Česká filharmonie • Zahajovací koncert 123. sezony

Pražský filharmonický sbor (PFS) je nejvýznamnější a nejstarší profesionální smíšený pěvecký sbor v Česku. Během dlouhé historie se v jeho čele vystřídali nejvýznamnější čeští sbormistři; od roku 2007 je hlavním sbormistrem Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem je aktuálně Lukáš Kozubík.

Doménou PFS je především oratorní a kantátový repertoár, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská a Petrohradská filharmonie, Staatskapelle Dresden, Vídeňští symfonikové) pod vedením významných dirigentů (mj. sir Simon Rattle, Daniel Barenboim, Zubin Mehta, Fabio Luisi, Semjon Byčkov, Jiří Bělohlávek nebo Jakub Hrůša. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.

PFS realizuje řadu vlastních projektů. Od roku 2011 pořádá v Praze cyklus samostatných sborových koncertů, jejichž dramaturgie je zaměřena hlavně na náročná a méně známá díla sborového repertoáru. Nedílnou součástí aktivit sboru je i péče o hudební vzdělávání mládeže. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů. Za mimořádné umělecké zásluhy, propagaci a popularizaci české hudby se stal PFS v roce 2022 laureátem Ceny Antonína Dvořáka.

Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Petrohradská filharmonie).

Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon); v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky vzbudily mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason. Od roku 2021 vyučuje obor dirigování sboru na Akademii múzických umění v Praze.

Christiane Karg se narodila do rodiny bavorských cukrářů. Po vystudování zpěvu v salcburském Mozarteu a Mezinárodním operním studiu v Hamburku se stala členkou Frankfurtské opery. Za své úspěchy na koncertních pódiích obdržela v roce 2018 prestižní Brahmsovu cenu.

Obrovského uznání se jí dostalo za interpretaci rolí Melisandy, Blanche, Paminy, Zuzanky, Fiordiligi, Hraběnky, Sofie, Zdenky či Micaely a při spolupráci s významnými dirigenty, jako jsou Nikolaus Harnoncourt, Daniel Harding, Yannick Nézet-Séguin nebo Mariss Jansons.

Měla recitál v Carnegie Hall či na Edinburském festivalu a je pravidelným hostem schwarzenberské Schubertiády, salcburského Mozartea, vídeňského Musikvereinu a londýnské Wigmore Hall.

Za své nahrávky získala Christiane Karg již velké množství cen, z nichž jmenujme alespoň Diapason d’Or, Choc de Classica, Gramophone Editor’s Choice a BBC Music Choice za její sólové album s písněmi Gustava Mahlera z roku 2020.

Semjon Byčkov slaví svou pátou sezonu ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie a zároveň 70. narozeniny, které si připomene třemi pražskými koncerty na přelomu listopadu a prosince s Beethovenovu Pátou a Šostakovičovou Pátou. Tato sezona byla otevřena v Praze oficiálním koncertem k předsednictví České republiky v Radě Evropské unie a koncertními provedeními Dvořákovy Rusalky v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Rusalku uvede Byčkov následně také v Royal Opera House, Covent Garden.

Byčkovovo šéfdirigentské působení u České filharmonie začalo na podzim roku 2018 koncerty Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu, které připoměly 100. výročí nezávislosti Československa. Poté, co v roce 2019 završili Projekt Čajkovskij, se Byčkov a orchestr zaměřili na Mahlera. V roce 2022 vydal Pentatone už první dvě CD z realizovaného kompletního cyklu symfonií – Čtvrtou a Pátou.

Byčkovův repertoár zahrnuje skladby čtyř století. V jeho umění se propojila vrozená muzikalita a preciznost ruské pedagogiky, což zaručuje vřelé přijetí každého jeho vystoupení. Kromě hostování u významných orchestrů se objevuje v předních operních domech v Evropě i Spojených státech amerických. Zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje na festivalu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, která mu nedávno udělila čestný doktorát. V roce 2015 získal v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Na začátku Byčkovovy nahrávací kariéry stojí rozsáhlé projekty pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. Následovala řada významných nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem včetně kompletních Brahmsových symfonií, děl Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Glanerta a Höllera. Jeho nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala v roce 2020 doporučenou nahrávkou serveru Radia BBC 3 „Building a Library“. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií pro společnost Sony se stala v témž časopise v roce 2018 Nahrávkou měsíce.

Stejně jako Česká filharmonie je Byčkov rozkročen mezi kulturou východu a západu. Byčkov se narodil v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.
V roce 1989 se vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris. V roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

V současné době patří Elisabeth Kulman mezi nejvyhledávanější pěvkyně a přední autority na mezinárodní scéně klasické hudby. Okouzluje publikum i kritiky sytě barevným témbrem svého hlasu, charismatickou osobností a hudební všestranností.

Zpěv studovala pod vedením Heleny Lazarské na Vídeňské hudební univerzitě. V roce 2001 debutovala jako Pamina ve Vídeňské Volksoper a první úspěchy zažila jako sopranistka. Od roku 2005 Elisabeth Kulman začala zpívat hlavní mezzosopránové a altové role, které jí brzy vynesly oblibu publika. Její operní repertoár, který většinou nastudovala jako členka souboru Vídeňské státní opery, sahá od Glucka, Wagnera a Verdiho až k Weillovi; její symfonický repertoár zahrnuje Bachovy Pašije, Beethovenovu Missu solemnis, Wagnerův písňový cyklus Wesendonck-Lieder, Dvořákovu Stabat Mater, Mahlerovy Písně pro orchestr a Schnittkovu Faustovskou kantátu.

Od roku 2010 působí Elisabeth Kulman na volné noze. Je velmi žádanou sólistkou v metropolitních centrech hudebního světa jako Vídeň, Paříž, Londýn, Mnichov, Berlín, Tokio, Salcburk, Moskva atd. Pravidelně spolupracuje se světovými orchestry a s dirigenty, jako je například Zubin Mehta, Kirill Petrenko, Christian Thielemann, Philippe Jordan, Herbert Blomstedt, Mariss Jansons, Kent Nagano a Marek Janowski; zvlášť úzce spolupracovala s Nikolausem Harnoncourtem.

Od roku 2015 Elisabeth Kulman zaměřuje své umělecké aktivity na recitály (dlouhá léta v doprovodu klavíristy Eduarda Kutrowatze), koncerty a koncertní provedení oper. Zvláště se věnuje nekonvenčním projektům, jako například „Mussorgsky Dis-Covered“ [Objevený Musorgskij] s mezinárodním jazzovým kvartetem, „Mahler Lider“ [Mahlerovy písně] a „Wer wagt mich zu höhnen?“ [Kdo se odváží se mi posmívat?] se souborem Amarcord Wien a „Hungaro Tune“ [Maďarské melodie] se symfonickým orchestrem a jazzovými sólisty. Ve svém nejnovějším sólovém programu, hudební show „La femme c’est moi“ [Já jsem ta žena], Elisabeth Kulman velmi osobním způsobem spojuje různé žánry a vždy splňuje nejvyšší umělecké normy. V úpravě Tscho Theissinga pro komorní orchestr zpívá slavné operní árie (a to nejen pro mezzosoprán), klasické „Písně“, muzikálové melodie i písně Beatles a Michaela Jacksona.

Koncem června 1894 psal Gustav Mahler z pobytu u Attersee v Horním Rakousku svému příteli, filozofu a archeologovi Fritzi Löhrovi do Vídně: „Hlásím tímto šťastné zrození zdravé, silné, poslední věty druhé symfonie. Otec i dítě se cítí v rámci okolností dobře, dítě ještě není zcela mimo nebezpečí.“ Symfonii č. 2 začal psát roku 1888, bezprostředně po dokončení První symfonie (kterou ovšem ještě několikrát přepracovával; konečná verze měla premiéru roku 1896). Stal se právě kapelníkem německé opery v Budapešti a problémy s vedením divadla i pochybnosti, které Mahlerův tvůrčí proces stále provázely, vedly k odkladu. K rozpracované symfonii se vrátil o tři roky později, když nastoupil do Městského divadla v Hamburku. V té době měl rozvrženou první větu a nazval ji Totenfeier (Smuteční slavnost). Na klavíru ji přehrál pianistovi a dirigentovi Hansi von Bülow, který obdivoval Mahlerovo dirigentské umění a jeho nástup v Hamburku s nadšením přivítal. Pro Mahlera jako skladatele však Bülow projevil jen málo pochopení, a tak jeho pochybnosti ještě prohloubil. Fritzi Löhrovi se tehdy Mahler svěřil, že Bülowa „zachvátil nervózní úděs a prohlásil, že Tristan je proti mé skladbě haydnovská symfonie. [...] Už tomu pomalu začínám věřit: Buď jsou moje věci zmatené nesmysly – nebo – doplň si sám! Mě to unavuje...“ Symfonii tedy opět odložil, ne snad jen z důvodu Bülovowa odsudku; opět musel většinu času a energie věnovat práci v opeře a koncertnímu dirigování. Po další přestávce zkomponoval v létě 1893 písně Kázání svatého Antonína rybám (Des Antonius von Padua Fischpredigt) a Prasvětlo (Urlicht) ze sbírky Chlapcův kouzelný roh a obě našly v symfonii uplatnění. 12. února 1894 zemřel Hans von Bülow v Káhiře, kam se odjel léčit. A byl to Bülow, kdo nyní – posmrtně – Mahlerovi pomohl najít klíč k poslední větě symfonie. Mahler byl přítomen smuteční slavnosti za Bülowa v hamburském chrámu sv. Michala a zaznamenal své pocity: „Atmosféra, ve které jsem tam seděl a mé myšlenky na zesnulého zcela odpovídaly duchu díla, které jsem tehdy v sobě nosil. Vtom začal sbor zpívat s doprovodem varhan Klopstockovo Vzkříšení! Zasáhlo mě to jako blesk a v mé duši bylo náhle jasno! Na takový blesk tvůrce čeká, to je pro něj ‚svaté zvěstování‘!“ Po zdráhání se odvážil použít v závěrečné větě sbor; dosud váhal z obavy, aby nebyl považován za Beethovenova napodobitele.        

První věta symfonie (název Totenfeier už se v tištěném vydání díla neobjevil), je smuteční pochod ve formě sonátové věty. Otevírá ho tremolo hlubokých smyčců, k němuž se přidávají dechové nástroje a pozvolna vyrůstá heroické hlavní téma. Další téma, slavnostního charakteru, se také objevuje ve fuze finální věty a rámuje tak celou skladbu. Druhá věta má charakter pomalého ländleru, je transformací rondové formy a má být vzpomínkou na „blažený okamžik života drahého zesnulého“. Ve třetí větě použil Mahler hudební materiál Kázání sv. Antonína rybám, a píseň Prasvětlo zařadil jako altové sólo do čtvrté věty navazující na třetí bez přerušení. Podle skladatelových slov měla vyjadřovat „zápas duše a tázání po Bohu a po božské existenci, která následuje po životě na zemi“. Také pátá věta je připojena attacca. Verše Friedricha Gottlieba Klopstocka (1724–1803), které v ní použil, Mahler upravil a větu charakterizoval takto: „Přišel konec všeho živého, ohlašuje se Poslední soud...“. Nad obrazem apokalypsy však převáží obraz boží lásky, která „nás prozařuje blaženým věděním a bytím“. Ve finále Druhé symfonie Mahler uplatnil představu prostorového zvuku, když připojil hlasy lesních rohů, trubek a tympánů v zákulisí. Pro závěrečný instrumentační efekt symfonie hledal zvony, o jejichž zvuku měl konkrétní představu. Nalezl je u jakéhosi zvonaře ve vesnici blízko Hamburku. 

Druhá symfonie byla poprvé provedena pod Mahlerovou taktovkou 4. března 1895 v Berlíně, ovšem bez vokálních vět. Kritika takové fragmentární provedení označila za nevhodné, neboť publikum má právo poznat dílo celé. Tento názor dokumentuje proměnu, jakou prošlo vnímání symfonického díla od Beethovenových dob coby souvislého strukturálního celku. Pochopení Mahlerovy hudby to však neusnadnilo: „Pan Mahler se představil jako skladatel a dirigent. Ačkoli ani jako dirigent nepůsobí právě příjemně pro oko, přece daleko lépe diriguje než komponuje.“ Recenzenti v díle postrádali formu, vytkli Mahlerovi zálibu v disonancích, které tahají za uši a v krkolomných modulacích, dokonce se ozvalo doporučení, aby symfonie raději nepsal. Premiéra kompletního díla se konala 13. prosince téhož roku také v Berlíně, opět za řízení skladatele. Sopránové sólo zpívala sólistka hamburské opery Josephine von Artner, která pocházela z Prahy a Mahler se s ní seznámil již během svého působení v Lipsku. Altový part interpretovala tehdy jednadvacetiletá Hedwig Felden, rovněž rodačka z Čech (narodila se v Teplicích), která rok předtím v Hamburku pod Mahlerovou taktovkou debutovala. I tentokrát někteří recenzenti psali, že autorovi schází první a základní podmínka symfonika, jakou je ovládnutí formy. Vokální složku však přijali s porozuměním a závěrečný sbor označili za „nejlepší část celku“, jež „po symfonii trvající půldruhé hodiny představuje rozhodně působivý, smířlivý závěr“. Dirigent Bruno Walter později prohlásil, že „tímto dnem začal Mahlerův vzestup.“ Pražskou premiéru Mahlerovy Druhé symfonie provedl 18. prosince 1903 Oskar Nedbal s Českou filharmonií posílenou o hráče orchestru Nového německého divadla za spoluúčinkování pražského sboru Hlahol a Vinohradského Hlaholu, sólistkami byly (později spíše jako operetní herečka působící) Božena Durasová (1886–1961) a Gabriela Horváthová (1877–1967). To už kritika psala o díle „hlubokého duchovního ponoru, odvaha koncepce, velikost myšlenek a často ohromující moc výrazu posluchačem otřásají a zároveň povznášejí. Existuje jen málo hudebních básní, v nichž je množství instrumentálních a vokálních prostředků vypočítáno tak málo na efekt, zde je vše umělecky zdůvodněno a organicky nezbytné“.