Zkouška orchestru • Česká filharmonie

Marek Eben se narodil v roce 1957 v Praze. Studoval na Pražské konzervatoři hudebnědramatický obor. Po ukončení školy působil v divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech, pak v divadle na Kladně a v letech 1983–2002 byl členem pražské Ypsilonky. Kromě herecké práce se zabývá také hudbou, je výhradním autorem písní skupiny Bratří Ebenů, která vydala pět desek (Malé písně do tmy, 1984; Tichá domácnost, 1995; Já na tom dělám, 2002; Chlebíčky, 2008; Čas holin, 2014), napsal hudbu k filmům Bizon, Hele on letí a k televiznímu seriálu Poste restante. Je autorem hudby a textů ke zhruba dvěma desítkám divadelních her (mj. pro Studio Ypsilon – Matěj Poctivý, Vosková figura, Amerika, Othello, pro Národní divadlo – Zimní pohádka). Od roku 1996 je moderátorem Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.

Rozsáhlá je jeho spolupráce s televizí, kde působí jako moderátor různých programů – například soutěže O poklad Anežky České, Předávání cen TýTý, Stardance nebo diskusního pořadu Na plovárně, který v letech 2001, 2002, 2004, 2005, 2006 a 2007 získal cenu Elsa pro nejlepší talkshow. Tutéž cenu získal Marek Eben jako moderátor v letech 2001, 2002, 2006 a 2007. Je také dvojnásobným absolutním vítězem ceny TýTý.

Petr Altrichter je jedním z nejvýznačnějších českých dirigentů, který si udělal působivé jméno svou dynamickou a hlubokou interpretací symfonické hudby. Pochází z hudební rodiny a hře na hudební nástroje se věnoval od raného dětství. Absolvoval konzervatoř v Ostravě, obory lesní roh a dirigování. Ve studiích pokračoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně v oborech dirigování orchestru pod vedením Otakara Trhlíka a Františka Jílka a dirigování sboru s pedagogy Josefem Veselkou a Lubomírem Mátlem. Po dobu studia na JAMU spolupracoval jako sbormistr a dirigent s Brněnským akademickým sborem a podílel se na zisku mnoha ocenění na zahraničních sborových soutěžích a festivalech (Middlesbrough, Debrecín aj.).

Mezinárodní pozornost na sebe Altrichter upoutal v roce 1976, kdy získal titul laureáta a speciální cenu poroty na uznávané dirigentské soutěži ve francouzském Besançonu. Na základě tohoto ocenění se stal asistentem dirigenta Václava Neumanna v České filharmonii a nastartoval tak svou uměleckou kariéru. Pozvání k zahraničním orchestrům pak na sebe nenechala čekat. Po působení ve Filharmonii Brno se v roce 1988 stal dirigentem a v roce 1990 pak šéfdirigentem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. S tímto orchestrem absolvoval četná zahraniční turné do Japonska, USA, Švýcarska, Německa, Francie a dalších zemí. Zároveň také dlouhodobě spolupracoval s Komorní filharmonií Pardubice, se kterou v rámci zahraničních vystoupení uvedl do koncertního života mnohé mladé nadějné sólisty (Isabelle van Keulen, Radek Baborák ad.).

V letech 1993–2004 byl hudebním ředitelem Jihoněmecké filharmonie Kostnice; s tímto orchestrem pravidelně koncertoval v Tonhalle Curych a v KKL Lucern a podnikl turné do Švýcarska a Itálie. Svůj debut ve Velké Británii absolvoval Petr Altrichter se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK na festivalu v Edinburghu v roce 1993, londýnský debut pak s Anglickým komorním orchestrem krátce nato. V roce 1997 byl jmenován hlavním dirigentem Liverpoolské královské filharmonie poté, co v orchestru v předešlé sezóně s velkým úspěchem hostoval. S tímto orchestrem také vystoupil v roce 2000 na BBC Proms v londýnské Royal Albert Hall a natočil několik vysoce ceněných nahrávek pro vlastní label tělesa – RLPO Live.

V roce 2001 byl Altrichter pozván do čela Filharmonie Brno, kde setrval dalších sedm let a vrátil se tak k orchestru, se kterým byl spjat od studií a se kterým jako pravidelný host spolupracuje doposud. Je také pravidelným hostem České filharmonie, se kterou má stálý umělecký kontakt od svých asistentských začátků, Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, Filharmonie Brno a Slovenské filharmonie, se kterou natočil vřele přijatá a ceněná CD se skladbami Antonína Dvořáka. Od sezony 2018/2019 je stálým hostujícím dirigentem Slovenské filharmonie, se kterou ho pojí dlouholetá spolupráce.

V roce 2015 podnikl s Českou filharmonií koncertní turné do Německa, na přelomu 2015 a 2016 pak turné do Číny. Na počátku sezony 2017–2018 řídil Českou filharmonii na mezinárodním festivalu Dvořákova Praha a následně s ní absolvoval velmi úspěšné turné do Jižní Koreje, Japonska a na Tchaj-wan. Na jaře 2017 uskutečnil japonské turné se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, v roce 2018 pak turné do Velké Británie s Českým národním symfonickým orchestrem, v květnu 2019 turné do Číny s Českou filharmonií.

Jako host řídil význačné světové orchestry – japonský NHK Symphony Orchestra, Berlin Symphony Orchestra, BBC Symphony Orchestra, Royal Scottish National Orchestra, BBC Scottish Symphony a London Philharmonic Orchestra. Dále hostoval v Bruckner Orchester Linz, Varšavské filharmonii, Krakovské filharmonii, SWF orchestru v Baden-Badenu, Lotyšském národním orchestru v Rize, Orquesta Filarmonica de Gran Canaria, Orchestre Philharmonique du Luxembourg, Netherlands Philharmonic, Stavanger Symphony, Norrkopings Symphonieorchester, Royal Danish Orchestra Copenhagen, Odense Symphony Orchestra a dalších.

Je častým hostem festivalu Pražské jaro, Janáčkův máj Ostrava, festivalu Smetanova Litomyšl, Moravský podzim a Bratislavské hudební slavnosti. Hostoval na velkých festivalech v Salcburku, Edinburghu, Avignonu, Aténách, Cheltenhamu, Paříži, Madridu, Chicagu, Curychu, Lucernu, Seville, Palermu a dalších.

Těžištěm repertoáru Petra Altrichtera je česká hudba – Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Leoš Janáček a Bohuslav Martinů, ruská hudba – především Dimitrij Šostakovič, dále hudba Gustava Mahlera a Antona Brucknera. Významní světoví sólisté a interpreti (Garrick Ohlsson, John Lill, Tabea Zimmermann ad.) oceňují jeho pohotovost v orchestrálních doprovodech a vyhledávají spolupráci s ním.

Alice Nellis vystudovala Pražskou konzervatoř, dále anglistiku a amerikanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a scenáristiku na FAMU. Pracovala jako překladatelka, od roku 2002 vyučuje na FAMU. V roce 2000 debutovala filmovou komedií Ene Bene s Ivou Janžurovou a její dcerou Theodorou Remundovou v hlavních rolích. Film získal řadu mezinárodních ocenění (mj. hlavní cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v San Franciscu). Spolupráce s Ivou Janžurovou a jejími dcerami – herečkami Theodorou a Sabinou Remundovými – pokračovala filmem Výlet (2002), za který Alice Nellis obdržela Cenu nových režisérů na 50. Mezinárodním filmovém festivalu v San Sebastianu. Za scénář k filmu Výlet získala Českého lva za nejlepší scénář roku 2002. Dále natočila celovečerní filmy Tajnosti (2007), Mamas and Papas (2010), Perfect Days (2011), Revival (2013), Andělé všedního

dne (2014) a Sedmero krkavců (2015). Pod všemi snímky je zároveň podepsána coby scenáristka. Jako herečka se objevila ve filmu Sluneční stát aneb Hrdinové dělnické třídy.

Alice Nellis se také věnuje divadelní režii. Spolupracuje s Divadlem Na zábradlí (Perfect Days, Záplavy), Divadlem Bez zábradlí (Láska, Když tančila, Cesta dlouhého dne do noci), Café Theatre Černá labuť (Lidský hlas, Růžový šampaňský) nebo Divadlem v Řeznické (Pomoc). Za vlastní hru Záplavy, kterou uvedla v Divadle Na zábradlí, získala 3. místo v dramatické soutěži Cen Alfréda Radoka.

GEORGE ENESCU
1881–1955

Zatímco Franckova symfonie patří k vrcholným dílům, završujícím skladatelovu tvůrčí činnost, a Dvořákovy Legendy jsou součástí prvního velkého tvůrčího rozletu, Enescuova Rumunská rapsodie č. 1 je pozoruhodným výtvorem devatenáctiletého skladatele, který už žádné jeho dílo nepřezářilo. Pro Rumuny je Enescu největší skladatelskou osobností, kterou jejich země zrodila a na kterou jsou náležité hrdí, takže téměř cokoli rumunského, co je spjato s vážnou hudbou, má ve svém názvu anebo v podtitulu jméno „Enescu“.

Mnohem působivější než o Georgi Enescuovi číst cokoli „černé na bílém“ by asi bylo ho potkat a strávit s ním nějaký čas. Soudě podle mnoha svědectví to musel být fascinující člověk. Legendární violoncellista Pablo Casals o něm mluvil jako o „nejúžasnějším hudebním fenoménu od dob Mozartových“, Alfred Cortot, jeden z největších klavíristů 20. století, řekl, že Enescu, i když to byl houslista, měl lepší klavírní techniku než on a moc ráda na něj vzpomínala i rumunská královna Alžběta, s níž pravidelně muzicíroval na zámku Peleș v podkarpatském lázeňském městě Sinaia. „Enescu pro mě zůstává měřítkem dokonalosti… dal mi světlo, které mě celoživotně vedlo… byl to nejneobyčejnější člověk, nejlepší hudebník a nejvíc formativní osobnost, kterou jsem kdy zažil,“ to řekl Yehudi Menuhin, jeden z mnoha Enescuových žáků-houslistů, k nimž dále patřili Christian Ferras, Arthur Grumiaux nebo Ida Haendel.

Enescu ostatně jako houslista a zázračné dítě začínal. Když mu bylo pět a čtvrt, napsal skladbu pro housle a klavír se symbolickým názvem „Rumunská země“. Na Vídeňskou konzervatoř byl přijat v sedmi letech, což se v tak nízkém věku předtím podařilo jen Fritzi Kreislerovi, a na absolventském koncertě hrál ve 13 letech díla Brahmsova, Sarasateho a Mendelssohna-Bartholdyho. Pokračoval pak na konzervatoři v Paříži, mimo jiné studiem kompozice u Julese Masseneta a Gabriela Faurého. Velká část jeho umělecké dráhy patřila sólové, dirigentské a pedagogické činnosti, podpoře rumunské hudební scény (i když žil většinu svého života mimo Rumunsko) a také práci skladatelské.

I když se George Enescu věnoval tvorbě klavírní, písňové, kvartetní, symfonické a dokonce i operní, žádná z jeho skladeb nedosáhla větší popularity než první ze dvou Rumunských rapsodií,op. 11. Složil ji v Paříži a je to přehlídka typických prvků rumunské tradiční hudby lăutărească, založené na exoticky znějících melodiích a harmoniích a nepravidelných, živých rytmech; to vše podpořené barvitou instrumentací. Vstupní melodie, hraná hoboji a klarinety, je citací lidové písně, kterou Enescu znal od romského houslisty Lae Chioru, u něhož bral jako chlapec první houslové lekce. I když Enescu později tvrdil, že celá skladba je jen pár nahozených melodií, poskládaných za sebe, jeho náčrtky prozrazují, že si dal s pojetím jednotlivých částí a s jejich řazením docela dost práce. Světová premiéra Rumunské rapsodie č. 1 se odehrála v bukurešťském Athenaeu 23. února 1903.

CÉSAR FRANCK
1822–1890

Když César Franck zemřel, byla mu francouzskou veřejností vzdávána úcta především jako varhaníkovi a pedagogovi. A ano, také jako příležitostnému skladateli, jehož jedinou jednoznačně úspěšnou skladbou byla Houslová sonáta z roku 1886 věnovaná belgickému houslistovi Eugène Ysaÿovi, který ji s velkým ohlasem uváděl po celé Evropě. Zbytek Franckova nikterak rozsáhlého díla se za jeho života setkával s nejednoznačným a často rozpačitým přijetím. A to včetně skladeb, které dnes zdobí světová koncertní pódia: symfonická báseň Prokletý lovec (1882), klavírní Preludium, chorál a fuga (1884), Symfonické variace pro klavír a orchestr (1885) a konečně Symfonie d moll (1888).

„Nezáživná a pochmurná hudba bez sebemenší grácie a šarmu… základní čtyřtaktové téma je sotva nad úrovní toho, co je zadáváno k vypracování konzervatoristům… Franck neměl vůbec co říct, zato to ale říká tak přesvědčeně, jako když papež vyhlašuje dogma…“ To jsou v kostce reakce francouzské hudební kritiky po premiéře skladatelovy jediné Symfonie d moll, z níž na dnešním koncertě uslyšíme 2. větu.

Co všechno hrálo roli při tak výrazném nepřijetí? Se svojí troškou do mlýna přispěl už orchestr Pařížské konzervatoře, který se vůči novému dílu stavěl nepřátelsky a ke zkouškám ledabyle. Franckova symfonie také přichází na scénu jen krátce po velké kontroverzi mezi francouzskými skladateli ohledně toho, jak moc lze do národní hudby zavádět „cizí vlivy“, čímž byl myšlen především Wagner (o tomto typu sporu by ve druhé polovině 19. století mohla vyprávět leckterá národní hudba, tu českou nevyjímaje). Franck byl v tomto ohledu zastáncem otevřenosti a přijímání inspirací, čímž byl trnem v oku třeba skladatelskému táboru kolem Camilla Saint-Saënse. A do třetice: z francouzské hudby, které vždy rádi přiznáme malebnost, citovost a citlivost, náladovost, efektnost, zábavnost, César Franck trochu vyčuhuje. Jeho tvorba je vnějškově neefektní, závažná, hluboká, navíc silně ovlivněná Franckovým celoživotním varhanickým působením. Ne nadarmo se skladateli někdy přezdívá francouzský Bach.

A co je ještě pozoruhodné na tomto tvůrci, který se narodil v dnešním belgickém Lutychu (tehdy součásti Spojeného nizozemského království), jehož učitelem skladby byl Čech Antonín Rejcha a který se stal profesorem kompozice na Pařížské konzervatoře, až když v 50 letech přijal francouzské občanství? Že César Franck ze svého způsobu hudebního myšlení nikdy neustoupil, neprodal ho za přízeň kritiky, publika ani skladatelských kolegů, a prokázal tak obdivuhodnou houževnatost a víru ve svůj skutečný skladatelský hlas. Ten, který slyšíme i v jeho Symfonii d moll.

ANTONÍN DVOŘÁK
1841–1904

Za vstup na evropskou a posléze světovou hudební scénu vděčí Antonín Dvořák kromě svého hudebního talentu a mimořádné skladatelské píle několika mocným přímluvcům. V prvé řadě Johannesu Brahmsovi, který dílo do té doby neznámého autora na konci roku 1877 doporučil k vydání svému berlínskému nakladateli Fritzi Simrockovi. Hned zkraje roku 1878 tak vyšly Moravské dvojzpěvy a v létě Slovanské tance. Závan svěžího vzduchu, který to znamenalo, je výstižně zachycen v textu berlínského kritika Louise Ehlerta:

„Kdo po třicet posledních let sledoval rozvoj současné hudby, v tom budí se časem zvláštní teskný pocit, totiž, jak velmi vzácným úkazem je svěží, celý talent! Mrzutě seděl jsem jednoho dne zahrabán v kupě hudebních novinek, oko i duch můj zápasily již s mdlobou, jíž podléháme tak snadno pod dojmem prázdné, lhostejné, zkrátka bezvýznamné hudby, když tu náhle dvě díla od neznámého mi dosud skladatele zaujala veškerou mou pozornost: Slovanské tance a Moravské písně od Antonína Dvořáka. (…) Božská přirozenost proudí touto hudbou, ani stopy po nucenosti a strojenosti. (…) Jako vždy při velkých talentech je humor v Dvořákově hudbě hojně zastoupen. (…) Myslím si, jak by to bylo krásné, kdyby opět jednou přišel hudebník, o němž bychom se potřebovali právě tak málo hádat jako o jaru.“

Těžko říct, co všechno se spolupodílí na skladatelském rozletu, ten Dvořákův každopádně vydání Moravských dvojzpěvů a Slovanských tanců neobyčejně podpořilo. V nejbližších třech letech tak vznikají například Dechová serenáda, Slovanské rapsodie, Cigánské melodie, Houslový koncert a Mazurek pro housle, nádherný Smyčcový sextet, 10. smyčcový kvartet „Slovanský“, Šestá symfonie a krátce po ní Legendy.

Legendy,op. 59, z nichž dnes uslyšíme Legendu č. 6 cis moll, to je cyklus deseti kratších skladeb, určených původně pro čtyřruční klavír a brzy instrumentovaný pro plný orchestr, ve kterém však nejsou trombony ani tuba. Legendy skutečně navozují dojem vyprávění příběhů a mají v sobě něco, co uměl Dvořák tak dobře vystihnout – moment určitého zastavení, zamyšlení, pohroužení, které je neokázalé a vnitřní. A také, jak skladatelovu tvorbu charakterizoval jiný z tehdejších kritiků, „jemnou niternost, ze které se člověk musí bezpodmínečně těšit“.