Giovanni Antonini • Česká filharmonie

Giovanni Antonini se narodil v Miláně; studoval na tamní Civica Scuola di Musica a také na ženevské Centre de Musique Ancienne. Je zakládajícím členem barokního ansámblu Il Giardino Armonico, který vede od roku 1989. Jako dirigent a sólista (zobcová flétna i flauto traverso) s tímto souborem vystoupil na pódiích v Evropě, Spojených státech, Kanadě, Jižní Americe, Austrálii, Japonsku a Malajsii. Mimo to zastává post hudebního ředitele polského festivalu Wratislavia Cantans, jakož i pozici hlavního hostujícího dirigenta salcburského Mozarteum Orchester a basilejského Kammerorchester.

Spolupracoval s mnoha špičkovými umělci, jako jsou Cecilia Bartoli, Kristian Bezuidenhout, Giuliano Carmignola, Isabelle Faust, Sol Gabetta, Sumi Jo, Viktoria Mullova, Katia a Marielle Labèque, Emmanuel Pahud a Giovanni Sollima. Pro svou vytříbenou a inovativní interpretaci je častým hostem u Berlínských filharmoniků, orchestru amsterdamského Concertgebouw, curyšského Tonhalle, v salcburském Mozarteu, orchestru lipského Gewandhausu či Londýnského a Chicagského symfonického orchestru.

Z jeho operních produkcí jmenujme Händelova Julia Caesara v Egyptě a Belliniho Normu s Cecilií Bartoli na Salcburském festivalu, Händelova Orlanda v divadle Theater an der Wien, Mozartova Idomenea v curyšském Opernhausu, Così fan tutte v La Scale a minulou sezonu se vrátil do Theater an der Wien s Cavalieriho Rappresentatione di Anima, et di Corpo. V této sezoně vystoupí kromě České filharmonie s Bamberskými symfoniky (Haydnovo Stvoření), s berlínským Deutsches Symfonie-Orchester (Pugnaniho Wertherovi) a s Chicagským symfonickým orchestrem.

Se souborem Il Giardino Armonico nahrál množství instrumentálních děl Vivaldiho, J. S. Bacha (Braniborské koncerty), Bibera a Lockea. Pro vydavatelství Naïve pak Vivaldiho operu Ottone in Villa a pro firmu Decca dvoudílné album Händelových děl se zpěvačkou Julií Ležněvovou. Četné nahrávky vydal i u Alpha Classics (Outhere Music Group), jako například album La Morte della Ragione, ve kterém projevil svůj zájem o hudbu renesance kolekcemi instrumentální hudby z šestnáctého a sedmnáctého století. S basilejským Komorním orchestrem natočil kompletní Beethovenovy symfonie a CD flétnových koncertů s Emmanuelem Pahudem nazvané Revoluce.

Antonini je hudebním ředitelem projektu Haydn 2032, který si společně s basilejským Komorním orchestrem a souborem Il Giardino Armonico klade za cíl nahrát a provést všechny symfonie Josepha Haydna ke třístému výročí narození tohoto autora. Prvních dvanáct dílů bylo vydáno na značce Alpha Classics a v plánu je vydat po dvou dalších každý následující rok.

První symfonii napsal Wolfgang Amadeus Mozart pravděpodobně roku 1764, tedy ve svých osmi letech, poslední („Jupiter“) roku 1788 ve Vídni. Děl tohoto druhu, pocházejících prokazatelně z jeho pera, je třicet devět, dalších deset je zpochybňováno. Frekvence vzniku symfonií není rovnoměrná – nejvíce jich Mozart napsal v Salcburku, v posledních deseti letech života, v tzv. „vídeňském období“ pouze šest. Symfonie D dur, K 504, předchází trojici vrcholných symfonií Es dur, g moll a C dur (K 543, 550 a 551). Vznikla po tříleté přestávce po tzv. „Linecké“ symfonii (K 425). Všechny dosavadní symfonie, včetně zmíněné „Linecké“, byly napsány pro aktuální koncertní provedení; konec 18. století žil soudobou hudbou a uspokojovat publikum novinkami zaručovalo skladateli rostoucí popularitu, a hlavně výdělky. Tak i Symfonie D dur zřejmě byla určena ke konkrétní příležitosti, mozartovští badatelé však nejsou zcela zajedno, k jaké.

Jméno „Pražská“ dostala na základě koncertu 19. ledna 1787 v pražském Nosticově divadle, který se konal dva dny poté, co zde Mozart osobně prožil úspěch své opery Figarova svatba. Podle některých badatelů však měla být původně určena pro (neuskutečněnou) akademii ve Vídni, čemuž by nasvědčovala skutečnost, že náčrtek finální věty vznikl už na jaře 1786, rozpracovanou kompozici však tehdy Mozart odložil. Podnětem pro návrat k rozpracované skladbě také mohly být zimní koncerty ve Vídni; o tom by svědčilo datum jejího dokončení 6. prosince 1786, které si Mozart zapsal do svého vlastního soupisu tvorby. Kdy přesně „společnost velkých znalců a milovníků hudby“ – jak psal Leopold Mozart své dceři 12. ledna 1787– pozvala Mozarta do Prahy a kdy se k cestě rozhodl, není sice známo, muselo to však být po úspěšné pražské premiéře Figarovy svatby, která se konala začátkem prosince 1786. Symfonii vezl Mozart každopádně do Prahy ve svém zavazadle. Dílo má některé znaky, které hudbu Figarovy svatby připomínají – například rychlé běhy smyčců. Především je velkoryse rozvržena; přestože jí chybí taneční věta, trvá téměř půl hodiny. Neexistence menuetu je rovněž předmětem dohadů; svými harmonickými prostředky, pojetím instrumentace a strukturou jednotlivých vět je symfonie dílem na svou dobu moderním, třívětý cyklus bez taneční věty je však de facto návratem ke staršímu typu italské sinfonie.

První sonátová věta je uvedena pomalým úvodem, nejdelším, jaký kdy Mozart napsal a který už je jakousi předzvěstí předehry Dona Giovanniho, allegrová část je jedním z krásných příkladů Mozartova umění polyfonní práce. Rytmická stránka allegra je určována vpřed se ženoucími synkopami. Klidné prochromatizované andante druhé věty, v jejíž instrumentaci scházejí trubky a tympány, je rovněž na půdorysu sonátové formy a je vystřídáno buffózním finále. Jeho vstupní téma upomíná na duet Zuzanky a Cherubína z druhého dějství Figarovy svatby, pro pražské publikum to tedy byla připomínka již známého díla. Stejně jako u předchozích vět, pracuje Mozart i tentokrát v sonátovém provedení pouze s hlavním tématem. Hudební historik Alfred Einstein finále Pražské symfonie považoval za „jednu z oněch zvláštních Mozartových vět, které při vší zdánlivé radostnosti a dokonalosti zanechávají jizvu na duši: s krásou je zde spojena smrt.“