Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>Semjon Byčkov

Česká filharmonie

Semjon Byčkov

Česká filharmonie

Provedením Symfonie č. 9 D dur vstupuje Česká filharmonie s šéfdirigentem Semjonem Byčkovem do dalšího souborného nahrávacího projektu, tentokrát zaměřeného na Gustava Mahlera. Koncerty jsou natáčeny kamerami České filharmonie. Děkujeme za pochopení.

Program

Gustav Mahler
Symfonie č. 9 D dur

Interpreti

Semjon Byčkov
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>Semjon Byčkov
Rudolfinum — Dvořákova síň
3. 4. 2019  středa — 19.30
Nelze objednat online
4. 4. 2019  čtvrtek — 19.30
Nelze objednat online
5. 4. 2019  pátek — 19.30
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Interpreti

Semjon Byčkov  Dirigent

Semjon Byčkov

Semjon Byčkov, šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie, se narodil v Leningradu (Petrohradu) v roce 1952, roku 1975 emigroval do USA a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Stejně jako Česká filharmonie i on je pevně spjat jak s východoevropskou, tak západní kulturou.

Když v roce 2013 absolvoval s Českou filharmonií první koncerty, zrodila se myšlenka na společný „Projekt Čajkovskij“. Jeho první výsledek vydala společnost Decca v říjnu 2016 a v srpnu roku 2017 následovalo provedení symfonie Manfred. Projekt vyvrcholí v roce 2019, kdy Českou filharmonii čekají rezidenční vystoupení v Praze, ve Vídni a v Paříži a společnost Decca uvede na trh její nahrávky všech Čajkovského symfonií, tří klavírních koncertů, Romea a Julie, Serenády pro smyčce a symfonické básně Francesca da Rimini.

V roce 1989, čtrnáct let poté, co opustil bývalý Sovětský svaz, se Byčkov vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris. Jeho mezinárodní kariéra začala o několik let dříve a kulminovala poté, co se jako dirigent osvědčil při záskocích u Newyorské a Berlínské filharmonie a Královského orchestru Concertgebouw. V roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkov diriguje přední orchestry a působí na významných operních scénách v USA a v Evropě. Kromě pozice šéfdirigenta České filharmonie zastává čestnou dirigentskou funkci (držitel titulu Günter Wand Conducting Chair) u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje na festivalu BBC Proms, a působí na katedře dirigování Královské hudební akademie v Londýně na čestné pedagogické pozici nesoucí jméno Otty Klemperera. V roce 2015 byl Semjonu Byčkovovi v mezinárodní soutěži International Opera Awards udělen titul „Dirigent roku“. Při koncertních vystoupeních v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou pedagogikou, a jeho výkony se proto vždy těší velké pozornosti. S repertoárem, který obsáhne čtyři století, stráví v nadcházející sezoně dva týdny s Newyorskou filharmonií, s níž představí americkou premiéru Symfonie č. 2 Thomase Larchera, a s Clevelandským orchestrem uvede skladby Detleva Glanerta, Bohuslava Martinů a Bedřicha Smetany. V Evropě bude dirigovat lipský Gewandhausorchester, Mnichovskou a Berlínskou filharmonií, orchestr Accademia Nazionale di Santa Cecilia a Královský orchestr Concertgebouw.

V roce 1986 Semjon Byčkov podepsal smlouvu se společností Philips, kterou začala významná spolupráce vedoucí k rozsáhlé diskografii s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. Později následovala série přelomových nahrávek, které jsou součástí dědictví jeho 13letého působení u Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010). Tento repertoár zahrnuje kompletní cyklus Brahmsových Symfonií a skladby Richarda Strausse, Gustava Mahlera, Dimitrije Šostakoviče, Sergeje Rachmaninova, Giuseppe Verdiho, Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Jeho nahrávka Wagnerova Lohengrina byla vyhlášena nahrávkou roku 2010 časopisem BBC Music Magazine a jeho aktuální nahrávka Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky byla vybrána v BBC Music Magazine jako nahrávka měsíce.

Skladby

Gustav MAHLER — Symfonie č. 9 D dur

GUSTAV MAHLER
1860–1911

Rakouský skladatel Gustav Mahler sice nebyl etnický Čech, s naším územím jej nicméně spojují četné a různorodé vztahy. Především se na česko-moravském pomezí (v Kališti u Humpolce) narodil a v nedaleké Jihlavě prožil v rodině židovského obchodníka prvých patnáct let života. Kromě všeobecného vzdělání získal v tomto tehdy převážně německém městě základní průpravu v hudbě a jistě si odtud odnesl i rané hudební zážitky, jež nezůstaly bez vlivu na jeho budoucí tvorbu. Již profesionálně vyzbrojen se na českou půdu vrátil jako kapelník divadla v Olomouci a později v sezoně 1885/1886 německého (Stavovského) divadla v Praze. Svůj vztah k české hudbě projevil v dalších letech například vůbec prvním uvedením Dvořákovy symfonické básně Píseň bohatýrská a Třetí symfonie Josefa Bohuslava Foerstera. Praha se pak Mahlerovi odvděčila v roce 1908, kdy Česká filharmonie pod autorovou taktovkou provedla světovou premiéru jeho Sedmé symfonie.

Právě celoživotní a vysilující dirigentská činnost vysvětluje relativní nepočetnost Mahlerova kompozičního odkazu. Ne nadarmo o sobě mluvil jako o „prázdninovém skladateli“. Patří k těm nemnoha velikánům, jejichž výtvory bychom s mírnou nadsázkou spočítali na prstech rukou. K tomu je ovšem nutné hned dodat, že jde většinou o díla rozměrná formou i obsazením a mohutná koncepcí i vyzněním. Konkrétně řečeno je to devět dokončených symfonií (z toho čtyři s vokální složkou), vokálně-instrumentální kompozice Žalobná píseň a Píseň o zemi, čtyři písňové cykly s orchestrem (Písně potulného tovaryše, Chlapcův kouzelný roh, Pět písní na slova Friedricha Rückerta, Písně o mrtvých dětech). K tomu přistupuje několik drobností a úprav cizích skladeb (např. Weberovy opery Tři Pintové), konečně pak fragment Desáté symfonie.

V širším období vzniku Deváté symfonie, přibližně v posledních čtyřech letech života, prožíval Mahler důležitý přelom. V roce 1907 se rozhodl pro razantní změnu – skončit jako umělecký ředitel vídeňské Dvorní opery a odjet do Ameriky. Po deseti letech v čele prestižní evropské instituce, kterou pozvedl na prvořadou úroveň a kde sám dosáhl prominentního postavení, cítil vyčerpání z narůstajících sporů a toužil po změně. Amerika jej ničím zvláště nelákala, naopak ho v různých ohledech spíš odpuzovala; přesto poskytovala šanci začít nový život, a dokonce za výhodnějších pracovních i finančních podmínek. Aby zahnal stesk a vzpomínky, pustil se činorodý umělec i za oceánem do usilovné práce. Jeho sjednaným úkolem mělo být dirigování německého repertoáru v proslulé Metropolitní opeře v New Yorku, ale záhy jej více pohltilo angažmá u Newyorské filharmonie.

Skutečně doma se však stále cítil v Rakousku. Nedaleko tyrolské vesnice Toblachu měl na samotě pronajatý dům a právě tam v klidu a blízkosti milované přírody vznikala Devátá symfonie. Během třech prázdninových měsíců roku 1909 bylo dílo v souvislém náčrtu hotovo, definitivní partitura potom na jaře příštího roku. V Mahlerově korespondenci narazíme sice na zmínku, že novou symfonií obohatil svou „malou rodinu“, ale o postupu práce se jinak sdílný tvůrce tentokrát nešířil – snad jej svazoval respekt k magické devítce spojené s poslední symfonií Beethovenovou či Brucknerovou. Nasvědčovala by tomu skutečnost, že u své předchozí symfonicky koncipované Písně o zemi se tomuto číslu raději vyhnul. Ze zpětného pohledu můžeme obdivovat jeho intuici: ani on neměl tento kanonický počet překročit, z Desáté symfonie už napsal jen začátek…

 

Mahlerovi nebylo dopřáno svou Devátou slyšet. Těžce nemocnému umělci se splnilo pouze přání dostat se z Ameriky zpět domů, do Vídně. Tam v důsledku chronické srdeční choroby, kterou ještě zkomplikovala streptokoková nákaza, v necelých jedenapadesáti letech zemřel. Teprve rok poté, v červnu 1912, se uskutečnila vídeňská premiéra jeho poslední dokončené symfonie. Ujal se jí Bruno Walter, vynikající německý dirigent a autorův mladší kolega, který předtím v posmrtné premiéře uvedl rovněž jeho Píseň o zemi. Díky Walterově po letech sepsané mahlerovské knize můžeme ostatně nahlédnout na mistra i z lidské stránky: od mládí býval „bledý, hubený, drobné postavy, s protáhlým obličejem, strmé čelo zarámované havraními vlasy, významné oči za skly brýlí, s rýhami utrpení a humoru v tváři, jejíž výraz se za hovoru úžasně měnil“, avšak zároveň „ten člověk s laskavým srdcem dovedl být tvrdý a kousavý, prudký a prchlivý, studený a odmítavý; jistě však byl vždy upřímný.“ A když ve Vídni „šel po ulici, s kloboukem v ruce, otáčeli se za ním i fiakristé a šeptali si napjatě a plaše: Mahler!“

Devátá symfonie využívá – na rozdíl od předchozí Osmé a Písně o zemi – čistě instrumentální obsazení pro velký orchestr s početnou sekcí dechových a bicích nástrojů. Její čtyři věty mají s klasickou formou pramálo společného, včetně kuriózního tóninového sledu (D dur, C dur, a moll, Des dur). Rozsáhlé krajní věty v pomalém tempu tvoří ideové a filozofické těžiště, do něhož vnitřní dvojice vět svou záměrnou obhroublostí a groteskností vnáší maximální myslitelný kontrast. Skladatelovo pověstné instrumentační umění zde slaví pravé hody, nicméně meditativní vyústění celého osmdesátiminutového kolosu je příznačně svěřeno pouze niternému zvuku smyčců v nejnižší dynamice.

V Deváté symfonii bývá spatřováno Mahlerovo loučení se světem. Ať už byla míněna jakkoli, znamená nejen poslední dokončený výtvor svého autora, ale v širším smyslu i definitivní tečku v oboru symfonie za celým 19. stoletím. Dodejme, že první provedení novinky v Praze uskutečnila v listopadu 1918 pod taktovkou Otakara Ostrčila právě Česká filharmonie.