Kirill Gerstein • Česká filharmonie

Všestranný klavírista Kirill Gerstein rychle vystoupal mezi hvězdy klasického nebe. Jazzová průprava a praxe, jíž se věnoval od útlého věku, tvoří důležitou součást jeho interpretačního stylu. 

Kirill Gerstein je šestým laureátem prestižní ceny Gilmore Artist Award. Od roku 2010, kdy cenu obdržel, ji sdílí s ostatními prostřednictvím objednávek mezižánrových skladeb u umělců, jako jsou Timo Andres, Chick Corea, Alexander Goehr, Oliver Knussen či Brad Mehldau. Kirill Gerstein získal rovněž první cenu na klavírní soutěži Artura Rubinštejna v Tel Avivu v roce 2001, Gilmore Young Artist Award v roce 2002 a Avery Fisher Grant roku 2010. 

Vedle České filharmonie a Semjona Byčkova vystupuje Gerstein v sezoně 2018/2019 s London Symphony Orchestra a sirem Markem Elderem a v Číně se symfonickými orchestry ze Šanghaje a Kantonu. Koncertuje s Rotterdamskou filharmonií, Orchestre Philharmonique de Radio France, orchestrem NDR Elbphilharmonie, drážďanskou Staatskapelle, Dánským národním symfonickým orchestrem, Helsinskou filharmonií, Cleveland Orchestra, Cincinnati Symphony a s Orquestra Sinfônica do Estado de São Paulo. V březnu 2019 bude premiérovat nový klavírní koncert Thomase Adèse s Bostonským symfonickým orchestrem za řízení autora, a to v Bostonu a newyorské Carnegie Hall. V Londýně, Stuttgartu, Lisabonu, Singapuru, Melbourne a Kodani vystoupí v recitálech, v Lucernu ho čeká komorní program s Hagen Quartet, Veronikou Eberle a Clemensem Hagenem a s hercem Brunem Ganzem připravuje recitály pro Německo a Rakousko. 

U vydavatelství LAWO Classic vyšel na podzim 2018 Skrjabinův Prométheus: Báseň ohně v podání Kirilla Gersteina, Osloské filharmonie a Vasilije Petrenka. Dalšími nahrávkami, s nimiž se Gerstein pochlubí v této sezoně, jsou Busoniho Klavírní koncert vydaný na jaře 2019 labelem myrios classic a v létě pak u vydavatelství DECCA vyjdou v rámci Čajkovského projektu s Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem Čajkovského Klavírní koncerty č. 1–3. 

Kirill Gerstein se narodil v roce 1979 ve Voroněži v jihozápadním Rusku. Studoval hru na klavír ve speciální škole pro nadané děti a během studia klasické hudby se ještě sám pokoušel o jazz – studijním materiálem mu byla rozsáhlá rodičovská sbírka nahrávek. Poté, co slyšel na jednom sovětském festivalu vibrafonistu Garyho Burtona, se Gerstein vypravil ve 14 letech do USA a začal studovat na Berklee College of Music v Bostonu jako vůbec nejmladší student v historii školy. Během studia absolvoval jeden letní univerzitní program v Tanglewoodu a školu dokončil po třech letech. Poté studoval na Manhattan School of Music v New Yorku u Solomona Mikowského a ve dvaceti letech získal bakalářský i magisterský titul. Ve studiích pokračoval v Madridu u Dmitrije Baškirova a v Budapešti u Ference Radose. Od roku 2003 je Kirill Gerstein americkým občanem. 

Jako velmi zaujatý pedagog vyučoval Gerstein v letech 2007–2017 na Musikhochschule ve Stuttgartu. Od podzimu 2018 je pedagogem v nově založeném studijním programu sira Andráse Schiffa pro mladé výkonné umělce, v rámci akademie v německém Kronbergu.

Semjon Byčkov slaví svou pátou sezonu ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie a zároveň 70. narozeniny, které si připomene třemi pražskými koncerty na přelomu listopadu a prosince s Beethovenovu Pátou a Šostakovičovou Pátou. Tato sezona byla otevřena v Praze oficiálním koncertem k předsednictví České republiky v Radě Evropské unie a koncertními provedeními Dvořákovy Rusalky v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Rusalku uvede Byčkov následně také v Royal Opera House, Covent Garden.

Byčkovovo šéfdirigentské působení u České filharmonie začalo na podzim roku 2018 koncerty Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu, které připoměly 100. výročí nezávislosti Československa. Poté, co v roce 2019 završili Projekt Čajkovskij, se Byčkov a orchestr zaměřili na Mahlera. V roce 2022 vydal Pentatone už první dvě CD z realizovaného kompletního cyklu symfonií – Čtvrtou a Pátou.

Byčkovův repertoár zahrnuje skladby čtyř století. V jeho umění se propojila vrozená muzikalita a preciznost ruské pedagogiky, což zaručuje vřelé přijetí každého jeho vystoupení. Kromě hostování u významných orchestrů se objevuje v předních operních domech v Evropě i Spojených státech amerických. Zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje na festivalu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, která mu nedávno udělila čestný doktorát. V roce 2015 získal v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Na začátku Byčkovovy nahrávací kariéry stojí rozsáhlé projekty pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. Následovala řada významných nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem včetně kompletních Brahmsových symfonií, děl Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Glanerta a Höllera. Jeho nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala v roce 2020 doporučenou nahrávkou serveru Radia BBC 3 „Building a Library“. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií pro společnost Sony se stala v témž časopise v roce 2018 Nahrávkou měsíce.

Stejně jako Česká filharmonie je Byčkov rozkročen mezi kulturou východu a západu. Byčkov se narodil v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.
V roce 1989 se vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris. V roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Leoš Janáček vytvořil leckterá stěžejní díla až okolo své sedmdesátky. Měl už tehdy za sebou úctyhodnou činnost kompoziční, hudebněteoretickou, folkloristickou, organizační a pedagogickou, přesto pro něho dvacátá léta v novém československém státě znamenala etapu netušeného rozmachu. Svěží sedmdesátník, inspirován v posledním desetiletí života silným milostným vztahem, přímo chrlil nové a originální výtvory, jež mu získávaly úspěch a respekt i u mladé generace. 

Do tohoto okruhu spadá také Janáčkovo Concertino pro klavír a komorní soubor z roku 1925. Vnějším podnětem jeho vzniku bylo umění znamenitého pianisty Jana Heřmana, kterému je skladba věnována, ale autorovu inspiraci neméně povzbudila i probouzející se jarní příroda se svými zvířecími obyvateli (Jaro zněl též původní podtitul). Charakter čtyřvětého útvaru určuje suitově založená výstavba, neotřelá zvukovost daná netradičně sestaveným doprovodným tělesem (dvoje housle, viola, klarinet, fagot, lesní roh) a lidově zbarvená melodika. Všechny tyto znaky se spojují s osobitě pojatou virtuozitou sólového nástroje, takže máme před sebou jakýsi malý klavírní koncert moderního typu. Už od své premiéry, jíž se v brněnském Besedním domě ujala pianistka Ilona Štěpánová-Kurzová, se právem řadí ke skladatelovým oblíbeným dílům. 

Hlavní úloha připadá v celém Concertinu klavíru. Platí to zejména pro první větu, v níž tvrdošíjnému ústřednímu motivu, proměněnému později v groteskní valčíkovou variantu, odpovídá jen ozvěna lesního rohu. Druhá věta kombinuje ostře řezané akordické téma klavíru s uštěpačným popěvkem ve vysoké poloze klarinetu. V pochodově pregnantních, jakoby strojově tepajících krajních oddílech třetí věty se ke klavíru připojuje celý soubor, který tvoří zvukové pozadí i v zasněné střední části; virtuózní ráz zde podtrhuje drobná, zato harmonicky smělá klavírní kadence. Veselé folklorní ladění ovládající čtvrtou větu přechází pozvolna v hymnicky vyznívající vyvrcholení, avšak skutečný závěr celého bez oddechu gradujícího díla zakončuje bujně rozvířená coda.

Mimo odborníky je málokomu známo, že Petr Iljič Čajkovskij napsal celkem tři klavírní koncerty. Není divu: první z nich v tónině b moll v koncertním životě tak zdomácněl, že svým věhlasem zastínil oba zbývající. Přitom zvláště druhý koncert G dur za ním hudební kvalitou ani oslnivou bravurou nijak nezaostává. Největší stín však dopadá na poslední dílo tohoto žánru, které je navíc obestřeno řadou záhad. Celý koncert Es dur je totiž sevřen do jediné věty přibližně čtvrthodinového trvání. Toto pro Čajkovského netypické řešení vzbuzuje neodbytnou otázku, zdali existující tvar skutečně reprezentuje skladatelův záměr, nebo lze uvažovat o jeho neúplnosti. Naznačenou pochybnost by podporoval fakt, že partitura byla dokončena na podzim 1893, tedy jen krátce před smrtí ruského mistra. 

Autorizovaná podoba koncertu nezapře typickou hudební řeč umělcova pozdního období. Skladba spočívá na třech vzájemně kontrastních tématech. Mužně energické první ji zahajuje v temné barvě fagotu a jeho charakteristickou klesající tercii nepřeslechneme ani v celém dalším průběhu. Lyricky vřelá melodie a výrazně rytmizovaný taneční motivek ruského zabarvení doplňují obvyklou sonátovou formu. Klavírní part se vyznačuje velkorysou virtuozitou, kterou ještě podtrhuje rozsáhlá sólová kadence. Celkový ráz hudby nicméně zůstává spíše symfonický než vnějškově efektní. Skladba jistě může v této podobě existovat, přesto její relativní krátkost a netradičnost svádějí některé interprety k připojení dalších dvou vět, které podle dochovaných skic dokončil a instrumentoval skladatelův žák Sergej Tanějev. Toto samostatně vydané Andante a finále (op. 79) tak Čajkovského výtvor někdy dotváří – z autorského i uměleckého hlediska ovšem sporně – do tradiční třívěté formy. Dodejme, že všechny tři zmíněné části jsou založeny na hudebním materiálu pro autorovu plánovanou, ale již nerealizovanou sedmou symfonii.

Na Symfonii C dur (D 944) začal Franz Schubert pracovat v létě 1825, výsledná partitura je datována březnem 1828. Později dostala kvůli odlišení od Symfonie C dur (D 589) z roku 1818 přízvisko „Velká“. Číslování Schubertových symfonií je nejednotné. Jejich první souborné vydání připravil Johannes Brahms, který „Velkou“ C dur zařadil na osmé místo za Symfonii h moll („Nedokončenou“). Pozdější vydání zahrnulo také fragment Symfonie E dur z roku 1821 a „Velká“ C dur se dostala na deváté místo, nová kritická edice však zmíněný fragment opět z řady vyloučila. Chronologicky je „Velká“ symfonie C dur poslední Schubertovou symfonií.

Její cesta na koncertní pódium nebyla snadná. Schubert ji po dokončení zadal k uvedení vídeňské Společnosti přátel hudby (Gesellschaft der Musikfreunde), která provozovala konzervatoř a – podobně jako pražská konzervatoř – disponovala žákovským orchestrem. Nastudování symfonie však narazilo u nevyzrálých hráčů na potíže a vedení spolku od provedení ustoupilo. O existenci autografu se při své návštěvě Vídně roku 1839 dozvěděl Robert Schumann od Schubertova bratra Ferdinanda. Schumannovým přičiněním se uskutečnila 21. března 1839 premiéra symfonie v provedení Orchestru Gewandhausu v Lipsku za řízení Felixe Mendelssohna.

V článku pro Neue Zeitschrift für Musik Schumann napsal, že kdo nezná tuto symfonii, zná ze Schuberta jen velmi málo. Je „kromě mistrovské kompoziční techniky plná života, nejjemnějších odstínů, celkově závažná, s vytříbenými detaily a to vše je zalito romantičností, [...] nebeské délky symfonie připomínají čtyřsvazkový román například od Jeana Paula, který také nechce skončit, a sice z toho dobrého důvodu, aby si ho čtenáři mohli sami dotvářet.“ Schubert „musel mít výjimečný talent, když – ač za života ze svých orchestrálních děl mohl slyšet jen málo – dospěl k tak osobité instrumentaci.“ Schumann se nemohl vyhnout srovnání s Beethovenem, vzorem symfonické tvorby par excellence: „Na Beethovenovi je tato symfonie naprosto nezávislá. Schubert se vědomě vyhýbá grotesknosti forem a odvážným spojením, s jakými se setkáváme v Beethovenových pozdních dílech. Poskytuje nám dílo půvabu a přece novátorské. Symfonie na nás zapůsobila jako dosud žádná po Beethovenovi.“

První věta začíná pomalým úvodem, z jehož melodického jádra vycházejí tři témata expozice. Následuje rozsáhlé provedení a stručná repríza s kodou, utvořenou z tématu úvodu. Jednotlivé části sonátové věty nejsou jednoznačně odděleny a tvoří plynulý hudební proud. Druhá věta proti sobě staví dvě tematické skupiny. Scherzo se vyznačuje výraznou rytmikou. K dalšímu vývoji symfonické kompozice, která v 19. století vyvrcholila dílem Mahlerovým a Brucknerovým, směřuje především finální věta, v níž se v nových transformacích objevují stavební prvky předchozích vět.