Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Sol Gabetta

Česká filharmonie

Sol Gabetta

Česká filharmonie

Violoncellový koncert e moll je pozdním dílem Edwarda Elgara a má zádumčivý až elegický charakter. Přestože jej hráli přední violoncellisté včetně Pabla Casalse, široké popularity dosáhl až díky nahrávce legendární violoncellistky Jacqueline du Pré. Sólistka večera, Argentinka Sol Gabetta, je laureátkou Čajkovského soutěže v Moskvě, mnichovské ARD

Koncert z řady A
Délka programu 1 hod 45 min
Program

Samuel Barber
Škola pomluv, předehra op. 5

Edward Elgar
Violoncellový koncert e moll op. 85

Felix Mendelssohn-Bartholdy
Symfonie č. 5 d moll op. 107 "Reformační"

Účinkující

Sol Gabetta
violoncello

David Zinman
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Sol Gabetta
Rudolfinum — Dvořákova síň

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Reformační symfonie Felixe Mendelssohna‑Bartholdyho odkazuje ke 300. výročí Augsburského vyznání, jednoho ze základních lutheránských spisů, kterému byla věnována. Kvůli zdravotním obtížím ji Mendelssohn bohužel dokončil pozdě a nemohla být proto provedena při oslavách, které organizoval pruský král Fridrich Vilém III. Ačkoli se jedná o  Menelssohnovu v pořadí druhou symfonii, byla označena číslem pět, protože se dočkala vydání až 21 let po autorově smrti. V první a třetí větě cituje Mendelssohn tzv. Drážďanské amen, sekvenci šesti tónů, kterou užívaly drážďanské chrámové sbory v 19. století. Později toto téma použili Richard Wagner, Anton Bruckner, Gustav Mahler, Manuel de Falla nebo Alexander Skrjabin. Druhá věta je půvabné a nápadité scherzo a finále je založeno na Lutherově chorálu „Ein feste Burg ist unser Gott“ (Bůh je náš pevný hrad).

Violoncellový koncert e moll je pozdním dílem Edwarda Elgara a má zádumčivý až elegický charakter. Přestože jej hráli přední violoncellisté včetně Pabla Casalse, široké popularity dosáhl až díky nahrávce legendární violoncellistky Jacqueline du Pré. Sólistka večera, Argentinka Sol Gabetta, je laureátkou Čajkovského soutěže v Moskvě, mnichovské ARD a držitelkou Gramophone Award pro mladé umělce. Má za sebou úspěšné debuty s Berlínskou a Losangeleskou filharmonií a evropské turné s Concertgebouw Orchestra Amsterdam ji loni zavedlo na salcburský či lucernský festival. Koncert zahájí hravá Barberova předehra inspirovaná hrou Richarda Brinsleyho Sheridana Škola pomluv. David Zinman se do Prahy vrací po úspěšných koncertech v předminulé sezoně.

 

Preludia k večerním koncertům se ve středu, čtvrtek i pátek budou konat v Sukově síni.

Účinkující

Sol Gabetta  violoncello
Sol Gabetta

„Vtip, aristokratické držení těla a elegance; neustálé změny nálady, intenzity a lehkosti v téměř zázračné rovnováze.“

– The Glasgow Herald

Sol Gabetta dobyla mezinárodního věhlasu v roce 2004 svým debutem s Vídeňskou filharmonií pod taktovkou Valerie Gergijeva, kdy získala cenu Crédit Suisse Young Artist Award. Narodila se v Argentině a svou první soutěž vyhrála v deseti letech; brzy následovala cena Natalie Gutman a vyznamenání na Čajkovského soutěži v Moskvě a na Mezinárodní hudební soutěži ARD v Mnichově. Byla nominována na cenu Grammy Award; v roce 2010 získala ocenění časopisu Gramophone „Nejlepší mladý umělec roku“ a v roce 2012 Würthovu cenu pro mladé hudebníky.

Po svém kritiky vysoce oceňovaném debutu s Berlínskou filharmonií pod vedením Sira Simona Rattlea na Velikonočním festivalu v Baden-Badenu v roce 2014 a na Festivalu Mostly Mozart v New Yorku v srpnu 2015 debutovala u Losangeleské filharmonie a Houstonského symfonického orchestru. Bude rovněž hrát s Tonhalle-Orchester Zürich a Sankt Petěrsburgskou filharmonií a podnikla turné s Pařížským orchestrem, Il Giardino Armonico, Rotterdamskou filharmonií a s Drážďanskou filharmonií, u níž je v této sezoně na residenčním pobytu. Jako residenční umělec figurovala i v bruselském Palais des Beaux Arts. V závěru sezony 2015/2016 se Sol Gabetta připojila k Royal Concertgebouw Orchestra na evropském turné a vystoupila s ním na Festivalu v Luzernu, Festivalu Grafenegg a na Salzburger Festspiele.

Sol Gabetta vystupuje s předními orchestry a dirigenty po celém světě. Spolupracovala s tělesy jako Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Národní symfonický orchestr ve Washingtonu, Francouzský národní orchestr, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Bamberští symfonici, Symfonický orchestr divadla Bolšoj těatr, Symfonický orchestr finského rozhlasu, Filadelfský symfonický orchestr, Londýnská filharmonie a Philharmonia Orchestra. Úzce spolupracuje také s dirigenty jako Giovanni Antonini, Mario Venzago a Krzysztof Urbański.

V létě 2014 byla Sol Gabetta residenční umělkyní Šlesvicko-holštýnského festivalu a důležitými momenty v její kariéře byl její residenční pobyt u Essenské filharmonie a v Konzerthaus Berlin. Pravidelně vystupuje na festivalech jako Verbier, Gstaad, Schwetzingen, Rheingau, Schubertiade Schwarzenberg a Beethovenfest Bonn.

Věnuje se také komorní hře, a to na světových koncertních pódiích jako Wigmore Hall v Londýně, Palau de la Música Catalana v Barceloně a Théâtre des Champs-Élysées v Paříži, kde vystupuje spolu s vynikajícími spoluhráči, jako jsou Patricia Kopačinskaja a Bertrand Chamayou. Její nadšení pro komorní hudbu ji vedlo k založení Festivalu Solsberg ve Švýcarsku.

V roce 2013 byla Sol Gabetta jmenována Instrumentalistkou roku a získala cenu ECHO Klassik za svou interpretaci Šostakovičova Violoncellového koncertu s Berlínskou filharmonií pod vedením Lorina Maazela. Tuto cenu získala rovněž v letech 2007, 2009 a 2011 za nahrávky Haydnových, Mozartových a Elgarových Violoncellových koncertů a hudby Čajkovského a Ginastery. Její rozsáhlá diskografie u firmy SONY zahrnuje také kompaktní disk dvojrecitálu s klavíristkou Hélène Grimaud u firmy Deutsche Grammophon.

Díky štědrému soukromému stipendiu udělenému fondem Rahn Kulturfonds hraje Sol Gabetta na velmi vzácné a cenné violoncello od Giovanni Battisty Guadagniniho z roku 1759. Od roku 2005 pedagogicky působí na Hudební akademii v Basileji.

David Zinman  dirigent
David Zinman

David Zinman se narodil v New Yorku. Jeho kariéra se vyznačuje rozsáhlým repertoárem, angažovaností v oblasti soudobé hudby a zavedením historicky poučené interpretační praxe. Působil jako hudební ředitel Rotterdamské filharmonie, Rochesterské filharmonie a Baltimorského symfonického orchestru, šéfdirigent Nizozemského komorního orchestru a hudební ředitel Aspenského hudebního festivalu, školy a Americké akademie dirigování. Po ukončení svého devatenáctiletého působení u Orchestru Tonhalle Curych ve funkci hudebního ředitele v létě 2014 se stal čestným dirigentem tohoto orchestru a v posledních dvou sezonách byl hudebním ředitelem Francouzského orchestru mladých.

Jako host pravidelně diriguje přední světové orchestry; v této sezoně vystoupí s Německým symfonickým orchestrem Berlín (v polodivadelní inscenaci Barberovy opery Vanessa), Národním orchestrem města Lyonu, Symfonickým orchestrem Jihozápadoněmeckého rozhlasu (SWR), Bamberskými symfoniky, Symfonickým orchestrem NHK, Královským vlámským symfonickým orchestrem, Orchestrem Nizozemského rozhlasu a Českou filharmonií. Opětovně bude také dirigovat Orchestr Tonhalle Curych a vést své proslulé mistrovské kursy.

David Zinman dlouhodobě spolupracuje se sólisty jako Janine Jansen, Mitsuko Uchida, Alfred Brendel, Jefim Bronfman, Radu Lupu, Truls Mørk, Lisa Batiashvili, Gil Shaham, Julia Fischer, Renée Fleming, Yo-Yo Ma, Emanuel Ax a András Schiff.

Jeho rozsáhlá diskografie čítající přes 100 titulů mu vynesla řadu mezinárodních cen, zejména za jeho interpretaci Beethovenových symfonií s Orchestrem Tonhalle Curych, včetně pěti cen Grammy, dvou Grand Prix du Disque, dvou Edisonových cen, Ceny německé hudební kritiky a ceny časopisu Gramophone. Nahrávky z nedávné doby zahrnují komplet 50 CD David Zinman: Great Symphonies – The Zurich Years s jeho hudebním odkazem z dob působení u Orchestru Tonhalle Curych. Zatím poslední cenou udělenou Davidu Zinmanovi je ECHO Klassik – Dirigent roku 2015.

V roce 2000 mu francouzské ministerstvo kultury udělilo titul rytíře Řádu umění a literatury a v říjnu 2002 byl vyznamenán Cenou za umění města Curychu za vynikající uměleckou práci jako první dirigent a první nositel této ceny bez švýcarské státní příslušnosti. K oceněním pozdějšího data patří prestižní Cena Theodora Thomase za vynikající výkon a mimořádné služby ve vztahu ke kolegům při propagaci dirigentského umění a vědy. V roce 2008 získal cenu MIDEM Classical jako Umělec roku za svou práci s Orchestrem Tonhalle Curych. V roce 1997 mu Columbia University udělila prestižní Ditsonovu cenu pro dirigenty jako výraz uznání za jeho výjimečnou snahu o provádění děl amerických skladatelů.

Skladby

Felix MENDELSSOHN-BARTHOLDY — Symfonie č. 5 d moll op. 107 "Reformační"

Podnětem ke kompozici Symfonie č. 5 D dur op. 107bylo pro tehdy dvacetiletého Felixe Mendelssohna-Bartholdyho blížící se 300. výročí předložení konfese německé luterské církve zformulovaná Lutherovým spolupracovníkem Philippem Melanchthonem císaři Karlu V. na říšském sněmu v Augšpurku v roce 1530. Mendelssohn doufal v provedení svého díla v rámci pompézních oslav plánovaných v Berlíně na 25. června 1830. Několikaměsíční cestování a především náhlé onemocnění spalničkami odsunulo dokončení této skladatelovy v pořadí druhé symfonie pro velký orchestr až na duben, kdy již bylo příliš pozdě na nastudování a symfonie byla z programu oslav vyřazena. Poté, co byla kompozice pro svůj příliš polyfonní ráz odmítnuta k provedení na koncertě pařížské konzervatoře, ji Mendelssohn přepracoval a dirigoval 15. listopadu 1832 v Berlíně. K dalšímu uvedení došlo až v roce 1868, tedy více než dvacet let po skladatelově smrti. Tehdy byla symfonie také poprvé vydána tiskem a získala dodnes užívané číslování a vysoké opusové číslo, které neodpovídá skutečné době jejího vzniku.

S ohledem na zaměření díla Mendelssohn vydatně čerpal zvláště v krajních větách této čtyřvěté symfonie ze skladebných postupů starších stylových epoch a protestantské hudební tradice. První věta začíná pomalým úvodem, v němž Mendelssohn cituje Drážďanské Amen z pera někdejšího drážďanského dvorního skladatele Johanna Gottlieba Naumanna (1741–1801), které bylo oblíbenou skladbou na tehdejších saských katolických i protestantských kůrech. Samotná sonátová věta je velmi dramatická, její bouřlivá atmosféra je ovšem před koncem nečekaně přerušena návratem Drážďanského Amen. Po svěžím scherzu, v němž se Drážďanské Amen opět objeví, následuje zpěvná volná část, do jejíhož závěrečného akordu vstoupí zpracování známého Lutherova chorálu Ein feste Burg ist unser Gott (Hrad přepevný jest Pán Bůh náš), který tvoří úvod finální věty. Její rychlá, sonátová část s řadou polyfonních epizod má jásavou atmosféru. Probleskuje v ní také melodie Lutherova chorálu, jehož úplné dva verše zazní ve zvuku plného orchestru v majestátním závěru celého díla.

Edward ELGAR — Violoncellový koncert e moll op. 85

Sir Edward William Elgar bývá dnes řazen mezi nejvýznamnější britské a evropské skladatele přelomu 19. a 20. století. Po velkou část svého života se přitom jeho skladatelské tvorbě nedostávalo docenění a sám sebe vnímal jako outsidera mezi anglickými hudebníky – v kompozici byl samoukem a navazoval spíše na hudební tradici kontinentální Evropy než svojí domoviny, navíc se hlásil ke katolicismu, což bylo v jinak protestantské Anglii ještě v jeho době považováno za podezřelé. Svůj Koncert pro violoncello a orchestr e moll op. 85 Elgar psal v průběhu let 1918 a 1919 na svém venkovském sídle Brinkwells v Západním Sussexu na jihu Anglie. Tehdy byl již zralým skladatelem, jehož teprve relativně nedávno získané uznání a popularita znovu ustupovaly. Současně se jeho milovaná žena Alice potýkala s vážnými zdravotními problémy. Ne náhodou byl proto Violoncellový koncert zamýšlen jako dílo bilanční, a dokonce sám Elgar je označoval jako „postoj člověka k životu“.

Premiéra v podání Londýnského symfonického orchestru řízeného Elgarem se sólistou Felixem Salmondem, který předtím k Elgarově spokojenosti interpretoval jeho komorní díla, skončila vinou nedostatečného zkoušení fiaskem. Elgar jej poté dvakrát natočil s violoncellistkou Beatrice Harrison. Navzdory tomu, že se jednalo vlastně o skladatelovo poslední velké dílo (po manželčině brzké smrti se Elgar stáhl z veřejného života a téměř zanechal komponování) a sám autor je řadil mezi své nejlepší výtvory, nedostalo se mu za jeho života ani později dostatečného zájmu hudební veřejnosti. Teprve nahrávka předčasně zemřelé violoncellistky Jacqueline du Pré a legendárního dirigenta sira Johna Barbirolliho z roku 1965 rehabilitovala toto dílo a povýšila je mezi nejvýznamnější skladby violoncellového repertoáru vůbec.

Koncert je koncipován jako čtyřvětý symfonický cyklus se scherzem. Úvodní meditativní recitativní vstup sólového nástroje předznamenává kontemplativní atmosféru celého koncertu. Do něj se prosazují violy elegickým motivem, který je vlastním hlavním tématem první věty a jelikož jej Elgar využil i v částech následujících, je jednotícím prvkem celého díla. Úvodní věta v závěru utichá do pianissima, z něhož se z reminiscence úvodního violoncellového recitativu (tentokrát v pizzicatu) zrodí téma plynule navazujícího melancholického scherza. Následující volná věta je lyrickým zpěvem violoncella s jemným, úsporným doprovodem orchestru. Finále je komponováno jako rondo. Temperamentní hlavní motiv je v ní prostřídáván hlavním tématem první věty, jehož teskná nálada v této části vlastně převládne. Krátce před koncem se znovu ozve zahloubaný monolog sólového violoncella z první věty a tím symbolicky celé dílo uzavře.

Samuel Barber — Škola pomluv, předehra op. 5

Samuel Barber patřil k nejrespektovanějším americkým skladatelům svojí generace. Dvakrát obdržel prestižní Pullitzerovu cenou – v roce 1958 za operu Vanessa a roku 1963 za Koncert pro klavír a orchestr. Na americké hudební scéně na sebe výrazněji upozornil již jako student proslulého Curtis Institute of Music ve Filadelfii svým úplně prvním orchestrálním dílem – předehrou ke známé konverzační komedii irského satirika Richarda Brinsleye Sheridana (1751–1816) z roku 1777 Škola pomluv. Stejnojmenné dílo, které nevznikalo pro žádné divadelní nastudování, zkomponoval během léta roku 1931, které trávil se svým spolužákem a intimním přítelem, později rovněž úspěšným skladatelem Gian Carlem Menottim u jeho příbuzných v Lombardii. Barberovi se ovšem nepodařilo prosadit svou předehru na program školních koncertů a dílo tak poprvé zaznělo až o dva roky později v podání Philadelphia Orchestra a díky dalším úspěšným provedením v následujících letech se stalo pevnou součástí kmenového repertoáru amerických orchestrů.

Barber se ve své předehře pokusil vystihnout celkový dojem z Sheridanovy brilantní komedie tepající v příběhu dvou bratrů – všemi ctěného Josepha, který je ovšem ve skutečnosti vypočítavý intrikán, a zadluženého leč dobrosrdečného bonvivána Charlese – pomlouvání a pokrytectví. Ouverturu otevírá prudký akord žesťů, po němž následuje půvabně melodické hlavní téma ve smyčcích. Kontrastní hloubavý zpěv sólového hoboje je převzat smyčci. Vůdčí úlohy se ale brzy ujme energičtější hlavní hudební myšlenka, která se po poslední vzpomínce na zádumčivé hobojové téma (tentokrát v podání anglického rohu) stane podkladem radostného závěru.