Kirill Gerstein • Česká filharmonie

Semjon Byčkov slaví svou pátou sezonu ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie a zároveň 70. narozeniny, které si připomene třemi pražskými koncerty na přelomu listopadu a prosince s Beethovenovu Pátou a Šostakovičovou Pátou. Tato sezona byla otevřena v Praze oficiálním koncertem k předsednictví České republiky v Radě Evropské unie a koncertními provedeními Dvořákovy Rusalky v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Rusalku uvede Byčkov následně také v Royal Opera House, Covent Garden.

Byčkovovo šéfdirigentské působení u České filharmonie začalo na podzim roku 2018 koncerty Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu, které připoměly 100. výročí nezávislosti Československa. Poté, co v roce 2019 završili Projekt Čajkovskij, se Byčkov a orchestr zaměřili na Mahlera. V roce 2022 vydal Pentatone už první dvě CD z realizovaného kompletního cyklu symfonií – Čtvrtou a Pátou.

Byčkovův repertoár zahrnuje skladby čtyř století. V jeho umění se propojila vrozená muzikalita a preciznost ruské pedagogiky, což zaručuje vřelé přijetí každého jeho vystoupení. Kromě hostování u významných orchestrů se objevuje v předních operních domech v Evropě i Spojených státech amerických. Zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje na festivalu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, která mu nedávno udělila čestný doktorát. V roce 2015 získal v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Na začátku Byčkovovy nahrávací kariéry stojí rozsáhlé projekty pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. Následovala řada významných nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem včetně kompletních Brahmsových symfonií, děl Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Glanerta a Höllera. Jeho nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala v roce 2020 doporučenou nahrávkou serveru Radia BBC 3 „Building a Library“. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií pro společnost Sony se stala v témž časopise v roce 2018 Nahrávkou měsíce.

Stejně jako Česká filharmonie je Byčkov rozkročen mezi kulturou východu a západu. Byčkov se narodil v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.
V roce 1989 se vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris. V roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Všestranný klavírista Kirill Gerstein rychle vystoupal mezi hvězdy klasického nebe. Jazzová průprava a praxe, jíž se věnoval od útlého věku, tvoří důležitou součást jeho interpretačního stylu. 

Kirill Gerstein je šestým laureátem prestižní ceny Gilmore Artist Award. Od roku 2010, kdy cenu obdržel, ji sdílí s ostatními prostřednictvím objednávek mezižánrových skladeb u umělců, jako jsou Timo Andres, Chick Corea, Alexander Goehr, Oliver Knussen či Brad Mehldau. Kirill Gerstein získal rovněž první cenu na klavírní soutěži Artura Rubinštejna v Tel Avivu v roce 2001, Gilmore Young Artist Award v roce 2002 a Avery Fisher Grant roku 2010. 

Vedle České filharmonie a Semjona Byčkova vystupuje Gerstein v sezoně 2018/2019 s London Symphony Orchestra a sirem Markem Elderem a v Číně se symfonickými orchestry ze Šanghaje a Kantonu. Koncertuje s Rotterdamskou filharmonií, Orchestre Philharmonique de Radio France, orchestrem NDR Elbphilharmonie, drážďanskou Staatskapelle, Dánským národním symfonickým orchestrem, Helsinskou filharmonií, Cleveland Orchestra, Cincinnati Symphony a s Orquestra Sinfônica do Estado de São Paulo. V březnu 2019 bude premiérovat nový klavírní koncert Thomase Adèse s Bostonským symfonickým orchestrem za řízení autora, a to v Bostonu a newyorské Carnegie Hall. V Londýně, Stuttgartu, Lisabonu, Singapuru, Melbourne a Kodani vystoupí v recitálech, v Lucernu ho čeká komorní program s Hagen Quartet, Veronikou Eberle a Clemensem Hagenem a s hercem Brunem Ganzem připravuje recitály pro Německo a Rakousko. 

U vydavatelství LAWO Classic vyšel na podzim 2018 Skrjabinův Prométheus: Báseň ohně v podání Kirilla Gersteina, Osloské filharmonie a Vasilije Petrenka. Dalšími nahrávkami, s nimiž se Gerstein pochlubí v této sezoně, jsou Busoniho Klavírní koncert vydaný na jaře 2019 labelem myrios classic a v létě pak u vydavatelství DECCA vyjdou v rámci Čajkovského projektu s Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem Čajkovského Klavírní koncerty č. 1–3. 

Kirill Gerstein se narodil v roce 1979 ve Voroněži v jihozápadním Rusku. Studoval hru na klavír ve speciální škole pro nadané děti a během studia klasické hudby se ještě sám pokoušel o jazz – studijním materiálem mu byla rozsáhlá rodičovská sbírka nahrávek. Poté, co slyšel na jednom sovětském festivalu vibrafonistu Garyho Burtona, se Gerstein vypravil ve 14 letech do USA a začal studovat na Berklee College of Music v Bostonu jako vůbec nejmladší student v historii školy. Během studia absolvoval jeden letní univerzitní program v Tanglewoodu a školu dokončil po třech letech. Poté studoval na Manhattan School of Music v New Yorku u Solomona Mikowského a ve dvaceti letech získal bakalářský i magisterský titul. Ve studiích pokračoval v Madridu u Dmitrije Baškirova a v Budapešti u Ference Radose. Od roku 2003 je Kirill Gerstein americkým občanem. 

Jako velmi zaujatý pedagog vyučoval Gerstein v letech 2007–2017 na Musikhochschule ve Stuttgartu. Od podzimu 2018 je pedagogem v nově založeném studijním programu sira Andráse Schiffa pro mladé výkonné umělce, v rámci akademie v německém Kronbergu.

PETR ILJIČ ČAJKOVSKIJ
1840–1893

Nejvýznamnější z ruských hudebních romantiků Petr Iljič Čajkovskij studoval v Petrohradu právnickou školu; jeho srdce a nesporný talent jej však neustále táhly k hudbě. Vykonával místo právníka ve státních službách, ovšem záhy se začal vzdělávat u Antona Grigorjeviče Rubinštejna na petrohradské konzervatoři. Po absolutoriu nastoupil na základě doporučení svého učitele jako pedagog na konzervatoř v Moskvě, kterou vedl Rubinštejnův bratr Nikolaj. Učitelské působení ovšem Čajkovskému nepřinášelo radost, bylo pouze prostředkem materiálního zajištění začínajícího skladatele, který na zasloužený úspěch teprve čekal. Od roku 1876 mu však finanční podpora mecenášky Naděždy Filaretovny von Meck umožnila, že se mohl plně věnovat kompozici i provádění svých děl. V této době vznikla Čajkovského nejslavnější díla, kterými si brzy vydobyl uznání v Rusku i v Evropě: balety Labutí jezero (1876), Šípková Růženka (1889), opery Evžen Oněgin (1878), Piková dáma (1890) a řada dalších orchestrálních, komorních i vokálních děl. Čajkovskij navštívil se svými skladbami opakovaně i Prahu (1888, 1892), kde se spřátelil se svým vrstevníkem Antonínem Dvořákem. Labutí písní skladatele je 6. symfonie zvaná „Patetická“; týden po její premiéře zemřel podle oficiální zprávy na choleru. V souvislosti s jeho smrtí se však také mluví o vynucené sebevraždě, která měla zabránit prozrazení údajné Čajkovského homosexuality.

Obě dnes uváděné skladby spojuje místo, kde díla vznikala, a fakt, že stojí poněkud ve stínu svých „sester“ z rodiny klavírních koncertů a symfonií. Čajkovského Druhý klavírní koncert G dur nedosáhl takové popularity jako proslavený První klavírní koncert b moll,před Symfonií č. 2 „Maloruskou“zase konvenčně orientovaní dramaturgové symfonických těles často dávají přednost posledním třem jeho symfoniím (č. 4–6). To však neznamená, že by nešlo o díla hodná pozornosti hudbymilovné veřejnosti. Naopak, je dobře že máme možnost je v tento koncertní večer vyslechnout!

V létě 1877 se Petr Čajkovskij oženil se svou žačkou z moskevské konzervatoře Antoninou Ivanovnou Miljukovovou. Jejich soužití však trvalo pouhé dva měsíce. Skladatel svou ženu nemiloval a nešťastné rozhodnutí vstoupit do manželství mělo neblahý vliv na jeho psychickou kondici, která mu ubíjela kreativitu a bránila věnovat se plnohodnotně kompoziční činnosti. Opustit manželku mu bylo dokonce doporučeno jeho ošetřujícím lékařem. Skladatelova rekonvalescence z neuváženého sňatku trvala řadu měsíců. Do období nacházení nových tvůrčích sil patří mj. Houslový koncert D dur a také Koncert pro klavír a orchestr č. 2 G dur op. 44, který Čajkovskij začal psát v říjnu 1879, když byl na návštěvě u rodiny své sestry ve vesnici Kamjanka v dnešní Čerkaské oblasti Ukrajiny. Jeho švagrovi Lvu Davidovovi záleželo, aby zde mohl Petr Iljič nerušeně komponovat a už dříve mu na svém statku dal k dispozici samostatný domek, který vybavil klavírem. Zdejší prostředí si skladatel neobyčejně oblíbil a pravidelně sem zajížděl.

První věta koncertu je tradičně psána v sonátové formě o dvou kontrastních tématech (vedlejší hudební myšlenka nastupuje po první sólové kadenci), má však nezvykle rozsáhlé provedení. Další zvláštnost najdeme ve druhé části Andante non troppo, kde se kromě klavíru stávají sólovými nástroji také housle a posléze i violoncello. Orchestr, omezený téměř jen na smyčce, má v této větě jen minimální úlohu. Svižná závěrečná část pak prověřuje především technickou zdatnost už mnoha generací sólistů. Čajkovskij věnoval tento koncert svému někdejšímu šéfovi Nikolaji Rubinštejnovi, jenž se měl stát prvním interpretem nového díla. To se však nestalo, jelikož Rubinštejn před premiérou díla zemřel. Hudebnímu světu tak skladbu představila 12. listopadu 1881 anglická klavíristka Madeline Schiller v New Yorku s místním proslaveným filharmonickým orchestrem.

Také Čajkovského Symfonie č. 2 c moll „Maloruská“ vznikla v Kamjance. Skladatel ji komponoval v letních měsících roku 1872. V 19. století se ukrajinskému území, jež bylo součástí ruského impéria, říkalo „Malorusko“. Na Ukrajině Čajkovskij zaslechl několik lidových písní, které si se zájmem zapsal, a následně použil ve všech částech této své čtyřvěté symfonické kompozice. Inspiraci východoslovanským folklórem symfonie nezapře hned v pomalé introdukci první věty přednášené lesním rohem a následně fagotem, další vývoj věty je sonátový a lidovým motivem exponovaným v úvodu pak celá první věta také končí. Rovněž druhá část je orámována jedním hudebním nápadem. Začíná netradičně pochodově rytmizovanými údery tympánu. Formu slavnostního pochodu (který je reminiscencí na Čajkovského operu Undina), má pak celý její další průběh. Na scherzo, v jehož triu dominují dechové nástroje, naváže čtvrtá věta majestátním úvodem. Po něm hudba značně zrychlí a nabízí řadu výrazových kontrastů. Skladatel zde často graduje a posluchač se domnívá, že jde o brisknou codu, která symfonii brzy uzavře. Pak ovšem přijde expozice krátkého lyrického tématu a je zřejmé, že skutečné vyvrcholení bude teprve následovat. A skutečně, Čajkovskij symfonii končí svým typickým způsobem – monumentálním závěrem v orchestrálním tutti. Tento konec byl však dokomponován až při revizi díla, kterou skladatel učinil roku 1879.

PETR CH. KALINA