Manfred Honeck • Česká filharmonie

SCHOLA GREGORIANA PRAGENSIS

Hasan El-Dunia, Jan Kukal, Stanislav Předota, Ondřej Múčka, Ondřej Holub, Ondřej Maňour, Michal Medek, Tomáš Lajtkep

David Eben - umělecký vedoucí

Schola Gregoriana Pragensis byla založena Davidem Ebenem v roce 1987. Od konce roku 1989 se soubor intenzivně věnuje nahrávání a často koncertuje doma i v zahraničí (Itálie, Španělsko, Francie, Belgie, Nizozemí, Německo, Rakousko, Švýcarsko, Norsko, Švédsko, Slovensko, Maďarsko, Polsko, Turecko, Izrael, Japonsko). Nahrávky souboru na CD získaly již řadu ocenění (Choc du Monde de la Musique, 10 de Répertoire, "Zlatá Harmonie" za nejlepší českou nahrávku roku, „Recording of the Month“ na serveru MusicWeb International). Soubor zároveň natáčí i pro Český rozhlas – zde již seznam nahrávek dosáhl úctyhodného počtu 319 skladeb.

Schola v různých projektech spolupracovala s celou řadou špičkových českých i zahraničních interpretů (Petr Eben, Jiří Bárta, Jaroslav Tůma, Iva Bittová, Hana Blažíková, Choeur grégorien de Paris, Capilla Flamenca, Boni pueri, Musica Florea, sbor japonských buddhistických mnichů Gjosan-rjú tendai šómjó, Varmužova cimbálová muzika, Jenaer Philharmonie, ad.).

Soubor se řadí mezi přední světové interprety středověké duchovní hudby. Zaměřuje se na sémiologickou interpretaci gregoriánského chorálu podle nejstarších neumatických pramenů z 10.–11. století i na uvádění gregoriánských zpěvů vlastní české chorální tradice včetně rané polyfonie. Díky intenzivnímu studiu středověkých pramenů zaznívá v programech často i řada unikátních nově objevených skladeb ze 13.–15. století. V širokém spektru repertoáru souboru lze však najít i soudobou tvorbu (viz CD Antica e moderna a Dialogues.)

Posluchači i odborná kritika oceňují na nahrávkách a koncertních projektech dramaturgickou nápaditost a muzikální interpretaci, se kterou soubor zpřístupňuje repertoár ležící u samých kořenů evropské hudební kultury.

Pražský filharmonický sbor (PFS) je nejvýznamnější a nejstarší profesionální smíšený pěvecký sbor v Česku. Během dlouhé historie se v jeho čele vystřídali nejvýznamnější čeští sbormistři; od roku 2007 je hlavním sbormistrem Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem je aktuálně Lukáš Kozubík.

Doménou PFS je především oratorní a kantátový repertoár, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská a Petrohradská filharmonie, Staatskapelle Dresden, Vídeňští symfonikové) pod vedením významných dirigentů (mj. sir Simon Rattle, Daniel Barenboim, Zubin Mehta, Fabio Luisi, Semjon Byčkov, Jiří Bělohlávek nebo Jakub Hrůša. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.

PFS realizuje řadu vlastních projektů. Od roku 2011 pořádá v Praze cyklus samostatných sborových koncertů, jejichž dramaturgie je zaměřena hlavně na náročná a méně známá díla sborového repertoáru. Nedílnou součástí aktivit sboru je i péče o hudební vzdělávání mládeže. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů. Za mimořádné umělecké zásluhy, propagaci a popularizaci české hudby se stal PFS v roce 2022 laureátem Ceny Antonína Dvořáka.

PATRICK GRAHL
Tenor

Lipský rodák Patrick Grahl s vyznamenáním vystudoval zpěv na hudební akademii Felixe Mendelssohna Bartholdyho u prof. Bertholda Schmida. Další důležité impulzy pro svůj umělecký vývoj načerpal na mistrovských kurzech u Petera Schreiera, Gottholda Schwarze, Gerda Türka, Ileany Cotrubaşové a prof. Karla-Petera Kammerlanera. Již za studií ztvárnil role Alfreda v Netopýru Johanna Strausse, Tamina v Mozatově Kouzelné flétně a Alberta v Brittenově opeře Albert Herring. Později hostoval v Lyonské opeře jako Mladý sluha v Elektře RichardaStrausse a jako Pastýř a Hlas mladého námořníka ve Wagnerově Tristanovi a Isoldě; v benátském Teatro La Fenice pak jako Don Ottavio v Mozartově Donu Giovannim.

V roce 2016 získal 1. cenu v XX. Mezinárodní soutěži Johanna Sebastiana Bacha v Lipsku. I proto je doposud jedním z nejžádanějších oratorních a koncertních zpěváků a jako sólistu ho pozvaly mimo jiné orchestr lipského Gewandhausu, Drážďanská filharmonie, NDR Radiophilharmonie, Gürzenichorchester Kolín nad Rýnem, Accademia Nazionale di Santa Cecilia a London Symphony Orchestra. Při těchto příležitostech Grahl spolupracoval s dirigenty Sirem Johnem Eliotem Gardinerem, Daniellem Gattim, Hartmutem Haenchenem, Ludwigem Güttlerem, Peterem Schreierem, Andrewem Manzem a Leopoldem Hagerem. Zároveň je úzce spjat se Svatotomášským sborem z Lipska a drážďanským Kreuzchorem.

Koncerty Patricka Grahla v sezoně 2018/2019 zahrnují mimo jiné Mendelssohnův Lobgesang v klášteře Maulbronn, Bachovu Mši h moll s Münchener Bachchor v Moskvě, Bachovo Vánoční oratorium v Lipsku s orchestrem Gewandhausu a Svatotomášským sborem, Mozartovo Requiem s Bachakademie Stuttgart a dirigentem Hansem-Christophem Rademannem, Mozartovu Mši c moll v Turíně pod vedením Omera Meira Wellbera, Bachovy Matoušovy pašije v Drážďanech s Dresdner Kreuzchor, Missu solemnis Leopolda Mozarta na augsburském Mozartfestu s dirigentem Alessandrem de Marchi a Haydnovo Stvoření v Bonnu pod taktovkou Paula Krämera. Vrcholy sezony jsou Mendelssohnův Eliáš s Basilejským komorním orchestrem a Christopherem Mouldsem, turné se souborem Collegium Vocale Gent a Mozartovo Requiem s Českou filharmonií a Manfredem Honeckem.

Vedle četných koncertních a operních vystoupení Patricka Grahla jsou také vysoce oceňovány jeho komorní a písňové projekty, například s jeho mužským kvartetem Thios Omilos nebo se souborem Barockwerk Ost, s nímž získal 1. cenu v soutěži Förderpreis Alte Musik Sárského rozhlasu a Akademie für Alte Musik. Do roku 2013 byl Patrick Grahl stipendistou bonnské Nadace Friedricha Eberta.

Manfred Honeck si za poslední čtvrtstoletí vybudoval pozici jednoho z předních světových dirigentů, ceněného pro osobitost interpretace a hudební úpravy repertoáru širokého spektra. Jako hudební ředitel Pittsburského symfonického orchestru se již patnáctým rokem úspěšně podílí na budování prestiže tohoto orchestru doma i v zahraničí; orchestr mj. získal pod jeho vedením – kromě řady nominací – v roce 2018 cenu Grammy za nejlepší orchestrální výkon.

Jako rodilý Rakušan získal své hudební vzdělání na Vídeňské hudební akademii. Ve violové sekci Vídeňských filharmoniků a orchestru Vídeňské státní opery poté sbíral cenné zkušenosti, které se později promítly i do jeho osobité dirigentské interpretace. Svou kariéru dirigenta začal jako asistent Claudia Abbada, načež získal angažmá v curyšském Opernhausu, během něhož mu také byla udělena prestižní European Conductor’s Award. Působil v Symfonickém orchestru lipského rozhlasu MDR a Filharmonii Oslo; post hudebního ředitele zastával v Symfonickém orchestru Švédského rozhlasu ve Stockholmu a ve Státní opeře ve Stuttgartu.

Jako hostující dirigent spolupracoval s předními světovými orchestry, jako jsou Berlínští filharmonikové, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Orchestr lipského Gewandhausu, drážďanská Staatskapelle, Londýnský symfonický orchestr, Vídeňští filharmonikové, Orchestre de Paris, Accademia di Santa Cecilia v Římě a pravidelně hostuje u všech nejvýznamnějších amerických orchestrů. Řadu let byl také hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a dodnes s tímto orchestrem pravidelně vystupuje.

Profiluje se též jako operní dirigent. Během čtyř sezon ve funkci hudebního ředitele Státní opery ve Stuttgartu řídil premiéry oper Berlioze, Mozarta, Poulenca, Strausse, Verdiho a Wagnera. Jako host se objevil ve významných operních domech, jako jsou drážďanská Semperova opera, Královská opera v Kodani, Komická opera v Berlíně, bruselská Théâtre de la Monnaie a také na Salzburském festivalu. Letos na podzim debutoval v Metropolitní opeře v New Yorku, kde dirigoval nové nastudování Mozartova Idomenea.

Manfred Honeck je držitelem čestných doktorátů od několika severoamerických univerzit a od rakouského prezidenta získal čestný profesorský titul. Mezinárodní porota mu v roce 2018 v rámci Classical Music Awards udělila cenu „Umělec roku“.

MARIAN RODEN
herec

Marian Roden pochází ze staré herecké rodiny. Narodil se roku 1964 v Českých Budějovicích a po studiích na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze se věnuje především divadelnímu herectví (například v divadle Komedie hraje se svým starším bratrem Karlem Rodenem). Známější je však z televizní obrazovky – zejména ze seriálů (Život na zámku, Četnické humoresky, Šípková Růženka, Strážce duší, Letiště, Přešlapy, České století, Neviditelní, Reportérka, Vraždy v kruhu, Vinaři) – a filmového plátna (Kytice, Oběti a vrazi, Sklapni a zastřel mě, Bobule, Bathory, Vlna, Stínu neutečeš). Zvláště pro ztvárnění historických postav má předpoklady vycházející i z jeho zálib – je milovníkem koní a se svým hřebcem se pravidelně zúčastňuje různých chovatelských výstav, věnoval se sportovní kynologii, choval zejména briardy. Nyní se zaměřil na loveckou kynologii a myslivost a se svými psy se pravidelně účastní honů.

MARIE HENRIETTE REINHOLD
mezzosoprán

Rodačka z Lipska Marie Henriette Reinhold získala první hudební zkušenosti od muzikálních rodičů. Vystudovala hudební gymnázium Landesschule Pforta v Naumburgu, hudební vědu a kulturní management na Musikhochschule Franze Liszta ve Výmaru a na Univerzitě Friedricha Schillera v Jeně. Od roku 2008 navštěvovala hodiny zpěvu prof. Rolanda Schuberta a od října 2011 studuje klasický zpěv u prof. Elviry Dreßen na Musikhochschule Felixe Mendelssohna Bartholdyho v Lipsku, kde je momentálně studentkou mistrovské třídy. Dále absolvovala mistrovské kurzy u Jonathana Aldera, Alexandera Schmalcze a Petera Schreiera, které jí přinesly další impulsy v oblasti interpretace písní.

Marie Henriette Reinhold vystupovala sólově v koncertních sálech a kostelích v Německu a po celé Evropě, a to mimo jiné s Orchestre des Champs-Élysées a s Collegium Vocale Gent za řízení Philippa Herrewegha, s Münchener Bachchor, Concerto Köln, s orchestrem lipského Gewandhausu za řízení Gottholda Schwarze a Herberta Blomstedta, s barokním orchestrem Il Giardino Armonico, s Kölner Kammerorchester, Gaechinger Cantorey a Hansem-Christophem Rademannem a se Stuttgarter Kammerchor za řízení Friedera Berniuse.

Marie Henriette Reinhold je první juniorskou vítězkou soutěže Bundeswettbewerb Gesang Berlin 2012 a vítězkou soutěže vypsané v roce 2014 Komorní operou na zámku Rheinsberg.

Mladý český basista Jan Martiník se narodil roku 1983 v Ostravě, kde studoval na Janáčkově konzervatoři a na Ostravské univerzitě u Elišky Pappové. V roce 2003 zvítězil v kategorii „Junior“ v mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech a získal druhou cenu v kategorii „Píseň“. Je laureátem Mezinárodní pěvecké soutěže Jeleny Obrazcovové v Moskvě, kde získal zvláštní cenu za interpretaci Čajkovského Romance. V roce 2007 byl finalistou pěvecké soutěže Placida Dominga „Operalia“ a roku 2009 zvítězil v písňové části mezinárodní pěvecké soutěže BBC Cardiff Singer of the World.

První angažmá získal ještě během svého studia na konzervatoři v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, kde ztvárnil například role Pistoly (Falstaff), Leporella (Don Giovanni) a Truffaldina (Ariadna na Naxu). Je stálým hostem Národního divadla v Praze, kde zazpíval role Larkense a José Castra v Pucciniho Děvčeti ze západu ana scéně Stavovského divadla vystoupil v Mozartově Donu Giovannim jako Masetto a Leporello.

V letech 2008–2011 byl členem souboru Komické opery v Berlíně, kde byl obsazen například do role Sarastra (Kouzelná flétna), Collina (La bohème), Surina (Piková dáma) a Nočního hlídače (Mistři pěvci norimberští). Ve vídeňské Volksoper vystupoval jako Betto (Gianni Schicchi), 1. nazaretský (Salome) a Zuniga (Carmen). V sezoně 2012/2013 se stal členem souboru Státní opery Unter den Linden v Berlíně, kde zpíval Collina (La bohème), Sarastra (Kouzelná flétna), Eremita (Čarostřelec) a otce Trulova (Život prostopášníka).

Koncertně vystupuje se známými orchestry jako je Česká filharmonie, Rotterdamská filharmonie, Staatskapelle Dresden, BBC Symphony Orchestra, Symfonický orchestr města Birminghamu, Skotský komorní orchestr, King’s Consort a Collegium 1704. V repertoáru má basové árie a roli Ježíše v Matoušových pašijích J. S. Bacha, Mozartovo, Dvořákovo i Verdiho Requiem, Beethovenovu 9. symfonii či Haydnovo Stvoření. Jan Martiník je též znám svou ryzí interpretací Schubertovy Zimní cesty a Dvořákových Biblických písní.

Krása jeho hlasu se snoubí s brilantní technikou a komickým talentem, což z něj činí jednoho z předních pěvců mladé generace.

DAVID EBEN

David Eben je zakladatelem a uměleckým vedoucím souboru Schola Gregoriana Pragensis. Po absolutoriu oboru klarinet na pražské konzervatoři roku 1986 začal studovat obor hudební věda na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Zde se již od druhého ročníku zaměřil na středověkou hudbu, zejména na gregoriánský chorál. V roce 1991 absolvoval na pařížské konzervatoři (Conservatoire Nationale Supérieur de Musique de Paris) obor dirigování gregoriánského sboru a v následujícím roce působil jako dirigent souboru Choeur grégorien de Paris. V této době také často navštěvoval klášter Solesmes, centrum výzkumu gregoriánského chorálu, za účelem studia a odborných konzultací.

Od roku 1993 působí v Ústavu hudební vědy na Karlově univerzitě, kde přednáší témata spojená s gregoriánským chorálem a liturgií (neumová a chorální notace, úvod do studia gregoriánského chorálu, seminář středověké monodie, aj.). V září roku 2008 se stal profesorem gregoriánského chorálu na univerzitě v Lucernu (Švýcarsko). Pravidelně vede letní kursy teorie a praxe gregoriánského chorálu ve Francii (Academie internationale de Sées, Centre de musique polyphonique de Picardie Saint-Valéry) a ve Švýcarsku (Festival de Musique Sacré de Fribourg). Spolupracuje taktéž dlouhodobě s Českým rozhlasem na tvorbě pořadů o gregoriánském chorálu (Historie tónu, cyklus Liturgický rok v gregoriánském chorálu).

Vedle středověké duchovní hudby se věnuje také dalším hudebním žánrům. Společně se svými dvěma bratry aktivně působí ve skupině bratří Ebenů.

Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Petrohradská filharmonie).

Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon); v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky vzbudily mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason. Od roku 2021 vyučuje obor dirigování sboru na Akademii múzických umění v Praze.

NICOLA PROKSCH
soprán

Koloraturní sopranistka Nicola Proksch je nositelkou několika ocenění z významných mezinárodních soutěží. Mimo jiné získala cenu publika v mezinárodní operetní soutěži Nico Dostal v Rakousku, v roce 2010 vyhrála Mezinárodní pěveckou soutěž Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Za roli Aminy v Donizettiho opeře La Sonnambula, kterou ztvárnila v roce 2013 na scéně košické opery, získala ocenění slovenských kritiků „Objev sezony“. 

V sezoně 2008–2009 byla členkou operního studia Komické opery v Berlíně. Na koncertních turné s operními společnostmi po Japonsku zpívala v roce 2008 Gildu ve Verdiho opeře Rigoletto a v roce 2011 Micaelu v Bizetově opeře Carmen.

V opeře Richarda Strausse Ariadna na Naxu debutovala jako Najáda na scéně vídeňské Volksoper, v Curyšské opeře, Hamburské státní opeře a Lipské opeře. Jako Královna noci v Mozartově Kouzelné flétně se představila v Brémách, Vídni a Schwerinu. V roce 2012 debutovala v Ostravě jako Anna Trulove ve Stravinského opeře Život prostopášníka. O rok později kritika ocenila její debut v roli Aminy z Belliniho Náměsíčné ve Státním divadle v Košicích. Se souborem Lipské opery hostovala na známém Pekinském hudebním festivalu s operou Ariadna na Naxu. V sezoně 2016–2017 excelovala jako Královna noci v berlínské opeře Unter den Linden. V další sezoně se vrátila i do Košic, kde ztvárnila všechny čtyři ženské role v Offenbachových Hoffmannových povídkách.

Nicola Proksch vystupuje s různými orchestry po celé Evropě s koncertantním repertoárem, jako například Haydnovo Stvoření, Mozartova Mše c moll, Mendelssohnův Eliáš, Brahmsovo Německé rekviem aj. V operních gala koncertech a přímých přenosech zpívala velké koloraturní árie z oper Lakmé, Lucia z Lammermooru, La Traviata nebo proslulý Straussův valčík Hlasy jara.

WOLFGANG AMADEUS MOZART
1756–1791

Narodil se do hudební rodiny – jeho otec Leopold mu dal základy hudebního vzdělání. Od raného věku vystupoval se svojí sestrou na řadě koncertních cest, při nichž objeli část Evropy. Nadaný Mozart hrál výtečně na housle a cembalo a komponoval své první skladby. V této době vznikaly především symfonie a sonáty, které ihned vycházely tiskem; na konci 60. let k nim přibyly první skladby jevištní. V průběhu 70. let napsal přes sto serenád, divertiment, smyčcových kvartetů a houslových koncertů. I přes dílčí úspěchy svých oper nedostal stálé angažmá a živil se jako koncertní umělec a učitel. Vrcholné období Mozartovy tvorby dokumentují symfonie (Haffnerova, Linecká, Pražská, Jupiterská) a jeho nejslavnější opery (Don Giovanni, Figarova svatba, Kouzelná flétna ad.).

Posledním z jeho více než šesti set děl je známé Requiem d moll, KV 626, dokončené jeho žákem Franzem Xaverem Süssmayerem – dnes však uslyšíme jen ty části, které napsal Mozart. Jedna z nejhranějších funerálních skladeb světa je spojena nejen se skladatelovou vlastní smrtí, ale i s tradicí jeho díla, kterou právě tato skladba významně ovlivňuje. „Jelikož smrt je (přesně vzato) pravdivý cíl našeho života, tu jsem se v posledních letech tak seznámil s touto opravdovou, nejlepší přítelkyní člověka, že představa její nemá pro mne nic strašidelného, ale velmi mnoho uklidňujícího a utěšujícího,“ píše Mozart v dopise svému nemocnému otci nedlouho před jeho smrtí.

Honeckův dramaturgický koncept smrti v hudbě a v písmě začíná třemi údery zvonu a gregoriánským chorálem Requiem aeternam (Odpočinutí věčné). Po řadu století byl text requiem zpíván výhradně ve formě gregoriánského chorálu a i Mozartova kompozice je jím obohacena. Přidávají se k němu ještě texty ze Zjevení Janova či básnické texty nositelky Nobelovy ceny za literaturu Nelly Sachsové (1891–1970), které připomínají drsnost války a utrpení.

Maurerische Trauermusik (Zednářská smuteční hudba) c moll, KV 477 (479a), pro orchestr byla napsána Mozartem v roce 1785 k příležitosti úmrtí dvou členů zednářské lóže, knížete Georga Augusta Meklenbursko-Střelického a hraběte Františka Esterházyho z Galanty, a ačkoli jde o smuteční hudbu, tak názorně dokumentuje úlohu smrti v Mozartově životě jako něčeho přirozeného a ne zcela tragického. Chorál Domine exaudi orationem meam (Pane, vyslyš modlitbu mou)vystřídá útěšné Laudate Dominum z Vesperae solennes de Confessore, KV 339/5 , jedna z nejvřelejších Mozartových kompozic vůbec. Mozartova ruka stačila napsat pouhých osm taktů z části Lacrymosa, někdy záhy na to skladatele zastihla smrt. Naději, která v Mozartově díle přetrvává skrze staletí, připomene jeho modlitba Ave verum coprus, KV 618.

FRANZ SCHUBERT
1797–1828

Předci rakouského skladatele Franze Schubertapocházeli ze severní Moravy, kde jsou doloženi od 17. století. Schubertův otec odešel do Vídně, kde mladý Franz získával hudební vzdělání jak z kruhu vlastní rodiny, tak i ze širšího okolí – byl představen A. Salierimu a byl přijat do sboru dvorní kapely. Už v raném věku začal komponovat písně, arietty a smyčcové kvartety. Později psal i symfonie, komorní a vokální hudbu, jenom písní se dochovalo několik stovek. Schubert si nejčastěji vybíral texty německých básníků, J. W. Goetheho, F. Schillera, H. Heineho či F. G. Klopstocka. Málokdo měl v hudebních dějinách takové melodické nadání a schopnost tlumočit hudbou slova a básnické představy jako právě on.

Litanei auf das Fest aller Seelen (Litanie na Památku všech věrných zemřelých), D. 343, píseň pro hlas a klavír na text německého básníka Johanna Georga Jacobiho vznikla v srpnu 1816. Působivá modlitba, jejíž klid je umocněn pravidelným šestnáctinovým doprovodem, zazní v orchestrální verzi v úpravě M. Regera.

WITOLD LUTOSŁAWSKI
1913–1994

Mimořádně nadaný varšavský rodák pocházel ze zámožné rodiny a hudební nadání se u něj projevovalo už v raném dětství – od šesti let hrál na klavír, v devíti začal hrát na housle a komponovat. Kromě hudby jej výrazně ovlivnila i matematika, kterou po maturitě studoval na vysoké škole. Současně absolvoval na konzervatoři klavír a kompozici. Za války hrál v kavárnách a upravoval si pro tento účel skladby světového repertoáru, po válce byl zaměstnán v rozhlase. 

Jeho první skladby byly kritizovány jako formalistické, v 50. letech proto napsal několik skladeb inspirovaných folklorem, s nímž nakládal podobně jako Bartók (Malá suita, 1950; Slezský triptych, 1951; Koncert pro orchestr, 1954). Poté došlo v jeho díle ke stylovému zlomu, který podnítilo poznání děl A. Schönberga a A. Weberna.

Muzyka żałobna (Smuteční hudba) pro smyčcový orchestr vznikla mezi lety 1954–1958 a patří mezi Lutosławského nejhranější skladby. O její vznik se zasadil dirigent Jan Krenz, který Lutosławského požádal, aby ji složil k desátému výročí úmrtí Bély Bartóka. Při katovické premiéře 26. března 1958 řídil Velký symfonický orchestr Polského rozhlasu a televize Jan Krentz, téhož roku ještě dílo zaznělo na Varšavské jeseni, kde sklidilo velké uznání a kritika jej zařadila mezi vrcholy soudobé hudby. Skladba vychází z dvanáctitónové řady sestavené jen z intervalu tritónu a malé sekundy. Vyloučením tradiční terciové harmonie dosáhl Lutosławski nových tónových kombinací, aniž se stal závislým na Schönbergově dodekafonii. Jeho další skladatelský vývoj směřoval k řízené aleatorice, s níž dosáhl také pronikavých celosvětových úspěchů (Benátské hry, 1961; Tři poémy Henri Michauxe, 1963).

ARVO PÄRT
1935

Jeden z nejslavnějších žijících skladatelů klasické hudby Arvo Pärt absolvoval v roce 1963 konzervatoř v Tallinu a následně působil v estonském rozhlase a televizi. Jeho raná díla byla ovlivněna dílem D. Šostakoviče a S. Prokofjeva, později se inspiroval zejména scénickými a filmovými kompozicemi, serialismem, technikou koláže a minimalismem. Od počátku 70. let se intenzivně věnoval studiu středověké hudby, chorálu a rané polyfonie. Jeho vlastní minimalistická technika, pojmenovaná tintinnabuli, se stala východiskem mnoha dalších skladeb. Sám k tomu poznamenal: „Zjistil jsem, že stačí, když hezky zazní jediná nota. Tato nota, tichý zvuk nebo okamžik ticha je mi příjemný. Pracuji s několika málo elementy – jedním, dvěma hlasy. Stavím z jednoduchých materiálů – trojzvuků v jedné tónině. Tři tóny souzvuku jsou jako zvonky, proto používám název tintinnabuli.“ V roce 1980 Pärt emigroval, nejprve do Vídně, později do Berlína, čímž začala jeho mezinárodní kariéra.

Cantus in memoriam Benjamin Britten pro smyčcový orchestr a zvony z roku 1977 je Pärtovou poctou tomuto britskému skladateli a zároveň jednou ze skladeb, které Pärta učinily světoznámým. Pärt měl k Brittenovi velmi blízko, jeho melodický styl mu vyhovoval a doufal, že se s ním ještě před jeho smrtí bude moci sejít, k čemuž však nakonec nedošlo. Dílo je jedním z raných příkladů zmíněného stylu tintinnabuli, jedná se o krátký kánon v a moll s jednoduchým melodickým motivem, který začíná a končí v tichu. Skladba bývá díky své struktuře často používána i v dokumentárních filmech.