A přece se učí!

V rámci prvních edukačních krůčků v novodobé historii České filharmonie se objevila roku 2006 – ještě za ředitele Václava Riedlbaucha – myšlenka na pořádání symfonických koncertů pro studentské publikum, tedy pro novou generaci posluchačů. Tak se do hry dostal tehdejší Pražský studentský orchestr (pro tyto účely přejmenovaný na Český studentský orchestr), těleso s dlouholetou tradicí mladistvého a nadšeného přístupu k hudbě vedené Mirkem Škampou a Martinou Jesenskou. Pod vedením dirigenta Marka Ivanoviće nastudovali mladí hudebníci v letech 2006–2010 mimo jiné Janáčkovu Sinfoniettu, Dvořákovu Novosvětskou symfonii, Violoncellový koncert a Te Deum, Musorgského Obrázky z výstavy či Prokofjevovy suity z baletu Romeo a Julie.

Když se po nástupu nového managementu v roce 2011 výrazně rozrostla hudebně vzdělávací činnost České filharmonie, byla to příležitost i pro oživení činnosti studentského orchestru, nově nazvaného Česká studentská filharmonie. Její myšlenkou je dávat nastupující generaci hudebníků pravidelnou možnost zkoušet a uvádět velká díla světové symfonické, koncertantní i vokálně instrumentální tvorby. Postupem času převážila snaha o budování stálého orchestru, který bude své členy podporovat ve zdokonalování umění souhry a ve vytváření dlouhodobých vztahů a porozumění. Čeští studentští filharmonici fungují i jako „světlonošové“ ve vztahu ke svým vrstevníkům, kterým ukazují, že mladí lidé mohou klasická hudební díla milovat a zapáleně předávat ostatním.

Od sezony 2013/2014 těleso pravidelně účinkovalo na koncertech filharmonického vzdělávacího cyklu Čtyři kroky do nového světa (pod taktovkou Marka Ivanoviće), při koncertech Tučňáci v Rudolfinu (s Vojtěchem Jouzou) a Kdo se bojí filharmonie? (s Ondřejem Vrabcem). V dubnu 2019 vystoupila Česká studentská filharmonie s Idou Kelarovou a pěveckým sborem Čhavorenge při koncertech Šun Devloro při příležitosti Mezinárodního dne Romů. V listopadu orchestr 2019 zahrál pod taktovkou Roberta Kružíka na Koncertě ke Dni studentstva – za účasti Joachima Gaucka a Petra Pitharta.

V červnu 2020 přijel do Prahy dirigent Simon Rattle a prosadil si, že nechce dirigovat jen Českou filharmonii, ale také „nějaký orchestr mladých lidí.“ Když padla volba na Českou studentskou filharmonii, byla to pro její členy obrovská výzva. Sira Simona práce s mladými hudebníky těšila a nešetřil chválou: „Česká studentská filharmonie mi připomíná orchestr Verbierského festivalu, který tvoří nejlepší studenti hudby z celého světa vedení hráči z Metropolitní opery. Až na takové jsou úrovni.“ V únoru 2021 ČSF poprvé vystoupila pod taktovkou šéfdirigenta Semjona Byčkova na televizním koncertu „A přece se učí.“

V sezoně 2022/2023 debutovala Česká studentská filharmonie v rámci abonentních koncertů České filharmonie s dirigenty Semjonem Byčkovem a Giovannim Antoninim. Letos se ČSF představí filharmonickým abonentům pod taktovkou Jakuba Hrůši a opět Giovanniho Antoniho. V cyklu „Kroky do nového světa“ uvedou mladí hudebníci pod taktovkou Marka Ivanoviće díla Bizeta, Griega, Smetany, Wagnera a dalších.

Francouzský klavírista Cédric Tiberghien slaví mezinárodní úspěchy především pro svou všestrannost a široký repertoár, zajímavé programy, otevřenost, s níž se pouští do novátorských koncertních formátů, a živou spolupráci v oblasti komorní hudby.

V koncertní sezoně 2020/2021 vystoupil s Orchestre National de Lyon, Filharmonií Oslo a Singapurským symfonickým orchestrem. Tiberghien je silně provázán s londýnskou Wigmore Hall, v sezonách 2019/2020 a 2020/2021 v této koncertní síni kromě řady komorních projektů provedl kompletní Beethovenovy variace. Koncerty v Berlíně, Drážďanech a Madridu pokračuje také jeho komorní spolupráce s Antoinem Tamestitem a Alinou Ibragimovou. Na divadelních prknech se v poslední době podílel na premiéře představení Zauberland. V tomto hudebně-divadelním projektu v režii Katie Mitchell je použit Schumannův cyklus Láska básníkova a nová skladba Bernarda Foccroulla s textem Martina Crimpa. Tiberghien na uvedení spolupracoval se sopranistkou Julií Bullock a s projektem vystoupil v New Yorku, Moskvy, Londýna a Bruselu.

Tiberghien se v poslední době zaměřoval na hudbu Bély Bartóka. Vrcholem této etapy byla nahrávka tří disků s Bartókovými kompozicemi pro sólový klavír u nahrávací společnosti Hyperion. Za sólové a duetové nahrávky pro Hyperion získal pět ocenění Diapason d’Or (Zlatá ladička). Řadu koncertních i recitálových programů natočil i pro společnost Harmonia Mundi.

Intenzivně se věnuje komorní hudbě a pravidelně spolupracuje s houslistkou Alinou Ibragimovou, violistou Antoinem Tamestitem a barytonistou Stéphanem Degoutem. Jeho vášeň pro komorní hudbu se propsala i do řady nahrávek: spolu s Ibragimovou natočil kompletní cykly skladeb Franze Schuberta, Karola Szymanowského a Wolfganga Amadea Mozarta (pro Hyperion) a Beethovenův sonátový cyklus (Wigmore Live).

Alice Nellis vystudovala Pražskou konzervatoř, dále anglistiku a amerikanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a scenáristiku na FAMU. Pracovala jako překladatelka, od roku 2002 vyučuje na FAMU. V roce 2000 debutovala filmovou komedií Ene Bene s Ivou Janžurovou a její dcerou Theodorou Remundovou v hlavních rolích. Film získal řadu mezinárodních ocenění (mj. hlavní cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v San Franciscu). Spolupráce s Ivou Janžurovou a jejími dcerami – herečkami Theodorou a Sabinou Remundovými – pokračovala filmem Výlet (2002), za který Alice Nellis obdržela Cenu nových režisérů na 50. Mezinárodním filmovém festivalu v San Sebastianu. Za scénář k filmu Výlet získala Českého lva za nejlepší scénář roku 2002. Dále natočila celovečerní filmy Tajnosti (2007), Mamas and Papas (2010), Perfect Days (2011), Revival (2013), Andělé všedního

dne (2014) a Sedmero krkavců (2015). Pod všemi snímky je zároveň podepsána coby scenáristka. Jako herečka se objevila ve filmu Sluneční stát aneb Hrdinové dělnické třídy.

Alice Nellis se také věnuje divadelní režii. Spolupracuje s Divadlem Na zábradlí (Perfect Days, Záplavy), Divadlem Bez zábradlí (Láska, Když tančila, Cesta dlouhého dne do noci), Café Theatre Černá labuť (Lidský hlas, Růžový šampaňský) nebo Divadlem v Řeznické (Pomoc). Za vlastní hru Záplavy, kterou uvedla v Divadle Na zábradlí, získala 3. místo v dramatické soutěži Cen Alfréda Radoka.

Karel Kovář, známý jako Kovy, je český youtuber, vloger, student a v minulosti také let's player. V současnosti má na svém hlavním YouTube kanále přes 840 tisíc odběratelů. Ve videích probírá celospolečenská témata, politiku, finanční gramotnost, soukromí či sociální sítě. Jeho tvorba se zakládá na infotainmentu (propojení informací a zábavy, které má většinou za cíl vzbudit určité emoce) a pomocí videí se snaží bořit předsudky ve společnosti.

V letech 2016, 2017 a 2019 dostal ocenění Video Bloger roku, v roce 2016 mu časopis Forbes připsal 17. příčku mezi nejvlivnějšími Čechy na sociálních sítích a o rok později pak 30. místo v žebříčku „30pod30“, zobrazujícím 30 nejtalentovanějších Čechů pod 30 let. V minulosti moderoval diskuzní pořad V centru, benefiční koncert Světlo pro Světlušku a vedl rozhovor s bývalým předsedou Evropské komise Jeanem Claudem Junckerem pro televizi Euronews. Zatančil si v pořadu Stardance a s Ivo Bystřičanem pro Českou televizi vytvořil dokumentární sondu do české výuky moderních dějin „Kovy řeší dějiny“. S Terezou Salte nahrává podcast Linka a je také autorem dvou knih: autobiografického bestselleru Ovšem a young adult fikce iPohádka.

Marko Ivanović patří k předním dirigentům a všestranným hudebním osobnostem naší současné hudební i divadelní scény. Na pražské AMU vystudoval obory dirigování a skladba. Je laureátem Mezinárodní soutěže mladých dirigentů Grzegorze Fitelberga v Katowicích (2003). Jako dirigent spolupracuje s předními českými i zahraničními orchestry a operními domy: Českou filharmonií, Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, PKF – Prague Philharmonia, Národním divadlem v Praze, Göteborg Opera atd. V letech 2009–2014 byl šéfdirigentem Komorní filharmonie Pardubice, od 1. ledna 2015 je šéfdirigentem Janáčkovy opery Národního divadla Brno.

Vedle tradičního repertoáru se zajímá o novější tvorbu a nejnovější tituly, které často premiéruje. Marko Ivanović je aktivní i jako skladatel. Je také autorem hudby k filmům a rozhlasovým a divadelním hrám. V lednu 2012 měla v Národním divadle v Praze premiéru jeho opera Čarokraj, pro Národní divadlo Brno napsal operu Monument, která měla premiéru v roce 2020. Je vyhledávaným hudebním popularizátorem na koncertech koncipovaných speciálně pro děti a mládež (Česká filharmonie, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Komorní filharmonie Pardubice).

Marko Ivanović spolupracuje s Českou studentskou filharmonií (ať už se jmenovala jakkoli) od jejích počátků v roce 2006 a zůstává jejím opěrným pilířem. Mladým hudebníkům se trpělivě a s pokorou věnuje a atmosféra, kterou vytváří, je pro vzájemné naladění a společné úsilí klíčová. „Spolupráce s Markem,“ jak píše jedna z hudebnic, „a celkově ovzduší projektů je jeden z důvodů, proč mám Kroky ráda. Markův skautský přístup – nenapadá mě lepší výraz – k orchestru je prostě fajn. Nikde žádná manýra.“

A sám Marko Ivanović dodává: „Kvalitních studentských orchestrů je v České republice celá řada. Česká studentská filharmonie je ovšem jedinečná především tím, že má ambici být orchestrem profesionálním. A to v tom pravém slova smyslu slova – v technické způsobilosti, sehranosti, domácí přípravě. A právě tato pracovitost a svědomitost v kombinaci s ještě neopotřebovaným nadšením a zvídavostí je potenciál, se kterým mě velmi baví pracovat a dále ho rozvíjet. Je totiž určitou pastí každého profesionálního tělesa, že zabředne do jakési každodenní rutiny a i od dirigenta očekává především co nejefektivnější a nejméně bolestnou cestu k přijatelnému výsledku. O to větším osvěžením pak pro mě bývá rozkrývat studovanou skladbu s lidmi, pro které hudba není jen živobytím, ale především vášní. A jedním z mých cílů je dosáhnout toho, aby si tento zdravý vztah k orchestrální praxi naši členové uchovali i ve svých budoucích profesionálních působištích.“

V sezoně 2023/2024 stály v centru pozornosti Semjona Byčkova poslední tři Dvořákovy symfonie, koncerty pro klavír, housle a violoncello a tři předehry: V přírodě, Karneval a Othello. Byčkov dirigoval Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné Suntory Hall v Tokiu, na jaře během velkého evropského turné vedl orchestr ve Španělsku, Rakousku, Německu, Belgii a Francii. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. Zazní Dvořákův klavírní, houslový a violoncellový koncert, na programu budou i tři symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti, Mahlerova Symfonie č. 5 a Janáčkova Glagolská mše, v níž se k České filharmonii připojí Pražský filharmonický sbor.

Byčkovova inaugurační sezona s Českou filharmonií započala mezinárodním turné, které orchestr zavedlo od vystoupení doma v Praze až po koncerty v Londýně, New Yorku a ve Washingtonu. Mezi významné společné počiny patří dokončení Projektu Čajkovskij, kompletu 7 CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru, a série mezinárodních rezidencí. Během své první sezony v České filharmonii objednal Semjon Byčkov také 14 nových kompozic, které Česká filharmonie postupně premiéruje a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech.

Kromě hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone. V roce 2022 byly vydány Symfonie č. 4 a Symfonie č. 5, o rok později následovala Symfonie č. 1 a Symfonie č. 2 „Vzkříšení“. Jedním z vrcholů uplynulé sezony bylo uvedení Mahlerovy Symfonie č. 3 v Praze a Baden-Badenu, v průběhu sezony 2024/2025 bude Semjon Byčkov dirigovat Mahlerovu Pátou symfonii v Praze, New Yorku a Torontu a Osmou symfonii v Praze.

Vedle uznání v oblasti interpretace tradičního repertoáru si Semjon Byčkov vybudoval silný a dlouhodobý vztah s mnoha vynikajícími soudobými skladateli, jako je například Luciano Berio, Henri Dutilleux a Mauricio Kagel. V nedávné době uvedl v premiéře díla Juliana Andersona, Bryce Dessnera, Detleva Glanerta, Thierryho Escaiche a Thomase Larchera nejen s Českou filharmonií, ale také s Královským orchestrem Concertgebouw, s Vídeňskými a Berlínskými filharmoniky, Newyorskou filharmonií, Mnichovskou filharmonií, Clevelandským orchestrem a Symfonickým orchestrem BBC.

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradě, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V sedmnácti letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov Sovětský svaz opustil.

Než se v roce 1989 vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra, která začala ve Francii debutem v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, začala strmě růst po řadě exponovaných záskoků, které vedly k pozvání k Newyorské filharmonii, Berlínským filharmonikům a Královskému orchestru Concertgebouw. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkovův koncertní i operní repertoár je velmi široký. Diriguje na všech celosvětově uznávaných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussova Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština, stejně jako obnovené premiéry Straussovy Elektry a Wagnerova Tristana a Isoldy. V Londýně Byčkov debutoval jako operní dirigent novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Návrat do Bayreuthu v létě 2024 přinese příležitost dirigovat novou produkci Wagnerova Tristana a Isoldy.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii zastává čestné funkce na Královské hudební akademii a u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňských a Berlínských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. 

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (Symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce. O Projektu Čajkovskij vydaném v roce 2019 napsal časopis BBC Music Magazine: „Nejkrásnější orchestrální hru, jakou si lze představit, můžete slyšet na nahrávce Semjona Byčkova s Českou filharmonií z roku 2017, na níž nejmodernější záznam společnosti Decca zachycuje každý detail.“

V roce 2015 obdržel Semjon Byčkov titul Dirigent roku v mezinárodní soutěži International Opera Awards. V červenci 2022 získal čestný doktorát na londýnské Královské hudební akademii, v říjnu téhož roku byl oceněn jako Dirigent roku v mezinárodním žebříčku Musical America. 

Byčkov byl prvním hudebníkem, který otevřeně vyjádřil svůj postoj po vypuknutí války na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny promluvil na demonstraci na pražském Václavském náměstí, jeho slova zazněla v rozhlase a televizi v České republice, Francii, Německu, Rakousku, Velké Británii a USA. K situaci se také vyjádřil v rubrice By Invitation časopisu The Economist a byl hostem pořadu World’s HARDtalk na BBC.

První polovinu koncertu si můžeme představit jako přátelské abiturientské setkání tří skladatelů ze tří zcela mimořádných generací českých hudebníků. Podle data narození byl nejstarší Dvořák, o něco mladší Janáček a nejmladší Suk.  A vztahy mezi nimi, učitelské, žákovské i přátelské, jsou stejně úžasné a inspirativní, jako jejich hudba. Co nám vzkazují?

Sukův pochod V nový život je příležitostné, ale naprosto mimořádné dílo z roku 1919, věnované Sokolu. Velmi se liší od většiny pochodů, které jsou spojeny buď s válkou, armádou nebo s nějakou vojenskou oslavou. Tento sokolský pochod je naopak oslavou toho, že válka skončila a je závěrečnou částí triptychu, který začíná Meditací na chorál sv. Václave a pokračuje Legendou o mrtvých vítězích z časů 1. světové války. Pro pochody bývá typický výrazný rytmus, ale tento pochod je zajímavý určitou jemností a melodickým půvabem, který mají všechna ostatní Sukova díla. A je v něm odhodlané vykročení mladé generace po těžkých dobách, mladé generace, která nechce násilím měnit svět, ale má upřímnou a jednoznačnou důvěru v lepší budoucnost. Tím se zase liší od všech okázalých budovatelských pochodů, které známe z neblahých časů po 2. světové válce. Pravda, skladateli už bylo pětačtyřicet, ale věděl, v čem potřebuje mladou generaci, ale také, v čem jako učitele potřebuje mladá generace jeho.

V tomto díle si Josef Suk zajímavě podává ruku s Leošem Janáčkem a oslavou svobody ve třetí části Tarase Bulby. I tato symfonická rapsodie vznikala v časech První světové války. Janáček je vůbec pozoruhodný zjev: když psal Suk svůj pochod, Janáčkovi bylo dokonce pětašedesát – a přesto právě v této době nejen všem stačil, ale v kmetském věku předběhl všechny modernisty, mladé generaci ukazoval cestu a mladistvá síla jeho hudby fascinuje dodnes. Koneckonců, být mladý není žádná zásluha, je to určité životní nastavení, které si Janáček udržel v posledních deseti letech života tak, jako nikdo jiný. V hudebním zpracování románu Taras Bulba hodil za hlavu všechno hrdinné kozácké barbarství Gogolovy předlohy z časů carského Ruska, a v hudbě všechnu komplikovanost a tragiku hudby pozdních romantiků své generace. A jeho Taras Bulba nakonec není tím ruským kozáckým bardem, který přivede na smrt oba syny a nakonec sám zahyne, jak tomu je u Gogola. Janáček chtěl mladé generaci vzkázat,  aby se nebála, a hlavně se sám ničeho nebál. Svým příkladem mladou generaci velmi svérázně učil něco, co je samozřejmě trochu riskantní, a je velmi těžké to někoho učit, ale je to životně důležité. Jeho závěrečné Proroctví je proroctví svobody, ale také horoucí lásky k právě osvobozené své zemi a k lidem.

A Dvořák? Ten byl jen o třináct let starší než Janáček, kdo by to byl řekl. A krom toho, že nám dal tu nejlepší a opravdu světovou symfonickou hudbu, to byl neuvěřitelně dobrý učitel. O několik desetiletí dříve poznal, že v tom neskutečně samorostlém, tvrdohlavém a zarputilém mladším kolegovi z Brna, je velký talent. Janáčkovi asi nic neradil, stejně by to nebylo nic platné, ale byl k němu vždy velkorysý a laskavý. Josef Suk ovšem byl řádným žákem (později dokonce zetěm) Antonína Dvořáka. A ten ho naučil nejen dokonalému kompozičnímu řemeslu, ale také ho vlídně nabádal, aby té všudypřítomné melancholické a pesimistické náladě konce století zas tolik nepodléhal. Naučil ho hledět do budoucnosti, která je jinde – a zároveň ho naučil všechno, co je potřeba k tomu, aby se v té budoucnosti neztratil. Takže, díky Bohu za takové učitele, jakým je Dvořák.

Česká studentská filharmonie složí poklonu třem skladatelům, která obsahuje jasný vzkaz, co je v dnešní době opravdu důležité.

Zatímco v první polovině koncertu zůstáváme doma a s hudbou, která je nám nějak důvěrně blízká, v druhé polovině vyrážíme do světa a hned za třemi velikány. Pro orchestr to bude náročná vysoká škola, kterou navíc není možné zdolat žádnou distanční výukou. Budou hozeni do vody v náročném symfonickém repertoáru pod vedením neméně náročného šéfdirigenta České filharmonie. A znít bude mladý Beethoven, obklopený dvěma slavnými operními předehrami dvou rozdílných operních velikánů, Wagnera a Verdiho. A ovšem, oba dva operu pozvedli tak vysoko, protože se  leccos naučili právě od Beethovena – přesto, že Beethovena opera zase tak moc nebavila. Tito tři skladatelé jsou nejprestižnější evropská univerzita 19. století.

Verdi a Wagner byli vrstevníci narození v roce jedné z nejkrvavějších bitev Napoleonských válek, které se přezdívá Bitva národů. Wagner dokonce v Lipsku, kolem kterého se odehrávala. A není náhoda, že hudba největšího italského a největšího německého operního skladatele se někdy vykládá trochu jako bitva dvou národů, dvou výrazných, protikladných a sebevědomých zemí s velkými hudebními dějinami.  Obětí nacionalismu bývali oba dva do té míry, že je pořád naléhavé učit se jejich hudbě rozumět z jiného pohledu a hledat to, co je spojuje mezi sebou, a i s námi. Málo platné, operu dala světu Itálie a dovedla jí k vrcholné podobě, a Verdiho klidné sebevědomé vystupování tomu odpovídá. Wagner se naopak choval jako arogantní bouřlivák, který se musí neustále vymezovat, soupeřit, vyhrávat nad všemi ostatními. Byl to ovšem geniální hudebník, který se mnoho naučil od všech skladatelů, včetně těch, které pomlouval a psal proti nim revoluční pamflety. Zjišťovat, co si ve své době mysleli, nebo dokonce, co občas říkali jeden o druhém, to je atraktivní a zajímavé – ale, není to to nejpodstatnější. Do Evropy se vždycky vešli oba, a jejich nejpodstatnější ideje jsou stejně ty, které se mohli učit od Beethovena: idea svobody, humanity a lidského napřímení. 

Wagner vyrůstal mezi divadelníky a zajímal se hlavně o divadlo až do chvíle, kdy jako patnáctiletý slyšel Sedmou Beethovenovu symfonii. Od té doby ho touha komponovat už neopustila a láska k symfoniím ho přivedla až k tomu, že i v operách pracuje s orchestrem se stejnou mírou důležitosti, jakou poznal u Beethovena. Opeře objevil německý středověk, staré severské i germánské ságy, vášeň i mystiku. Pak ale v jedné opeře nastaví své zemi úplně jinou tvář: Mistři pěvci norimberští. Herbert von Karajan ji považoval za nejlidštější Wagnerovo dílo, i když pro nás by asi byla celá opera trochu nelidsky dlouhá. Středověký Norimberk tu stojí jako líbezné, vlídné i trochu komické maloměsto. Končí se samozřejmě slavnostní ódou na německé mistry, ale příběh norimberských řemeslníků, kteří jsou s typickou stavovskou hrdostí spojeni do cechu hudebníků, pěvců, kteří soutěží o titul mistra pěvce… Je to takový hezký až idylický obraz o vztahu řemesla, umění, městských spolků a společenských událostí, starodávná pohádka o dobrém vztahu kultury a ekonomiky. A také tom, jak se na malém městě pěstuje až kultovní zájem o kulturu. V závěrečné scéně se na pódiu sejde tolik lidí, že v Česku je skoro nemožné operu provést, i když neplatí žádná protiepidemická opatření. Ale to nevadí. Učme se z toho nejzajímavějšího, co mohlo vzniknout jenom v Německu.

Je zajímavé, že Ludwig van Beethoven zkomponoval svůj Klavírní koncert č. 3 ve stejné tónině c moll, v jaké o osm let později dokončil svou nejslavnější Osudovou symfonii. Tento koncert psal ovšem ve třiceti a vůbec poprvé se pokusil dát i klavírními koncertu velkou symfonickou formu. Ve třiceti jakoby stál jakoby na začátku cesty ke svým největším dílům. Stojí pevně, odhodlaně, i když sám nemůže tušit, jak velké boje mu hluchota a všechny ostatní překážky ještě připraví. 

Zato opera Síla osudu má s Beethovenovou Osudovou společný jen název. Osudové prokletí pronásleduje jednu z postav do té míry, že podlehne a obě sympatičtější postavy kvůli tomu nakonec zahynou. Ale tak to někdy v operách bývá. Verdi je ovšem na vrcholu svého mistrovství a zkomponuje jednu ze svých nejpůsobivějších předeher. Jinak v celém svém díle převedl do opery Shakespeara, Schillera, Victora Huga, velké dramatické náměty a všechna hlavní témata, která v duchu osvícenských idejí hýbala Evropu - a přinesla svobodnější a krásnější svět nejen Itálii.

Přejme České studentské filharmonii, aby na atraktivní a náročné studijní cestě Evropou obstála.