Česká filharmonie • Yuja Wang

Klavíristka Yuja Wang je ceněna pro své hudební kvality, charismatičnost, pravdivost emocí a podmanivé vystupování na pódiu. Spolupracovala s nejváženějšími světovými dirigenty, hudebníky a soubory; svou proslulost však nezískala jen díky virtuozitě, ale také svým živelným vystoupením zanechávajícím silný dojem. Jak sdělila deníku The New York Times v proslaveném komentáři: „Pevně věřím, že každý program by měl žít svým vlastním životem a být zpodobněním toho, jak se právě cítím.“ Svou osobitost a charisma v poslední době projevila při Šostakovičově Klavírním koncertu č. 2 v říjnu 2021 na Opening Night Gala v Carnegie Hall, která se tak po 572 dnech znovu otevřela divákům.

Yuja Wang se narodila do hudební rodiny v Pekingu. Po svých klavírních začátcích v Číně získala další školení v Kanadě na Curtisově institutu pod vedením Garyho Graffmana. Mezinárodní průlom v kariéře přišel v roce 2007, kdy s Bostonským symfonickým orchestrem nahradila na sólovém postu Marthu Argerich. O dva roky později uzavřela výhradní smlouvu s Deutsche Grammophon, a zajistila si tak místo mezi předními světovými umělci, po čemž následovalo množství kritikou oceněných koncertů i nahrávek. V roce 2017 jí bylo uděleno americké hudební ocenění „Umělec roku“; v roce 2021 pak získala cenu Opus Klassik za premiérovou nahrávku skladby Johna Adamse Must the Devil Have all the Good Tunes? s Losangeleskou filharmonií pod taktovkou Gustava Dudamela.

Na poli komorní hudby Yuja dlouhodobě spolupracuje s několika předními umělci, zejména s houslistou Leonidem Kavakosem, se kterým natočila kompletní Brahmsovy houslové sonáty a s nímž ji na americkým pódiích uvidíme letošní podzim hned několikrát. V roce 2022 se pak Yuja chystá odstartovat své dlouho očekávané mezinárodní recitálové turné, v jehož průběhu se představí na světově proslulých místech napříč Severní Amerikou, Evropou a Asií a bude tak znovu ohromovat svým talentem, technickými schopnostmi a mimořádným uměním s pestrým programem zahrnujícím Bacha, Beethovena a Schönberga.

Ruská zpěvačka Evelina Dobračeva (dramatický soprán) začala svou uměleckou dráhu studiem akordeonu, dirigování a pedagogiky ve své rodné Syzrani. Po promoci přesídlila do Berlína, kde studovala zpěv na Hochschule für Musik Hannse Eislera pod vedením Normy Sharp, Snežany Neny Brzaković a Júlie Váradyové. V roce 2006 získala německé státní stipendium a získala zvláštní cenu na Würzburg Mozart Competition.

Účinkovala ve věhlasných divadlech, jako jsou Bayerische Staatsoper (Chovanština), Cincinnati Opera (Piková dáma) a Theater St Gallen (Oněgin a Fidelio), koncertně se v poslední době představila s orchestrem Capella Cracoviensis (Očekávání), Londýnským filharmonickým orchestrem (Válečné requiem) ve vídeňském Musikverein i v Carnegie Hall, se Skotským orchestrem (Verdiho Requiem), s Accademia Nazionale di Santa Cecilia (The Bells) a s Maggio Musicale Fiorentino (Šostakovičova 14. symfonie).

Česká mezzosopranistka Lucie Hilscherová hostuje v Národním divadle v Praze, Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, Divadle J. K. Tyla v Plzni, Slezském divadle v Opavě, Státním divadle v Košicích a v Národním divadle v Mannheimu. Jako Háta v Prodané nevěstě se publiku představila také v Tokiu (2010, Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra, Suntory Hall, dir. Leoš Svárovský) a v Londýně (2011, BBC Symphony Orchestra, Barbican Hall, dir. Jiří Bělohlávek).

Patří mezi vyhledávané koncertní pěvkyně v oboru písňovém i oratorním, s oblibou se věnuje také interpretaci skladeb současných autorů. Spolupracovala s významnými orchestry i dirigenty; účinkovala na festivalech Musikfest Stuttgart, Beethovenfest Bonn, Grafenegg Musik-Sommer, Pražské jaro, Velikonoční festival duchovní hudby Brno, Smetanova Litomyšl, Svatováclavský hudební festival, MHF Petra Dvorského Jaroměřice ad.

Aleš Briscein studoval klarinet, saxofon a operní zpěv na Pražské konzervatoři. Za dobu své profesionální pěvecké kariéry vystoupil na prestižních světových festivalech (Edinburgh International Festival nebo Pražské jaro) a spolupracoval s význačnými orchestry i dirigenty, mezi které patří Christoph von Dohnányi, Valerij Gergijev, sir John Eliot Gardiner nebo Tomáš Netopil.

V poslední době nastudoval role v operách Bludný Holanďan (Praha), Vojna a mír (Ženeva), Věc Makropulos (Salcburský festival), Dalibor a Královské děti (Frankfurt), Mrtvé město (Berlín a Drážďany), Z mrtvého domu (Mnichov), Vojcek (Vídeň), Její pastorkyňa (Bologna), Così fan tutte a Mazeppa (Berlín), Lohengrin (Erl) a Dvě vdovy (Angers a Nantes). Mezi jeho koncertní repertoár patří mj. Mahlerova 8. symfonie, Beethovenova 9. symfonie a Missa solemnis, Dvořákovo Stabat mater, Janáčkova Glagolská mše nebo Stravinského Svatba.

Basbarytonista Boris Prýgl patří k nejtalentovanějším mladým pěvcům. Je úspěšným absolventem operního studia Bavorské státní opery v Mnichově, kde se dosud představil jako Morales (Carmen), Ping (Turandot), Kníže Ottokar (Čarostřelec), Lovec (Rusalka) ad. Umělecké závazky v sezoně 2021/2022 zahrnují role Guglielma (Così fan tutte) v Národním divadle v Praze a Dona Giovanniho ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, koncert s Pretty Yende ve Smetanově síni v Praze, Dvořákova Rusalka (Hajný) s Českou filharmonií pod taktovkou Semjona Byčkova, předvánoční recitál v Praze ad.

Na svém kontě má několik vítězství v pěveckých soutěžích včetně titulu absolutního vítěze Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech v roce 2015. V červenci 2017 se stal finalistou soutěže Belvedere a Operalia Plácida Dominga a v září 2019 získal cenu tehdejšího ředitele Vídeňské státní opery Dominiqua Meyera v soutěži Stella Maris. Boris Prýgl absolvoval Vysokou školu múzických umění v Bratislavě a první operní zkušenosti získal na scéně Slovenského národního divadla v Bratislavě.

Daniela Valtová Kosinová absolvovala Konzervatoř Pardubice a pražskou HAMU. Je držitelkou 3. ceny a titulu laureáta Mezinárodní varhanní soutěže v Brně 2002. Je sólovarhanicí a vedoucí klávesových nástrojů Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK; jako sólistka spolupracuje také s Českou filharmonií (se kterou letos podnikla turné po Evropě a v letech 2014 a 2018 turné po USA), s Filharmonií Hradec Králové, Vlámským symfonickým orchestrem a dalšími tělesy.

Koncertuje po celé Evropě; je zvána na přední hudební festivaly (Merseburger Orgeltage, Beethovenfest Bonn, Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Janáčkův máj aj.). Spolu s mezzosopranistkou Jarmilou Kosinovou, hercem Janem Potměšilem a režisérem Janem Kačerem vytvořili koncertní program Hudba mezi slovy, který úspěšně prezentují po celé České republice. Věnuje se také komponování, její skladby jsou hrány doma i v zahraničí. V roce 2010 vydala autorské jazzové album Meeting Point a vystoupila na několika jazzových festivalech.

Pražský filharmonický sbor (PFS) je nejvýznamnější a nejstarší profesionální smíšený pěvecký sbor v Česku. Během dlouhé historie se v jeho čele vystřídali nejvýznamnější čeští sbormistři; od roku 2007 je hlavním sbormistrem Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem je aktuálně Lukáš Kozubík.

Doménou PFS je především oratorní a kantátový repertoár, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská a Petrohradská filharmonie, Staatskapelle Dresden, Vídeňští symfonikové) pod vedením významných dirigentů (mj. sir Simon Rattle, Daniel Barenboim, Zubin Mehta, Fabio Luisi, Semjon Byčkov, Jiří Bělohlávek nebo Jakub Hrůša. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.

PFS realizuje řadu vlastních projektů. Od roku 2011 pořádá v Praze cyklus samostatných sborových koncertů, jejichž dramaturgie je zaměřena hlavně na náročná a méně známá díla sborového repertoáru. Nedílnou součástí aktivit sboru je i péče o hudební vzdělávání mládeže. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů. Za mimořádné umělecké zásluhy, propagaci a popularizaci české hudby se stal PFS v roce 2022 laureátem Ceny Antonína Dvořáka.

Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Petrohradská filharmonie).

Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon); v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky vzbudily mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason. Od roku 2021 vyučuje obor dirigování sboru na Akademii múzických umění v Praze.

Semjon Byčkov slaví svou pátou sezonu ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie a zároveň 70. narozeniny, které si připomene třemi pražskými koncerty na přelomu listopadu a prosince s Beethovenovu Pátou a Šostakovičovou Pátou. Tato sezona byla otevřena v Praze oficiálním koncertem k předsednictví České republiky v Radě Evropské unie a koncertními provedeními Dvořákovy Rusalky v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Rusalku uvede Byčkov následně také v Royal Opera House, Covent Garden.

Byčkovovo šéfdirigentské působení u České filharmonie začalo na podzim roku 2018 koncerty Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu, které připoměly 100. výročí nezávislosti Československa. Poté, co v roce 2019 završili Projekt Čajkovskij, se Byčkov a orchestr zaměřili na Mahlera. V roce 2022 vydal Pentatone už první dvě CD z realizovaného kompletního cyklu symfonií – Čtvrtou a Pátou.

Byčkovův repertoár zahrnuje skladby čtyř století. V jeho umění se propojila vrozená muzikalita a preciznost ruské pedagogiky, což zaručuje vřelé přijetí každého jeho vystoupení. Kromě hostování u významných orchestrů se objevuje v předních operních domech v Evropě i Spojených státech amerických. Zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje na festivalu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, která mu nedávno udělila čestný doktorát. V roce 2015 získal v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Na začátku Byčkovovy nahrávací kariéry stojí rozsáhlé projekty pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. Následovala řada významných nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem včetně kompletních Brahmsových symfonií, děl Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Glanerta a Höllera. Jeho nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala v roce 2020 doporučenou nahrávkou serveru Radia BBC 3 „Building a Library“. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií pro společnost Sony se stala v témž časopise v roce 2018 Nahrávkou měsíce.

Stejně jako Česká filharmonie je Byčkov rozkročen mezi kulturou východu a západu. Byčkov se narodil v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.
V roce 1989 se vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris. V roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

V normalizační šedi osmdesátých let 20. století byly koncerty souboru Agon zjevením. U zrodu tohoto mimořádného souboru, jenž otevřel izolovaným českým posluchačům okno, kterým bylo možno zaslechnout skladby světové avantgardy, stála trojice skladatelů Miroslav Pudlák, Petr Kofroň a Martin Smolka. Posledně jmenovaného si většina českého hudbymilovného publika spojí především s úspěšnou operou Nagano, kterou zkomponoval na objednávku Národního divadla v Praze, a za niž v roce 2004 obdržel cenu Alfréda Radoka. Smolkova hudba však častěji zní v zahraničí, jeho skladby objednávají nejrenomovanější evropské ansámbly a festivaly.

To je i případ Agnus Dei, jež bylo objednáno rozhlasovým sborem ve Stuttgartu, který dílo 14. července 2012 také premiéroval. Agnus Dei pro dva smíšené sbory Martin Smolka pojal jako malé rekviem za svého otce, muzikologa a skladatele Jaroslava Smolku (1933–2011). Inspirační zdroje skladby nejlépe přiblíží sám autor:

„Stálice mého dětství? Bartókův Mikrokosmos. Martinů Písničky na dvě stránky. Tatínek za pianem nás vyučuje vše o hudbě a doprovází náš zpěv. Mohutné prsty nemá úplně hbité, o to víc má vášnivé lásky k nevšedním harmonickým spojům a k vypjatému, majestátnímu opernímu zpěvu. Tato vášeň na chvíli vítězí vždy, když se prozpíváme sešitem Martinů písniček k ‚Dievča umiralo‘. Děti mají pohov a táta pěje, až se chvějí okenní tabulky: ‚... eště zavolalo! Či na druhom svetě, mladěnci, budětě?‘ Vždycky mě překvapovalo, jak je to dievča při umírání rázné a veselé.

Jaroslava Smolku v hudební Praze každý znal. Dějiny hudby na AMU, hudební knihy a slovníky, režie gramonahrávek, kritiky, byl všude, nepřehlédnutelný. Na každém kroku sypal z hlavy letopočty, tóniny, opusová čísla, témata skladeb, souvislosti, historky. Když se před deseti lety odebral na ten ‚druhý svet‘, vrhnul jsem se spontánně do zhudebňování Agnus Dei z Requiem. A z těch dětských stálic mi tam leccos naválo. Z Bartóka těsný kánon, tření sekund a souznění dur i moll. Z Martinů citáty nevšedních harmonických spojů i toho nápěvu o umírání. Mimochodem, ten nápěv je v tzv. podhalanském modu, který má zvýšenou, čili lydickou kvartu, ale zároveň sníženou septimu, dá se říci, že kopíruje 8.–14. tón alikvotní řady a že tedy má vskutku přírodní kořeny‚ Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, dej jim odpočinutí věčné. Světlo věčné ať jim svítí, amen.‘ Slovo ‚věčné‘ je v latinském textu dokonce ve dvou synonymech: ‚aeternam‘ a ‚sempiternam‘.“

Sergej Vasiljevič Rachmaninov žil na přelomu epoch. Narodil se roku 1873 do aristokratické rodiny v carském Rusku. Hned po VŘSR, v prosinci 1917, s celou rodinou emigroval přes Kodaň a Stockholm do Spojených států amerických a do Ruska se již nikdy nevrátil. Mezi válkami žil v Evropě, zejména ve Francii a později ve Švýcarsku, ve vile u Lucernského jezera. Před druhou světovou válkou prchl opět do USA.

Přelomem epoch je ovlivněno i jeho kompoziční dílo. Studoval na moskevské konzervatoři, kde na něj bezprostředně zapůsobilo setkání s Čajkovským. S ním sdílel i stejný názor na důležitost silné melodie, jež je schopna přetrvat věky. Rachmaninov se celý život věnoval svým třem nadáním: působil jako klavírní virtuos, jako dirigent a jako skladatel. Současníky byl více ceněn právě jako interpret. Absolvoval bezpočet koncertních turné a na komponování mu tak již nezbývalo mnoho času. Jeho skladby byly často odmítány jako staromódní, stavěny do protikladu ke dvěma radikálním současníkům: Schönbergovi a Stravinskému.

Svůj opus 1, Klavírní koncert č. 1 fis moll, složil Rachmaninov v roce 1891, ještě jako žák konzervatoře, na prahu dospělosti. Dílo dedikoval svému bratranci Alexandru Silotimu, také výbornému klavíristovi (mj. byl žákem F. Liszta), díky němuž začal jako dvanáctiletý studovat v Moskvě u věhlasného pedagoga Nikolaje Sergejeviče Zvereva. První větu svého koncertu premiéroval 17. března 1892 sám skladatel, studentský orchestr řídil tehdejší ředitel Moskevské konzervatoře Vasilij Safonov.

Rachmaninov své skladby často přepisoval a v případě svého prvního opusu byl radikálnější než obvykle. Na podzim roku 1917 dílo důkladně zrevidoval, mj. nově zkomponoval ústřední tutti první věty, přepsal první polovinu rozsáhlé klavírní kadence, upravil stylizaci klavíru a instrumentaci orchestru. Finální verze je barevnější a pianisticky vděčnější, proto se také ujala v koncertní praxi. Revizi započal v září a dokončil 10. listopadu. Mezitím zahřměly výstřely z Aurory, petrohradský Zimní palác padl a vlády v Rusku se chopili bolševici. Rachmaninov Rusko navždy opustil a nová verze Klavírního koncertu č. 1 fis moll tak zazněla 2. ledna 1919 v New Yorku, pod taktovkou Modesta Alschulera, se skladatelem u klavíru.

Leoš Janáček je mezi tvůrčími osobnostmi pozoruhodný tím, že čím byl starší, tím „mladší“, svébytnější a modernější hudbu psal. Možná právě proto, že vše ztratil. Osudem krutě osvobozen od vazeb a ohledů na rodiče i na potomky, mohl skutečně najít sám sebe. Odhodil konvence, snažil se dobrat podstaty.

Janáčkova Glagolská mše patří k nejsilnějším duchovním skladbám hudebních dějin vůbec. Dvaasedmdesátiletý autor ji napsal na staroslověnský text v roce 1926 ve svých oblíbených lázních Luhačovice. „Lije; lije déšť luhačovický. Z okna se díváš do zachmuřené hory Komoně. Mraky se převalují; vichr je trhá, rozmetává. […] Smráká se hustěji a hustěji. Už do tmavé noci se díváš; blesky ji stříhají.“ Tak popsal Janáček srpnovou atmosféru, ve které začal Glagolskou mši psát. Bylo to rychlé rozhodnutí. Přestože se o mši na staroslověnský text zajímal již několik let předtím a měl i několik náčrtků, hudba, kterou nakonec začal v Luhačovicích skládat, neměla s těmito skicami nic společného. Začátek nového díla byl u Janáčka hodně emotivní. Myšlenky musely uzrát, ale jakmile se dostal do tvůrčího zápalu, komponoval rychle. Celou mši načrtl během tří týdnů! Skladbu dokončoval do října 1926. Další dost podstatné změny učinil po premiéře, která se konala 5. prosince 1927 v Brně. Janáček dovedl škrtat, nikdy není upovídaný, je přesný.

Například v části „Věruju“ zkrátil orchestrální mezihru, která obsahovala velmi silnou pasáž navozující atmosféru před tím, než sbor začne zpívat o Kristově ukřižování. Drsné místo Janáček původně svěřil třem (!) tympánovým soupravám a spojil je s expresivní hudbou žesťů a varhan. V dopise Kamile Stösslové napsal: „…tak trochu znázorňuji pověst, že když Kristus na kříži byl rozpjat, roztrhla se nebesa. No, rachot dělám i blesky…“ Manželka Zdena mu však prý říkala: „Leoši, to nejde, ty tam tomu Pánubohu nadáváš.“ A Janáček po čase přišel: „Tak už jsem tam těch tympánů odebral…“

Ačkoli se u Glagolské mše jedná o zhudebnění liturgického textu, nemá skladba konfesionální charakter. Často citovanou Janáčkovu odpověď na Kunderovu recenzi, v níž ho označil za pevně věřícího starce –, „Žaden stařec, žaden věřici, mladiku“, musíme brát s rezervou. Janáček byl nesporně duchovní člověk. Byl vychováván v církevním prostředí, ve starobrněnském benediktinském klášteře. Praktikujícím katolíkem ale nebyl, víme jenom, že svoje děti k víře a k modlitbě vedl. Ke katolické církvi měl evidentní distanci, proto ho tak oslovilo napsat sice mši, ale na staroslověnský, respektive církevně slovanský text.