Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Zkouška orchestru

Česká filharmonie

Zkouška orchestru

Česká filharmonie

Marek Eben jako posluchačův průvodce po hudebních galaxiích. Co do hudby vkládá skladatel, co hráči a co dirigent? Je partitura dogma, nebo si lze skladby nějak přizpůsobit? A jak se dá přivést orchestr k tomu, aby hrál, co dirigentovi na očích vidí? Zveme na zcela nový, zábavný i poučný program Alice Nellis pro všechny, kteří chtějí o hudbě vědět

Koncert z řady LS
Délka programu 2 hod
Program

Antonín Dvořák
Othello, koncertní předehra op. 93

Účinkující

Marek Eben
moderátor

Alice Nellis
režie

Jiří Rožeň
dirigent

Jiří Bělohlávek
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Zkouška orchestru
Rudolfinum — Dvořákova síň

Ceny vstupenek od 300 do 1100 Kč. Pro děti do 15 let, studenty do 26 let a seniory (65 let a více) platí 50% sleva.

Prodej vstupenek v pokladně České filharmonie v Rudolfinu, on-line na ceskafilharmonie.cz. Rezervace on-line nebo přes zákaznický servis ČF.

Účinkující

Jiří Bělohlávek  dirigent
Jiří Bělohlávek

Šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie
Hlavní hostující dirigent Rotterdamské filharmonie
Čestný dirigent BBC Symphony Orchestra

Po svém úspěšném působení na pozici šéfdirigenta BBC Symphony Orchestra byl renomovaný český dirigent Jiří Bělohlávek v roce 2012 jmenován hudebním a uměleckým ředitelem České filharmonie, přičemž s orchestrem BBC nadále vystupuje jako jeho čestný dirigent. Během své profesní dráhy působil Jiří Bělohlávek také jako šéfdirigent Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK (1977–89) a jako umělecký ředitel Pražské komorní filharmonie, nyní orchestru Prague Philharmonia (1994–2004). V roce 2006 byl jmenován předsedou umělecké rady festivalu Pražské jaro a od roku 2013 do roku 2017 zastával funkci hlavního hostujícího dirigenta Rotterdamské filharmonie.

Jako operní dirigent spolupracoval Jiří Bělohlávek s Vídeňskou státní operou, Královskou operou v Covent Garden, Metropolitní operou v New Yorku, operou v San Franciscu, Opéra National de Paris, madridským Teatro Real, operním festivalem v Glyndebourne, Curyšskou operou a pražským Národním divadlem. S hudebníky BBC Symphony Orchestra s velkým úspěchem uvedl a nahrál také několik koncertních provedení oper. V této sezóně potvrdil svou pověst vynikajícího dirigenta janáčkovského repertoáru, když v londýnské Royal Festival Hall dirigoval Českou filharmonii v koncertním provedení Její pastorkyně a v Sanfranciské opeře poté řídil i plné provedení tohoto díla. V rámci cyklu BBC Proms pak uvedl s BBC Symphony Orchestra rovněž Janáčkovu Věc Makropulos.

Česká filharmonie zažívá pod Bělohlávkovým vedením mimořádné úspěchy, a to jak na svém domovském pódiu v Praze, tak na rozsáhlých turné v zahraničí. V posledních třech sezónách koncertoval orchestr na třech kontinentech – kromě Evropy ještě v Asii a Severní Americe. Jeho nedávná rezidence ve vídeňském Musikvereinu byla velmi úspěšná a dala podnět k plánování podobných akcí v jiných světových hlavních městech. V lednu 2017 Česká filharmonie oznámila, že s Jiřím Bělohlávkem oficiálně prodloužila spolupráci až do roku 2022.

Kromě svého působení v Praze a zahraničních turné s Českou filharmonií hostuje Jiří Bělohlávek nadále u předních světových orchestrů – v posledních letech dirigoval například BBC Symphony Orchestra (včetně vystoupení na londýnských Proms), Newyorskou filharmonii, Pittsburgh Symphony Orchestra, National Symphony Orchestra se sídlem ve Washingtonu, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, orchestr lipského Gewandhausu a vídeňské symfoniky. V nadcházející sezóně ho vedle projektů s Českou filharmonií čeká i zajímavá spolupráce s tělesy Chicago Symphony Orchestra a Pittsburgh Symphony, s Orchestrem Bavorského rozhlasu v Mnichově, Rotterdamskou filharmonií, orchestrem lipského Gewandhausu, Petrohradskou filharmonií a dalšími soubory.

Na podzim roku 2017 absolvuje Bělohlávek s Českou filharmonií velké asijské turné, které zahrnuje koncerty v Japonsku a Koreji a na Tchaj-wanu. Kromě toho bude orchestr dirigovat také na evropských vystoupeních, z nichž nejvýznamnější bude v srpnu 2018 uvedení Janáčkovy Glagolské mše na Salcburském festivalu.

Jiří Bělohlávek má rozsáhlou diskografii; jedním z jeho nedávných projektů s Českou filharmonií je souborná nahrávka všech symfonií a koncertů Antonína Dvořáka. V nadcházející sezóně bude jeho spolupráce se společností Decca pokračovat diskem s nahrávkami sukovského repertoáru.

V roce 2012 byl Jiří Bělohlávek za své služby britské hudbě jmenován komandérem Řádu Britského impéria.

Alice Nellis  scénář a režie
Alice Nellis

Alice Nellis vystudovala Pražskou konzervatoř, dále anglistiku a amerikanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a scenáristiku na FAMU. Pracovala jako překladatelka, od roku 2002 vyučuje na FAMU.

V roce 2000 debutovala filmovou komedií Ene Bene s Ivou Janžurovou a její dcerou Theodorou Remundovou v hlavních rolích. Film získal řadu mezinárodních ocenění (mj. hlavní cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v San Franciscu). Spolupráce s Ivou Janžurovou a jejími dcerami – herečkami Theodorou a Sabinou Remundovými – pokračovala filmem Výlet (2002), za který Alice Nellis obdržela Cenu nových režisérů na 50. Mezinárodním filmovém festivalu v San Sebastianu. Za scénář k filmu Výlet získala Českého lva za nejlepší scénář roku 2002. Dále natočila celovečerní filmy Tajnosti (2007), Mamas and Papas (2010), Perfect Days (2011), Revival (2013), Andělé všedního dne (2014) a Sedmero krkavců (2015). Pod všemi snímky je zároveň podepsána coby scenáristka. Jako herečka se objevila ve filmu Sluneční stát aneb Hrdinové dělnické třídy.

Alice Nellis se také věnuje divadelní režii. Spolupracuje s Divadlem Na zábradlí (Perfect Days, Záplavy), Divadlem Bez zábradlí (Láska, Když tančila, Cesta dlouhého dne do noci), Café Theatre Černá labuť (Lidský hlas, Růžový šampaňský) nebo Divadlem v Řeznické (Pomoc). Za vlastní hru Záplavy, kterou uvedla v Divadle Na zábradlí, získala 3. místo v dramatické soutěži Cen Alfréda Radoka.

Jiří Rožeň  Dirigent
Jiří Rožeň

Jiří Rožeň je jedním z nejslibnějších a nejtalentovanějších dirigentů mladé generace. Měl úspěchy v Salzburku a Londýně, jako finalista Nestlé and Salzburg Festival Young Conductors Award a Donatella Flick LSO Conducting Competition. Dříve byl asistentem šéfdirigenta BBC Scottish Symphony Orchestra, kde pracoval po boku Donalda Runniclese a Thomase Dausgaarda, asistoval jim mj. na BBC Proms či Edinburgh International Festival.

Jiří má nakročeno na mezinárodní dráhu, kdy v této sezoně debutuje abonentními koncerty s Českou filharmonií, Bruckner Orchester Linz, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a s Wiener Concert-Verein ve vídeňském Musikvereinu a Kölner Philharmonie. Spolupracoval či bude spolupracovat s umělci jako Kirill Gerstein, Vadim Gluzman, Olga Scheps, Mahan Esfahani a Tamsin Waley-Cohen.

V České republice dirigoval většinu symfonických orchestrů, jako například, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, PKF – Prague Philharmonia, filharmonie v Brně, Ostravě a Zlíně, Karlovarský symfonický orchestr a Komorní filharmonii Pardubice. Na Slovensku dirigoval Státní filharmonii Košice a Symfonický orchestr slovenského rozhlasu v Bratislavě. Úspěšně debutoval na festivalu Pražské jaro a na Janáčkově Máji, kde dirigoval operní galakoncert s americkým tenorem Lawrencem Brownleem. V květnu 2018 se vrátí na Festival Pražské jaro, aby dirigoval finále soutěže v oboru violoncello.

Vášnivý zastánce české hudby, který dirigoval rakouskou premiéru Symfonie č. 4 Miloslava Kabeláče na Salcburském festivalu s Cameratou Salzburg a premiéroval novou kritickou edici skladby Svatební košile Bohuslava Martinů s Filharmonií Brno a Českým filharmonickým sborem Brno. Mnoho z jeho minulých a nadcházejících koncertů zahrnují český standartní repertoár a také hudbu Josefa Suka, Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů, Miroslava Kabeláče a Viktora Kalabise.

Během svého působení ve Skotsku Jiří a asistoval Stravisnkého Mavru, Waltonova The Bear, Straussova Netopýra a Brittnova Owen Wingrave. Jinde jeho operní angažmá zahrnovala Ravelovo Dítě a kouzla s Hamburskými symfoniky a Eine Kluge Else od Svena Daigerra na Brücken-Festival für Neue Musik v Rostocku.

Jako aktivní účastník mistrovských kurzů měl Jiří možnost pracovat s Royal Concertgebouw Orchestra (Daniele Gatti), Tonahlle-Orchester Zürich (David Zinman), Musikkollegium Winterthur (Bernard Haitink), Orchestre Philharmonique de Radio France (Péter Eötvös), Royal Scottish National Orchestra (Christopher Seaman), Antwerp Symphony Orchestra (Edo de Waart) a WDR Kolín nad Rýnem a Jukka-Pekka Sarastem, kterému také asistoval u Junge Deutsche Philharmonie. Také spolupracoval s Jiřím Bělohlávkem v rámci Zkoušky orchestru České filharmonie.

Jiří Rožeň se narodil v Praze v roce 1991. Studoval dirigování na Pražské konzervatoři a posléze na Universität Mozarteum Salzburg, Hochschule für Musik und Theater Hamburg, Zürcher Hochschule der Künste a Royal Conservatoire of Scotland, kde byl Leverhulme Conducting Fellow. Mezi jeho mentory patří například Garry Walker, Dennis Russell Davies, Ulrich Windfuhr a Johannes Schlaefli.

Marek Eben  průvodce pořadem
Marek Eben

Marek Eben se narodil v roce 1957 v Praze. Studoval na Pražské konzervatoři obor hudebně-dramatický. Po ukončení školy působil v divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech, pak v divadle na Kladně a od roku 1983 do roku 2002 byl členem pražské Ypsilonky. Kromě herecké práce se zabývá také hudbou, je výhradním autorem písní skupiny Bratří Ebenů, která vydala pět desek (Malé písně do tmy, 1984; Tichá domácnost, 1995; Já na tom dělám, 2002; Chlebíčky, 2008; Čas holin, 2014), napsal hudbu k filmům Bizon, Hele on letí a k televiznímu seriálu Poste restante. Je autorem hudby a textů ke zhruba dvěma desítkám divadelních her (mj. pro Studio Ypsilon – Matěj Poctivý, Vosková figura, Amerika, Othello, pro Národní divadlo – Zimní pohádka). Od roku 1996 je moderátorem Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.

Rozsáhlá je jeho spolupráce s televizí, kde působí jako moderátor různých programů – např. soutěž O poklad Anežky České, Předávání cen TýTý, Stardance nebo diskusní pořad Na plovárně, který v letech 2001, 2002, 2004, 2005, 2006 a 2007 získal cenu Elsa pro nejlepší talkshow. Tutéž cenu získal Marek Eben jako moderátor v letech 2001, 2002, 2006 a 2007. Je také dvojnásobným absolutním vítězem ceny TýTý.

Skladby

Antonín Dvořák — Othello, koncertní předehra op. 93

Orchestrální hudba má v díle skladatele Antonína Dvořáka mimořádné postavení. Zabýval se jí celou svou kompoziční dráhu a jeho tvorba na tomto poli, zahájená v jeho 24 letech Symfonií č. 1 c moll „Zlonické zvony“ a uzavřená Písní bohatýrskou op. 111, z roku 1897, dokumentuje v podstatě celý stylový vývoj Dvořákův od počátečního okouzlení progresivním novoromantismem přes příklon k rozvíjení odkazu klasiků až po osobitou stylovou syntézu a dokonce zájem o programní hudbu v závěru jeho skladatelské činnosti. Dvořák se pokusil o kompozici snad každého dobového typu skladby pro orchestr – vedle devíti symfonií je autorem trojice Slovanských rapsodií op. 45, Symfonických variací op. 78, dvou suit pro velký orchestr, několika orchestrálních pochodů a tanečních skladeb a orchestrálních úprav vlastních Slovanských tanců, čtyř symfonických básní a také řady koncertních předeher a dalších děl.

Vrcholem jeho tvorby v žánru zmíněném jako posledním je triptych Příroda, Život, Láska,vytvořený v letech 1891–1892. Dvořák jím realizoval záměr zkomponovat cyklus tří koncertních ouvertur, kterými by hudebně vyjádřil svůj životní názor a ukázal v nich přírodu a lásku ze všech stran, jako síly stojící u zrodu všeho a zároveň schopné vše zničit. Ke kompozici této trilogie, přistoupil jako zralý a evropsky proslulý skladatel, který nedlouho předtím dokončil taková mistrovská díla, jakými jsou Symfonie č. 8 G dur op. 88, nebo Requiem op. 89. V jistém smyslu je cyklus svou základní ideou světským pendantem k Requiem, z něhož dokonce v druhé a třetí ouvertuře Dvořák cituje ústřední motiv smrti. Cyklus tvoří předehry V přírodě op. 91, Karneval op. 92, a Othello op. 93. Dvořák dal trojici společný titul příznačně vystihující obsahový podtext jednotlivých předeher – Příroda, Život, Láska.

Původně měly skladby společné opusové číslo, teprve o dva roky později ve vydání u berlínského nakladatele Fritze Simrocka dostala každá z nich číslo vlastní. Předehra V přírodě je optimistickým pohledem do krajiny v pastorálně jasných barvách, Karneval temperamentním výjevem plným životní energie a Othello dramatickým obrazem temné strany lidské vášně. Dvořák dokonce původně zvažoval pro Othella titul Tragická nebo Eroica. Ačkoli jsou jednotlivé ouvertury jinak hudebně samostatné, Dvořák je propojil hudebním motivem přírody, který je hlavním tématem první předehry, krátce je připomenut ve střední části předehry druhé a výrazně je využit právě v Othellovi.

Dvořák započal práci na Othellovi v listopadu 1891 a náčrt dokončil 14. ledna 1891. Současně přistoupil již 10. prosince k instrumentaci. Celá skladba byla hotova 18. ledna. Inspiraci k předehře Dvořákovi poskytla slavná stejnojmenná tragédie Williama Shakespeara. Vedle předehry Romeo a Julie z roku 1873, kterou Dvořák později zničil, se jedná o jediné skladatelovo dílo inspirované tvorbou tohoto velkého anglického dramatika. Dvořák se v Othellovi soustředil na vystižení zničující síly žárlivosti, která vášnivého Maura dovedla až k vraždě milované ženy. Do předehry jsou proto vtěleny některé dějové zvraty divadelní hry a skaldba se tak vzdaluje tradiční sonátové formě, kterou Dvořák užil v obou předchozích částech cyklu.Dokonce na mnoha místech v partituře připsal poznámky, k jakému dějovému okamžiku se daná pasáž vztahuje. Othellem tak Dvořák anticipuje své pozdější symfonické básně podle Erbenových balad a zmíněnou Píseň bohatýrskou.

V expozici je proti sobě postavena něžná hudba evokující čistou lásku mezi Desdemonou a Othellem a výhružný hlavní motiv počínající (Jagovými intrikami zaseté) Othellovy nedůvěřivosti k Desdemonině věrnosti. Tento motiv je vlastně tématem přírody z úvodní předehry cyklu, ovšem v temně mollové variantě. Následující, velmi dramatické a harmonicky komplikované provedení zpracovává hudební materiál vstupní části, který převádí do přímo groteskně zdeformované podoby. Výjev rostoucí Othellovy žárlivosti vyústí až v zabití Desdemony.

V místě, k němuž Dvořák připsal do partitury slova „Otelo v největší vzteku ji vraždí,“ se náhle objeví příznačný čtyřtónový motiv smrti z Dvořákova Requiem. Volná repríza hudby z úvodní části naznačuje Othellovy výčitky svědomí, o čemž svědčí i opakované Dvořákovy poznámky v partituře („Otelo zoufale si počíná, lituje svého činu, Bol a žal jeho vnitřní se utiší –“ „Rozpomíná svůj neblahý čin.“). Celé hudební líčení vyvrcholí Othellovou sebevraždou. V bouřícím orchestru při něm naposledy zazní ono výhružně zabarvené všudypřítomné téma přírody.

Skladbu premiéroval Dvořák s orchestrem Národního divadla 28. dubna 1892 v pražském Rudolfinu spolu se zbývajícími ouverturami cyklu. Jednalo se tehdy o jeden z koncertů, které Dvořák uspořádal v několika českých a moravských městech na rozloučenou před svým odjezdem do Spojených států amerických.