Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Jiří Bělohlávek

Česká filharmonie

Jiří Bělohlávek

Česká filharmonie

Velmi sympatické bylo, že Jiří Bělohlávek využil každé sebemenší možnosti, jak partituru prosvětlit a provzdušnit, a to především v místech, kde se uplatňovaly sólové nástroje. Bezpečně formované gradační oblouky směřovaly k dokonale vystavěným vrcholům, v nichž se skvěle uplatnil lesk plného orchestrálního zvuku, ale neméně působivá byla na druhé

Délka programu 1 hod 45 min
Program

Gustav Mahler
Symfonie č. 10 (Adagio)

Krzysztof Penderecki
Concerto grosso per tre violoncelli ed orchestra

Wolfgang Amadeus Mozart
Symfonie č. 35 D dur K385 "Haffnerova"

Účinkující

Václav Petr, Ivan Vokáč, Eduard Šístek
violoncello

Jiří Bělohlávek
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Jiří Bělohlávek
Rudolfinum — Dvořákova síň

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Lednové koncerty cyklu A přinesou nesmírně zajímavé sólové vystoupení, k němuž dal popud šéfdirigent Jiří Bělohlávek. Když se před třemi lety do konkurzu na koncertního mistra violoncell přihlásili Václav Petr, Eduard Šístek a Ivan Vokáč, měla konkurzní komise nelehkou práci. Vybrat z těchto tří vynikajících hráčů jediného vítěze bylo skoro nemožné. Přestože zvítězil Václav Petr, podařilo se České filharmonii udržet i oba zbývající skvělé violoncellisty, Ivana Vokáče a Eduarda Šístka. Dnes jsou všichni tři již stálými členy naší violoncellové skupiny.

Jak napovídá název Pendereckého skladby „Concerto grosso pro tři violoncella“, odkazuje se autor formálně k barokní formě corelliovského typu. Obsahově se jedná o moderní dílo, jeho hudební řeč je však srozumitelná a výrazově bohatá. V introdukci se představují sólové nástroje, následuje harmonická část se sólem lesního rohu, divoký pochod, plačtivé adagio, groteskní giocoso, snivé nocturno s houslovým sólem a přes rychlejší intermezzo dospěje skladba do finále s kadencí pro všechny tři sólisty. Concerto grosso vzniklo v letech 2000–2001 na objednávku Charlese Dutoita a symfonického orchestru NHK. Program večera uvede Adagio z Mahlerovy nedokončené 10. symfonie a v druhé půli zazní jedna z nejoblíbenějších symfonií W. A. Mozarta. Přídomek Haffnerova získala podle významné salcburské rodiny, která si ji u autora objednala k příležitosti povýšení Sigmunda Haffnera do šlechtického stavu.

Účinkující

Václav Petr  violoncello
Václav Petr

V České filharmonii působí od ledna 2014 na postu koncertního mistra violoncell.

S hrou na violoncello začal ve čtyřech letech pod vedením Mirka Škampy. V roce 2008 odmaturoval na Gymnáziu Jana Nerudy v Praze. Od roku 2008 je posluchačem HAMU, kde začal studovat u Daniela Veise a od roku 2011 pokračuje ve třídě Michala Kaňky. V roce 2010 a 2011 v rámci programu Erasmus studoval na Universität der Künste v Berlíně u Wolfganga Boettchera.

Poprvé sólově vystoupil s orchestrem ve dvanácti letech. V letech 2004, 2006 a 2008 vystupoval ve Dvořákově síni pražského Rudolfina jako sólista za doprovodu PKF – Prague Philharmonia (dříve Pražská komorní filharmonie) v rámci cyklu „Josef Suk uvádí mladé talenty“. Vystupuje i v zahraničí, např. v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Itálii, Maďarsku, Chorvatsku a dalších zemích.

V roce 2008 a 2010 se zúčastnil mistrovských kurzů v Kronbergu, kde studoval ve třídě Annera Bylsmy a Davida Geringase. Roku 2009 získal plné stipendium na letní mistrovské kurzy v Hamburgu, kde se vzdělával u Jense Petera Maintze.

Na základě nahrávky byl vybrán k účasti na Evropské hudební akademii v Bonnu 2010 s Wolfgangem Boettcherem, u kterého rovněž studoval v červenci téhož roku na 40. Mezinárodních kurzech ve Vaduzu. V srpnu roku 2010 byl vybrán do třídy Marie Kliegel v rámci Holland Music Sessions.

Aktivně se věnuje také komorní hře. Od roku 2009 je členem souboru Ensemble Taras (dříve Taras Piano Trio), se kterým v roce 2010 získal 1. cenu v Italském Val Tidone. Roku 2012 získal spolu s houslistou Radimem Krestou 3. cenu v Italské soutěži komorních souborů Salieri-Zinetti jako duo housle-violoncello a o rok později na stejné soutěži (už jako klavírní kvartet spolu s Evou Krestovou na violu a Václavem Máchou na klavír) zvítězili. V září roku 2013 se jim podařilo obsadit první místo v jedné z nejprestižnějších soutěží pro komorní soubory s klavírem Premio Trio di Trieste.

Již během středoškolských studií získal Václav Petr několik ocenění jak ze soutěží národních tak i mezinárodních. První dva větší úspěchy byly 2. cena na Mezinárodní Heranově violoncellové soutěži v Ústí nad Orlicí (2001) a 2. cena z mezinárodní violoncellové soutěže v rakouském Liezenu (2002). V roce 2004 získal 1. cenu a spolu s ní řadu dalších ocenění na Prague Junior Note a v roce 2005 se stal absolutním vítězem mezinárodní soutěže Talents for Europe.

Kromě těchto soutěží je rovněž laureátem mnoha jiných mezinárodních přehlídek, jako např. rozhlasová soutěž Concertino Praga (2007), mezinárodní violoncellová soutěž Davida Poppera v Maďarsku (2007), mezinárodní violoncellová soutěž Antonina Janigra v Chorvatsku (2008), violoncellová soutěž Bohuslava Martinů v Praze (2008, 2012), mezinárodní soutěž Johanna Friedricha Dotzauera v Německu (2009), mezinárodní smyčcová soutěž Rudolfa Matze v chorvatském Dubrovníku (2010) a jiných. V roce 2010 byl na základě DVD nahrávky vybrán mezi 12 účastníků prestižní mezinárodní soutěže Grand Prix Emanuel Feurmann.

Eduard Šístek  violoncello
Eduard Šístek

Eduard Šístek vystudoval Pražskou konzervatoř a Akademii múzických umění v Praze. V akademickém roce 2015/2016 úspěšně absolvoval roční stáž na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Od roku 2011 je členem České filharmonie. Je laureátem Mezinárodní soutěže Leoše Janáčka 2013 v Brně.

Narodil se v roce 1992 v Praze. Studoval na Pražské konzervatoři u Jaroslava Kulhana, na HAMU u Mikaela Ericssona a na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni u Reinharda Latzka. Absolvoval mistrovské kurzy v Čechách (Michaela Fukačová, Jiří Bárta) a v zahraničí (Peter Bruns, Maria Kliegel, Lluís Claret, Reinhard Latzko ad.).

Zúčastnil se řady národních a mezinárodních soutěží, ze kterých si odnesl četná ocenění. Čtyřikrát za sebou zvítězil v mezinárodní violoncellové soutěži v rakouském Liezenu. Stal se absolutním vítězem soutěže Prague Junior Note, vítězem soutěží o stipendium společnosti YAMAHA a Talents for Europe. Obdržel Cenu Olega Podgorného pro nejúspěšnějšího nejmladšího českého účastníka soutěže Pražské jaro. Je laureátem Soutěže Nadace Bohuslava Martinů a Mezinárodní soutěže Leoše Janáčka v Brně a držitelem titulu „New Master on tour 2015“.

Vystoupil na Mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro, na Mezinárodním hudebním festivalu Frédérica Chopina, na festivalu Třeboňská nocturna, v rámci cyklu koncertů Studio Live Českého rozhlasu a Českého spolku pro komorní hudbu. Koncertoval v Nizozemí (Concertgebouw v Amsterdamu aj.), na Slovensku (v sále Slovenské filharmonie v Redutě, Bratislava), v Německu a Izraeli. Od sezony 2016/2017 byl zařazen na Listinu mladých umělců Českého hudebního fondu.

Spolupracoval s Mladoboleslavským komorním orchestrem, Státním komorním orchestrem Žilina, Czech Virtuosi, Komorní filharmonií Pardubice; s dirigenty Ondřejem Kukalem, Janem Zbavitelem, Markem Šedivým ad.

Od roku 2011 je stálým členem České filharmonie, kde také vystoupil na místě vedoucího skupiny violoncell v sóle Brahmsova Klavírního koncertu B dur s Emanuelem Axem pod taktovkou Edwarda Gardnera. Často natáčí pro Český rozhlas.

Jiří Bělohlávek  dirigent
Jiří Bělohlávek

Šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie
Hlavní hostující dirigent Rotterdamské filharmonie
Čestný dirigent BBC Symphony Orchestra

Po svém úspěšném působení na pozici šéfdirigenta BBC Symphony Orchestra byl renomovaný český dirigent Jiří Bělohlávek v roce 2012 jmenován hudebním a uměleckým ředitelem České filharmonie, přičemž s orchestrem BBC nadále vystupuje jako jeho čestný dirigent. Během své profesní dráhy působil Jiří Bělohlávek také jako šéfdirigent Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK (1977–89) a jako umělecký ředitel Pražské komorní filharmonie, nyní orchestru Prague Philharmonia (1994–2004). V roce 2006 byl jmenován předsedou umělecké rady festivalu Pražské jaro a od roku 2013 do roku 2017 zastával funkci hlavního hostujícího dirigenta Rotterdamské filharmonie.

Jako operní dirigent spolupracoval Jiří Bělohlávek s Vídeňskou státní operou, Královskou operou v Covent Garden, Metropolitní operou v New Yorku, operou v San Franciscu, Opéra National de Paris, madridským Teatro Real, operním festivalem v Glyndebourne, Curyšskou operou a pražským Národním divadlem. S hudebníky BBC Symphony Orchestra s velkým úspěchem uvedl a nahrál také několik koncertních provedení oper. V této sezóně potvrdil svou pověst vynikajícího dirigenta janáčkovského repertoáru, když v londýnské Royal Festival Hall dirigoval Českou filharmonii v koncertním provedení Její pastorkyně a v Sanfranciské opeře poté řídil i plné provedení tohoto díla. V rámci cyklu BBC Proms pak uvedl s BBC Symphony Orchestra rovněž Janáčkovu Věc Makropulos.

Česká filharmonie zažívá pod Bělohlávkovým vedením mimořádné úspěchy, a to jak na svém domovském pódiu v Praze, tak na rozsáhlých turné v zahraničí. V posledních třech sezónách koncertoval orchestr na třech kontinentech – kromě Evropy ještě v Asii a Severní Americe. Jeho nedávná rezidence ve vídeňském Musikvereinu byla velmi úspěšná a dala podnět k plánování podobných akcí v jiných světových hlavních městech. V lednu 2017 Česká filharmonie oznámila, že s Jiřím Bělohlávkem oficiálně prodloužila spolupráci až do roku 2022.

Kromě svého působení v Praze a zahraničních turné s Českou filharmonií hostuje Jiří Bělohlávek nadále u předních světových orchestrů – v posledních letech dirigoval například BBC Symphony Orchestra (včetně vystoupení na londýnských Proms), Newyorskou filharmonii, Pittsburgh Symphony Orchestra, National Symphony Orchestra se sídlem ve Washingtonu, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, orchestr lipského Gewandhausu a vídeňské symfoniky. V nadcházející sezóně ho vedle projektů s Českou filharmonií čeká i zajímavá spolupráce s tělesy Chicago Symphony Orchestra a Pittsburgh Symphony, s Orchestrem Bavorského rozhlasu v Mnichově, Rotterdamskou filharmonií, orchestrem lipského Gewandhausu, Petrohradskou filharmonií a dalšími soubory.

Na podzim roku 2017 absolvuje Bělohlávek s Českou filharmonií velké asijské turné, které zahrnuje koncerty v Japonsku a Koreji a na Tchaj-wanu. Kromě toho bude orchestr dirigovat také na evropských vystoupeních, z nichž nejvýznamnější bude v srpnu 2018 uvedení Janáčkovy Glagolské mše na Salcburském festivalu.

Jiří Bělohlávek má rozsáhlou diskografii; jedním z jeho nedávných projektů s Českou filharmonií je souborná nahrávka všech symfonií a koncertů Antonína Dvořáka. V nadcházející sezóně bude jeho spolupráce se společností Decca pokračovat diskem s nahrávkami sukovského repertoáru.

V roce 2012 byl Jiří Bělohlávek za své služby britské hudbě jmenován komandérem Řádu Britského impéria.

Ivan Vokáč  violoncello
Ivan Vokáč

V České filharmonii působí od ledna 2014 ve skupině violoncell. Studoval Pražskou konzervatoř a HAMU v Praze pod vedením Miroslava Petráše. Absolvoval mistrovské kurzy v Kronbergu (Steven Isserlis, Boris Pergamenščikov) a v Plzni (Raphael Wallfisch).

Jako sólista se představil na řadě festivalů, jak v Čechách (Talichův Beroun, Mladá Praha, Mladé pódium), tak i v zahraničí (Festival lʼEté Musical en Bergerac – Francie, Music Home Alive Festival – Holandsko). Je členem tří komorních uskupení: Lobkowicz Trio, Prague Cello Quartet, Escualo Kvintet – zde však hraje na klavír. Pravidelně spolupracuje s Českým rozhlasem a Českou televizí.

Ivan Vokáč je laureátem řady mezinárodních interpretačních soutěží. Nejvýraznější z nich jsou vítězství v rakouském Liezenu 2002, na Dotzauerově soutěži v Drážďanech 2005, na soutěži Bohuslava Martinů v Praze 2008 a absolutní vítězství s houslistou Jakubem Junkem na rozhlasové soutěži Concertino Praga 2006. V roce 2010 zvítězil v soutěži o stipendium, kterou pořádá Nadace Yamaha Music Foundation of Europe, a roku 2012 se stal jako semifinalista nejúspěšnějším českým účastníkem mezinárodní soutěže Pražské Jaro. Jeho posledním soutěžním úspěchem je vítězství na Mezinárodní soutěži Leoše Janáčka v Brně (2013). Jako člen souboru Taras Piano Trio zvítězil v mezinárodních soutěžích „Internationaler Johannes Brahms Wettbewerb“ (Pörtschach, Rakousko, 2007) a „Rovere dʼOro“ v italském San Bartolomeu (2008). Coby člen Lobkowicz Tria uspěl na Mezinárodní soutěži komorní hudby Antonína Dvořáka (3. cena a ocenění za nejlepší interpretaci Dvořákova díla) a obhájil 1. cenu na Mezinárodní soutěži Johannese Brahmse v rakouském Pörtschachu.

Skladby

Gustav Mahler — Symfonie č. 10 (Adagio)

„Co měla říci jeho Desátá, k níž podobně jako u Beethovena existují skici, se nedozvíme, právě tak jako se to nedozvíme u Beethovena a Brucknera. Zdá se, že Devátá je hranice. Kdo ji chce překročit, musí pryč. Vypadá to, jako by nám v Desáté mohlo být řečeno něco, co ještě nesmíme vědět, pro co nejsme ještě zralí. Ti, kdo napsali Devátou, stojí blízko onomu světu. Možná by se hádanky tohoto světa rozluštily, kdyby někdo z těch, kdo je znají, napsal Desátou. To se však nejspíš nemá stát.“ Tato slova pronesl Arnold Schönberg ve své přednášce o Gustavu Mahlerovi, pronesené poprvé 25. března 1912 pro spolek německých studentů v Praze. Přednáška tvořila úvod k pražské premiéře Mahlerovy Osmé symfonie, která se konala tři dny nato v provedení orchestru Nového německého divadla za řízení Alexandera Zemlinského.

Gustav Mahler zemřel 18. května 1911. Zanechal dvě díla, která už mu nebylo dopřáno slyšet – Píseň o zemi a Devátou symfonii – a skici k Desáté symfonii. Začal na ní pracovat v období příprav na světovou premiéru Osmé, která se uskutečnila 12. září 1910 v Mnichově. V létě toho roku prošel krizí, když se prozradil vztah jeho ženy Almy k architektu Walteru Gropiusovi, za kterého se pak po Mahlerově smrti provdala. Plnou pravdu o tom, co se v létě 1910 stalo, nevíme. Vzpomínky Almy Mahlerové nejsou důvěryhodné, snaží se v nich ospravedlnit, ale o Mahlerově tehdejším duševním stavu svědčí slova zaznamenaná na skice symfonie: „Ďábel se mnou tančí..., kéž se mě zmocní šílenství..., abych zapomněl, že jsem... Ty jediná víš, co to znamená... „Almschi! pro tebe žít! pro tebe zemřít!“ V srpnu 1910 Mahler navštívil Sigmunda Freuda. Jel za ním až do holandského Leydenu, kde psychiatr trávil dovolenou. Skladatel si odvezl jakési rozhřešení a po návratu rozhodl o vydání Alminých písní, ačkoli jí kdysi před sňatkem komponování zapověděl.

Desátá symfonie měla být pětivětá, krajní věty v pomalejším tempu a mezi nimi tři rychlejší – symetricky dvě scherza s ústřední osou v podobě intermezza, které Mahler nazval Purgatorio (Očistec). Stihl vytvořit náčrtek partitury a particell k první a druhé větě a třicet taktů Purgatoria. Skici zbylých vět obsahují pouze náznak sledu motivů a jejich rytmického průběhu a jen zcela výjimečně poznámky k instrumentaci. Alma Mahlerová si byla dobře vědoma intimního pozadí nedokončeného díla a dlouho bránila jeho zveřejnění; ti, kteří měli možnost do fragmentu nahlédnout, však soukromé pohnutky vytušili, jak naznačil i Schönberg ve výše zmíněné přednášce. Teprve roku 1924 se Mahlerova vdova z finančních důvodů (roku 1920 se s ní Gropius rozvedl) rozhodla tabu prolomit a zveřejnila tiskem fragment symfonie jako faksimile. Její a Mahlerova dcera Anna byla tehdy provdána za skladatele Ernsta Křenka. Ten Alminu prosbu na rekonstrukci celé symfonie odmítl, ale Adagio a Purgatorio připravil k provedení, které se uskutečnilo ve Vídni 12. října 1924 za řízení Franze Schalka.

Druhým městem, kde obě věty zazněly, byla 11. prosince Praha; na mimořádném Filharmonickém koncertě Nového německého divadla je uvedl Alexander Zemlinsky, stejně jako Schalk s vlastními instrumentačními retušemi. „Přenecháním provozovacího práva chtěla paní Mahlerová podat Alexandru Zemlinskému zvláště výrazný důkaz důvěry k umění toho, kdo stál Gustavu Mahlerovi osobně a umělecky tak blízko. Zemlinsky učinil premiéru uměleckým vrcholem letošní hudební sezony,“ psal v Prager Tagblattu Ernst Rychnovsky. Zemlinsky zaměnil pořadí, jako první uvedl Purgatorio a teprve po něm Adagio, čímž osvědčil umělecký smysl pro gradaci. „Můžeme se domnívat, že kdyby měl nedokončenou Mahlerovu symfonii dirigovat Mahler, udělal by totéž,“ byl přesvědčen Rychnovsky.

Dalším skladatelem, který se Mahlerovým rukopisem zabýval, byl Alban Berg, jenž se snažil cizí retuše odstranit a najít podobu, která by odpovídala Mahlerovu stylu. Významný mahlerovský dirigent Bruno Walter veškeré podobné pokusy neschvaloval. Alma Mahlerová se přesto nevzdala a dál hledala někoho, kdo by byl schopen a ochoten rekonstruovat celou symfonii. Ve čtyřicátých letech oslovila také Dmitrije Šostakoviče, který odmítl, a odmítnutí se roku 1949 dočkala i od tehdy už těžce nemocného Arnolda Schönberga. V koncertních programech se v následujících letech většinou objevovalo samostatné Adagio, jehož kritickou edici připravil roku 1964 zároveň s novým faksimilovým vydáním fragmentu Erwin Ratz. Snahy o dokomponování Mahlerova posledního díla neustávaly a tak dnes existují verze Joe Wheelera a Derycka Cooka z Velké Británie, Clintona Carpentera a Rema Mazzettiho ve Spojených státech či Hanse Wollschlägera v Německu. Deryck Cook na své verzi pracoval řadu let a je považována za nejzdařilejší, nejbližší podstatě Mahlerovy hudby.

Adagio vděčí za svou působivost především reminiscenci na hudbu Wagnerova Tristana a Isoldy. Známý motiv poskytuje posluchači klíč k porozumění toho, co – jak říkal Schönberg – měla symfonie říci, ale co se nemáme dozvědět. Motiv zaznívá ve violách, odpovídají mu hlasy houslí a prolíná celou větou. Po technické stránce je věta zpracována polyfonně, obě témata se neustále proplétají, objevují se v důstojné podobě chorálu a kulminují v devítihlasém akordu – výkřiku, po němž se hudba zklidňuje a dohasíná.

Krzysztof Penderecki — Concerto grosso per tre violoncelli ed orchestra

Concerto grosso pro tři violoncella a orchestr Krzysztofa Pendereckého bylo napsáno v letech 2000–2001. Pendereckého skladatelský vývoj prošel několika zvraty. Roku 1959 obsadil první tři místa anonymní soutěže vypsané pro mladé skladatele polským Svazem skladatelů, brzy se dočkal provedení, získal zakázky od renomovaných festivalů soudobé hudby a řadu mezinárodních uznání. Stanul v čele tehdejší hudební avantgardy, aby o několik let později hudební prostředky radikálně zjednodušil a vrátil se k baroku a k neoklasicismu. Podobně jako Igor Stravinskij, ale také Sergej Prokofjev, Paul Hindemith, Bohuslav Martinů či z další generace Alfred Schnittke, nalezl Penderecki nové podněty ve spojení historické formy s prvky moderního hudebního jazyka v melodice, harmonii, rytmické složce a instrumentaci. V Concertu grossu jsou tak zcela v duchu barokní formy postaveny proti sobě skupina koncertujících nástrojů (concertino) a orchestr (ripieno).

Tuto v podstatě jednovětou skladbu otevírá Andante sostenuto, v orchestru zaznívá opakovaný sestupný interval, motiv který prochází celou skladbou. Postupně se představují tři sólisté, každý se hlásí ke slovu svým sólem. Následující úsek Allegro pracuje s chromatickým motivem. Mezi rychlé části – pochodové Allegro con brio, Allegretto giocoso a další Allegro con brio – se vždy vrací variace adagiové části jako refrén. Po vyvrcholení v celém orchestru končí skladba sólistickými kadencemi jednotlivých violoncell a orchestrálním unisonem. Skladba měla premiéru 22. června 2001 v Tokiu v provedení NHK Symphony Orchestra, dirigentem byl Charles Dutoit a sólisty Boris Pergamenščikov, Ha-Nah Chang a Truls Mørk.

Wolfgang Amadeus Mozart — 

Symfonie D dur, KV 385 Wolfganga Amadea Mozarta byla určena ke slavnosti salcburského obchodníka Sigmunda Haffnera z vážené rodiny; jeho otec Sigmund Haffner starší byl v letech 1768–1772 salcburským purkmistrem a také mladší byl proslulý dobročinností. Císař Josef II. povýšil Sigmunda Haffnera ml. 29. července 1782 do šlechtického stavu s predikátem „Edler von Innbauchhausen“. Už roku 1776 vytvořil Mozart ke svatbě Haffnerovy dcery Elisabeth tzv. Haffnerovu serenádu (KV 250) a k příležitosti oslavy jeho šlechtického titulu požádal Leopold Mozart syna, aby zkomponoval novou skladbu.

Původně šestivětá skladba vznikala po částech a na otcovo naléhání, neboť Mozart byl právě značně zaměstnán: 16. července 1782 se uskutečnila premiéra singspielu Únos ze serailu, chystaly se jeho reprízy, na nichž skladateli velmi záleželo, a chtěl z něj také vytvořit úpravu pro dechovou harmonii: „Jinak by mě někdo předešel a měl z toho užitek, a teď mám ještě psát novou symfonii – jak to mám udělat?“ psal otci 20. července. Sedm dní nato – týden před svatbou s Konstancí Weberovou – poslal otci jednu větu nové skladby a psal, že také musel narychlo napsat „noční hudbu“ (serenádu pro knížete Liechtensteina KV 388). Slibuje, že pošle další části a dodává: „Mé srdce je neklidné, hlava zmatená, jak se dá rozumně myslet a pracovat?“ Sedmého srpna ještě posílá pochod, který skladbu původně otevíral, a uděluje interpretační pokyny: „První Allegro se musí hrát skutečně vášnivě. Poslední věta tak rychle, jak jen je možné.“

Kdy byla Haffnerova symfonie provedena v Salcburku, nevíme, ale 23. března 1783 ji Mozart zařadil na program své akademie v Burgtheatru ve Vídni konané za přítomnosti císaře Josefa II., už jako čtyřvětou a v orchestraci doplněnou o flétny a klarinety. Kromě ní byly na programu Serenáda D dur, Klavírní koncerty D dur a C dur s Mozartem jako sólistou, jeho variace na Glucka a Paisiella, árie z oper Lucio Silla a Idomeneo a koncertní árie Misera, dove son. Finální věta Haffnerovy symfonie zazněla až na závěr celého koncertu jako jeho tečka. Cramerův Magazin der Musik vycházející v Hamburku ve zprávách z Vídně uvedl: „Akademie byla poctěna velmi početnou návštěvou a dva nové koncerty a ostatní fantazie, které pan M. hrál na klavír, byly přijaty hlasitým potleskem. Náš panovník, který oproti svým zvyklostem poctil svou přítomností celou akademii, a také veškeré publikum odměnili [Mozarta] tak jednoznačným ohlasem, že podobný neznáme. Příjem z akademie se odhaduje na 1600 zlatých.“ Z jiného zdroje je známo, že císař poslal 25 dukátů.

Symfonie obsahovala původně dva menuety, z nichž jeden se pravděpodobně ztratil, nebo ho snad Mozart použil do jiné skladby; vypustil také pochod. V první větě kombinuje sonátovou větu s variační, rovněž druhá věta i finále jsou v sonátové formě. V menuetu spatřovali někteří životopisci ohlasy vídeňského městského folklóru, ve čtvrté větě zaslechneme názvuky na Osminovu árii z Únosu ze serailu.