Pierre-Laurent Aimard • Česká filharmonie

Pierre-Laurent Aimard je všeobecně uznáván jako klíčová postava hudebního života našeho věku a mimořádně důležitý interpret klavírního repertoáru všech dob, takže se těší vskutku věhlasné mezinárodní kariéře.

Vystupuje každou sezonu po celém světě s předními orchestry za řízení dirigentů, jako jsou Esa-Pekka Salonen, Vladimir Jurowski, Peter Eötvös, sir Simon Rattle a Riccardo Chailly. Byl rezidenčním umělcem v mnoha zemích, a umělecká centra, která si jej pozvala, aby vytvořil a řídil jejich projekty a účinkoval v nich, zahrnují Carnegie Hall a Lincoln Center v New Yorku, Konzerthaus ve Vídni, Filharmonii v Berlíně, festival v Lucernu, Mozarteum v Salcburku, Cité de la Musique v Paříži, festival v Tanglewoodu a Southbank Centre v Londýně. Aimard je rovněž uměleckým ředitelem prestižního festivalu s historickou tradicí v Aldeburghu. V sezoně 2015/16 byl rezidenčním umělcem u Vídeňských symfoniků, kde pod taktovkou Philippe Jordana provedl všechny Beethovenovy klavírní koncerty. Zůstal  věrný hudbě 20. a 21. století: podílel se na velkém projektu, který představil Stockhausenovu hudbu na koncertní řadě Musica Viva v Mnichově, následovaly koncerty v Paříži a Amsterdamu a provedení Lachenmannova díla Ausklang v Lucembursku. Mezi další důležité události sezony se zařadily sólové recitály v Amsterdamu, Sydney, Tokiu a Londýně.

Pierre-Laurent Aimard se narodil v roce 1957 v Lyonu a studoval na pařížské konzervatoři u Yvonne Loriod a v Londýně u Marie Curcio. Mezi jeho první velké profesionální úspěchy patří jednak první cena na Messiaenově soutěži v roce 1973, jednak skutečnost, že jej o tři roky později Pierre Boulez jmenoval prvním sólovým klavíristou Ensemble intercontemporain.

Aimard úzce spolupracoval s mnohými předními skladateli včetně György Kurtága, Stockhausena, Cartera, Pierra Bouleze a George Benjamina a pojil jej dlouhodobý vztah s Ligetim, jehož kompletní klavírní dílo nahrál. Nedávno ve světové premiéře provedl skladbu Harrisona Birtwistla Responses: Sweet disorder and the carefully careless a rovněž i Carterův poslední kus Epigramy pro klavír, violoncello a housle, jenž byl pro Aimarda napsán a premiérován na festivalu v Aldeburghu v roce 2013. Díky své profesuře na Hochschule Köln, bohaté přednáškové činnosti před koncerty a tvůrčím dílnám po celém světě dokáže Aimard velmi inspirujícím a osobitým způsobem osvětlit hudbu všech období. V sezoně 2008/09 byl docentem na Collège de France v Paříži a je členem Bavorské akademie krásných umění. Na jaře 2005 mu Královská filharmonická společnost v Londýně udělila cenu pro nejlepšího instrumentalistu a v roce 2007 jej časopis Musical America jmenoval „instrumentalistou roku“. V roce 2015 spustil Aimard velký on-line projekt zaměřený na provádění a výuku Ligetiho klavírní hudby, který nabízí snímky z mistrovských kurzů a koncertů.

Pierre-Laurent má na kontě mnoho velmi úspěšných nahrávek. Jeho první počin pro Deutsche Grammophon, Bachovo Umění fugy, získal ceny Diapason dʼOr a Choc du Monde de la Musique; CD debutovalo na prvním místě žebříčku klasiky časopisu Billboard a stalo se nejprodávanějším klasickým albem na iTunes. V posledních letech byl Pierre-Laurent poctěn cenami ECHO Klassik, nejnověji v roce 2009 za desku sólových klavírních skladeb Hommage à Messiaen. V roce 2005 dostal cenu Grammy za nahrávky Charlese Ivese – Concord Sonata a Songs. V roce 2009 pak obdržel Čestnou cenu německých kritiků. V roce 2011 vyšel u Deutsche Grammophon lisztovský projekt, v dalším roce následovala Debussyho Preludia a konečně v roce 2014 se na pultech objevil první sešit Bachova Dobře temperovaného klavíru.

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V říjnu 2022 byl jmenován do prestižní pozice hudebního ředitele Královské opery v Covent Garden, které se ujme v září 2025.

Je častým hostem nejlepších světových orchestrů včetně Vídeňských, Berlínských a Mnichovských filharmoniků, Newyorské filharmonie, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, orchestru lipského Gewandhausu, drážďanské Staatskapelle, Orchestru curyšské Tonhalle, lucernského festivalového orchestru, Královského orchestru Concertgebouw, Orchestre de Paris, NHK Symphony nebo Clevelandského a Bostonského symfonického orchestru. Nastudoval operní představení pro Salcburský festival (Káťa Kabanová, s Vídeňskými filharmoniky v roce 2022), Vídeňskou státní operu, Royal Opera House, Opéra National de Paris a Curyšskou operu. Je rovněž pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour.

Jakub Hrůša v posledních sezonách úzce spolupracoval s pěveckými i instrumentálními hvězdami, jako jsou Daniil Trifonov, Mitsuko Uchida, Hélène Grimaud, Behzod Abduraimov, Anne Sofie Mutter, Lukáš Vondráček, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Gautier Capuçon, Julia Fischer, Sol Gabetta, Hilary Hahn, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Lang Lang, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Klaus Florian Vogt, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann, Alisa Weilerstein a další. 

Za své nahrávky získal řadu nominací a ocenění. Nejčerstvější je nominace na titul Dirigent roku serveru Opus Klassik, ocenění od International Classical Music Awards v kategorii Symfonická hudba za nahrávku Brucknerovy 4. symfonie a Cena německé kritiky za nahrávku Mahlerovy 4. symfonie, v obou případech s Bamberskými symfoniky. V roce 2021 získalo CD s houslovými koncerty Martinů a Bartóka, kterou natočil s Bamberskými symfoniky a Frankem Peterem Zimmermannem, nominaci na Gramophone Award. V témže roce byla jeho nahrávka Dvořákova Houslového koncertu se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Augustinem Hadelichem nominována na cenu Grammy. V roce 2020 získaly nahrávky klavírních koncertů Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů s Ivo Kahánkem a Barberovy opery Vanessa z Glynderournského festivalu ocenění BBC Music Magazine Award. 

Jakub Hrůša pochází z Brna, kde se při gymnaziálních studiích věnoval hře na trombon a klavír a také dirigování. Absolvoval Akademii múzických umění v Praze, kde byl jeho učitelem i Jiří Bělohlávek. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. Stal se prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase. V roce 2020 od Akademie klasické hudby převzal Cenu Antonína Dvořáka a spolu s Bamberskými symfoniky získal Bavorskou státní cenu za hudbu.

ANTONÍN DVOŘÁK
1841–1904

Svůj jediný klavírní koncert napsal Antonín Dvořák v roce 1876, v období, kdy byl jako skladatel znám pouze pražskému publiku. Ovšem jedním dechem rovnou dodejme, jaké skladby tehdy psal: jen v roce 1876 kromě jiných například Moravské dvojzpěvy nebo Stabat Mater! Díla zcela mimořádná, přitom tolik odlišná. Stejně jako v nich i v Koncertu pro klavír a orchestr g moll op. 33 Dvořák uskutečňoval svůj jedinečný kompoziční záměr. Jistě však netušil, že podobně jedinečný bude i životní příběh této skladby. Příběh plný uznání a obdivu, ale i nepochopení, odsudků a dokonce deformací díla samého. Klavírní part a především dílo jako celek Dvořák rozhodně nemínil napsat jako Chopin nebo Liszt, pracoval s klavírem ve vztahu k orchestru odlišným způsobem. Do jisté míry si toho byl vědom například Robert Lienau, jeden z nakladatelů, kterému Dvořák rok po premiéře (Praha 1878) nabízel koncert k vydání: „Ačkoli bych měl velkou chuť tisknout klavírní koncert, nemohu se hned rozhodnout k převzetí toho Vašeho. Zacházíte s klavírem, podobně jako Beethoven, v těsném splynutí s orchestrem, a je otázka, jestli to dnešní koncertní hráči uvítají.“ O něco později si (tehdy již velmi žádaný) Dvořák našel jiného nakladatele, který koncert naopak bez váhání vydal, aniž by se s touto skladbou byl seznámil. Před tímto vydáním (Julius Hainauer, Vratislav 1883) Dvořák podrobil všechny tři věty celého díla velmi důkladné revizi a v této podobě byl koncert následně i prováděn. Že vedle obdivných reakcí zaznívaly vůči dílu i odsudky, zažívali pochopitelně i jiní skladatelé (třeba Brahms se svým klavírním koncertem). Jenže v Dvořákově případě nezůstalo jen u odsudků. Několik let po skladatelově smrti vytvořil pražský pedagog Vilém Kurz úpravu klavírního partu, s níž se začal Dvořákův koncert ve značně deformované podobě provozovat, zejména pak po vydání této úpravy tiskem. V posledních letech se interpreti naopak stále častěji vracejí zpět k původní podobě koncertu. Pravděpodobně mají podobný názor jako jeden z recenzentů londýnské premiéry v roce 1883: „Můžeme říci hned, že je to dílo jedinečné hodnoty, a především dílo velké krásya půvabu. […] Dvořák v tomto koncertu ukazuje pravého ducha instrumentace, a to nejenv pojednáníorchestru, aletakév uchopení klavírního partu.“

BOHUSLAV MARTINŮ
1890–1959

„Všechno, co jsem po celý život sledoval, dělal, psal, myslil, se zdálo být bezpředmětné,“ napsal Bohuslav Martinů ve vzpomínce na své poslední francouzské dny, když v roce 1940 utíkal z okupované Francie přes Španělsko a Portugalsko do USA. V těchto dnech si začal naplno uvědomovat, co do té doby považoval za samozřejmé a co nyní ztrácí: „Pocit svobody. Liberté. Teď jsme mohli poznat, že to není daná hodnota, nýbrž že musí býti dobyta.“ Usadil se v New Yorku, ve stejném městě jako před půlstoletím jeho velký skladatelský vzor Antonín Dvořák. Však na něj Martinů nejednou vzpomínal: „Dvořák byl jedním z těch, kteří mi ukázali cestu potřebnou umělci a skladateli. Snad proto, že vyjádřil tak upřímně svůj národ a češství a že v tomto poměru bylo něco, co já sám jsem chtěl vyjádřit.“ A právě na americké půdě se Martinů poprvé odhodlal k napsání kompozičního druhu, na který se podle svých slov dříve necítil být „dostatečně připraven“. Počínaje rokem 1942 začal psát symfonie, každý rok jednu. S blížícím se koncem války se pustil již do čtvrté, optimisticky laděné, kterou zamýšlel jako poslední dílo psané v Americe. Vždyť už tolik myslel na návrat do vlasti a na přísliby z Prahy, že by zde mohl vyučovat kompozici. Jedním z těch, kdo jeho návrat toužebně očekávali, byl i student kompozice na pražské konzervatoři Viktor Kalabis, jenž si ve vzpomínce na tehdejší dobu později poznamenal: „Jediný člověk, který by mě byl opravdu zajímal, byl Bohuslav Martinů.“ Události se však, jak známo, vyvíjely jinak: Bohuslavu Martinů nebylo dopřáno vrátit se domů. V nešťastném rozpoložení z poválečného vývoje v Československu zkomponoval roku 1946 Symfonii č. 5 a dedikoval ji České filharmonii, orchestru, v němž kdysi sám hrával ve skupině druhých houslí pod taktovkou Václava Talicha, který je nyní po válce absurdně obviňován z kolaborace – Martinů byl otřesen. Tragický tón symfonie symbolicky spoluvytváří i využití moravské lidové písně „Bolavá hlavěnka“. Ze skladatelského hlediska byl spokojen: „Je to dílo dobře organizované, organické a spořádané a je v něm velmi málo míst, která by mě neuspokojila, [...] nemá starou formu symfonie, ale má novější a lepší konstrukci.“ Když však Martinů jednou náhodně zaslechl část páté symfonie (snad prý z Jugoslávského rozhlasu), nelíbilo se mu, že se s poslední větou „courali jak na funuse“ a přál si, aby si příště „dodali kuráže pro tempo“.

VIKTOR KALABIS
1923–2006

Vztah k lidové písni si Viktor Kalabis vytvářel již od raného dětství. Jako vzdělaný muž si navíc význam tohoto zdroje inspirace uvědomoval stále intenzivněji: „Lidová píseň – kolik spisovatelů, básníků, hudebníků i lidí z mnoha jiných oborů už složilo svůj hold tomuto jedinečnému uměleckému útvaru, tomuto fantastickému národnímu pokladu!“ Folklorní tradicí se Kalabis ve své tvorbě poprvé inspiroval v cyklu osmi písní pro tenor a klavír s názvem Ptačí svatby (1949). Texty těchto písní čerpal z Plickova sborníku Český rok. A byl to právě znalec folkloru Karel Plicka, který vzal skladatele v létě roku 1951 do Strážnice na folklorní slavnosti. Že byl folklor v té době zároveň zneužíván ideologií totalitního režimu, Kalabise nejen neodradilo, ale možná o to více nutilo k hledání vlastní tvůrčí cesty. Velkou orchestrální suitu Strážnické slavnosti op. 9 začal komponovat hned po návratu z moravského festivalu, ale i vzhledem k řadě životních peripetií ji dokončil až za 19 měsíců. (Týden poté, co byl jako politicky nevhodný člověk propuštěn z AMU.) V pěti orchestrálních obrazech Kalabis nikde necituje původní lidové melodie, s bohatstvím „národního pokladu“ pracuje způsobem velmi rafinovaným i prostým, niterným i strhujícím. Roku 1955 to čestným uznáním ocenila i porota skladatelské soutěže Mezinárodního festivalu mládeže a studentstva ve Varšavě, v níž zasedli mj. Šostakovič a Kabalevskij.