Česká filharmonie • Semjon Byčkov

V sezoně 2023/2024 postavil šéfdirigent a hudební ředitel Semjon Byčkov s českými filharmoniky u příležitosti Roku české hudby 2024 do popředí hudbu Antonína Dvořáka. Se třemi dvořákovskými programy, které nejprve zahrají v Praze, vyjedou Byčkov a orchestr do Jižní Koreje, Japonska, Španělska, Rakouska, Německa, Belgie a Spojených států a také natočí poslední tři symfonie pro vydavatelství Pentatone.

Semjon Byčkov začal působit v čele České filharmonie v roce 2018 koncerty v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu konanými ke 100. výročí nezávislosti Československa. Po vyvrcholení Čajkovského projektu se Byčkov a orchestr začali soustředit na Mahlera. První nahrávky nového mahlerovského cyklu vydal Pentatone v roce 2022, přičemž Symfonii č. 5 označil The Sunday Times titulem Best Classical Album.

Byčkovův repertoár zahrnuje hudbu čtyř století. Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu nedávno udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Od roku 1986 vydal Byčkov řadu nahrávek pro vydavatelství Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra a London Philharmonic. Následná série nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu Kolín nad Rýnem zahrnuje Brahmse, Mahlera, Rachmaninova, Šostakoviče, Strausse, Verdiho, Glanerta a Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1993 s Orchestre de Paris stále získává ocenění, naposledy Gramophone Collection 2021, Wagnerův Lohengrin byl podle BBC Music Magazine nahrávkou roku (2010) a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky byla nahrávkou měsíce BBC Music Magazine (2018).

Stejně jako Česká filharmonie stojí Byčkov jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, ve stejném roce, kdy byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Německý basbarytonista Thomas Quasthoff držel téměř čtyři desetiletí nejvyšší uměleckou laťku na mezinárodních pódiích a svým uměním pohnul srdcem nesčetným posluchačům. Svou pěveckou kariéru ukončil v roce 2012, ale pouto k hudbě a zpěvu nezmizelo. Dodnes vyučuje na Hochschule für Musik Hanns Eisler Berlin, pořádá mistrovské kurzy, účastní se jazzových projektů a na koncertech ho potkáme i v pozici recitátora.

V období své pěvecké kariéry byl Thomas Quasthoff pravidelným hostem předních orchestrů, jako jsou například Berlínští a Vídeňští filharmonikové, a úzce spolupracoval s významnými dirigenty (Claudio Abbado, Daniel Barenboim, Christoph Eschenbach, James Levine, Bernard Haitink, Mariss Jansons, Zubin Mehta, Riccardo Muti, Seiji Ozawa, Sir Simon Rattle, Helmuth Rilling, Christian Thielemann či Franz Welser-Möst). Vzhledem ke svému hlubokému zájmu o písňovou interpretaci založil v roce 2009 mezinárodní pěveckou soutěž “Das Lied”, jejíž další ročník se uskuteční v únoru 2023.

Stále však hledá nové umělecké výzvy, a tak spolu s mezinárodně renomovanými hudebníky, Simonem Oslenderem (klavír), Dieterem Ilgem (kontrabas) a Wolfgangem Haffnerem (bicí) absolvuje turné jazzových koncertů. Pozitivního ohlasu se jim dostalo na prestižních místech, jako jsou Curych, Vídeň, Budapešť, Madrid, Petrohrad, Essen, Düsseldorf, Hamburg, Berlín, Kolín nad Rýnem, Festspielhaus Baden-Baden, Rheingau Festival, Schleswig-Holstein Festival, Edinburgh Festival, Tsinandali Festival a mnoha dalších.

Jeho početné nahrávky získaly mnoho ocenění, tři z nich dokonce cenu Grammy. V roce 2018 mu u Sony Music vyšlo nejnovější jazzové album NiceʼnʼEasy, které obsahuje bohatý výběr jazzových klasik s kapelou NDR Bigband a jeho hudebními partnery Frankem Chastenierem, Dieterem Ilgem a Wolfgangem Haffnerem.

Thomas Quasthoff získal německý řád za zásluhy, European Culture Prize for Music v drážďanském Frauenkirche, zlatou medaili od londýnské Royal Philharmonic Society, hudební cenu Herberta von Karajana (Festspielhaus Baden-Baden) a zlatou medaili londýnské Wigmore Hall. V roce 2009 mu byl udělen prestižní titul Österreichischer Kammersänger.

Snad nejhranější dílo Miloslava Kabeláče Mystérium času bylo dokončeno roku 1957, skladba vznikala téměř současně se skladatelovou třetí a čtvrtou symfonií. Passacaglia, historická variační forma vystavěná na ostinátním basu, není uplatněna doslovně, posloužila jako myšlenkové východisko a ve skladbě má symbolický význam – čas neustále plyne a s ním uplývá v neustálých proměnách náš život. Oblouková forma, v níž je dílo vystavěno, působí jako meditace nad počátkem i zánikem bytí, nad kosmickým děním a nevyzpytatelností jeho věčného řádu. Čas je ve skladbě prvkem, který určuje dynamickou složku, její stupňování téměř z ticha a pozvolné doznívání, ovlivňuje zahušťování orchestrální sazby v stále drobnějších rytmických hodnotách. Skladatel poslal výtisk partitury roku 1961 k sedmdesátinám svému učiteli Karlu Boleslavu Jirákovi do Chicaga a v připojeném dopise se vyznal: „Mysterium času [...] skromně považuji za dílo, na kterém se rovnomocně podílely všechny tvůrčí složky: muzikantské, umělecké i lidské“. Skladba poprvé zazněla 23. října téhož roku v provedení České filharmonie pod taktovkou Karla Ančerla, který je uvedl několikrát i v zahraničí a roku 1964 s Českou filharmonií také natočil.

Melodram Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka pro recitátora a klavír vytvořil Viktor Ullmann mezi 4. červencem (I. díl) a 12. červencem 1944 (II. díl). Autograf nese věnování „K narozeninám mé Elly..., 27. září 1944, Terezín“; Elly (Elisabeth) byla Ullmannova třetí manželka. Koncem téhož měsíce byl Ullmannův melodram v Terezíně proveden, tři týdny nato byl skladatel zavražděn v osvětimské plynové komoře a jeho žena s ním, stejně jako Ullmannův syn z druhého manželství.

Inspirace Rilkeho epickou básní nepřekvapuje. Rainer Maria Rilke (1875–1926) patřil v době mezi válkami mezi nejčtenější a nejčastěji zhudebňované básníky, svým postavením mezi německou a českou kulturou byl přitažlivý pro obě jazykové vrstvy. Tragický příběh korneta Rilka byl ve své době neodmyslitelnou součástí literárních znalostí a téměř kultovní literaturou. Báseň, dějově zasazená do doby tureckých válek a vydaná poprvé roku 1912, je projekcí společnosti výmarské republiky v předvečer první světové války.

Volba žánru melodramu nebyla náhodná. Ullmann se zabýval úvahami o vztahu hudby a slova v moderní hudbě, znal důvěrně Schönbergův „sprechgesang“ a roku 1921 se podílel na nastudování pražské premiéry jeho Gurrelieder, které obsahují recitovaný part. Ullmann dělí kompozici do dvou dílů, jimž předchází prolog bez hudby. U některých částí je přímo předepsáno napojení attacca, jsou předepsány tempové údaje a další interpretační pokyny.

Dochovaný Ullmannův particel a započatá partitura svědčí o zamýšlené orchestrální verzi. Instrumentaci podle tohoto pramene vytvořil roku 1994 Henning Brauel a v Praze bylo v této podobě dílo poprvé uvedeno 27. května 1995 Českou filharmonií za řízení Gerda Albrechta s rakouskou herečkou Erikou Pluhar.

Ke kompozici své první symfonie se Johannes Brahms odhodlával velmi dlouho. Zárodkem byla skladba pro dva klavíry, jejíž materiál však použil pro Klavírní koncert č. 1. Z roku 1862 pocházejí další náčrtky symfonie, záměr však zrál ještě dalších čtrnáct let. Symfonie č. 1 c moll, op. 68, byla poprvé uvedena 4. listopadu 1876 za řízení Felixe Otto Dessoffa v Karlsruhe, po premiéře ještě Brahms provedl korektury, konečná podoba díla vznikla roku 1877. Symfonii otevírá pomalý úvod doprovázený údery tympánů, hlavní téma o tónovém rozsahu jeden a půl oktávy přinášejí smyčce, druhé téma je naopak svěřeno především dechovým nástrojům a třetí téma opět smyčcům. Provedení pracuje především s druhým a třetím tématem, k repríze je připojena stručná koda. Druhá věta je třídílná, v instrumentaci se výrazně uplatňují dřevěné dechové nástroje, a významnou úlohu mají rovněž ve třetí, opět třídílné větě. Finální věta má zcela osobitou dvoudílnou formu. Začíná netypickým pomalým úvodem, v němž se střídá pizzicato smyčců s legatovou hrou. Ve spojovací části più andante zazní melodie v lesním rohu, převezme ji flétna a po ní ostatní nástroje. Teprve pak nastupuje hlavní téma, které připomíná Beethovenovu „Ódu na radost“. Nejen proto, ale také pro beethovenský vzor transformace formy a dramatičnost se symfonii dostalo přízviska „Beethovenova Desátá“.