. století“ jediné jméno, pak by určitě uvedl Giuseppe Verdiho. Jeho snaha o dokonalost v hudebním zachycení dramatu na straně umělecké a o sjednocení Itálie na straně společenské z něho udělala symbol národní pokrokovosti. V jeho době se další evropské národy úspěšně pokoušely o vyhraněné národní styly, a přesto na všech světových scénách zněl i Verdi jako doklad umění světového.

Jak už bylo předesláno, za předlohu k jedné ze svých nejslavnějších oper La traviata si vybral román Alexandra Dumase ml. Dáma s kaméliemi. Bylo to první Verdiho významné dílo na dobový společenský námět. Hlavní hrdinkou byla Marie Duplessis, slavná kurtizána a idol pařížské společnosti 40. let 19. století. Publikum bylo na benátské premiéře v roce 1853 šokováno, že hlavní role je svěřena kurtizáně a že je navíc kladnou postavou příběhu. Premiéra skončila naprostým fiaskem, úspěch mělo až druhé nastudování v květnu 1854. Árie kurtizány Violetty „Ah, forse e lui che l´anima...“ uzavírá první dějství opery. Alfred Germont vyznal Violettě lásku, ona mu slíbila schůzku na druhý den a v závěrečném zpěvu o samotě sní o lásce k milujícímu muži a zároveň opěvuje krásu svobody a volného života.

O rok mladší je opera Sicilské nešpory, na níž Verdi začal pracovat hned po La traviatě. Tentokrát si vybral historickou látku – sicilské povstání roku 1282 proti francouzským okupantům a jejich vyhnání z ostrova. Hlavními hrdiny jsou nenáviděný francouzský guvernér Montfort, jeho syn Arrigo a sicilská vévodkyně Elena, kterou Arrigo miluje. V závěru opery se chystá svatba Eleny s Arrigem, Elena zpívá radostnou árii „Merce dilette amiche“, ale záhy se dozvídá, že svatební zvony mají být signálem pro sicilské povstání a masakr Francouzů.