Česká filharmonie • Koncert ke 100. výročí republiky

Semjon Byčkov slaví svou pátou sezonu ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie a zároveň 70. narozeniny, které si připomene třemi pražskými koncerty na přelomu listopadu a prosince s Beethovenovu Pátou a Šostakovičovou Pátou. Tato sezona byla otevřena v Praze oficiálním koncertem k předsednictví České republiky v Radě Evropské unie a koncertními provedeními Dvořákovy Rusalky v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Rusalku uvede Byčkov následně také v Royal Opera House, Covent Garden.

Byčkovovo šéfdirigentské působení u České filharmonie začalo na podzim roku 2018 koncerty Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu, které připoměly 100. výročí nezávislosti Československa. Poté, co v roce 2019 završili Projekt Čajkovskij, se Byčkov a orchestr zaměřili na Mahlera. V roce 2022 vydal Pentatone už první dvě CD z realizovaného kompletního cyklu symfonií – Čtvrtou a Pátou.

Byčkovův repertoár zahrnuje skladby čtyř století. V jeho umění se propojila vrozená muzikalita a preciznost ruské pedagogiky, což zaručuje vřelé přijetí každého jeho vystoupení. Kromě hostování u významných orchestrů se objevuje v předních operních domech v Evropě i Spojených státech amerických. Zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje na festivalu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, která mu nedávno udělila čestný doktorát. V roce 2015 získal v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Na začátku Byčkovovy nahrávací kariéry stojí rozsáhlé projekty pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. Následovala řada významných nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem včetně kompletních Brahmsových symfonií, děl Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Glanerta a Höllera. Jeho nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala v roce 2020 doporučenou nahrávkou serveru Radia BBC 3 „Building a Library“. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií pro společnost Sony se stala v témž časopise v roce 2018 Nahrávkou měsíce.

Stejně jako Česká filharmonie je Byčkov rozkročen mezi kulturou východu a západu. Byčkov se narodil v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.
V roce 1989 se vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris. V roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Michael Kroutil se narodil roku 1982. V letech 1999–2001 studoval nejprve na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze, poté přestoupil na Pražskou konzervatoř. Od roku 2003 začal navštěvovat soukromé hodiny u někdejšího tympanisty lipského Gewandhausorchestru Karla Mehliga a o rok později docházel k prvnímu tympanistovi téhož orchestru Marku Stefulovi. V saském Lipsku poté v letech 2005–2007 studoval na Hochschule für Musik und Theater obory tympány a bicí nástroje. Od roku 2011 se dále vzdělával na Zürcher Hochschule der Künste, kde jej pedagogicky vedl první tympanista Berlínských filharmoniků Rainer Seegers.

Seznam jeho dosavadní orchestrální praxe zahrnuje významná německá a česká tělesa jako Gewandhausorchester Leipzig, Leipziger Kammerorchester, Mendelssohn Kammerorchester Leipzig, Südwestdeutsche Philharmonie Konstanz, Thüringer Symphoniker, Westsächsisches Synphonieorchester, Deutsche Philharmonie, Pražská komorní filharmonie, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Komorní orchestr Národního divadla v Praze nebo Komorní filharmonie Pardubice. Pravidelně spolupracuje rovněž s Tokijským filharmonickým orchestrem.

V letech 2006 a 2007 se účastnil projektů Gewandhausorchesteru s nahrávkami pro EuroArts. Od roku 2007 působí jako první tympanista České filharmonie a je rovněž členem mezinárodního orchestru Solistes Européens Luxembourg.

Jako interpret nevšední emocionální síly a hloubky si Ivo Kahánek získal pověst jednoho z nejpůsobivějších umělců své generace. Svůj dar okamžitě navázat citovou vazbu s publikem dokáže náležitě zužitkovat ve skladbách od baroka po modernu, s těžištěm v romantickém repertoáru, za jehož interpretaci také sklízí největší uznání (Diapason d’Or nebo nahrávka měsíce BBC Music Magazine). V roce 2004 se stal absolutním vítězem mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro, v srpnu 2007 debutoval v londýnské Royal Albert Hall. Spolupracoval mj. s Berlínskými filharmoniky (sir Simon Rattle), Mahler Chamber Orchestra nebo Vídeňskými symfoniky; pravidelně vystupuje s Českou filharmonií. V roce 2018 se stal držitelem ceny Classic Prague Award za sólistický výkon roku. Je absolventem Janáčkovy konzervatoře v Ostravě a Hudební akademii múzických umění v Praze. Má za sebou také studijní stáž na londýnské Guildhall School of Music and Drama a mistrovské kurzy pod vedením K.-H. Kämmerlinga, Ch. Zachariase nebo A. de Larrocha.

Bohuslav Martinů ve Dvojkoncertu pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, H 271 (na titulním listu autografní partitury čteme „Double concert pour cordes, piano et timbales“) a Koncertu pro dva klavíry a orchestr, H 292 (v korespondenci skladatelem označován také jako „Double piano concerto“) čerpá inspiraci z dvojitosti, dvojnásobku a možností, které z nich vyplývají, a z barokní formy concerto grosso. Skladatel ve vzpomínce přiblížil své pojetí „double“ takto: „Práce na Koncertu pro dva klavíry se mi dařila. Abych řekl pravdu, jsem typ concerta grossa. Povrchní popis této formy naleznete skoro ve všech učebnicích, snad kromě toho, že se zde soli a orchestr střídají. [...] Tam, kde forma symfonie nechává, vlastně vyžaduje uplatnění emocionálních elementů, [...] tam vám forma concerta grossa dovoluje striktní pořádek, omezení, vyrovnání emocionálních prvků, omezení i adekvátní vyrovnání gradace i dynamiky, zcela jinou a přísnou strukturu tematického uspořádání, zkrátka jiný svět. [...] Koncert pro dva klavíry je ,ideal typeʻ pro tuto formu.“ Autorovo vyznání lze vztáhnout obecně ke všem jeho koncertantním skladbám tohoto typu, a Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány patří nepochybně k nejzdařilejším.

„Vybuchnu, dusí mě to, pláču“, prohlásil Arthur Honegger v slzách objímaje Bohuslava Martinů na světové premiéře Dvojkoncertu v Basileji 9. února 1940. Krom uchvácení kompozicí hrály roli jistě i pohnuté okolnosti vzniku díla; soucítění s tragédií, která postihla Československo a jeho obyvatele, jejíž plíživý příchod se zdál (a zdá se nám stále) být skladatelem tušen a vepsán do díla. Martinů začal Dvojkoncert komponovat v srpnu roku 1938 a skladbu dokončil 29. září 1938, v den Mnichovské dohody, kdy došlo k rozbití Československa. Psal jej pro Paula Sachera a jeho Basilejský komorní orchestr. Možnostem tohoto orchestru přizpůsobil skladatel obsazení skladby. Sacherovi, u kterého Martinů pobýval, když Dvojkoncert dokončil, připsal i dedikaci a jadrně v ní přiblížil okolnosti vzniku: „Mému drahému příteli Paulu Sacherovi v upomínku na pobyt pokojný i úzkostný na Schönenbergu mezi srnami a hrozbou války.“ Úzkost a hrozba války jsou pochopitelné, ale co ony srny? Skladatelova žena Charlotte vzpomínala, jak spolu během pobytu u Sachera „schovaní za stromy a potichu, s rozzářeným zrakem“ často pozorovali srny a jejich „půvabné pohyby“. To byl onen prožitek pokojnosti v horské krajině Švýcarska – a zároveň symbol jeho křehkosti – na pozadí úzkosti z blížící se katastrofy. Paní Martinů ještě ke vzpomínce na manželovu kompozici tajemně dodala, že ve Dvojkoncertu „uprostřed třetí věty přicupitají srny“. Kde přesně ono místo je, budiž otevřeno fantazii.