Ikona českého dirigování dvacátého století. Jméno, které má dodnes jasný zvuk po celém světě, od země vycházejícího slunce až po Spojené Státy. Muž, který stál za vznikem Pražské komorní filharmonie a pod jehož taktovkou zněly skladby českých skladatelů v Carnegie Hall nebo v Berliner Philharmonie.
„Jedině v pohádkách je taktovka magická, schopná něčeho nadlidského. Ve skutečnosti do ní předává magičnost jedině člověk, který předem ví, co od hudby chce, a toto své chtění dokáže tlumočit hráčům.“
- Jiří Bělohlávek
Jiří se narodil 24. února roku 1946 v Praze. Dalo by se říct, že to byl zároveň i den počátku jeho zájmu o hudbu. Už v prvních letech života se totiž v malém chlapci začal vyvíjet jeho hudební talent a jakmile to bylo možné, začal se věnovat vlastnímu muzicírování.
V pouhých čtyřech letech ho jeho otec začal vyučovat hře na klavír a zároveň byl zapsán do Kühnova dětského sboru, se kterým se mnohdy dostal i na prkna Národního divadla v rámci operních představení. Už v těchto chvílích měl malý Jiří jasno v tom, že dirigentský stupínek je tím nejdůležitějším místem v celém divadelním sále a že právě tam by jednou i on sám chtěl stát a dávat finální podobu operním dílům.
Sbormistr Jan Kühn měl na Bělohlávka velký vliv už v prvních letech jeho hudebního působení. Když bylo Jiřímu dvanáct let, překvapil ho Kühn po cestě ze sborové zkoušky, když najednou řekl: “ty budeš hrát na cello.” Hned na další zkoušce na Jiřího čekal připravený hudební nástroj a s ním i zjištění, že má domluvené soukromé lekce u jednoho z nejvýznamnějších violoncellistů té doby, Karla Pravoslava Sádla.
Hned po ukončení povinné školní docházky nastoupil nadšený mladičký hudebník na Pražskou konzervatoř na obor violoncello. Jeho talent se skutečně nezapřel. Už rok po začátku studia se totiž Jiřího jméno poprvé objevilo v tisku, když Mladá fronta vydala článek Odvážní začátečníci: Orchestr mladých pojednávající o studentském orchestru, který Bělohlávek dirigoval.
Bylo to ve třetím ročníku, kdy si Jiří dirigování definitivně zvolil za svůj druhý obor. Už od prvních chvil tušil, že jeho cesta povede spíš tudy, a tak cello začal vnímat spíš jako vhodný předstupeň své dirigentské kariéry.
neboť frázování, smyky jsou kardinální otázkou symfonické hry. Snažím se studovat partituru také očima hráče a pokud možno každý hlas smyčců si přehrávám na violoncello.
Jiří Bělohlávek
v rozhovoru pro Hudební rozhledy
Mezi Bělohlávkovými spolužáky a umělci se říkávalo, že si Jiří cestu dirigování nezvolil tak docela dobrovolně, ale kvůli zranění z hokeje, které mu znemožnilo pokračovat ve hře na cello. Sám Jiří po mnoha letech potvrdil, že zraněná ruka ho při hře skutečně neposlouchala a zabraňovala mu dostatečně dlouho cvičit, zároveň ale vyvrátil domněnku o tom, že by dirigování byla z nouze ctnost. Bez ohledu na zranění byl prý pevně rozhodnutý stát se spíš dirigentem než cellistou.
Jiří Bělohlávek absolvoval konzervatoř v roce 1966. Obor dirigování zakončil řízením svého prvního koncertu ve Dvořákově síni, kde později provedl takřka 400 dalších koncertů.
Po absolutoriu na konzervatoři pokračoval Bělohlávek na HAMU, kde se dostal pod vedení Aloise Klímy, Roberta Brocka, Josefa Veselky a Václava Neumanna.
V roce 1968 navštívil Československo rumunský dirigent Sergiu Celibidache, který zde dirigoval Českou filharmonii a také pořádal mistrovský kurz na katedře dirigování na HAMU. Jiří Bělohlávek se kurzu zúčastnil a jeho talent rumunského dirigenta natolik uchvátil, že Jiřího pozval na obdobný kurz do Stockhlomu. Bělohlávek pozvání s nadšením přijal a nakonec pod Celibidachovým vedením absolvoval ještě jeden kurz v Praze v únoru v roce 1969.
Bělohlávkův velký studijní posun byl ale ještě v roce 1968 přerušen nucenou vojenskou službou, kvůli které musel dočasně opustit svou alma mater. Naštěstí mu ale bylo umožněno se hudbě věnovat i v rámci vojny, kde se uplatnil v Armádním uměleckém souboru Víta Nejdelého.
I když měla vojenská služba rozhodně i své stinné stránky, znamenala nakonec pro Bělohlávka další cennou dirigentskou zkušenost a rozšíření repertoáru.
Tvrdá práce začala mladému dirigentovi rychle přinášet své ovoce. V roce 1969 byl spolu s houslistou Václavem Hudečkem vybrán jakožto nejslibnější hudební talent ke koncertu Mezinárodní tribuny mladých umělců.
Neuplynul ani rok a Jiří Bělohlávek zvítězil v celostátní dirigentské soutěži a v roce 1971 se pak umístil na pátém místě ve finále soutěže samotného Herberta von Karajana v Berlíně. Svou účast tu plánoval už o dva roky dříve, ale večer před odjezdem mu byl v rámci normalizačních tendencí zabaven pas.
Poslední ze zmíněných soutěží přinesla Bělohlávkovi mnohé lákavé nabídky. Otevřela se mu například možnost stát se Karajanovým asistentem a o jeho dirigentské schopnosti se zajímala i Izraelská filharmonie. Nakročeno měl Jiří skvěle, do cesty se mu ale opět postavil komunistický režim. Ten veškeré slibné spolupráce znemožnil a Bělohlávkovi dal jasně najevo, že se má zajímat pouze o domácí tělesa.
Bělohlávek zaznamenával vývoj i ve svém osobním životě. V roce 1971 se oženil s Annou Fejérovou, klavíristkou, se kterou se potkal už na konzervatoři.
moc se nám ta filmová svatba líbila a u sklenky Chianti pak Jiří pronesl: ‚Co kdybychom se vzali? Zajisti na úřadech nejbližší termín a já ti přivezu z koleje ty bílé šaty…‘ A hotovo.
Anna Fejérová
Vlasta 1996
V roce 1972 Jiří Bělohlávek s velkým úspěchem absolvoval hudební fakultu AMU a ještě téhož roku se stal dirigentem Státní filharmonie Brno.
Neuběhl ani rok od chvíle, kdy Bělohlávek v Brně začal, a už se souborem vyjel do USA, kde v sedmnácti městech a dvanácti státech odehráli úctyhodných osmnáct vystoupení. První a poslední z nich dokonce proběhly v legendární Carnegie Hall, kam se později Bělohlávek ještě několikrát s velkou slávou vrátil.
Se Státní filharmonií Brno absolvoval Bělohlávek ještě i několik dalších zájezdů do Velké Británie, Německa nebo Rakouska. Sám se pak podíval i do Japonska, kde hostoval u Japan Philharmonic Orchestra v Tokiu.
I Bělohlávkův osobní život zaznamenal v tomto období velkou událost, kterou bylo narození dcery Zuzany.
Bělohlávek stále působil v Brně, zároveň byl ale v září roku 1977 zvolen uměleckým šéfem FOK. Jako druhého dirigenta si tehdy po svůj bok vzal Vladimíra Válka.
Bělohlávek se své role v FOK ujal s nebývalou vervou a uznání na sebe nenechalo dlouho čekat. Mezi lety 1978 a 1980 absolvoval s orchestrem hned osm zahraničních zájezdů a renomé FOK se začalo rychle podobat tomu, kterému se těšila Česká Filharmonie. Právě u té se na základě svého renomé stal v roce 1981 stálým dirigentem.
Kromě stálého angažmá Bělohlávek často a s oblibou hostoval u orchestrů z celého světa. Těchto příležitostí využíval k tomu, aby v zahraničí představil hudbu významných českých skladatelů. V roce 1979 například odřídil v Berlínské Komické opeře Smetanovo Tajemství. O tři roky později v Kanadě spolu s Torontským symfonickým orchestrem uvedl skladby Antonína Dvořáka, jehož hudbu v témž roce nastudoval ještě s Prezidentským orchestrem v Ankaře, který seznámil i s Bedřichem Smetanou.
Mezi četnými výjezdy do zahraničí se děly změny i u Bělohlávků doma – v roce 1981 se manželům narodila druhá dcera Marie. Kvůli Jiřího nabitému profesnímu programu byla jeho manželka Anna na řízení domácnosti často sama. Svůj úděl ale přijímala s obrovským pochopením a manžela po celý život podporovala a díky svému hudebnímu vzdělání mu byla i schopnou rádkyní a upřímnou kritičkou.
která známým vypráví ‚…to když jsme vloni dirigovali v New Yorku…‘ Nuže, my dva spolu nedirigujeme, mé místo v jeho životě je jinde. Snažím se ale podle možností být přítomna na koncertech, představeních, eventuálně i zkouškách, protože je pro mne důležité sledovat jeho práci. Strašně ráda si s ním povídám o svých zážitcích z divadla, filmu nebo četby, ale vůbec nejraději prožívám něco krásného společně s ním.
Anna Fejérová
Vlasta 1996
Stejně jako s brněnskou filharmonií v roce 1973, i s FOK se Bělohlávek vypravil do Ameriky. Tentokrát ve Státech absolvoval dokonce 29 koncertů, při nichž se podíval nejen znovu do Carnegie Hall, ale i do Kennedyho centra ve Washingtonu nebo do Grand Opery v Maconu.
Kritika na zájezd reagovala velmi pozitivně, a tak si americká agentura u FOK objednala hned další zájezd na rok 1985.
Úspěch třetí návštěvy Spojených států byl tak velký, že Newyorská filharmonie Jiřího Bělohlávka požádala o řízení pěti koncertů. Tím Bělohlávek vkročil do šlépějí Zdeňka Košlera a Václava Neumanna, kterým se také v minulosti poštěstilo tohle výjimečné těleso řídit.
O rok později vycestoval Bělohlávek s FOK ještě do Japonska, kde se opět setkal s velmi pozitivní reakcí, obzvlášť na mezinárodním festivalu v Ósace, kterým soubor svůj zájezd uzavřel. Zemi vycházejícího slunce pak Bělohlávek ještě mnohokrát navštívil i sám, aby hostoval místním orchestrům, které seznamoval s tvorbou českých hudebních velikánů jakými jsou Janáček nebo Martinů.
Leoš Janáček
Skladatel
Bohuslav Martinů
Skladatel
Rok 1984 byl rokem české hudby, která byla ve velkém uváděna nejen na našem území, ale po celém světě. Jeden z festivalů, který se na naši hudbu toho roku zaměřil, byl hudební festival v Luzernu, kde zazněla, mimo jiné, díla Michny, Zelenky, Smetany, Dvořáka, Janáčka nebo Petra Ebena. Na programu úvodního koncertu byl Martinů, jehož skladby měl odřídit Rafael Kubelík. Ten ale na poslední chvíli onemocněl a orchestr zoufale hledal náhradu. Jiří Bělohlávek tehdy přispěchal na pomoc a za kolegu pohotově zaskočil, byť měl na nastudování náročného programu jen velmi málo času. I přesto měl koncert velký úspěch, který svědčí o Bělohlákově obrovském talentu.
Rok 1986 s sebou přinesl Bělohlávkovo jubileum - čtyřicáté narozeniny. Jedním z největších darů pro něj byl titul Zasloužilého umělce, který mu v květnu toho roku udělila vláda.
V této souvislosti se hodí podotknout, že si Bělohlávek tento úspěch vysloužil čistě svou tvrdou prací a talentem, aniž by se podřizoval režimu víc, než bylo nezbytně nutné. Nikdy se nestal členem komunistické strany a jediné ústupky, ke kterým byl svolný, byly občasné interpretace angažovaných skladeb sovětských autorů. I ty ale vždy důsledně vyvažoval kvalitní hudbou českých i světových autorů.
Na základě dvacetileté spolupráce se 1.10.1990 stal Jiří Bělohlávek šéfdirigentem České filharmonie. Hned na úvod se souborem vyjel na turné po Spojených státech, kde je čekalo 20 koncertů.
Jen o rok později vyjel Bělohlávek s Českou filharmonií do Austrálie, kde se soubor představil teprve podruhé.
Kromě úspěšného turné přinesl rok 1991 Bělohlávkovi i zajímavou spolupráci. Na začátku roku podepsal čtyřletou smlouvu s britským vydavatelstvím Chandos, v jejímž rámci nahrál s Českou filharmonií šestnáct alb s díly Dvořáka, Janáčka, Martinů nebo Bartóka.
Úspěchy, kterých soubor pod Bělohlávkovým vedením soubor dosahoval, byly výsledkem tvrdé práce a pevné ruky šéfdirigenta. Bělohlávkův způsob vedení ale nevyhovoval zdaleka všem členům orchestru. Už v roce 1991 proběhlo první hlasování o změně šéfdirigenta s tím, že novým kandidátem byl německý dirigent Gerd Albrecht.
I přesto, že výsledky hlasování nebyly jednoznačné a bylo třeba ho opakovat, rozhodl se Bělohlávek v roce 1992 ze svého postu odstoupit formou otevřeného dopisu České filharmonii.
Nebyl by to ale Jiří Bělohlávek, aby nedostál svým slibům a závazkům. I po rezignaci tedy odřídil všechny nasmlouvané koncerty a nahrávání a orchestr tak předal Albrechtovi do rukou s čistým štítem.
Snad aby si Bělohlávek spravil chuť po odchodu z České filharmonie, zúčastnil se o prázdninách roku 1992 soustředění nově vznikajícího souboru mladých hráčů na smyčcové nástroje. To, co původně vypadalo jako milý letní odpočinek, se přerodilo v dlouholetou úspěšnou spolupráci, která oběma stranám přinášela mnoho radosti.
bylo na soustředění ve východních Čechách v Machově. To byla skutečně úžasná chvíle, protože tam se sešla skupina mladých lidí, osmnáctiletých, dvacetiletých. A všichni planuli touhou utvořit ansámbl a hrát společně. (…) …užívali jsme všechny radosti letního života plus k tomu jsme vždycky dopoledne měli jednu zkoušku, kterou jsem s nimi vedl a kde jsme se navzájem poznávali. A oni získávali postupně první zkušenosti komorní hry. A rodilo se velké přátelství a rodilo se podhoubí, z něhož později Pražská komorní filharmonie vznikla.
Jiří Bělohlávek
O počátcích spolupráce s PKF, 2014
Pražská komorní filharmonie definitivně vznikla 1. července roku 1994 pod hlavičkou Uměleckého studia Ministerstva obrany ČR. Bělohlávek sice dlouho spolupráci s armádou odmítal, nakonec ho ale zlákala možnost pracovat se skupinou nadšených hudebníků. Krom toho Ministerstvo obrany přišlo i s velmi velkorysou nabídkou plného financování souboru po dobu minimálně pěti let. Tento luxus pro Bělohlávka znamenal, že mohl podle vlastních slov "v klidu, s rozvahou a soustavně vytvářet nové umělecké těleso ve svobodném tvůrčím prostoru a bez jakéhokoli tlaku zvenčí či zevnitř."
Prací s PKF se mohl Bělohlávek skutečně realizovat. Oproti předchozím zkušenostem pracoval se souborem, který byl plný elánu a chuti do tvrdé práce. Hráči navíc byli otevřeni novým způsobům práce a nebyli zatížen rutinními návyky jako jejich starší kolegové. V praxi to znamenalo, že zkoušky PKF byly často dělené a brzy se stalo samozřejmostí, že každý hráč zná nejen svůj part, ale orientuje se v celé partituře.
Zápal, se kterým PKF začala, se promítl i do prvního koncertu při příležitosti slavnostního otevření zrekonstruovaného Žofína. Večer měl velký úspěch, který předznamenal i další vývoj. Už 28. října téhož roku nahradila PKF Českou filharmonii na slavnostním koncertě ve Vladislavském sále a v dalších měsících se soubor začal ukazovat po celé Republice.
V prvním roce svojí existence vydala PKF neuvěřitelných pět CD a v roce 1995 obdržela za koncert v Litoměřicích ocenění Classic '94 v kategorii Událost roku.
Prvotní nadšení ale brzy začal kazit nepříjemný střet s realitou. I přes původní příslib pětiletého financování souboru se v kuloárech začalo mluvit o zrušení orchestru. Vládě, veřejnosti ani konkurenčním souborům se totiž nelíbilo, že PKF funguje z peněz daňových poplatníků a na přetřes přišly i výše platů jednotlivých umělců.
Přestože ke zrušení PKF nakonec nedošlo, bylo rozhodnuto, že ke 30. září 1995 se ukončí smluvní vztah PKF s armádou a soubor si tak bude muset najít vlastní financování.
Hledání finančních zdrojů nebylo jednoduché. Velkou část nákladů začal pokrývat dokonce sám Jiří Bělohlávek. Bývalý ředitel PKF, Ilja Šmíd, vzpomíná: "asi málokdo ví, že on [Bělohlávek] vlastně vůbec žádnou výplatu nebral. Tedy on bral výplatu – ne příliš vysokou – ale všechny peníze dával do Nadace Pražské komorní filharmonie, kterou založil a kterou štědře dotoval."
Orchestr se ale nenechal existenční nejistotou nijak rozladit. Postupně se dařilo najít sponzory a hlavně s přibývajícími koncerty získat soběstačnost. PKF se začala objevovat na Pražském jaru a v říjnu 1996 dokonce vyrazili poprvé do Japonska, kde se představili předehrami Mozartových oper, Dvořákovou Českou suitou a 2. serenádou Bohuslava Martinů.
Dveře zahraničí byly orchestru otevřeny, a tak brzy následovala turné po blízkém východě, Švýcarsku i Severní Americe. S PKF často vystupovaly i velké pěvecké osobnosti jako Magdalena Kožená, Dagmar Pecková nebo Eva Urbanová. V roce 2005 dokonce došlo ke spolupráci se samotným Pavarottim, se kterým se PKF představila v tehdejší pražské Sazka Aréně.
S PKF Bělohlávek vstoupil i do nového tisíciletí a to s nemalou slávou. Na Nový rok 2001 odřídil koncert, kde Pražská komorní filharmonie provedla symfonické skladby současných skladatelů. V říjnu 2001 pak Jiří Bělohlávek obdržel z rukou prezidenta Václava Havla Medaili za zásluhy 1. stupně.
Rok 2004 byl pro PKF zvlášť významný. Krom 34 dalších zahraničních koncertů se totiž poprvé zúčastnili BBC Proms v Royal Albert Hall, kde představili velká jména české hudby jakými jsou Mysliveček, Vejvanovský, Martinů a Novák. Koncert doplnili dvěma Mozartovými áriemi, které s PKF zazpívala Magdalena Kožená.
Recenze na tento významný koncert dokazovaly, že pod Bělohlávkovým vedením dosáhl soubor skutečně špičkové úrovně:
s úrovní, jaké se v Londýně vyrovná jen málokterý komorní orchestr. Pozoruhodný byl zejména vysoký stupeň ansámblového cítění a technické zralosti tohoto mladého orchestru, výborně se orientujícího i ve velice nevděčné akustice RAH (Royal Albert Hall): i nejmenší detaily byly zahrány s naprostou přesností a křišťálovou čistotou, která vyvedla z míry i známé skeptické anglické kritiky.
Vanda Procházka
Harmonie, 2004
Končit se má, takříkajíc, v nejlepším. I proto došel Jiří Bělohlávek k rozhodnutí, že po deseti letech je na čase předat pomyslné žezlo PKF dalšímu dirigentovi. Kandidáti byli dva: Jakub Hrůša a Švýcar, Kaspar Zehnder. Zvítězila nakonec druhá varianta s tím, že Jakub Hrůša se stal šéfem PKF v roce 2008. Jiří Bělohlávek se upozadil, zůstal ale přítomný jako čestný dirigent a zakladatel souboru.
V lázních se setkal se svou velkou múzou, Kamilou Urválkovou, na kterou i po letech vzpomínal jako na jednu „z nejkrásnějších paní“.
Ona a její životní příběh, který mu při společných vycházkách vyprávěla, ho inspirovali k napsání opery Osud. Ta byla ovšem jako jediná z jeho oper provedena až po autorově smrti, přestože ji Vinohradské divadlo přijalo k nastudování už v roce 1907.
Nepřekonatelnou překážkou se ukázala být nejen zmatenost libreta, které Janáček napsal ve spolupráci s básnířkou Fedorou Bartošovou, ale i obtížnost pěveckých partů.
Zpěváci Vinohradského divadla dokonce sepsali petici, ve které odmítli v opeře účinkovat, aby si nezničili hlasivky. Přestože v roce 1958 se Osud nakonec svojí premiéry dočkal, je dosud uváděn jen velmi zřídka.
Lázně Luhačovice nepřinesly Janáčkovi jen múzu Kamilu, ale staly se pro něj i místem životně důležitého setkání s předsedou brněnského Klubu přátel umění MUDr. Františkem Veselým. Ten se totiž rozhodl prosadit, aby Národní divadlo v Praze přehodnotilo své odmítnutí a uvedlo Její pastorkyňu.
Za úspěch premiéry se tehdejšímu řediteli divadla údajně dokonce zaručil vlastním majetkem. Jako revanš z Janáčkovy strany pak předpokládal, že jeho manželka, operní pěvkyně Marie Calma, dostane v opeře roli.
Janáček byl nadšený a v zájmu úspěchu celého podniku přistoupil i na poměrně zásadní úpravy díla, které požadoval dirigent Karel Kovařovic.
Když ale došlo na výběr obsazení, Marii Calma odmítl s tím, že její hlasový fond není dostatečný pro žádnou z rolí. Ikonickou roli Kostelničky pak připsal Gabriele Horvátové, se kterou měl v té době velmi intenzivní milostný vztah.
Už tak nalomené přátelství s doktorem Veselým pak Janáček definitivně ukončil tím, že na vysněnou pražskou premiéru, která proběhla 26.5.1916, MUDr. Veselého s manželkou ani nepozval.
Její pastorkyňa každopádně Pražany uchvátila a Janáčka zapsala do povědomí hudební společnosti jako originálního skladatele, který má potenciál dobýt svět.
Skladatelova talentu si všiml i Max Brod, který Její pastorkyni přeložil do němčiny a předložil ji na ředitelství vídeňské Dvorní opery. Ta ji provedla v roce 1918 a o pouhých šest let později si získala i obecenstvo v New Yorku.
Dveře úspěchu byly konečně Janáčkovi otevřené dokořán. Nedlouho po pražské premiéře Její pastorkyně dokončil další ze svých životních děl, orchestrální rapsodii Taras Bulba, která je dodnes zajímavá i pro ty nejlepší interprety včetně Sira Charlese Mackerasse, který ji dirigoval v pražském Rudolfinu roku 1996.
Přestože byl Janáček známý už po celém světě, Brno si v jeho srdci dál drželo pevné místo. Skladatelovým velkým cílem bylo pozvednout uměleckou úroveň města, k čemuž by výrazně pomohlo založení vysoké hudební školy.
Ač k tomuto kroku za Janáčkova života nedošlo, zasadil se alespoň o založení brněnské hudební konzervatoře.
Skladatel by byl určitě nadšený, kdyby se byl dožil otevření hudebních oborů na Janáčkově akademii múzických umění (JAMU) v roce 1947.
Pouhé dva roky po premiéře Tarase Bulby se dočkala premiéry další z Janáčkových oper, Výlety páně Broučkovy. I tentokrát se skladatel držel prozaického libreta a jako námět si zvolil dvě povídky Svatopluka Čecha z roku 1888.
Poslední desetiletí Janáčkova života bylo hudebně nejplodnější. Z tohoto období pochází jeho nejznámější a skladatelsky nejvyzrálejší díla.
Jmenovat můžeme například hned čtyři opery, Káťu Kabanovou, která byla poprvé uvedena v roce 1921, Lišku Bystroušku, která se dočkala premiéry v roce 1924, Věc Makropulos z roku 1926 a Z mrtvého domu, která byla prvně provedena na prknech Národního divadla v Brně o necelé dva roky později.
Pro první ze zmíněných oper se údajně stala předlohou Janáčkova blízká přítelkyně, Kamila Stösslová. Tu Janáček považoval za jeden z hlavních důvodů svého hudebního úspěchu, jak jí i sám napsal v dopise roku 1928:
sám úspěch mám, prudkost ve skladbách. Odkud to ten člověk bere! Hádanka. Vrtají v ní jako krtci, aby ji rozluštili. Já bych tak rád zakřičel, Tebe vyzdvihl, ukázal: Hle, moje milá, miloučká hádanka života!
Leoš Janáček
Z dopisu Kamile Stösslové (1928)
Je zřejmé, že Kamila byla pro Janáčka skutečně obrovským zdrojem inspirace.
Jak tvrdí hudební publicista Petr Veber, „kdyby nebylo Kamily Stösslové, neměli bychom hudbu, kterou Janáček v závěru života složil.“
Z určitého pohledu je ale Janáčkův obdiv ke Kamile malou záhadou. Kamila totiž sama byla spíš prostou ženou bez většího zájmu o hudbu. Z premiéry Káti Kabanové údajně dokonce utekla po prvním jednání, protože ji opera nezaujala.
I přesto jí Janáček napsal přes 700 dopisů a velmi blízký vztah s ní udržoval celých jedenáct let. Na překážku mu nebylo ani jeho vlastní ani Kamilino manželství a nezalekl se dokonce ani značného věkového rozdílu 37 let.
Janáčkův úspěch byl stvrzen v roce 1925, když mu Masarykova univerzita udělila svůj vůbec první čestný doktorát.
Hned o dva roky později pak byl jmenován členem Pruské akademie věd a sám belgický král Albert mu pod dojmem z opery Její pastorkyňa dokonce udělil Rytířský řád krále Leopolda.
Na základě svého renomé byl Janáček pozván i na osobní návštěvu Anglie, kde se setkal s mnohými osobnostmi kulturního a společenského života, včetně sira Henry Wooda nebo Setona Watsona.
I přes uznání ze zahraničí se Janáček stále vracel fyzicky i v myšlenkách do svého milovaného Brna. Své nejslavnější orchestrální dílo, Sinfoniettu, věnoval právě tomuto městu, které nese jeho výrazný odkaz dodnes.
Kromě Brna byly Janáčkovou srdcovou záležitostí i jeho rodné Hukvaldy.
Poté, co Kamile Stösslové zemřela matka, přijala konečně jeho pozvání do Hukvald, kam přijela se synem Ottou, aby přišla na jiné myšlenky.
Janáček cítil velkou potřebu svou múzu ohromit, a tak ji vzal i s Ottou na výlet na kopec ke Štramberku, kde v roce 1927 odhalili v altánu jeho bustu.
Při výšlapu se ale skladatel uhnal a ulehl se zápalem plic. Přesunul se do sanatoria v Ostravě, zatímco Kamila dala o nešťastných událostech telegramem vědět umělcově manželce Zdence.
Ta sice do Ostravy přijela, s Janáčkem už se ale rozloučit nestihla.
Skladatel zemřel 12.8.1928 během práce na korekturách opisu své opery Z mrtvého domu.
Karel Boleslav Jirák vzpomíná na Janáčka jako na hudebního velikána. Zároveň si ale v dopise příteli vybavil i vzpomínku na poměrně zásadní prohřešek proti etiketě, kterého se skladatel nepokrytě dopouštěl. Janáček údajně při jídle běžně olizoval nůž.
V odpověď na Jirákův dopis se mu přítel na oplátku svěřil s tím, že v jeho společnosti zase Leoš Janáček nezvykle hltal.
