Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Joshua Bell

Česká filharmonie

Joshua Bell

Česká filharmonie

Dvojice výjimečných amerických umělců se představí na závěrečných abonentních koncertech cyklu A. Houslový virtuos Joshua Bell se ujme sólového partu ve Třetím houslovém koncertu Camilla Saint-Saënse, druhá část večera bude patřit Brucknerově Symfonii č. 3 v provedení Christopha Eschenbacha.

Program

Camille Saint-Saëns
Koncert pro housle a orchestr č. 3 h moll, op. 61
Allegro non troppo
Andantino quasi allegretto
Molto moderato e maestoso – Allegro non troppo

Anton Bruckner
Symfonie č. 3 d moll
Mehr langsam, Misterioso
Adagio, bewegt, quasi Andante
Scherzo. Ziemlich schnell – Trio. Gleiches Zeitmaß
Finale. Allegro

- - -
Preludium – Eva Hazdrová-Kopecká

Účinkující

Joshua Bell
housle

Christoph Eschenbach
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Joshua Bell
Rudolfinum — Dvořákova síň
5. 6. 2019  středa — 19.30
Nelze objednat online
6. 6. 2019  čtvrtek — 19.30
Nelze objednat online
7. 6. 2019  pátek — 19.30
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Účinkující

Joshua Bell  housle
Joshua Bell

JOSHUA BELL
housle

S více než třicetiletou kariérou sólisty, komorního hráče, studiového muzikanta, dirigenta a ředitele orchestru je Joshua Bell jedním z nejproslulejších houslistů své doby. Jeho zvídavost a jasnost vhledu jsou potvrzením jeho víry v sílu hudby jako sjednocujícího kulturního fenoménu. Umělec preciznosti i vášně je oddán houslím jako nástroji k vyjádření a prostředku k realizaci nového a neprobádaného.

Poté, co na šesti kontinentech vystoupil se všemi významnými orchestry na světě, pokračuje Joshua Bell v kariéře sólisty i komorního hráče. Od roku 2011 působil na pozici hudebního ředitele Akademie svatého Martina v polích jako první následník Sira Nevilla Marrinera, který tento orchestr v roce 1958 založil. Jeho mnohostranné rozpětí zájmů sahá od provádění etablovaných repertoárových kusů až po nahrávání nově objednaných skladeb, například Houslového koncertu Nicholase Mawa, za jehož nahrávku získal Bell cenu Grammy. Pokračuje ve zkoumání hranic možností repertoáru a nástroje premiéroval například i skladby Johna Corigliana, Edgara Meyera, Jaye Greenberga a Behzada Ranjbarana.

Jako exkluzivní umělec společnosti Sony Classical natočil již více než 40 alb, za něž získal ceny Grammy, Mercury, Gramophone a Echo Klassik. Jeho nejnovější vydanou nahrávkou z června 2018 je Bruchova Skotská fantazie a Houslový koncert g moll s Akademií svatého Martina v polích. Jeho předcházející nahrávka „For the Love of Brahms“ z roku 2016 obsahuje repertoár 19. století, opět s Akademií a s Stevenem Isserlisem a Jeremym Denkem. V roce 2013 vydal Bell s Akademií svatého Martina v polích Beethovenovu čtvrtou a sedmou symfonii.

V roce 2007 byl v deníku Washington Post oceněn Pulitzerovou cenou článek, který popisoval následující experiment: Joshua Bell hrál inkognito jako pouliční muzikant ve stanici metra, aniž by kdokoli rozpoznal, že se jedná o špičkového virtuosa. Tento článek podnítil dodnes probíhající diskusi o vnímání a přijímání umění v různých kontextech. Článek inspiroval kanadskou spisovatelku Kathy Stinson k napsání dětské knihy Muž s houslemi, podle které byl později vytvořen i animovaný film s hudbou britské skladatelky Anne Dudley. Na tento úspěch Stinsonová v roce 2017 navázala knihou Tanec s houslemi, tentokrát inspirovanou soutěžními zážitky 12letého houslisty Joshuy Bella, opět ilustrovanou Dušanem Petričićem. V roce 2017 Joshua Bell debutoval s pořadem Muž s houslemi v Kennedyho centru a v březnu 2019 prezentoval tento program na rodinném koncertě s orchestrem Seattle Symphony.

Bell chápe hudbu jako základní vzdělávací prostředek. Jde mu o nacházení cesty, jak klasickou hudbu dostat k nejširšímu publiku i o prohlubování porozumění umění u publika stávajícího. Aktivně se podílí na programech „Vzdělávání prostřednictvím hudby“ a „Obrat k umění“, které poskytují hudební nástroje a hudební vzdělání dětem, jež by se jinak ke klasické hudbě nedostaly. V roce 2014 spolupracoval Bell s neziskovou organizací National YoungArts Foundation – hrál a vyučoval mladé houslisty ve speciálních rodinných pořadech televizní stanice HBO nazvaných „Joshua Bell: Mistrovská třída mladých umělců.“ Ve výchově mladých talentů pokračuje jako odborný asistent na Jacobs School of Music při Indiana University.

Joshua Bell se narodil v Bloomingtonu v Indianě. Na housle začal hrát ve čtyřech letech a ve dvanácti začal studovat u Josefa Gingolda, který jej velice ovlivnil. Ve čtrnácti debutoval jako sólista u Filadelfského orchestru pod vedením Riccarda Mutiho a již v sedmnácti letech vystoupil v Carnegie Hall se St. Louis Symphony. V osmnácti letech podepsal svou první smlouvu s nahrávací společností, londýnskou firmou Decca, a obdržel podporu Avery Fischer Career Grant. V roce 2010 jej časopis Musical America zvolil „Instrumentalistou roku“, v roce 2007 jej Světové ekonomické fórum označilo za „Mladého světového lídra“, pětkrát byl nominován na cenu Grammy a v roce 2007 získal podporu Avery Fisher Prize. V roce 2003 získal Cenu v oboru humanitních věd od guvernéra státu Indiana, v roce 1991 mu jeho alma mater Jacobs School of Music udělila Cenu pro vynikající absolventy, v roce 2000 byl označen za „Živoucí legendu Indiany“ a časopis People ho zařadil mezi „50 nejkrásnějších lidí světa“.

Joshua Bell hraje na housle Huberman Stradivarius z roku 1713 a používá smyčec z konce 18. století, který vyrobil François Tourte.

Christoph Eschenbach  dirigent
Christoph Eschenbach

Skladby

Camille Saint-Saëns — Koncert pro housle a orchestr č. 3 h moll op. 61

CAMILLE SAINT-SAËNS
1835–1921

Camille Saint-Saëns vytvořil v rozmezí let 1858–1902 deset instrumentálních koncertů – pět klavírních, dva violoncellové a tři houslové, z nichž třetí, věnovaný španělskému houslistovi Pablu de Sarasate (1844–1908), si vydobyl největší popularity. „Už je tomu poměrně dlouho, co se u mě jednoho dne objevil slavný houslista Pablo de Sarasate,“ napsal Saint-Saëns roku 1908 jako vzpomínku na právě zesnulého virtuosa pro časopis La Revue musicale. Oba umělci se poprvé setkali roku 1859. Sarasate byl o devět let mladší než francouzský skladatel, který o tehdy patnáctiletém houslistovi píše: „Byl mladý a svěží jako jaro, teprve náznak knírku mu stínil rty. Požádal mě velmi laskavě, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě, zda bych mu nenapsal houslový koncert.“ Skladateli se mladík zalíbil, a tak vznikla pro Sarasateho Koncertní skladba A dur, později ještě Rondo capriccioso ve španělském stylu, a nakonec v letech 1879–1880 Houslový koncert h moll, op. 61.

Camille Saint-Saëns pořádal hudební pondělky, jejichž hosty bývali například Clara Schumannová, Anton Rubinstein, Franz Liszt či Richard Wagner a podílel se na nich také Sarasate. Saint-Saëns napsal, že dojem, jaký vyvolával Sarasate svou hrou a osobním kouzlem, byl nezapomenutelný. „Hodně let se pak žádný houslista neodhodlal u mě hrát, všichni se zalekli myšlenky, že by s ním mohli být srovnáváni.“ Sarasate poskytl skladateli při komponování houslového koncertu četné rady a jistě má do velké míry zásluhu na tom, jaké oblibě interpretů i publika se dodnes dílo těší. „Umělec kouzelného smyčce Pablo de Sarasate šířil mé skladby do celého světa a to bylo to největší vyznamenání, jakého se mi mohlo dostat,“ psal Saint-Saëns. Skladba patří k nejoblíbenějším dílům romantického repertoáru právem, umožňuje sólistovi uplatnit ve výrazné melodické inspiraci širokou výrazovou paletu od něžných kantabilních tónů po technicky obtížné úseky, které odpovídaly Sarasateho španělskému temperamentu a nesou charakteristické prvky hudby jeho vlasti. Přesto však se nejedná o prvoplánový virtuozní účel, hudba nese silný emocionální náboj. Formální rozvrh skladby se drží třívětosti, rezignuje na obvyklé sólové kadence před závěrem vět, pomalý úvod podobný kadenci však uvozuje finální větu, před jejímž závěrem zazní fiktivní „chorál“, který nasazují smyčce a připojují se žestě, sólový hlas houslí vážný okamžik přeruší taneční melodií a skladba končí v jasném H dur. Saint-Saënsova slova, že Sarasate jeho dílo rozšířil do celého světa, nejsou nijak nadnesená. Pablo de Sarasate koncert 15. října 1880 premiéroval v Hamburku s tamním Filharmonickým orchestrem za řízení dirigenta Adolfa Georga Beera, 2. ledna 1881 jej pak pod taktovkou Édouarda Colonneho uvedl v Paříži a brzy poté skladba vstoupila do repertoáru dalších slavných houslistů.

Anton Bruckner — Symfonie č. 3 d moll

ANTON BRUCKNER
1824–1896

Dokonce i brucknerovští badatelé odpovídají s nadsázkou na otázku, kolik symfonií vlastně Anton Bruckner napsal, že sice deset a jednu nedokončil, ale ve skutečnosti jen jednu, zato jedenáctkrát. Připustí-li se různé verze a revize (které navíc nedovolují stanovit jednoznačnou chronologii), pak se počet ještě znásobí. Bruckner je považován za jednoho z posledních velkých symfoniků 19. století, jejichž díla se stala součástí kmenového reperetoáru a jsou trvale uváděna – tak jako díla Johannesa Brahmse, Antonína Dvořáka či s přesahem do 20. století Gustava Mahlera –, nestalo se tak ovšem ihned a bez nesnází. Poprvé se Anton Bruckner symfonickou formou zabýval roku 1863, na poslední symfonii pracoval až do své smrti a zůstala torzem. Datum počátků kompozice Symfonie č. 3 d moll není jasné, jako první vznikala zřejmě v průběhu podzimu 1872 druhá věta, na jaře následujícího roku byla dokončena první věta, další pracovní fáze se pravděpodobně překrývají. Za „hotovou práci“ označil Bruckner dílo 31. prosince 1873, 9. květnem následujícího roku je datováno věnování Richardu Wagnerovi.

Na provedení symfonie musel skladatel dlouho čekat. Poté, co ji šéf Vídeňských filharmoniků Otto Desoff odmítl uvést na podzim 1874, provedl Bruckner úpravy, ale ani pak nebyla skladba k provedení přijata a následovala nová revize a nové odmítnutí. Až v září 1877 zasáhl dirigent Johann Herbeck a stanovil datum provedení na 16. prosince 1877 (mezitím Bruckner znovu přepracoval druhou větu). Šťastný obrat v symfonické kauze se však nekonal, Herbeck 28. října 1877 zemřel. Bruckner se tedy rozhodl řídit premiéru svého díla sám. Dá se předpokládat, že orchestr, pokud spolupráci s Brucknerem vůbec nesabotoval, přistupoval k provedení jen s nechutí. Svou roli onoho prosincového dne jistě také sehrála předimenzovanost a nevhodná skladba programu. Za řízení Josefa Hellmesbergera nejprve zazněla Beethovenova předehra Egmont, následovaly Spohrův Houslový koncert, dvě operní árie a Beethovenova kantáta Klidné moře a šťastná plavba, a teprve poté přišla na řadu Brucknerova novinka, sice zkrácená (tzv. 2. verze), přesto však nejen svou novostí přesáhla schopnost vnímání publika. V kritikách se sice ozvalo několik pozitivních slov, například: „Brucknerova symfonie opět poskytla doklad skladatelovy tvůrčí síly. Obsahuje fond myšlenek, jejichž účinku bohužel brání nekonečně rozháraná a rozlehlá forma vět. Pan Bruckner obdržel z několika stran povzbuzení a projevy uznání.“ Od publika však uznání nepřišlo, během hry houfně opouštělo sál. Obávaný kritik Eduard Hanslick napsal, že nechce váženému člověku a umělci Brucknerovi způsobit bolest, neboť ví, že „bere umění vážně, ač s ním leckdy zachází podivně“, a proto namísto kritiky raději jen skromně doznává, „že jeho gigantické symfonii neporozuměl, ani její poetické intenci, [...] ani čistě hudebním souvislostem“. Bruckner však tehdy také získal dva obdivovatele, Gustava Mahlera a jeho přítele Rudolfa Krzyzanowského kteří se ujali vypracování klavírního výtahu pro čtyři ruce, vydaného roku 1880 tiskem. Bruckner provedl v následujícím období do skladby další zásahy, konečná (třetí) verze je z roku 1889 a 21. prosince ji s Vídeňskými filharmoniky provedl Hans Richter. První verze byla provedena až 1. prosince 1946 v Drážďanech za řízení Josefa Keilbertha.

Brucknerovo symfonické myšlení navázalo strukturně na podněty pozdního Beethovena. V harmonické oblasti, v práci s melodickým materiálem a v instrumentaci těží z poznání díla Richarda Wagnera. Sonátovou větu buduje z motivického jádra, které rozvíjí a v průběhu skladby vytváří jeho modifikace nebo se k němu vrací. Takovým jádrem je například fanfárový motivek první věty, který se znovu objeví na začátku finální věty symfonie a v její kodě. V první větě Bruckner uplatnil wagnerovské citáty (např. motiv touhy z Tristana), z nichž zůstaly v pozdějších verzích jen náznaky. V pomalé větě pracuje se třemi tematickými skupinami, scherzo překvapuje nekonvenčními harmonickými postupy a energickými rytmy, scelujícím prvkem jsou figurace a rytmická ostinata. Ve finále v transformované sonátové formě Bruckner odvážně propojuje chorální téma v dechových nástrojích se stylizovaným rytmem polky. Dnes se uvádějí všechny tři verze symfonie, první jako takzvaná „Urfassung“, druhá jako po formální stránce nejpřehlednější, pro uvádění třetí verze platí jako argument takzvané pravidlo „poslední ruky“ a tu také dnešní večer uslyšíme.