Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie  Francesco Piemontesi

Francesco Piemontesi

Česká filharmonie

Česká filharmonie

Mezi současnými pianisty vyniká Francesco Piemontesi kombinací ohromující techniky a hluboké hudební inteligence. Vystupoval s řadou světových orchestrů, mezi jeho komorní partnery patří Renaud a Gautier Capuçonovi, Antoine Tamestit nebo Jörg Widmann. Je laureátem Soutěže královny Alžběty v Bruselu.

Koncert z řady A
Délka programu 2 hod
Program

Ludwig van Beethoven
Klavírní koncert č. 3 c moll op. 37

Bohuslav Martinů
Epos o Gilgamešovi H351

Účinkující

Francesco Piemontesi
klavír

Lucy Crowe
soprán

Andrew Staples
tenor

Derek Welton
baryton

Jan Martiník
bas

Simon Callow
vypravěč

Lukáš Vasilek
sbormistr

Pražský filharmonický sbor

Jiří Bělohlávek
dirigent 

Manfred Honeck
dirigent 

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Francesco Piemontesi Česká filharmonie
Rudolfinum — Dvořákova síň

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Francesco Piemontesi bude prvním z řady sólistů, které chce Česká filharmonie spolu s ČSKH představovat svému publiku v kombinaci recitálu a vystoupení s orchestrem. Už v pondělí 23. ledna vystoupí Piemontesi ve Dvořákově síni s programem zahrnujícím Mozarta, Schuberta, Liszta i současného německého autora Maximiliana Schnause. Od středy bude sólistou v Beethovenově Klavírním koncertu č. 3. Piemontesi je zajímavým zjevem mezi mladými klavíristy: k jeho učitelům patřili Alfred Brendel, Murray Perahia nebo Alexis Weissenberg. Piemontesi říká, že studium u Brendela ho naučilo „milovat detaily“. Mezi současnými pianisty vyniká kombinací ohromující techniky a hluboké hudební inteligence. Vystupoval s řadou světových orchestrů, mezi jeho komorní partnery patří Renaud a Gautier Capuçonovi, Antoine Tamestit nebo Jörg Widmann. Je laureátem Soutěže královny Alžběty v Bruselu.

Druhá část večera bude věnována vrcholnému oratoriu Epos o Gilgamešovi Bohuslava Martinů. Tajemné a vzrušující dílo vychází z anglického překladu novoasyrské verze eposu, který ovlivnil celou naši kulturu včetně Bible. Přes moderní výrazovou řeč se jedná o dílo tonální, které patří k nejzajímavějším skladbám 20. století. Manfred Honeck uvede Gilgameše ve špičkovém pěveckém i hereckém obsazení a z koncertů bude pořízena další z řady nahrávek české hudby, tentokrát jako sběratelský kus na klasickou vinylovou desku.

 

Preludia se budou konat v Sukově síni.

Účinkující

Lukáš Vasilek  sbormistr
Lukáš Vasilek

Lukáš Vasilek, hlavní sbormistr Pražského filharmonického sboru (PFS), je absolventem oboru dirigování na Akademii múzických umění v Praze a hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1998 byl po jedenáct let sbormistrem Foerstrova komorního pěveckého sdružení a v letech 2005–2007 působil jako druhý sbormistr operního sboru Národního divadla v Praze. V čele PFS stanul v roce 2007. Vedle přípravy a dirigování samostatných koncertů studuje se sborem také repertoár pro účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech. Spolupracuje při tom s významnými světovými dirigenty (např. Barenboim, Bělohlávek, Eschenbach, Honeck, Hrůša, Jordan, Luisi, Mehta, Noseda, Rattle) a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie, Petrohradská filharmonie, Staatskapelle Dresden, Vídeňští symfonikové). Od roku 2010 PFS pod jeho vedením hostuje na operním festivalu v rakouském Bregenzu.

Lukáš Vasilek je podepsán pod řadou nahrávek PFS vydaných mj. u společností Decca Classics, Deutsche Grammophon, Sony Classical a Supraphon. U posledního jmenovaného labelu vyšla v roce 2016 nahrávka kantát Bohuslava Martinů, která byla mj. nominována na výroční cenu britského časopisu BBC Music Magazine v kategorii sborové hudby.

Manfred Honeck  dirigent
Manfred Honeck

MANFRED HONECK
dirigent

Manfred Honeck, proslulý svými osobitými interpretacemi a jasně rozpoznatelnými vystoupeními, působí od sezony 2008/2009 na pozici hudebního ředitele Pittsburgh Symphony Orchestra. Se svým orchestrem koncertuje jak v Pittsburgu, tak po celém světě a pravidelně také v evropských hudebních metropolích, v newyorské Carnegie Hall či Lincoln Centru, stejně jako na předních festivalech jako BBC Proms, Musikfest Berlin, Lucerne Festival, Rheingau Musik Festival, Beethovenfest Bonn a Grafenegg Festival. Honeck a Pittsburgh Symphony Orchestra také vybudovali pevný vztah s vídeňským Musikvereinem, kam se příště podívají už na podzim 2019.

Úspěšná spolupráce Manfreda Honecka a Pittsburgh Symphony Orchestra má rozsáhlou dokumentaci v podobě nahrávek u labelů Reference Recordings a Exton. Dvě z nich byly nominovány na cenu Grammy, až ji nakonec v lednu 2018 získala nahrávka Šostakovičovy Symfonie č. 5 za „nejlepší orchestrální výkon“.

Manfred Honeck se narodil v Rakousku a získal hudební vzdělání na Vysoké hudební škole ve Vídni. Jako violista byl mnoho let členem Vídeňské filharmonie a orchestru Vídeňské státní opery a také řídil Vídeňský mládežnický orchestr. Právě tato zkušenost jej zásadně ovlivnila a přispěla k jeho specifickému dirigentskému stylu. Svou dirigentskou kariéru začínal jako asistent Claudia Abbada u Gustav Mahler Jugendorchester. Poté byl angažován v Curyšské opeře, kde v roce 1993 zvítězil v prestižní Evropské dirigentské soutěži. K dalším působištím v počátcích jeho kariéry patří Lipsko, kde byl jedním ze tří stálých dirigentů rozhlasového orchestru MDR Sinfonieorchester, a Oslo, kde se narychlo na jeden rok stal hudebním ředitelem Norské národní opery a po úspěšném turné po Evropě byl na několik let angažován jako hlavní hostující dirigent Filharmonie Oslo. V letech 2000–2006 byl hudebním ředitelem Švédského rozhlasového symfonického orchestru ve Stockholmu, v období 2008–2011 a poté 2013–2016 zastával post hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie.

V letech 2007–2011 byl hudebním ředitelem Státní opery ve Stuttgartu, kde dirigoval premiéry Berliozových Trójanů, Mozartova Idomenea, Verdiho Aidy, Růžového kavalíra Richarda Strausse, Poulencových Dialogů karmelitek a Wagnerových Lohengrina a Parsifala a také mnoho symfonických koncertů. Do širokého spektra Honeckových uměleckých aktivit náležejí také spolupráce se Semperovou operou v Drážďanech, Komickou operou v Berlíně, Théâtre de la Monnaie v Bruselu, s Královskou operou v Kodani, s festivalem Bílé noci v Petrohradě a se Salcburským festivalem. Kromě toho je již přes dvacet let uměleckým ředitelem Mezinárodních koncertů v německém Wolfeggu.

Jako hostující dirigent spolupracoval s řadou prvotřídních těles. Jmenujme například Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks, Deutsches Symphonieorchester Berlin, Gewandhausorchester Leipzig, Staatskapelle Dresden, Tonhalle-Orchester Zürich, Royal Concertgebouw Orchestra, London Symphony Orchestra, Orchestre de Paris, Accademia di Santa Cecilia Roma a Vídeňskou filharmonii. Z orchestrů, které řídil v USA, uveďme Newyorskou filharmonii, The Cleveland Orchestra, Chicagský symfonický orchestr, Filharmonii Los Angeles a Bostonský symfonický orchestr. Manfred Honeck je rovněž pravidelným hostem na Festivalu ve Verbier.

Manfred Honeck obdržel od mnohých amerických univerzit čestné doktoráty. Nejnověji mu byl rakouským prezidentem udělen čestný titul profesor a porota odborníků Mezinárodních cen klasické hudby jej vybrala za držitele titulu „Umělec roku 2018“.

 

Derek Welton  baryton
Derek Welton

Derek Welton vystudoval univerzitu v australském Melbourne. Účinkoval na Salcburském festivalu a Salcburském velikonočním festivalu, ve Festspielhausu Baden-Baden, v Německé opeře Berlín, v Semperově opeře v Drážďanech, v Hamburské státní opeře, v Teatro dell’Opera di Roma, na festivalu v Glyndebourne, v leedské Opera North, na Pekingském hudebním festivalu, v Opéra de Lille a mnoha dalších operních domech ve více než 40 rolích.

Derek je i žádaným koncertním umělcem a vystupoval v Evropě, Severní Americe, Asii a Australasii. Spolupracoval mj. s následujícími dirigenty: Ivor Bolton, Richard Bonynge, James Conlon, Christian Curnyn, Richard Egarr, Richard Farnes, Pablo Heras-Casado, Thomas Hengelbrock, Axel Kober, Stephen Layton, Kent Nagano, Donald Runnicles, Stefan Soltesz, Leonard Slatkin, Christian Thielemann a Simone Young.

Od sezony 2015/2016 je Derek členem souboru Německé opery Berlín. V sezoně 2016/2017 ztvární následující role: Wotana ve Zlatě Rýna,Saint-Brise v Hugenotech, Tatínka v Jeníčkovi a Mařence, Klingsora v Parsifalovi,Královského hlasatele v Lohengrinovi a pana Flinta v Brittenově opeře Billy Budd. V roce 2017 vystoupí rovněž na Salcburském festivalu.

Andrew Staples  tenor
Andrew Staples

Andrew Staples zpíval jako chórista v katedrále sv. Pavla v Londýně a následně získal chorální stipendium na King’s College v Cambridgi, kde studia zakončil magisterským titulem v muzikologii.

V londýnské Královské opeře debutoval jako Jacquino (Fidelio) a vrátil se tam jako Flamand (Capriccio), Tamino (Kouzelná flétna), Artabenes (Arneho Artaxerxes) a Narraboth (Salome). V Národním divadle v Praze zpíval Belfiora (Zahradnice z lásky), roli, kterou si zopakoval ve stejné inscenaci pro operu La Monnaie v Bruselu, a na Salzburger Festspiele vystoupil jako Don Ottavio. Narrabotha ztvárnil rovněž v Hamburské státní opeře.

Vystoupí jako Kudrjas a Luzio (Zákaz lásky) v Královské opeře v Londýně a v Královském divadle v Madridu, Froh (Zlato Rýna) v Královské opeře v Londýně a v Berlínské státní opeře a jako Tamino v Chicagu. Koncertně bude zpívat za doprovodu Symfonického orchestru švédského rozhlasu, Bavorského rozhlasového symfonického orchestru, Berlínských filharmoniků za řízení Daniela Hardinga, Symfonického orchestru BBC pod taktovkou Semjona Byčkova a Londýnského symfonického orchestru za řízení sira Simona Rattla a vrací se i k Filadelfskému orchestru, který bude dirigovat Yannick Nézet-Séguin.

Pražský filharmonický sbor  sborový zpěv
Pražský filharmonický sbor

Pražský filharmonický sbor (PFS) je předním evropským vokálním tělesem a jako jeden z nejvýznamnějších českých uměleckých ansámblů je zřizován přímo Ministerstvem kultury České republiky. Během dlouhé historie sboru založeného v roce 1935 se v jeho čele vystřídali nejvýznamnější čeští sbormistři (mj. Jan Kühn, Josef Veselka, Pavel Kühn). Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Lukáš Vasilek.

Doménou PFS je především oratorní a kantátový repertoár. Při jeho uvádění sbor spolupracuje s nejslavnějšími světovými orchestry (např. Česká či Berlínská filharmonie, Vídeňští symfonikové) a dirigenty (např. Daniel Barenboim, Jakub Hrůša, Tomáš Netopil, Zubin Mehta, sir Simon Rattle). PFS se nevyhýbá ani opeře. Pravidelně spolupracuje s Národním divadlem v Praze a od roku 2010 je rezidenčním sborem operního festivalu v rakouském Bregenzu.

Těleso realizuje také řadu vlastních projektů. Od roku 2011 pořádá v Praze cyklus samostatných sborových koncertů, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru „a cappella“ nebo s komorním instrumentálním doprovodem. Nedílnou součástí aktivit sboru je také péče o hudební výchovu mládeže. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, jejímž cílem je umožnit mladým umělcům získat praxi v profesionálním vokálním ansámblu.

Bohaté aktivity PFS v sezoně 2019/2020 zahrnují mj. koncerty na festivalech Dvořákova Praha, Pražské jaro, turné do Hongkongu, vystoupení v novém sále Zarjadje, debuty na Velikonočním festivalu v Salcburku se Staatskapelle Dresden a Christianem Thielemannem nebo v sále Labské filharmonie v Hamburku s Českou filharmonií pod taktovkou Jakuba Hrůši a s Labskou filharmonií NDR v čele s Alanem Gilbertem. Jubilejní 85. sezonu uzavře PFS hostováním na festivalu Smetanova Litomyšl, a také účinkováním na festivalech ve švýcarském St. Gallenu a v rakouském Bregenzu. Pražský filharmonický sbor je držitelem ceny Classic Prague Award 2018 za Nejlepší vokální koncert a Ceny České televize – Klasika roku.

Jan Martiník  bas
Jan Martiník

JAN MARTINÍK
bas

Mladý český basista Jan Martiník se narodil roku 1983 v Ostravě, kde studoval na Janáčkově konzervatoři a na Ostravské univerzitě u Elišky Pappové. V roce 2003 zvítězil v kategorii „Junior“ v mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech a získal druhou cenu v kategorii „Píseň“. Je laureátem Mezinárodní pěvecké soutěže Jeleny Obrazcovové v Moskvě, kde získal zvláštní cenu za interpretaci Čajkovského Romance. V roce 2007 byl finalistou pěvecké soutěže Placida Dominga „Operalia“ a roku 2009 zvítězil v písňové části mezinárodní pěvecké soutěže BBC Cardiff Singer of the World.

První angažmá získal ještě během svého studia na konzervatoři v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, kde ztvárnil například role Pistoly (Falstaff), Leporella (Don Giovanni) a Truffaldina (Ariadna na Naxu). Je stálým hostem Národního divadla v Praze, kde zazpíval role Larkense a José Castra v Pucciniho Děvčeti ze západu ana scéně Stavovského divadla vystoupil v Mozartově Donu Giovannim jako Masetto a Leporello.

V letech 2008–2011 byl členem souboru Komické opery v Berlíně, kde byl obsazen například do role Sarastra (Kouzelná flétna), Collina (La bohème), Surina (Piková dáma) a Nočního hlídače (Mistři pěvci norimberští). Ve vídeňské Volksoper vystupoval jako Betto (Gianni Schicchi), 1. nazaretský (Salome) a Zuniga (Carmen). V sezoně 2012/2013 se stal členem souboru Státní opery Unter den Linden v Berlíně, kde zpíval Collina (La bohème), Sarastra (Kouzelná flétna), Eremita (Čarostřelec) a otce Trulova (Život prostopášníka).

Koncertně vystupuje se známými orchestry jako je Česká filharmonie, Rotterdamská filharmonie, Staatskapelle Dresden, BBC Symphony Orchestra, Symfonický orchestr města Birminghamu, Skotský komorní orchestr, King’s Consort a Collegium 1704. V repertoáru má basové árie a roli Ježíše v Matoušových pašijích J. S. Bacha, Mozartovo, Dvořákovo i Verdiho Requiem, Beethovenovu 9. symfonii či Haydnovo Stvoření. Jan Martiník je též znám svou ryzí interpretací Schubertovy Zimní cesty a Dvořákových Biblických písní.

Krása jeho hlasu se snoubí s brilantní technikou a komickým talentem, což z něj činí jednoho z předních pěvců mladé generace.

Lucy Crowe  soprán
Lucy Crowe

Lucy Crowe se prosadila mezi přední lyrické sopranistky své generace: zpívala v operních domech ve Spojeném království i po celé Evropě, včetně vystoupení v Královské opeře v Covent Garden, na festivalu v Glyndebourne, v Anglické národní opeře, v Německé opeře Berlín a v Bavorské státní opeře. Ve Spojených státech amerických operně debutovala v roli Iole (Händelův Hercules) v Chicagské lyrické opeře a stejnou roli ztvárnila i pro Kanadskou operní společnost. V newyorské Metropolitní opeře debutovala jako Servilia (La clemenza di Tito) a minulou sezonu se do tohoto operního domu vrátila jako Adéla (Netopýr).

Na koncertním pódiu je velmi žádaná předními světovými orchestry i dirigenty a účinkovala na festivalech v Aldeburghu, Edinburghu, Salcburku a Tanglewoodu, jakož i na newyorském festivalu Mostly Mozart.

Lucyiny operní plány v sezoně 2016/2017 obsahují titulní roli v Rodelindě v Královském divadle v Madridu a Ismene (Mithridates, král pontský) v londýnské Královské opeře. Koncertně vystoupí s Filadelfským orchestrem a na turné se vydá s následujícími soubory: Londýnský symfonický orchestr, Bostonský symfonický orchestr a orchestr Accademia Santa Cecilia.

Francesco Piemontesi  piano
Francesco Piemontesi

FRANCESCO PIEMONTESI
klavír

"Francesco Piemontesi spojuje ohromující techniku s intelektem jako málokdo."
- časopis The Spectator

Francesco Piemontesi je klavíristou mimořádně kultivovaného výrazu, který se pojí s perfektně zvládnutou technikou. Interpretace Mozarta a repertoáru raného romantismu mu získaly široké uznání, Piemontesiho klavírní umění a citlivost mu však umožnily utvořit si rovněž úzký vztah k hudbě pozdního devatenáctého a dvacátého století: má na repertoáru Brahmse, Liszta, Dvořáka, Ravela, Debussyho, Bartóka i jejich následovníky. O jednom ze svých velkých učitelů a rádců Alfredu Brendelovi Piemontesi říká, že jej naučil „zamilovat si věci do detailu“.

Francesco Piemontesi vystupuje s předními světovými orchestry, mezi něž se řadí Filharmonie Los Angeles, Londýnský symfonický orchestr, Bostonští symfonikové, NHK Symphony Orchestra, Clevelandský orchestr, Izraelská filharmonie, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Mnichovská filharmonie, Londýnský filharmonický orchestr, orchestr Gewandhausu v Lipsku, Vídeňský symfonický orchestr, Pittsburští symfonikové, Česká filharmonie, Budapešťský festivalový orchestr, Filharmonie v Oslu, Symfonický orchestr Švédského rozhlasu, Petrohradská státní akademická filharmonie, Londýnská filharmonie, Orchestre de Paris, Montrealský symfonický orchestr, Francouzský národní orchestr, Orchestr curyšské Tonhalle, Orchestre de la Suisse Romande, Národní orchestr italského rozhlasu Turín, Národní akademie svaté Cecílie, Komorní orchestr Evropy a Komorní filharmonie Brémy.

Spolupracoval s dirigenty, jako jsou Vladimir Ashkenazy, Thomas Dausgaard, Charles Dutoit, sir Mark Elder, Iván Fischer, Mirga Gražinytė-Tyla, Manfred Honeck, Marek Janowski, Neeme Järvi, Emmanuel Krivine, Ton Koopman, Zubin Mehta, sir Roger Norrington, Gianandrea Noseda, Sakari Oramo, sir Antonio Pappano a Jurij Těmirkanov.

Piemontesi je rovněž komorním hudebníkem a hraje s celou řadou partnerů, jako jsou Leif Ove Andsnes, Jurij Bašmet, Renaud a Gautier Capuçonovi, Stephen Kovacevich, Heinrich Schiff, Christian Tetzlaff, Jörg Widmann, Tabea Zimmermannová a Emersonovo kvarteto.

V sólových recitálech vystoupil v řadě prestižních koncertních síní včetně londýnské Wigmore Hall, amsterdamského Concertgebouw, sálu Berlínských filharmoniků, curyšské Tonhalle, Konzerthausu a Musikvereinu ve Vídni, Carnegie Hall a Avery Fisher Hall v New Yorku a Suntory Hall v Tokiu. V lednu 2016 zahájil Piemontesi svou mozartovskou odyseu v londýnské Wigmore Hall, kde po tři sezony prováděl mistrovy sonáty v řadě recitálů.

Piemontesi účinkoval na mezinárodních festivalech v Salcburku, Lucernu, Edinburghu, Verbier, Aix-en-Provence, La Roque d’Anthéron, na festivalech ve Šlesvicku-Holštýnsku a Meklenbursku-Předním Pomořansku a na newyorském festivalu Mostly Mozart.

Na festivalu Schubertiada v srpnu 2018 zahájil Piemontesi velký schubertovský cyklus, s jehož pokračováním se na festival navrací i v sezoně 2019/2020. V říjnu 2019 pak započal samostatný schubertovský cyklus i v londýnské Wigmore Hall.

V sezoně 2018/2019 vydal Piemontesi u vydavatelství Orfeo soubor dvou CD věnovaných skladbám Franze Liszta (cyklus Léta putování. První rok: Švýcarsko doplněný legendou Svatý František z Pauly kráčí po vlnách a Léta putování. Druhý rok: Itálie doplněný legendou Svatý František z Assisi káže ptákům) doprovázený dokumentárním DVD francouzského filmaře Bruna Monsaingeona. V této sezoně se pro vydavatelství Pentatone chystá vydat pozdní sonáty Franze Schuberta: Klavírní sonátu č. 19 c moll, D 958, a č. 20 A dur, D 959. Z dřívějších nahrávek zmiňme Mozartovy Klavírní koncerty č. 25 a 26 se Skotským komorním orchestrem za řízení Andrewa Manze pro Linn Records, Debussyho Preludia pro label Naïve Classique a Mozartovy skladby pro sólový klavír a Schumannovy a Dvořákovy Klavírní koncerty se Symfonickým orchestrem BBC pod taktovkou Jiřího Bělohlávka.

Francesco Piemontesi se narodil v Locarnu, studoval u Arie Vardi a následně pracoval s Alfredem Brendelem, Murrayem Perahiou, Cécile Ousset a Alexisem Weissenbergem. Získal si přední postavení na mezinárodní scéně díky cenám v několika význačných soutěžích, mj. v soutěži královny Alžběty v roce 2007, a v letech 2009–2011 se zařadil mezi „Umělce nové generace“ podporované rozhlasovou stanicí BBC Radio 3.

Od roku 2012 je uměleckým ředitelem festivalu Settimane Musicali di Ascona.

Simon Callow  vypravěč
Simon Callow

Simon Callow debutoval na jevišti v satiře Tři stavy v edinburghském Assembly Hall Theatre. Kritiky velmi pozitivně přijatá role Mozarta v původní inscenaci Amadea Petera Shaffera v londýnském Královském národním divadle v roce 1979 mu pak přinesla větší věhlas a vedla i k jeho první filmové roli: ve filmovém zpracování hry Milošem Formanem hrál Schikanedera. Callowovi nikdy nechyběla energie ani zájem a věnoval se paralelně i kariéře režiséra a spisovatele.

Celoživotní vášeň pro klasickou hudbu jej přivedla k režírování operních inscenací a spolupráci s různými orchestry po celém světě. Jedna z jeho nejznámějších knih je Love is Where it Falls, hodně psal i o Charlesi Dickensovi. Mezi Callowovy význačné herecké role z poslední doby patří hrabě Fosco, zlosyn v dramatu Žena v bílém Wilkie Collins, kterého ztvárnil jak na jevišti, tak ve filmu, Pozzo v inscenaci Beckettova Čekání na Godota, kde ostatní postavy hráli sir Ian McKellen, sir Patrick Stewart a Ronald Pickup, a psychiatr v dramatu Equus Petera Shaffera na divadelním festivalu v Chichesteru.

Skladby

Ludwig van Beethoven — Koncert pro klavír a orchestr č. 3 c moll, op. 37

Klavír byl Ludwigu van Beethovenovi nástrojem nejdůvěrnějším. Od mládí jej výtečně ovládal a improvizoval na něm s lehkostí, ohromující jeho současníky. Komponoval u něj též své první skladby, ke kterým patřily vedle raných písní také skladby určené sólovému klavíru, jako například cyklus devíti Variací na pochod c moll Ernsta Christopha Dresslera z roku 1782, pozoruhodně virtuózní dílo teprve jedenáctiletého skladatele, který krátce předtím začal studovat klavír a kompozici u Christiana Gottloba Neefa, dirigenta opery v Bonnu a později i tamního dvorního varhaníka. Byl to právě Neefe, kdo nejen zprostředkoval vydání těchto variací tiskem již v roce 1783, ale navíc ve stejné době publikoval v Cramerově Magazin der Musik pochvalnou zmínku o pozoruhodném pianistickém talentu svého mladého žáka, který se „jistě stane druhým Mozartem, bude-li pokračovat tak slibně, jak začal.“

Během následujícího desetiletí se Beethoven zarputile vyrovnával s vědomým vlivem Wolfganga Amadea Mozarta (dlouho se dokonce intenzivně zabýval myšlenkou stát se jeho žákem) a postupně přecházel z fáze vědomého napodobování Mozartova stylu do fáze jeho osvojení. Na konci roku 1792 odešel Beethoven do Vídně studovat kontrapunkt k Josefu Haydnovi, aby podle svědectví svého velkého podporovatele hraběte Waldsteina přijal „Mozartova ducha z Haydnových rukou.“ Již v roce 1796 byl svými současníky označován za „hudebního génia“ a o čtyři roky později uspořádal ve vídeňském Dvorním divadle první koncert složený výhradně z vlastních skladeb. Tou dobou se u něj ale již začínaly projevovat první příznaky počínající hluchoty, která se postupně zhoršovala.

Čtyři ze svých pěti dokončených klavírních koncertů Beethoven sám premiéroval. První dva mohli v jeho podání slyšet dokonce i Pražané, kterým je představil během svého druhého pražského pobytu na podzim roku 1798. Nejranější z nich v tónině B dur nese opusové číslo 19, vzhledem k opožděnému vydání však dostal pořadové číslo 2, patřící ve skutečnosti mnohem zralejšímu Klavírnímu koncertu C dur op. 15. Zatímco opus 19 a částečně i opus 15 vycházejí ještě z Beethovenova improvizačního mistrovství a jeho obdivu pro Mozartovy pozdní klavírní koncerty a jejich autor v nich ještě usiluje o úspěch u dobového publika včetně svých aristokratických mecenášů, ve Třetím klavírním koncertu již na své okolí nebral ohledy a psal jej zcela podle svého. Zřetelně jsou v něm poznat vlivy studia kontrapunktu, který pomohl Beethovenovi zkrotit jeho nespoutaný talent do propracovanějších na sobě nezávislých hlasů a pevnějších forem. Novými prvky, typickými pro Beethovenovu zralou tvorbu je výrazná dramatičnost silně kontrastních hudebních myšlenek, prudké protiklady vášnivé intenzity s niterným lyrismem, „heroický styl“ a symfonické zpracování orchestrálního partu.

Stejně jako oba předcházející, vznikal i Třetí klavírní koncert po dlouhou dobu. První nápady k němu si Beethoven zapsal patrně již v roce 1796. Pak jej ale na několik let odložil a ke skladbě se vrátil až roku 1802 a dokončil jei začátkem následujícího roku. Na premiéře, která se uskutečnila 5. dubna 1803 ve Vídni, provedl sám sólový part (který nestačil ještě celý zapsat do not a tak jej podle svědectví svého obraceče částečně improvizoval).

Z této doby pocházejí také první negativní recenze Beethovenových děl od kritiků, kteří obdivovali jeho ranou tvorbu, zatímco jeho nová díla jim přišla „nesrozumitelná, obtížná, strohá a temná“, ba přímo „bizarní“ a „ošklivá“. Jedním z tehdy experimentálních rysů, usilujících vědomě o šokování dobového publika (dnes však pro běžného posluchače již těžko postižitelných) bylo tonální zakotvení prostředního Larga v E dur, stojící v příkrém kontrastu k c moll, které je výchozí tóninou obou krajních vět.

Bohuslav Martinů — Epos o Gilgamešovi H351

V padesátých letech měl Bohuslav Martinů blízko k tématům zpustošení, hledání věčného života a poznání nevyhnutelnosti smrti. Jako český patriot s americkým pasem, dlouholetý emigrant z nejprve německou armádou obsazeného a poté nadlouho komunistického Československa, pozoroval ze švýcarského exilu znepokojeně vývoj tzv. studené války. Svůj životní pocit vykořeněnosti vyjádřil Martinů v programu premiéry Eposu o Gilgamešovi: „Uvědomil jsem si, že přes ohromný pokrok, jehož jsme dosáhli v průmyslu a technice, se lidské emoce a otázky, které si lidé kladou v souvislosti s tímto pokrokem a vynálezy všeho druhu, vůbec nezměnily a že otázky-problémy, jež jsem našel v písemnictví národa, který nazýváme primitivním, nás stále provázejí. Jsou to otázky přátelství, lásky a smrti. V této básni o Gilgamešovi se setkáváme s velmi silnou a takřka úzkostně bolestnou touhou po nalezení odpovědí, které marně hledáme dodnes.“

Nápad napsat pro Paula a Maju Sacherovy rozsáhlé vokálně-instrumentální dílo vznikl již v roce 1940. Martinů jím chtěl vyjádřit svou vděčnost za velkorysou uměleckou a finanční podporu, která mu na přelomu let 1940 a 1941, kdy z Francie utíkal před německými vojsky do USA, zřejmě zachránila život. Na volbě rozsáhlého starobabylonského Eposu o Gilgamešovi, jednoho z nejstarších literárních dokumentů historie, zapsaného v období třetí dynastie z Uru (2112–2004 před naším letopočtem) se se Sacherovými domluvil až v létě 1948 a k tématu Gilgameše se dokonce vrátil teprve 30. srpna 1954, tentokrát však již s konkrétním návrhem tématu, formy i obsazení díla. V listopadu 1954 přivezli skladateli do pronajatého domu v Nice klavír a 23. prosince 1954 Martinů zapsal na papír první noty svého eposu. Necelé dva měsíce poté oznámil skladatel Paulu Sacherovi dokončení díla.

Hudební řeč Eposu o Gilgamešovi (a řady dalšíchskladeb Bohuslava Martinů z té doby) jen zřídka překračuje rámec rozšířené tonality, většinou krouží v rámci krátkých úseků kolem jednoho tonálního centra. Charakteristická je pro ni asymetričnost a rytmická svoboda. Při vší výrazné odlišnosti od avantgardy padesátých let, zejména od tehdejší seriální hudby, je to hudba svrchovaně moderní. Aniž by se uchyloval k historizujícím výpůjčkám, čerpal Martinů kreativním způsobem vydatně ze svého intenzivního zájmu o starou hudbu. V sólových pasážích Eposu je patrná skladatelova znalost „stile recitativo“, sborové části prozrazují skladatelovu obeznámenost s hudbou „ars antiqua“, tedy období raného rozvoje vícehlasu, především tvorby Perotina a pařížské školy Notre-Dame, kterou Martinů pro sebe objevil právě v padesátých letech.

Premiéra díla se uskutečnila 23. ledna 1958 v Basileji. Paul Sacher dirigoval Basilejský komorní orchestr a Basilejský komorní sbor, sólové party přednesli Ursula Buckel, Hans Jonelli, Pierre Mollet, Derrik Olsen a Hans Haeser jako vypravěč. Obrovský úspěch premiéry dokládá řada nadšených kritik v mnoha švýcarských novinách a hudebních časopisech.

Během zbývajících osmnácti měsíců skladatelova života došlo k řadě dalších nastudování a provedení Eposu o Gilgamešovi (Turín, Frankfurt nad Mohanem, Radio Hilversum, BBC Londýn a Vídeň). Československá premiéra se uskutečnila 28. května 1958 ve Smetanově síni Obecního domu v Praze v rámci festivalu Pražské jaro. Sólových partů se ujali Milada Šubertová, Jaroslav Stříška, Přemysl Kočí a Eduard Haken, mluvenou roli přednesl známý autor textů budovatelských písní Bedřich Bobek; Český pěvecký sbor a Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK řídil Václav Smetáček. Představitelé festivalu skladatele pozvali oficiálním dopisem do Prahy, on však pozvání odmítl z obavy, aby to nebylo proti němu politicky zneužito.

Na dnešním koncertu zazní dílo v kritickém vydání, které vychází od roku 2015 z pověření Nadace Bohuslava Martinů v nakladatelství Bärenreiter. Institut Bohuslava Martinů obdržel za tuto edici prestižní cenu německého svazu hudebních nakladatelů Best Edition Award 2016.