Martin Smolka
Agnus Dei, pro dva smíšené sbory a cappella
V normalizační šedi osmdesátých let 20. století byly koncerty souboru Agon zjevením. U zrodu tohoto mimořádného souboru, jenž otevřel izolovaným českým posluchačům okno, kterým bylo možno zaslechnout skladby světové avantgardy, stála trojice skladatelů Miroslav Pudlák, Petr Kofroň a Martin Smolka. Posledně jmenovaného si většina českého hudbymilovného publika spojí především s úspěšnou operou Nagano, kterou zkomponoval na objednávku Národního divadla v Praze, a za niž v roce 2004 obdržel cenu Alfréda Radoka. Smolkova hudba však častěji zní v zahraničí, jeho skladby objednávají nejrenomovanější evropské ansámbly a festivaly.
To je i případ Agnus Dei, jež bylo objednáno rozhlasovým sborem ve Stuttgartu, který dílo 14. července 2012 také premiéroval. Agnus Dei pro dva smíšené sbory Martin Smolka pojal jako malé rekviem za svého otce, muzikologa a skladatele Jaroslava Smolku (1933–2011). Inspirační zdroje skladby nejlépe přiblíží sám autor:
„Stálice mého dětství? Bartókův Mikrokosmos. Martinů Písničky na dvě stránky. Tatínek za pianem nás vyučuje vše o hudbě a doprovází náš zpěv. Mohutné prsty nemá úplně hbité, o to víc má vášnivé lásky k nevšedním harmonickým spojům a k vypjatému, majestátnímu opernímu zpěvu. Tato vášeň na chvíli vítězí vždy, když se prozpíváme sešitem Martinů písniček k ‚Dievča umiralo‘. Děti mají pohov a táta pěje, až se chvějí okenní tabulky: ‚... eště zavolalo! Či na druhom svetě, mladěnci, budětě?‘ Vždycky mě překvapovalo, jak je to dievča při umírání rázné a veselé.
Jaroslava Smolku v hudební Praze každý znal. Dějiny hudby na AMU, hudební knihy a slovníky, režie gramonahrávek, kritiky, byl všude, nepřehlédnutelný. Na každém kroku sypal z hlavy letopočty, tóniny, opusová čísla, témata skladeb, souvislosti, historky. Když se před deseti lety odebral na ten ‚druhý svet‘, vrhnul jsem se spontánně do zhudebňování Agnus Dei z Requiem. A z těch dětských stálic mi tam leccos naválo. Z Bartóka těsný kánon, tření sekund a souznění dur i moll. Z Martinů citáty nevšedních harmonických spojů i toho nápěvu o umírání. Mimochodem, ten nápěv je v tzv. podhalanském modu, který má zvýšenou, čili lydickou kvartu, ale zároveň sníženou septimu, dá se říci, že kopíruje 8.–14. tón alikvotní řady a že tedy má vskutku přírodní kořeny‚ Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, dej jim odpočinutí věčné. Světlo věčné ať jim svítí, amen.‘ Slovo ‚věčné‘ je v latinském textu dokonce ve dvou synonymech: ‚aeternam‘ a ‚sempiternam‘.“