Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Semjon Byčkov

Semjon Byčkov

Česká filharmonie

Česká filharmonie

Provedením Symfonie č. 9 D dur vstupuje Česká filharmonie s šéfdirigentem Semjonem Byčkovem do dalšího souborného nahrávacího projektu, tentokrát zaměřeného na Gustava Mahlera. Koncerty jsou natáčeny kamerami České filharmonie. Děkujeme za pochopení.

Koncert z řady B
Program

Gustav Mahler
Symfonie č. 9 D dur

Účinkující

Semjon Byčkov
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Semjon Byčkov
Rudolfinum — Dvořákova síň
3. 4. 2019  středa — 19.30
Nelze objednat online
4. 4. 2019  čtvrtek — 19.30
Nelze objednat online
5. 4. 2019  pátek — 19.30
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Účinkující

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

Ve druhé sezoně působení Semjona Byčkova na pozici šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie vyvrcholil Projekt Čajkovskij, zahájený v roce 2015 ještě před tím, než Byčkov k orchestru nastoupil. U společnosti Decca Classics vyšly Čajkovského symfonie, tři klavírní koncerty, Romeo a Julie, Serenáda pro smyčce a Francesca da Rimini. Kromě toho Byčkov Čajkovského díla provedl v rámci rezidencí v Praze, Tokiu, ve Vídni a Paříži a poprvé společně s orchestrem vystoupil na BBC Proms v Londýně. Mezi vrcholy sezony v Praze patřilo první Byčkovovo provedení Smetanovy Mé vlasti v čele České filharmonie.

V sezoně 2020/2021 se pozornost přesune z Čajkovského na Mahlera, provedení jeho symfonií je naplánováno jak na domácích pódiích, tak v zahraničí. Do středu pozornosti se dostane také nová hudba, Byčkov s Českou filharmonií zahrají světové premiéry děl Bryce Dessnera, Detleva Glanerta a Thomase Larchera, třech ze čtrnácti skladatelů (devět Čechů a pět cizinců), kteří napsali nové skladby na objednávku Semjona Byčkova iniciovanou na začátku jeho působení u orchestru. Po premiérách v Praze Byčkov s Českou filharmonií představí Dessnerovu symfonii a Larcherův klavírní koncert, zkomponovaný pro Kirilla Gersteina, ve Vídni, Paříži, Bruselu, Amsterdamu a Londýně.

Byčkov si získal uznání interpretacemi skladeb kmenového repertoáru, ale úzce spolupracuje i s řadou výjimečných soudobých skladatelů včetně Luciana Beria, Henriho Dutilleuxe a Maurizia Kagela. V posledních letech navázal spolupráci rovněž s Reném Staarem, Thomasem Larcherem, Richardem Dubugnonem, Detlevem Glanertem a Julianem Andersonem. Premiéry jejich skladeb provedl v čele Vídeňské filharmonie, Newyorské filharmonie, Královského orchestru Concertgebow a Symfonického orchestru BBC v rámci BBC Proms.

Tak jako Česká filharmonie, i Semjon Byčkov je pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.

Když se Semjon Byčkov roce 1989 do Petrohradu vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie, měl už za sebou úspěchy v USA, kde zastával funkci hudebního ředitele Grand Rapids Symphony Orchestra a orchestru Buffalo Philharmonic. Jeho mezinárodní kariéra začala ve Francii vystoupeními v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence. Poté, co na záskok dostal možnost dirigovat Newyorskou filharmonii, Berlínskou filharmonii a Královský orchestr Concertgebouw, začala jeho hvězda strmě stoupat. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkov má široký koncertní i operní repertoár. Diriguje na všech celosvětově významných operních scénách – v La Scale, Opéra National de Paris, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova, všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussův Růžový kavalír a Daphne, Wagnerův Lohengrin a Musorgského Chovanština. V Londýně Byčkov debutoval novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussových Žen beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Nedávno na festivalu v rakouském Bayreuthu řídil Wagnerova Parsifala a ve Vídeňské státní opeře Straussovu Elektru.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii kromě pravidelného vystupování s Londýnským symfonickým orchestrem zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňské filharmonie, Berlínské filharmonie, lipského Gewandhausorchestru, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, orchestry Chicago Symphony a Los Angeles Symphony, Philadelphia Orchestra a Cleveland Orchestra. Kromě celé řady koncertů a nahrávání s Českou filharmonií má Byčkov v této sezoně v plánu koncerty s Královským orchestrem Concertgebouw, Mnichovskou a Berlínskou filharmonií, lipským Gewandhausorchestrem a s Accademií Nazionale di Santa Cecilia.

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií, skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií se stala v témž časopise Nahrávkou měsíce. Program Building a Library stanice BBC Radio 3 vybral jeho nahrávku Symfonie d moll Césara Francka jako doporučený titul. V roce 2015 získal Semjon Byčkov v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Skladby

Gustav Mahler — Symfonie č. 9 D dur

GUSTAV MAHLER
1860–1911

Rakouský skladatel Gustav Mahler sice nebyl etnický Čech, s naším územím jej nicméně spojují četné a různorodé vztahy. Především se na česko-moravském pomezí (v Kališti u Humpolce) narodil a v nedaleké Jihlavě prožil v rodině židovského obchodníka prvých patnáct let života. Kromě všeobecného vzdělání získal v tomto tehdy převážně německém městě základní průpravu v hudbě a jistě si odtud odnesl i rané hudební zážitky, jež nezůstaly bez vlivu na jeho budoucí tvorbu. Již profesionálně vyzbrojen se na českou půdu vrátil jako kapelník divadla v Olomouci a později v sezoně 1885/1886 německého (Stavovského) divadla v Praze. Svůj vztah k české hudbě projevil v dalších letech například vůbec prvním uvedením Dvořákovy symfonické básně Píseň bohatýrská a Třetí symfonie Josefa Bohuslava Foerstera. Praha se pak Mahlerovi odvděčila v roce 1908, kdy Česká filharmonie pod autorovou taktovkou provedla světovou premiéru jeho Sedmé symfonie.

Právě celoživotní a vysilující dirigentská činnost vysvětluje relativní nepočetnost Mahlerova kompozičního odkazu. Ne nadarmo o sobě mluvil jako o „prázdninovém skladateli“. Patří k těm nemnoha velikánům, jejichž výtvory bychom s mírnou nadsázkou spočítali na prstech rukou. K tomu je ovšem nutné hned dodat, že jde většinou o díla rozměrná formou i obsazením a mohutná koncepcí i vyzněním. Konkrétně řečeno je to devět dokončených symfonií (z toho čtyři s vokální složkou), vokálně-instrumentální kompozice Žalobná píseň a Píseň o zemi, čtyři písňové cykly s orchestrem (Písně potulného tovaryše, Chlapcův kouzelný roh, Pět písní na slova Friedricha Rückerta, Písně o mrtvých dětech). K tomu přistupuje několik drobností a úprav cizích skladeb (např. Weberovy opery Tři Pintové), konečně pak fragment Desáté symfonie.

V širším období vzniku Deváté symfonie, přibližně v posledních čtyřech letech života, prožíval Mahler důležitý přelom. V roce 1907 se rozhodl pro razantní změnu – skončit jako umělecký ředitel vídeňské Dvorní opery a odjet do Ameriky. Po deseti letech v čele prestižní evropské instituce, kterou pozvedl na prvořadou úroveň a kde sám dosáhl prominentního postavení, cítil vyčerpání z narůstajících sporů a toužil po změně. Amerika jej ničím zvláště nelákala, naopak ho v různých ohledech spíš odpuzovala; přesto poskytovala šanci začít nový život, a dokonce za výhodnějších pracovních i finančních podmínek. Aby zahnal stesk a vzpomínky, pustil se činorodý umělec i za oceánem do usilovné práce. Jeho sjednaným úkolem mělo být dirigování německého repertoáru v proslulé Metropolitní opeře v New Yorku, ale záhy jej více pohltilo angažmá u Newyorské filharmonie.

Skutečně doma se však stále cítil v Rakousku. Nedaleko tyrolské vesnice Toblachu měl na samotě pronajatý dům a právě tam v klidu a blízkosti milované přírody vznikala Devátá symfonie. Během třech prázdninových měsíců roku 1909 bylo dílo v souvislém náčrtu hotovo, definitivní partitura potom na jaře příštího roku. V Mahlerově korespondenci narazíme sice na zmínku, že novou symfonií obohatil svou „malou rodinu“, ale o postupu práce se jinak sdílný tvůrce tentokrát nešířil – snad jej svazoval respekt k magické devítce spojené s poslední symfonií Beethovenovou či Brucknerovou. Nasvědčovala by tomu skutečnost, že u své předchozí symfonicky koncipované Písně o zemi se tomuto číslu raději vyhnul. Ze zpětného pohledu můžeme obdivovat jeho intuici: ani on neměl tento kanonický počet překročit, z Desáté symfonie už napsal jen začátek…

 

Mahlerovi nebylo dopřáno svou Devátou slyšet. Těžce nemocnému umělci se splnilo pouze přání dostat se z Ameriky zpět domů, do Vídně. Tam v důsledku chronické srdeční choroby, kterou ještě zkomplikovala streptokoková nákaza, v necelých jedenapadesáti letech zemřel. Teprve rok poté, v červnu 1912, se uskutečnila vídeňská premiéra jeho poslední dokončené symfonie. Ujal se jí Bruno Walter, vynikající německý dirigent a autorův mladší kolega, který předtím v posmrtné premiéře uvedl rovněž jeho Píseň o zemi. Díky Walterově po letech sepsané mahlerovské knize můžeme ostatně nahlédnout na mistra i z lidské stránky: od mládí býval „bledý, hubený, drobné postavy, s protáhlým obličejem, strmé čelo zarámované havraními vlasy, významné oči za skly brýlí, s rýhami utrpení a humoru v tváři, jejíž výraz se za hovoru úžasně měnil“, avšak zároveň „ten člověk s laskavým srdcem dovedl být tvrdý a kousavý, prudký a prchlivý, studený a odmítavý; jistě však byl vždy upřímný.“ A když ve Vídni „šel po ulici, s kloboukem v ruce, otáčeli se za ním i fiakristé a šeptali si napjatě a plaše: Mahler!“

Devátá symfonie využívá – na rozdíl od předchozí Osmé a Písně o zemi – čistě instrumentální obsazení pro velký orchestr s početnou sekcí dechových a bicích nástrojů. Její čtyři věty mají s klasickou formou pramálo společného, včetně kuriózního tóninového sledu (D dur, C dur, a moll, Des dur). Rozsáhlé krajní věty v pomalém tempu tvoří ideové a filozofické těžiště, do něhož vnitřní dvojice vět svou záměrnou obhroublostí a groteskností vnáší maximální myslitelný kontrast. Skladatelovo pověstné instrumentační umění zde slaví pravé hody, nicméně meditativní vyústění celého osmdesátiminutového kolosu je příznačně svěřeno pouze niternému zvuku smyčců v nejnižší dynamice.

V Deváté symfonii bývá spatřováno Mahlerovo loučení se světem. Ať už byla míněna jakkoli, znamená nejen poslední dokončený výtvor svého autora, ale v širším smyslu i definitivní tečku v oboru symfonie za celým 19. stoletím. Dodejme, že první provedení novinky v Praze uskutečnila v listopadu 1918 pod taktovkou Otakara Ostrčila právě Česká filharmonie.