Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>David Robertson

Česká filharmonie

David Robertson

Česká filharmonie

Druhý večer abonentní řady C svede dohromady Ludwiga van Beethovena jako mladého skladatele, který okouzlí svým talentem noblesní Vídeň, a Bélu Bartóka, jenž na sklonku života komponuje jedno ze svých posledních děl, Violový koncert.

Délka programu 1 hod 30 min
Program

Steve Reich
Hudba pro ansámbl a orchestr (2018) 

Béla Bartók
Koncert pro violu a orchestr 

Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 1 C dur op. 21

Interpreti

Antoine Tamestit
viola

David Robertson
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>David Robertson
Rudolfinum — Dvořákova síň
6. 2. 2020  čtvrtek — 10.00 Generální zkouška
Nelze objednat online
6. 2. 2020  čtvrtek — 19.30
Nelze objednat online
7. 2. 2020  pátek — 19.30
Nelze objednat online
8. 2. 2020  sobota — 15.00
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Preludium - 18:30 Sukova síň

Druhý večer abonentní řady C svede dohromady Ludwiga van Beethovena jako mladého skladatele, který okouzlí svým talentem noblesní Vídeň, a Bélu Bartóka, jenž na sklonku života komponuje jedno ze svých posledních děl, Violový koncert. Za Beethovenovou První symfonií stojí jeho mecenáš a patron, baron Gottfried van Swieten, zatímco Bartók píše koncert na žádost interpreta, skotského violisty Williama Primrose. Svěží a energickou symfonií se Beethoven hrdě hlásí ke svému učiteli Josephu Haydnovi, jemuž je rovnocenným partnerem v množství a originalitě silných hudebních nápadů. Bartók ve Violovém koncertu zúročí kompoziční mistrovství celého života, dílo však nemůže dokončit. Nachází se v závěrečném stádiu leukémie, a přestože Williamu Primrosovi píše, že má koncert prakticky hotový, dokončuje ho až Bartókův přítel Tibor Serly a později skladatelův syn Peter s americkým houslistou Paulem Neubauerem.

Koncert otevře Hudba pro ansámbl a orchestr Steva Reicha psaná na objednávku Losangeleské filharmonie, jejíž premiéru řídila Susanna Mälkki. Reich pracuje s rozšířenou podobou barokního concerta grossa, v němž je dvacet sólových nástrojů včetně vibrafonu a dvou klavírů. Tempo pětivěté skladby zůstává po celou dobu stejné, mění se jen délky not v pulzaci obou klavírů. Tematicky vychází z Reichovy dřívější skladby Runner.

Interpreti

Antoine Tamestit  viola

Antoine Tamestit

Antoine Tamestit dosáhl vzácného postavení špičkového sólisty předních orchestrů a zároveň vyhledávaného komorního a recitálového hráče. Kromě své brilantní techniky a přirozené muzikálnosti je oceňován pro sytost a krásu zvuku svého nástroje. Jeho repertoár sahá od baroka po současnou hudbu, provedl a nahrál i několik světových premiér.

Jedním z děl zkomponovaných přímo pro něj je i koncert Jörga Widmanna, jehož světovou premiéru uvedl s Orchestre de Paris pod taktovkou Paava Järviho v roce 2015. Koncert Tamestit dále hrál se Symfonickým orchestrem Švédského rozhlasu, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu (v obou případech pod vedením Daniela Hardinga), opět s Orchestre de Paris, s Birminghamským symfonickým orchestrem, orchestrem lipského Gewandhausu, Symfonickým orchestrem Frankfurtského rozhlasu a se Symfonickými orchestry Finského a Dánského rozhlasu.

Z dalších světových premiér a prvních nahrávek uveďme alespoň La Nuit Des Chants Thierryho Escaiche (2018), Koncert pro dvě violy, který pro něj a Tabeu Zimmermann zkomponoval Bruno Mantovani, Zbytky písní rakouské skladatelky Olgy Neuwirth, která pro Tamestita napsala i skladbu Únava léčí rány, a skladbu Sakura, kterou pro svého syna zkomponoval skladatel Gérard Tamestit.

V sezoně 2019/2020 je Antoine Tamestit rezidenčním umělcem Kammerakademie Potsdam, což obnáší tři koncerty, na nichž působí současně jako hráč i dirigent. S London Symphony Orchestra bude hrát Widmannův koncert pod taktovkou Daniela Hardinga, Voci Luciana Beria s Françoisem-Xavierem Rothem a Waltonův koncert s Alanem Gilbertem. Partnery v komorní hře mu budou Jörg Widmann, Denes Varjon, The Quatuor Arod, Collin Currie a Masato Suzuki. V programu „All-Bach“ se Suzukim společně vystoupí v Lucemburské filharmonii, ve Staré frankfurtské opeře, v Innsbrucku a v následující sezoně v Montrealu a v newyorské Carnegie Hall.

V předchozí sezoně podnikl Antoine Tamestit turné po USA se sirem Johnem Eliotem Gardinerem a jeho Orchestre Révolutionnaire et Romantique a jako Gardinerův sólista vystoupil s orchestrem Accademia Nazionale di Santa Cecilia. Dále hrál s London Symphony Orchestra, NDR Elbphilharmonie Orchester, s drážďanskou Staatskapelle, v Paříži i na turné s Orchestre de Paris, s Vídeňskými symfoniky, Tokijským metropolitním symfonickým orchestrem a se Symfonickým orchestrem São Paulo. Sólové vystoupení a komorní koncerty měl mj. v Berlínské filharmonii, ve Wigmore Hall, vídeňském Konzerthausu, bruselském BOZAR a mnichovském divadle Prinzregententheater.

Jako sólista měl Antoine Tamestit tu čest spolupracovat s orchestry jako jsou Česká filharmonie, Tonhalle Orchestra Zürich, WDR Köln, Královská filharmonie Stockholm, Orchestre National de France, Skotská komorní filharmonie, Chamber Orchestra of Europe a s mnoha skvělými dirigenty, z nichž uveďme alespoň Valerije Gergieva, Riccarda Mutiho, Daniela Hardinga, Marka Janowského, Antonia Pappana, Françoise-Xaviera Rotha, Emmanuela Krivina a Franze Welsera-Mösta.

Antoine Tamestit je spolu s Frankem Peterem Zimmermannem a Christianem Poltérou zakládajícím členem Tria Zimmermann. Společně vystoupili v nejslavnějších evropských koncertních sálech a nahráli řadu uznávaných CD pro BIS Records, nejnověji v roce 2019 Goldbergovy variace J. S. Bacha. Z dalších spoluhráčů v komorní hře zmiňme Nicholase Angelicha, Gautiera Capuçona, Martina Frösta, Leonidase Kavakose, Nikolaje Luganského, Emmanuela Pahuda, Francesca Piemontesiho, Christiana Tetzlaffa, Cédrica Tiberghiena, Yuju Wang, Jörga Widmanna, Shaie Wosnera a kvartety Ébène a Hagen.

V únoru 2018 nahrál se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu pod vedením Daniela Hardinga Widmanův violový koncert pro vydavatelství Harmonia Mundi a tato nahrávka byla vybrána jako Editor’s Choice v časopise BBC Music Magazine a v roce 2019 vyhrála v tomtéž periodiku první cenu. Jeho první nahrávkou pro Harmonia Music byl titul Bel Canto: The Voice of the Viola, který nahrál společně s Cédricem Tiberghienem v únoru 2017. K dalším významným Tamestitovým nahrávkám patří Berliozův Harold v Itálii s London Symphony Orchestra a Valerijem Gergievem pro LSO live; pro vydavatelství Naïve natočil Bachovy suity a Hindemithovo sólové a koncertantní dílo se Symfonickým orchestrem Frankfurtského rozhlasu pod vedením Paava Järviho. Ještě dříve natočil Harolda v Itálii s Markem Minkowským a Les Musiciens du Louvre. V roce 2016 nahrál s Frankem Peterem Zimmermannem a Komorním orchestrem Bavorského rozhlasu Mozartovu Koncertantní sinfonii pro vydavatelství Hännsler Classic. V roce 2019 společně s Masato Suzukim nahrál Bachovy Sonáty pro violu da gamba.

Spolu s Nobuko Imaiem je uměleckým ředitelem Viola Space Festivalu v Tokiu, který se zaměřuje na rozvoj violového repertoáru a vytváří edukační programy.

Antoine Tamestit se narodil v Paříži, studoval u Jeana Sulema, Jesse Levina a Tabey Zimmermann. Získal řadu významných cen, mj. první cenu v ARD International Music Competition, v soutěži Williama Primrose, první cenu v soutěži Young Concert Artists, cenu, kterou BBC Radio 3 uděluje nové generaci umělců, cenu nadace Borletti-Buitoni a v roce 2008 cenu pro mladé umělce udělovanou Credit Suisse.

Hraje na Stradivariho nástroj z roku 1672, zapůjčený od Habisreutingerovy nadace.

David Robertson  dirigent

David Robertson

Dirigent, umělec, myslitel a americký hudební vizionář David Robertson působí na nejvýznamnějších postech současné hudební scény. Patří mezi vyhledávané umělce ve světě opery i orchestrální a soudobé hudby. Je uznáván soudobými skladateli pro svůj cit pro formu a jako důvtipný a smělý dramaturg. Jeho interpretace hudebních děl je výjimečná, a přitom hluboce sdílná.

Dlouhodobé působení Davida Robertsona v newyorské Metropolitní opeře pokračuje i v sezoně 2019/2020 – dirigoval zde úvodní inscenaci sezony, Gershwinovu operu Porgy a Bess, v režii Jamese Robinsona s Ericem Owensem a Angel Blue v titulních rolích. Kromě dirigování všech čtrnácti repríz opery až do února 2020 se David Robertson navrátí i k Sydneyskému symfonickému orchestru, aby jako jeho šéfdirigent a umělecký ředitel dokončil svou rozlučkovou sezonu provedením amerických a francouzských skladeb 20. a 21. století. Se Sydneyským symfonickým orchestrem bude Robertson spolupracovat i v dalších letech, v průběhu generální opravy budovy Sydneyské opery.

Na podzim 2019 se David Robertson stal členem nově vzniklé dozorčí rady čínského kampusu na Juilliard School, což doplňuje jeho roli ředitele dirigentského oddělení této školy. V sezoně 2019/2020 pokračuje i Robertsonova plodná spolupráce se skladatelem Johnem Adamsem, společně s Houstonskými symfoniky provede jeho operu-oratorium El Niño. Z dalších mezinárodních aktivit uveďme jeho návrat k České filharmonii a k drážďanské Staatskapelle, bude dirigovat i Nizozemský rozhlasový orchestr a Novou japonskou filharmonii a s Juilliard Orchestra vystoupí v newyorské Carnegie Hall.

David Robertson zakončil své působení ve funkci hudebního ředitele Symfonického orchestru St. Louis. Během třinácti let, kdy stál v čele orchestru, navázal plodné vztahy tělesa se širokým spektrem umělců. V roce 2014 s orchestrem nahrál skladbu Johna Adamse City Noir pro vydavatelství Nonesuch a za toto CD obdrželi ocenění Grammy. V roce 2019 byly vydány poslední dvě Robertsonovy nahrávky se Symfonickým orchestrem St. Louis: Swing Symphony Wyntona Marsalise (společně s Jazz at Lincoln Center Orchestra) pro Blue Engine Records a Mozartův Klavírní koncert č. 17 G dur, K 453, a č. 24 c moll, K 491, s Orli Shaham pro Canaray Classics.

Kromě Sydney a St. Louis působil Robertson i v čele Orchestre National de Lyon, jako hlavní hostující dirigent BBC Symphony Orchestra a jako chráněnec Pierra Bouleze u Ensemble InterContemporain, který vedl na severoamerickém turné. V newyorské Carnegie Hall vystoupil mj. s orchestrem Metropolitní opery, s Lucernským festivalovým orchestrem a se Symfonickým orchestrem St. Louis. Pravidelně koncertuje v Evropě s Královským orchestrem Concertgebouw, Českou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, s drážďanskou Staatskapelle a na festivalech v Berlíně, Edinburghu, BBC Proms a Musica Viva v Mnichově.

David Robertson dlouhodobě spolupracuje s newyorskou Metropolitní operou. V roce 2018 zde dirigoval premiéru slavné inscenace Phelima McDermotta, který Mozartovu opery Così fan tutte situoval do padesátých let 20. století na ostrov Coney. Od roku 1996, kdy v Metropolitní opeře debutoval s Janáčkovou Věcí Makropulos, zde uvedl řadu úchvatných představení. Zmiňme alespoň premiéru opery Smrt Klinghoffera Johna Adamse (2014), znovuuvedení Janáčkovy opery Její pastorkyňa (2016), premiéru opery Two Boys Nico Muhlyho (2013) a mnoho repertoárových děl, jako je Mozartova Figarova svatba nebo Brittenův Billy Budd. Robertson spolupracuje i s dalšími prestižními operními domy jako jsou milánská La Scala, Théâtre du Châtelet, Bavorská státní opera a opery v San Francisku a Santa Fe.

David Robertson je držitelem řady hudebních a uměleckých ocenění, v roce 2010 mu byl francouzskou vládou udělen titul rytíře Řádu umění a literatury. Věnuje se podpoře mladých hudebníků, vyučuje na festivalových kurzech v Aspenu, Tanglewoodu, Lucernu, na Pařížské konzervatoři, na kalifornské Music Academy of the West a na marylandském National Orchestral Institute. V roce 2014 vedl turné Carnegie Hall’s National Youth Orchestra napříč celými Spojenými státy.

David Robertson se narodil v Kalifornii, hudební vzdělání získal na Královské hudební akademii v Londýně, kde studoval hru na lesní roh a kompozici a teprve poté obrátil svou pozornost k dirigování. Se svou ženou, klavíristkou Orli Shaham, žije v New Yorku.

Skladby

Steve Reich — Hudba pro ansámbl a orchestr (2018)

Američan Steve Reich (*1936) je nejvýznamnějším představitelem periodicky repetitivní hudby, kterou jsme si zvykli označovat jako minimalismus. Tato kompoziční technika, jejíž počátky nacházíme v 60. letech 20. století ve Spojených státech amerických, ve své vzorové podobě z hlediska melodického, rytmického i harmonického užívá minima výrazových prostředků, má takřka neměnný pulzující rytmus a dlouho opakuje jeden jediný motiv.

Reich se narodil v kosmopolitním New Yorku, v důsledku rozvodu rodičů však vyrůstal také částečně v Los Angeles. Učil se hrát na bicí nástroje a později nastoupil na slavnou newyorskou Juilliard School, aby se vzdělával v kompozici (1959–1961). Magisterského stupně ve skladbě pak dosáhl v roce 1963 v Kalifornii na Mills Colege, kde absolvoval u avantgardisty Luciana Beria. Steve Reich se už v mládí zamiloval do bubnování afrických černochů, jejichž stále opakované rytmické vzorce a specifické nástroje, jako je bongo nebo marimba, zásadně ovlivnily celou jeho tvorbu. V roce 1970 odjel studovat tento specifický druh etnické hudby na Ghanskou univerzitu v Akkře. Později obrátil svou pozornost také na tradiční hudbu indonéského ostrova Bali a na židovskou hudební kulturu. Bylo by chybou považovat Reicha za výlučně minimalistického skladatele. V jeho tvorbě totiž nacházíme mnoho dalších inovativních kompozičních postupů. Nejhranějšími skladbami tohoto specifického umělce je opera The Cave a komorní skladba Different trains z roku 1988, v níž kombinuje hru smyčcového kvarteta s nahrávkami lidské řeči.

Reichova Hudba pro ansámbl a orchestr je dva roky starou novinkou, kterou její dvaaosmdesátiletý autor charakterizoval takto: „Jde o rozšíření barokního concerta grossa, v němž účinkuje více než jeden sólista. U mě je to 20 sólistů, přičemž všichni jsou řádnými členy orchestru, a to první hráči smyčců i dřev, dále dva vibrafony a dva klavíry. Dílo je pětivěté, ale tempo neměnné, mění se jen notové hodnoty klavírních partů ze šestnáctin na osminy, čtvrtky, dále na osminy a zpět na šestnáctiny. Struktura je podobná jako u mé orchestrální skladby Runner z roku 2016, která je rovněž pětivětá.“

Béla BARTÓK — Koncert pro violu a orchestr

Maďarský skladatel a klavírista Béla Bartók (1881–1945) se narodil v městečku Nagyszentmiklós v trojmezí Rumunska, Srbska a Maďarska. Část dětství prožil v dnes slovenské Bratislavě. A právě hudební folklór všech těchto podunajských národů zásadně zformoval jeho odborně etnografickou i kompoziční činnost. Sám sbíral lidové písně z historicky nejstarších vrstev, katalogizoval je, harmonizoval a reflektoval je i v rovině teoretické. Melodická, tonální i rytmická specifika východoevropského hudebního folkloru se mu pak nezřídka stávala bohatým inspiračním pramenem pro vlastní skladatelskou tvorbu. Originálním hudebním jazykem a novátorskými postupy realizovanými v rámci klasických forem se stal jedním z nejpozoruhodnějších autorů v dějinách hudby 20. století. Po vypuknutí druhé světové války byl však nucen emigrovat do Spojených států amerických, kde v neutěšených materiálních poměrech zemřel.

A právě do tohoto smutného období Bartókova života patří Koncert pro violu a orchestr, který už jeho autor nestihl dokončit. Skladbu si u Bartóka objednal skotský violista William Primrose. Maďarský skladatel jej ještě v srpnu 1945 písemně informoval, že dílo bude čtyřvěté, o necelé dva měsíce však vinou vleklých zdravotních problémů skonal a zanechal po sobě třívětou kompozici, přičemž některé její části byly pouze naskicované. V průběhu dalších desetiletí došlo celkově ke třem pokusům dokončení tohoto koncertu; ten dnes nejhranější vytvořil skladatelův syn Péter s americkým violistou Paulem Neubauerem. I přes nepříznivé okolnosti vzniku Bartókova vilového koncertu jde o dílo neobyčejně svěží. Značná melodická bohatost a celková atmosféra nezapře rukopis největšího maďarského skladatele 20. století a nezbývá než se radovat, že skladba nezůstala pouze ve skicách.

Ludwig van Beethoven — Symfonie č. 1 C dur op. 21

Završitel hudebního klasicismu Ludwig van Beethoven patosem své tvorby, výběrem hrdinských témat a užíváním nekonvenčních výrazových prostředků v mnohém předznamenal následující období romantismu. Jeho symfonická prvotina – Symfonie č. 1 C dur – ještě náleží do klasicistního slohu a nezapře vliv Beethovenových velkých předchůdců – Josepha Haydna a Wolfganga Amadea Mozarta. Na rozdíl od obou těchto skladatelů však bonnský rodák přistoupil ke kompozicím symfonií až ve zralém věku, jelikož je považoval za mimořádně důležitou formu, k níž je potřeba přistupovat s maximální odpovědností. Svědčí o tom konečně i srovnání celkového počtu symfonických děl, které jednotliví představitelé vídeňského klasicismu zkomponovali – zatímco u Beethovena je to „pouhých“ devět symfonií, u Mozarta nacházíme číslo 54 a u Haydna dokonce počet téměř dvojnásobný. Ludwig van Beethoven přikročil k práci na své první symfonii ve věku 29 let (i když některá témata skladby si poznamenal už o pět let dříve), tedy v době, kdy již pociťoval první znaky budoucí ztráty sluchu.

Delší pomalá introdukce první věty této symfonie vyústí do typicky klasicistního hlavního tématu, jež má pochodový charakter. Na něj bezprostředně naváže lyričtější téma druhé; je exponováno v hobojích a flétnách, kterým přizvukuje smyčcová sekce. Další vývoj věty je pak odvozen z těchto dvou témat. Celá první část je zkrátka zkomponována v takřka předpisové a jasně čitelné sonátové formě s introdukcí, expozicí, provedením, reprízou a kodou. Sonátový charakter má i tanečně laděná druhá věta Andante cantabile con moto. Beethoven se zde některými výrazovými prostředky (především tzv. vzdechy) navrací k manýrám mannheimské školy, tedy do samotné kolébky hudebního klasicismu. Na třetí místo symfonických vět skladatelé tradičně kladli menuet. Stejným způsobem předepsal třetí část své první symfonie i Beethoven, ovšem později, při kompozici svého druhého a třetího symfonického díla již menuet nahradil scherzem. Ve skutečnosti je však nad míru originálním symfonickým scherzem i tato třetí věta v jeho Symfonii C dur (klasický menuet mnohem více připomíná spíše věta předchozí). Nepokojně vzrušivé vyznění a spíše netaneční charakter třetí věty kontrastuje se samotným názvem této části, což si můžeme vykládat jako autorovu ironizaci dané dobové konvence. V závěrečné větě po nesmělém úvodu vytryskne jásavé téma, ke kterému se skladatel několikrát navrací na způsob ronda, zároveň s tímto tématem pracuje podobně jako ve formě sonátové. Celá svěže vyznívající Symfonie č. 1 Ludwiga van Beethovena je dítětem 18. století. Některými svými rysy však již předjímá originální a obsahově závažnou hudební řeč svého autora, kterou Beethoven naplno rozvinul především ve svých dalších symfonických dílech, jež komponoval už ve století následujícím.