Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>Nikolaj Luganskij

Česká filharmonie

Nikolaj Luganskij

Česká filharmonie

Dirigent Tomáš Netopil s klavíristou Nikolajem Luganským zvolili pro koncerty v dubnu 2019 vzorový vídeňský večer s díly Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena.

Program

Wolfgang  Amadeus Mozart
Výběr z baletní hudby opery Idomeneo, K 367 (č. 1 Chaconne a č. 2 Pas Seul de Mr le Grand)

Ludwig van Beethoven
Koncert pro klavír a orchestr č. 4 G dur, op. 58

PŘESTÁVKA – 20ʼ

Joseph Haydn
Symfonie č. 104 D dur, Hob I/104 („Londýnská“)

 

 

 

 

Interpreti

Nikolaj Luganskij
klavír

Tomáš Netopil
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>Nikolaj Luganskij
Rudolfinum — Dvořákova síň
11. 4. 2019  čtvrtek — 10.00 Generální zkouška
Nelze objednat online
11. 4. 2019  čtvrtek — 19.30
Nelze objednat online
12. 4. 2019  pátek — 19.30
Nelze objednat online
13. 4. 2019  sobota — 15.00
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Interpreti

Tomáš Netopil  dirigent

Tomáš Netopil

Tomáš Netopil zastává od sezony 2013/2014 funkci hlavního hudebního ředitele Divadla a filharmonie Aalto v německém Essenu.

V létě roku 2018 založil v Kroměříži mezinárodní Letní hudební akademii, která nabízí studentům výjimečné umělecké podněty během lekcí i příležitost setkat se a pracovat s významnými mezinárodními hudebníky. V létě 2020 se akademie propojí s mezinárodním hudebním festivalem Dvořákova Praha a vznikne Filharmonie mladých Dvořákovy Prahy, v níž zasednou studenti konzervatoří a dalších hudebních škol vedení hráči České filharmonie. Tomáš Netopil už dříve udržoval blízký vztah s festivalem Dvořákova Praha: v sezoně 2017/2018 byl jeho rezidenčním umělcem, řídil Essenskou filharmonii na zahajovacím koncertě festivalu a na závěrečném koncertě provedl Dvořákovo Te Deum s Vídeňskými symfoniky. Vztah s festivalem se tímto upevnil i pro budoucnost.

Zdrojem inspirace je pro něho především česká hudba, i proto je Tomáš Netopil jedním z hlavních hostujících dirigentů České filharmonie. S ní a se sólisty Leifem Ove Andsnesem a Trulsem Mörkem zakončil sezonu 2018/2019 dvěma programy na festivalu Kissinger Sommer, první z nich byl živě přenášen Bavorským rozhlasem. Na jaře 2018 byl s Českou filharmonií na dlouhém zájezdu po Velké Británii a poté řídil v jejím podání Mou vlast na zahajovacím koncertě mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, v přímém přenosu České televize.

Tomáš Netopil je pravidelným hostem velkých operních domů. V roce 2008 debutoval v Saské státní opeře v Drážďanech a postupně zde nastudoval opery La clemenza di Tito, Rusalka, Příhody Lišky Bystroušky, Prodaná nevěsta, Halévyho Židovku a Busoniho Doktora Fausta. Následovaly úspěchy ve Vídeňské státní opeře, naposledy s Idomeneem, Čarostřelcem a Leonorou. V opeře Národního divadla Brno uvede v dubnu 2020 Řecké pašije. Jedním z vrcholů jeho uplynulé sezony bylo nastudování Její pastorkyně v Nizozemské opeře v produkci Katie Mitchell, s Anette Dasch, Hannou Schwarz a Evelyn Helitzius v hlavních rolích.

Nadcházející koncertní vystoupení Tomáše Netopila zahrnují spolupráci s Orchestre National de France, Vídeňskými symfoniky, Orchestre National de Montpellier, RAI Torino, Accademia di Santa Cecilia a tokijským Yomiuri Symphony Orchestra. Poslední úspěchy zaznamenal s Orchestrem curyšské Tonhalle, Orchestre de Paris, London Philharmonic Orchestra, Filharmonií nizozemského rozhlasu, orchestrem amsterdamského Concertgebouw a Orchestre Philharmonique de Monte Carlo.

Diskografie Tomáše Netopila u labelu Supraphon zahrnuje Janáčkovu Glagolskou mši (první nahrávka originální verze z roku 1927), Dvořákovy kompletní skladby pro violoncello, Ariadnu a Dvojkoncert Bohuslava Martinů a Smetanovu Mou vlast se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK.

V letech 2008–2012 zastával Tomáš Netopil pozici hudebního ředitele pražského Národního divadla. Vystudoval hru na housle a dirigování v České republice, a poté na Royal College of Music ve Stockholmu u profesora Jormy Panuly. V roce 2002 zvítězil v dirigentské soutěži Sira Georga Soltiho ve Frankfurtu nad Mohanem.

Nikolaj Luganskij  klavír

Nikolaj Luganskij

Vynikající, všestranně nadaný ruský klavírista Nikolaj Luganskij byl označen časopisem Gramophone za „největšího průkopníka“ v interpretaci skladeb Rachmaninova a Prokofjeva, zatímco deník The Financial Times vyzdvihl jeho vytříbenost a schopnost ukázat „zářivou krásu“ v Mozartových a Schubertových dílech.

Nikolaj Luganskij spolupracuje se špičkovými dirigenty, jako Osmo Vänskä, Jurij Těmirkanov, Michail Pletňov, Gianandrea Noseda a Vladimir Jurowski. K vrcholům koncertní sezony 2018–2019 patří vystoupení s Minnesota Orchestra, Tokijským metropolitním symfonickým orchestrem, s Orchestre de Paris, s Ruským a národním orchestrem, Španělským národním orchestrem a s Islandskými a Bamberskými symfoniky. S Francouzským národním orchestrem absolvoval turné do Číny a s Petrohradskou filharmonií turné na Tchaj-wan a do Japonska.

Sólové recitály pořádá po celém světě, v této sezoně mj. na International Piano Series v Londýně, v amsterdamské Muziekgebouw, v pařížském Théâtre des Champs-Élysées a rezidenčně v bruselském Flagey. Luganskij je pravidelně zván na prestižní mezinárodní festivaly (Aspen, Tanglewood, Ravinia, Verbier aj.). Partnery pro komorní hru mu jsou mj. Vadim Repin, Alexandr Kňazev, Miša Maiskis a Leonidas Kavakos.

Nikolaj Luganskij získal řadu ocenění za své nahrávky. Jeho recitálové album s Rachmaninovými klavírními sonátami získalo ocenění Diapason d’Or a ECHO Klassik, a snímek s koncerty Griega a Prokofjeva, který nahrál s dirigentem Kentem Naganem a Německým symfonickým orchestrem Berlín, obdržel cenu časopisu Gramophone Editor’s Choice. Četná ocenění si vysloužily i jeho starší nahrávky (Diapason dʼOr, BBC Music Magazine Award a ECHO Klasik). Luganskij nedávno podepsal exkluzivní smlouvu s vydavatelstvím Harmonia Mundi a jeho nejnovější CD se čtyřiadvaceti Rachmaninovými Preludii, vydané v dubnu 2018, bylo kritikou přijato s nadšením. „Jeho schopnost okouzlit sluch … s hlubokým procítěním hudby“ popisoval například recenzent deníku The Financial Times. U příležitosti stého výročí úmrtí skladatele vyšla v roce 2018 také jeho nahrávka Debussyho sólových klavírních skladeb.

Luganskij působí jako umělecký ředitel Rachmaninovova festivalu v ruské Ivanovce a podporuje místní muzeum tohoto skladatele.

Nikolaj Luganskij vystudoval Ústřední hudební školu v Moskvě a Moskevskou konzervatoř pod vedením pedagogů Tatjany Kestner, Tatjany Nikolajevy a Sergeje Dorenského. V roce 2013 byl jmenován národním umělcem Ruska.

Skladby

Joseph Haydn — Symfonie č. 104 D dur Hob I/104 „Londýnská“

FRANZ JOSEPH HAYDN
1732–1809

Ale vraťme se do Vídně, kde na začátku 19. století dožíval Joseph Haydn, stěžejní postava vídeňského klasicismu. Haydn zanechal obrovské skladatelské dílo, mimo jiné téměř sedmdesát smyčcových kvartetů, sto šest symfonií a množství dalších orchestrálních skladeb, přes sto kompozic pro sólový nástroj, mše, sbory, oratoria i opery. Znal se s Beethovenem i s Mozartem, jehož umění si velmi vážil a pojilo ho s ním bratrství členů téže zednářské lóže. Po smrti hraběte Mikuláše Esterházyho, svého zaměstnavatele, uskutečnil dvě úspěšné cesty do Londýna (1791–1792, 1794–1795) na pozvání impresária, houslisty, dirigenta a skladatele německého původu Johanna Petera Salomona. A právě z druhého londýnského pobytu pochází i Symfonie D dur č. 104.

S přívlastkem „Salomon“ nebo „Londýnská“ bývá označována za poslední Haydnovu symfonii. Vznikla v roce 1795, premiéra se odehrála v King’s Theatre 4. května téhož roku za autorova řízení, a to s úspěchem uměleckým i finančním, jak si Haydn sám poznamenal. První věta (Adagio. Allegro) je komponována v sonátové formě, ve variační druhé větě (Andante) převládá lehká taneční nálada. Následuje menuet s triem a nakonec čtvrtá věta (Finale spirituoso), která se opět vrací k sonátové formě. O jejím hlavním tématu se vedly i muzikologické diskuze: melodie totiž připomíná český obkročák (Nechoď tam), ale ještě víc chorvatskou lidovou píseň Oj Jelena, jabuka zelena. Poznal ji snad Haydn během své dlouholeté služby v Esterháze? Kdo ví… Jiní spatřují vliv lidové hudby v použití prodlevy, nad kterou se hlavní téma nese. V každém případě byla „Londýnská“ symfonie přijata velmi dobře a v roce 1801 vyšla tiskem v Offenbachu u firmy André.

Ludwig van Beethoven — Koncert pro klavír a orchestr č. 4 G dur op. 58

LUDWIG VAN BEETHOVEN
1770–1827

Ve Vídni se roku 1787 údajně setkal s Ludwigem van Beethovenem, tehdy tam však tento rodák z Bonnu a nadějný mladý hudebník nezakotvil nastálo. To se změnilo až po Mozartově smrti o několik let později. Beethoven přišel do hlavního města rakouské monarchie jako zdatný klavírista a především skladatel, v jehož tvorbě se estetický ideál klasicismu nejen naplňoval, ale posunoval dál k originální hudební řeči a k začínajícímu romantismu. Porozumění pro možnosti klavíru zúročil v dvaatřiceti klavírních sonátách a sedmi koncertech, z nichž první dva jsou raná studijní díla. Vysokou laťku v žánru koncertu pro klavír a orchestr nastavil už Mozart, který své koncerty podobně jako Beethoven sám interpretoval. Ani jednomu z nich totiž nešlo o pouhou virtuozitu, ale o myšlenkově a formálně cenné kompozice, blízké svým významem symfonii.

Klavírní koncert G dur č. 4, op. 58, vznikl v letech 1805–1806, tedy v sousedství 5. a 6. symfonie, houslového koncertu op. 61, klavírních sonát 21. a 23. nebo kvartetů věnovaných hraběti Rasumovskému. Byl to poslední z vlastních koncertů, které Beethoven premiéroval, a to při soukromém provedení v březnu 1807 ve vídeňském paláci prince Lobkowitze a veřejně 22. prosince 1808 v Theater an der Wien. Další veřejné vystupování skladateli komplikovala postupující hluchota. Posluchače mohl udivit hned začátek první věty (Allegro moderato), kterou poprvé v historii otevírá sólová klavírní plocha. Druhou větu (Andante) charakterizuje napětí mezi lyrickým tématem v klavíru a ponurým unisonem smyčců a jejich vzájemný dramatický konflikt. Závěrečné Rondo (Vivace) pak nechává skladbu vyústit do veselé nálady. Autoři klavírních koncertů z epochy romantismu, například Robert Schumann nebo Felix Mendelssohn Bartholdy, nemohli čtvrtý Beethovenův koncert přejít bez povšimnutí. Věnován je velkovévodovi Rudolfu Janovi Habsbursko-Lotrinskému, jehož Beethoven vyučoval hře na klavír. Tento hudebně nadaný člen vládnoucího rodu se věnoval duchovnímu povolání, byl jmenován kardinálem a dokonce zasedl na stolec olomouckého arcibiskupa.

Wolfgang Amadeus Mozart — Výběr z baletní hudby opery Idomeneo K 367 (č. 1 Chaconne a č. 2 Pas Seul de Mr le Grand)

WOLFGANG AMADEUS MOZART
1756–1791

V souvislosti s přechodem od služebného postavení skladatele k svobodné činnosti se často píše o Wolfgangu Amadeu Mozartovi. Právě okolnosti vzniku a provedení jeho opery Idomeneo urychlily Mozartův únik z dvorské služby. V roce 1780 získal objednávku na novou vážnou operu, kterou měl zkomponovat pro dvůr spojeného kurfiřství falckého a bavorského. V pozadí této zakázky zřejmě stál sám kurfiřt Karl Theodor. S ním se Mozart setkal při své cestě do Paříže v roce 1777, a to v hudbymilovném a proslaveném Mannheimu, tehdy však žádné angažmá nedostal. To se mu splnilo až o tři roky později, v roce 1780: měl napsat hlavní operní titul pro příští mnichovskou karnevalovou sezonu. Téma čerpající z Homéra a v operní tvorbě 18. století dosti frekventované sice dodal dvůr, nicméně pro Mozarta to byl prestižní úkol. Italské libreto opery Idomeneo, re di Creta ossia Ilia e Idamantevytvořil na základě staršího libreta a podnětů přímo z Mnichova Giambattista Varesco, který působil jako dvorní kaplan v Salcburku. Zkoušet se začalo v prosinci 1780, premiéra se uskutečnila 29. ledna 1781 v mnichovském rezidenčním divadle, dva dny po skladatelových dvacátých pátých narozeninách.

Baletní hudba k Idomeneovi byla zkomponována až za Mozartova pobytu v Mnichově, jak mimo jiné dokládá dopis otci Leopoldovi z 18. ledna 1781 „ještě jsem se nevypořádal s těmi zpropadenými tanci“. Má pět částí: ciacconu, pas seul, passepied, gavottu a passacagliu. První z nich, ciaccona, je vystavěna jako rondo a začíná tématem identickým s ciacconou z opery Iphigénie en Aulide od Christopha Willibalda Glucka, dalšího z velkých operních skladatelů období klasicismu (premiéra v Paříži roku 1774). V celé opeře Idomeneo se ostatně uplatňují jak prvky opery seria, tak francouzské tragédie lyrique. Druhá část byla určena pro sólový tanec a později zkrácena. Při mnichovské premiéře skutečně „vypadlo“ značné množství hudby z Idomenea včetně árií, recitativů i sborů. Po uvedení opery se již Mozart nevrátil do Salcburku, ale – ještě jako zaměstnanec knížete-arcibiskupa Colloreda – odjel do Vídně, kde se natrvalo usadil.