Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Lisa Batiashvili, Gautier Capuçon

Lisa Batiashvili, Gautier Capuçon

Česká filharmonie

Česká filharmonie

Spojení Lisy Batiashvili a Gautiera Capuçona v Brahmsově Dvojkoncertu je splněným muzikantským i posluchačským snem. Málokdy se poštěstí, aby dva virtuozové, kteří patří k absolutní světové špičce, nehráli sólový koncert, ale spojili síly v díle vyžadujícím stejnou měrou nástrojové mistrovství a zkušenost komorního hráče.

Koncert z řady B
Délka programu 2 hod
Program

Johannes Brahms
Koncert pro housle, violoncello a orchestr a moll op. 102 

Dmitrij Šostakovič
Symfonie č. 5 d moll op. 47

Účinkující

Lisa Batiashvili
housle

Gautier Capuçon
violoncello

Semjon Byčkov
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Lisa Batiashvili, Gautier Capuçon Česká filharmonie
Rudolfinum — Dvořákova síň
25. 3. 2020  středa — 19.30
Nelze objednat online
26. 3. 2020  čtvrtek — 19.30
Nelze objednat online
27. 3. 2020  pátek — 19.30
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Preludium - 18:30 Sukova síň

Spojení Lisy Batiashvili a Gautiera Capuçona v Brahmsově Dvojkoncertu je splněným muzikantským i posluchačským snem. Málokdy se poštěstí, aby dva virtuozové, kteří patří k absolutní světové špičce, nehráli sólový koncert, ale spojili síly v díle vyžadujícím stejnou měrou nástrojové mistrovství a zkušenost komorního hráče. Lisa Batiashvili a Gautier Capuçon navíc Dvojkoncert mnohokrát společně provedli a z vystoupení v Rudolfinu pořídí s Českou filharmonii nahrávku, kterou vydá společnost DECCA.

Dvojkoncert Brahms věnoval svému příteli, houslistovi Josephu Joachimovi, jako důkaz obnovy jejich celoživotního přátelství, které narušil Joachimův rozvod, v němž Brahms stranil jeho manželce Amalii. Do věnování koncertu vepsal Brahms větu: „Tomu, pro něhož byl napsán“ a aby nebylo pochyb, o koho se jedná, použil v něm hudební motiv A-E-F, který je přesmyčkou Joachimova životního kréda F-A-E: Frei aber einsam – Svobodný, ale osamělý.

Účinkující

Lisa Batiashvili  housle

„Batiashvilina smělá hra je zvukově velice bohatá a technicky dokonalá.“ (The Guardian)

Virtuozita německé houslistky gruzínského původu Lisy Batiashvili je oceňována nejen publikem, ale i ostatními hudebníky. Jako vítězka mnoha soutěží navázala dlouhodobou spolupráci s předními světovými orchestry, dirigenty a hráči.

Stala se také uměleckou ředitelkou festivalu Audi Sommerkonzerte v německém Ingolstadtu. V roce 2019 pro festival sestavila program „Fantastique“, ve kterém vystoupili přední umělci, jako například Daniel Harding se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Jean-Yves Thibaudet, Gautier Capuçon, Les Vents Francais a Brémská komorní filharmonie. V letošním ročníku Lisa Batiashvili navrhuje program na oslavu výročí Audi.

V sezoně 2019/2020 vystupuje Lisa Batiashvili mimo jiné s Filadelfským symfonickým orchestrem pod taktovkou Yannicka Nézet-Séguina, s berlínskou Staatskapelle a Danielem Barenboimem, s London Symphony Orchestra a sirem Simonem Rattlem, s Orchestre de Paris a Lahavem Shani, s lipským Gewandhausorchestrem pod vedením Andrise Nelsonse a s orchestrem curyšské Tonhalle pod taktovkou Paava Järviho.

Lisa Batiashvili nahrává exkluzivně pro Deutsche Gramophon. Její nejnovější album „Visions of Prokofiev“, které nahrála s Chamber Orchestra of Europe a Yannickem Nézet-Séguinem, vyhrálo cenu Opus Klassik Award a bylo zařazeno do užšího výběru Gramophone Awards 2018. Z dřívějších CD zmiňme Čajkovského a Sibeliovy houslové koncerty, které nahrála se Staatskapelle Berlin a Danielem Barenboimem, Brahmsův houslový koncert se Staatskapelle Dresden a Christianem Thielemannem a Šostakovičův Koncert pro housle a orchestr č. 1, jenž natočila se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu pod taktovkou Esa-Pekky Salonena.

Na DVD vydala záznamy živých vystoupení s Berlínskými filharmoniky a Yannickem Nézet-Séguinem (Bartókův Koncert pro housle a orchestr č. 1) a se Saskou Staatskapelle Dresden, Gautierem Capuçonem a Christianem Thielemannem (Brahmsův Koncert pro housle, violoncello a orchestr).

Lisa Batiashvili získala řadu cen: MIDEM Classical Award, Choc de lʼannée, Premio Internazionale „Accademia Musicale Chigiana“, cenu Leonarda Bernsteina na Šlesvicko-holštýnském festivalu a bonnské ocenění Beethoven-Ring, byla jmenována časopisem Musical America „Instrumentalistkou roku 2015“, nominována na „Umělce roku 2017“ časopisu Gramophone a získala čestný doktorát Sibeliovy akademie v Helsinkách.

Lisa Batiashvili žije v Mnichově a hraje na nástroj italského houslaře Giuseppa Guarnieriho „del Gesù“ z roku 1739, velkoryse zapůjčený soukromým sběratelem.

Další informace naleznete na stránkách http://lisabatiashvili.com/.

Gautier Capuçon  violoncello
Gautier Capuçon

Jméno Gautier Capuçon je skutečným synonymem pro violoncello v jednadvacátém století. Vystupuje po celém světě s těmi nejlepšími dirigenty a instrumentalisty, a navíc je i zakladatelem a hybatelem „Classe d’Excellence de Violoncelle“ při nadaci Louise Vuittona v Paříži. Jako držitel mnoha ocenění je žádán pro svůj expresivní hudební styl, živelnou virtuozitu a pro lahodný zvuk svého violoncella “L’Ambassadeur”, které roku 1701 vyrobil italský nástrojař Matteo Goffriller. 

V touze prozkoumat a rozšířit violoncellový repertoár provádí Capuçon každoročně širokou paletu hudebních děl, včetně uvádění nově objednaných skladeb. K jeho nejnovějším projektům patří světová premiéra violoncellového koncertu „Léto“ Michela Tabachnika a spolupráce s Danny Elfmanem a Thierry Escaichem.

V sezoně 2019/2020 vystoupí mimo jiné s Losangeleskou filharmonií a Philippem Jordanem, s Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem, Rotterdamskou filharmonií a Valerijem Gergijevem, dále se St. Louiským symfonickým orchestrem a Stéphanem Denèvem, Singapurským symfonickým orchestrem a Gianandreou Nosedou a s frankfurtským hr-Sinfonieorchesterem vedeným Alainem Altinoglu. Na turné po Evropě a Spojených státech amerických vyrazí s Orchestrem lipského Gewandhausu a Andrisem Nelsonsem a se Sanfranciskou filharmonií a Michaelem Tilsonsem Thomasem. Je také rezidenčním umělcem festivalu LuganoMusica.

Spoluhráčku pro komorní hru nalezl pro tuto sezonu zejména v Yuje Wang – navštíví spolu například Labskou filharmonii v Hamburku, vídeňský Konzerthaus, londýnský Barbican a pařížskou Filharmonii, zahraje si ale i s dalšími slavnými instrumentalisty, jako jsou Renaud Capuçon, Frank Braley, Jérôme Ducros a Leonidas Kavakos. Partnery při jeho recitálech mu pravidelně bývají klavíristé Nicholas Angelich, Martha Argerich, Daniel Barenboim, Jean-Yves Thibaudet, houslistka Lisa Batiashvili a smyčcová kvarteta Artemis a Ébène.

Gautier Capuçon nahrává exkluzivně pro label Erato (Warner Classics), získal mnoho ocenění a jeho diskografie je velmi rozsáhlá. Nejnovější album obsahující Chopinovy a Franckovy sonáty natočil živě s Yujou Wang během loňského turné. Ze starších nahrávek zmiňme alespoň violoncellové koncerty Dmitrije Šostakoviče (Orchestr Mariinského divadla a Valerij Gergijev), Camilla Saint-Saënse (Filharmonický orchestr Francouzského rozhlasu a Lionel Bringuier), kompletní Beethovenovy sonáty s Frankem Braleyem, Schubertův Smyčcový kvintet s Ébène Quartet, album koncertních přídavků Intuition s Pařížským komorním orchestrem, Douglasem Boydem a Jérômem Ducrosem a konečně živou nahrávku Schumannových děl s Marthou Argerich, Renaudem Capuçonem a Chamber Orchestra of Europe pod taktovkou Bernarda Haitinka.

Na DVD vydal záznamy živých vystoupení s Berlínskými filharmoniky a Gustavem Dudamelem (Haydnův Koncert pro violoncello a orchestr č. 1) a s Lisou Batiashvili, Saskou Staatskapelle Dresden a Christianem Thielemannem (Brahmsův Koncert pro housle, violoncello a orchestr). Ve své rodné Francii jako obecně známá celebrita každý týden moderuje vlastní pořad „Zápisníky Gautiera Capuçona“ na vlnách Radio Classique, objevuje se také na obrazovkách a v online pořadech jako jsou Prodiges, Now Hear This a The Artist Academy.

Gautier Capuçon se narodil v Chambéry a na violoncello začal hrát v pěti letech. Studoval na pařížské konzervatoři u Philippa Mullera a Annie Cochet-Zakine, později ve Vídni u Heinricha Schiffa. Nyní vystupuje s předními světovými orchestry a dirigenty jako jsou Lionel Bringuier, Gustavo Dudamel, Charles Dutoit, Christoph Eschenbach, Andrés Orozco-Estrada a Yannick Nézet-Séguin. Spolupracuje také se soudobými skladateli, například s Lerou Auerbach, Karolem Beffou, Estebanem Benzecrym, Nicolou Campogrande, Qigang Chenem, Bryce Dessnerem, Jérômem Ducrosem, Henry Dutilleuxem, Thierry Escaichem, Philippem Manourym, Brunem Mantovanim, Krzysztofem Pendereckim, Wolfgangem Rihmem a Jörgem Widmannem.

 Další informace naleznete na stránkách https://www.gautiercapucon.com/

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

Ve druhé sezoně působení Semjona Byčkova na pozici šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie vyvrcholil Projekt Čajkovskij, zahájený v roce 2015 ještě před tím, než Byčkov k orchestru nastoupil. U společnosti Decca Classics vyšly Čajkovského symfonie, tři klavírní koncerty, Romeo a Julie, Serenáda pro smyčce a Francesca da Rimini. Kromě toho Byčkov Čajkovského díla provedl v rámci rezidencí v Praze, Tokiu, ve Vídni a Paříži a poprvé společně s orchestrem vystoupil na BBC Proms v Londýně. Mezi vrcholy sezony v Praze patřilo první Byčkovovo provedení Smetanovy Mé vlasti v čele České filharmonie.

V sezoně 2020/2021 se pozornost přesune z Čajkovského na Mahlera, provedení jeho symfonií je naplánováno jak na domácích pódiích, tak v zahraničí. Do středu pozornosti se dostane také nová hudba, Byčkov s Českou filharmonií zahrají světové premiéry děl Bryce Dessnera, Detleva Glanerta a Thomase Larchera, třech ze čtrnácti skladatelů (devět Čechů a pět cizinců), kteří napsali nové skladby na objednávku Semjona Byčkova iniciovanou na začátku jeho působení u orchestru. Po premiérách v Praze Byčkov s Českou filharmonií představí Dessnerovu symfonii a Larcherův klavírní koncert, zkomponovaný pro Kirilla Gersteina, ve Vídni, Paříži, Bruselu, Amsterdamu a Londýně.

Byčkov si získal uznání interpretacemi skladeb kmenového repertoáru, ale úzce spolupracuje i s řadou výjimečných soudobých skladatelů včetně Luciana Beria, Henriho Dutilleuxe a Maurizia Kagela. V posledních letech navázal spolupráci rovněž s Reném Staarem, Thomasem Larcherem, Richardem Dubugnonem, Detlevem Glanertem a Julianem Andersonem. Premiéry jejich skladeb provedl v čele Vídeňské filharmonie, Newyorské filharmonie, Královského orchestru Concertgebow a Symfonického orchestru BBC v rámci BBC Proms.

Tak jako Česká filharmonie, i Semjon Byčkov je pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.

Když se Semjon Byčkov roce 1989 do Petrohradu vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie, měl už za sebou úspěchy v USA, kde zastával funkci hudebního ředitele Grand Rapids Symphony Orchestra a orchestru Buffalo Philharmonic. Jeho mezinárodní kariéra začala ve Francii vystoupeními v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence. Poté, co na záskok dostal možnost dirigovat Newyorskou filharmonii, Berlínskou filharmonii a Královský orchestr Concertgebouw, začala jeho hvězda strmě stoupat. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkov má široký koncertní i operní repertoár. Diriguje na všech celosvětově významných operních scénách – v La Scale, Opéra National de Paris, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova, všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussův Růžový kavalír a Daphne, Wagnerův Lohengrin a Musorgského Chovanština. V Londýně Byčkov debutoval novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussových Žen beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Nedávno na festivalu v rakouském Bayreuthu řídil Wagnerova Parsifala a ve Vídeňské státní opeře Straussovu Elektru.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii kromě pravidelného vystupování s Londýnským symfonickým orchestrem zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňské filharmonie, Berlínské filharmonie, lipského Gewandhausorchestru, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, orchestry Chicago Symphony a Los Angeles Symphony, Philadelphia Orchestra a Cleveland Orchestra. Kromě celé řady koncertů a nahrávání s Českou filharmonií má Byčkov v této sezoně v plánu koncerty s Královským orchestrem Concertgebouw, Mnichovskou a Berlínskou filharmonií, lipským Gewandhausorchestrem a s Accademií Nazionale di Santa Cecilia.

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií, skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií se stala v témž časopise Nahrávkou měsíce. Program Building a Library stanice BBC Radio 3 vybral jeho nahrávku Symfonie d moll Césara Francka jako doporučený titul. V roce 2015 získal Semjon Byčkov v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Skladby

Johannes Brahms — Koncert pro housle, violoncello a orchestr a moll op. 102

Johannes Brahms byl ve své době považován za zcela nemoderního skladatele. Ač žil a tvořil v éře vrcholného romantismu, a dokonce byl velmi ovlivněn Robertem Schumannem, tedy romantikem par exelence, brzy zjistil, že tento kompoziční sloh mu příliš nevyhovuje. Rád se nechával inspirovat hudební minulostí, zejména mistry období pozdního baroka a klasicismu. Psal pouze absolutní hudbu a k programním skladbám, které jsou pro romantismus více než typické, svou pozornost nikdy neobrátil. Zajímavé je, že Brahmse také vůbec nepřitahovala opera, o jejíž kompozici se nikdy ani nepokusil. Stejně jako velcí skladatelé předchozích slohových období, byl i Brahms mistrem čisté a přehledné formy. Nelze však mít představu, že byl tento významný skladatel nějakým zpátečníkem nebo hudebním opozdilcem, jak jej nazývali jeho odpůrci zejména z řad přívrženců novoněmecké hudební školy. Jeho tvorba je od skladeb předchozích období jasně rozlišitelná. Brahms klasické formy aktualizoval a nebál se používat novátorské harmonické postupy.

Je autorem čtyř symfonií, tří smyčcových kvartetů a dalších skladeb komorní hudby. Početná je i jeho vokální tvorba – psal písně a sbory. Pozoruhodné je jeho protestantské Německé rekviem (Ein deutsches Requiem), jež bylo inspirováno smrtí skladatelovy matky a jehož text si Brahms sestavil z Lutherova překladu Bible. Napsal také čtyři instrumentální koncerty: dva klavírní, jeden houslový a Koncert pro housle, violoncello a orchestr a moll, op. 102, jež je rovněž znám pod názvem Dvojkoncert. V posledně jmenované skladbě nejde o žádný Brahmsův formální návrat k baroknímu concertu grossu; oba sólové nástroje zde mají samostatně vedené party a udržují dialog jak mezi sebou, tak i s orchestrem a někdy si souhlasně zanotují v unisonu. Jde vlastně o první použití kombinace houslí s violoncellem jako sólových nástrojů v instrumentálním koncertu. Z hlediska formy nám toto dílo může připomínat Mozartovu Koncertantní sinfonii pro housle a violu nebo Beethovenův Trojkoncert předepsaný pro klavír, housle a violoncello s doprovodem orchestru.

Brahmsův Dvojkoncert vznikl o prázdninách roku 1887. Hned na začátku skladby nacházíme dvě sólové kadence – po krátké introdukci exponuje violoncello první téma; následující hudební myšlenku úvodní sonátově vystavené věty začne vyslovovat orchestr a druhý sólový nástroj ji dopoví. Poklidné tempo druhé části dopřeje sólistům odpočinku před rychlým finále, kde se oba jejich nástroje takřka nezastaví, když v rychlých notových hodnotách přednášejí vášnivé imitační dialogy. Koncert pro housle, violoncello a orchestr měl svou světovou premiéru 18. října 1887 v Kolíně nad Rýnem, kdy se sólových partů ujali uznávaní virtuosové své doby – houslista Joseph Joachim a violoncellista Robert Hausmann, jimž byla tato Brahmsova poslední orchestrální skladba od počátku určena.

Dmitrij Šostakovič — Symfonie č. 5 d moll op. 47

Velikán sovětské hudby Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič zdědil hudební nadání po svých rodičích. První díla skládal již v devíti letech. V roce 1923 absolvoval hru na klavír na petrohradské konzervatoři a za dva roky úspěšně ukončil studium i ve třídě kompozice. Absolvoval svou První symfonií f moll. Uvedení tohoto díla leningradskou filharmonií (město se mezitím přejmenovalo) v roce 1926 zaznamenalo v odborných kruzích značný ohlas a dvacetiletý Šostakovič, který se dosud živil jako klavírista v kině, se stal doslova přes noc uznávaným skladatelem. Brzy přejal kompoziční postupy západoevropské moderny, které jsou patrné zejména v klavírních 24 preludiích a fugách, ve Čtvrté symfonii c moll, baletech Zlatý věk, Šroub či operách Nos nebo Lady Macbeth mcenského újezdu. Právě moskevská premiéra Lady Macbeth v roce 1936 znamenala zvrat v jeho tvorbě. Na prvním uvedení byl přítomen i Josif Vissarionovič Stalin, který poté nechal v deníku Pravda pod názvem Chaos místo hudby otisknout první kulturně-politický výpad proti skladateli. Další represi zaznamenal Šostakovič v roce 1948 po zveřejnění nechvalně známé kulturní doktríny Andreje Ždanova a následných čistkách proti sovětským skladatelům. Šostakovič pak z vnějších i vnitřních podnětů komponoval „k uspokojení potřeb sovětského lidu“ také vlastenecky laděná díla, za která byl tehdejší administrativou naopak vyzdvihován, chválen a vyznamenáván. K jeho angažovaným skladbám patří např. Sedmá symfonie C dur „Leningradská“, jež reaguje na blokádu Leningradu v roce 1941, kantáta Báseň o vlasti (1947), nebo oratorium Píseň o lesích (1949), které oslavuje koncepci soudobé politiky lesního hospodářství. Napsal celkem patnáct symfonií, stejný počet smyčcových kvartetů, šest instrumentálních koncertů a řadu dalších skladeb. Specifickou složku jeho tvorby představuje scénická hudba pro velké množství sovětských filmů.

V roce 1937 vrcholilo v Sovětském svazu období zvané „velký teror“, jež bylo nastoleno o tři roky dříve. Strach a nejistota tehdy dopadly na všechny vrstvy sovětské společnosti. Paranoidní Josif Stalin se totiž rozhodl, že zlikviduje všechny reálné i domnělé nepřátele politického režimu. Zatýkání, posílání do GULAGů, masové popravy a mizení lidí beze stopy byly na denním pořádku, a dokonce ani vrcholní exponenti režimu si nemohli být jisti, zda dalšími obětmi těchto zvěrstev nebudou právě oni. Dmitrij Šostakovič sice právě dostal oficiální nabídku učitelského místa na leningradské konzervatoři, byl však ještě právem vystrašen loňskou zničující kritikou svého posledního operního díla. Bál se také veřejně uvést avantgardně laděnou Čtvrtou symfonii, která svým zcela moderním, až experimentálním vyzněním rozhodně neodpovídala estetickým ideám socialistického realismu, jež se stal v Sovětském svazu povinným uměleckým směrem. Místo toho přistoupil ke kompozici Páté symfonie d moll, op. 47. Oproti svému předchozímu symfonickému dílu zvolil tradičnější a srozumitelnější hudební jazyk. Rozhodně se však neuchýlil k banalitám a vytvořil neobyčejně působivou skladbu velmi závažného a hlubokého obsahu. Šostakovičovy obavy z přijetí Páté symfonie se ukázaly jako bezpředmětné. Premiéra díla se konala 21. listopadu 1937 v rámci oslav dvaceti let od Velké říjnové socialistické revoluce. Leningradskou filharmonii řídil skladatelův důvěrný přítel Jevgenij Mravinskij, dílo zaznamenalo neobyčejně kladný ohlas u veřejnosti i stranické kritiky a bylo dáváno za vzor sovětského symfonismu. Další výpady režimu vůči Šostakovičovi tak o sobě daly vědět až v následujícím desetiletí.

Tak copak vás zajímá?
Zavřít