Nikolaj Luganskij • Česká filharmonie

Tomáš Netopil zastává od sezony 2018/2019 funkci hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie, s níž pravidelně připravuje koncertní programy. Na jaře 2018 s ní absolvoval dlouhé turné po Velké Británii a týž rok s ní provedl Mou vlast na zahajovacím koncertě mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro v přímém přenosu České televize. V sezoně 2020/2021 řídil Českou filharmonii mimo jiné na festivalu Smetanova Litomyšl v červnu 2021.

Zároveň je nyní desátou a poslední sezonu generálním hudebním ředitelem Divadla a filharmonie Aalto v německém Essenu. Zde bude řídit Wagnerova Tannhäusera, Mozartovu Figarovu svatbu a Dogville Gordona Kampeho. Na začátku sezony také připravil inscenaci Janáčkovy Káti Kabanové v ženevském Grand Théâtre.

V létě roku 2018 založil Tomáš Netopil v Kroměříži mezinárodní Letní hudební akademii, kde mají studenti možnost pracovat pod vedením výjimečných umělců a setkat se s významnými českými i zahraničními hudebníky. V létě 2021 se akademie propojila s mezinárodním hudebním festivalem Dvořákova Praha a vznikla Mladá filharmonie Dvořákovy Prahy složená ze studentů konzervatoří a hudebních škol vedených hráči České filharmonie.

Mezi významné operní spolupráce Tomáše Netopila se řadí jeho účinkování v Saské státní opeře v Drážďanech (La clemenza di Tito, Rusalka, Příhody lišky Bystroušky, Židovka, Prodaná nevěsta a Doktor Faust), ve Vídeňské státní opeře (naposledy uvedení Idomenea, Čarostřelce a nového nastudování Leonory) a v Nizozemské opeře (Její pastorkyňa). Na koncertním pódiu se Tomáš Netopil v nedávných sezonách postavil do čela Orchestru curyšské Tonhalle a spolupracoval s Orchestre de Paris, London Philharmonic Orchestra, Filharmonickým orchestrem Nizozemského rozhlasu a Orchestra Sinfonica della Rai.

Diskografie Tomáše Netopila u labelu Supraphon zahrnuje Janáčkovu Glagolskou mši (první nahrávka původní verze z roku 1927), Dvořákovy kompletní skladby pro violoncello, Ariadnu a Dvojkoncert Bohuslava Martinů a Smetanovu Mou vlast se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK. Za svého působení v Essenu s místním orchestrem natočil Sukův Asrael a Mahlerovy symfonie č. 6 a 9.

Tomáš Netopil se narodil v Přerově, vystudoval hru na housle na kroměřížské konzervatoři a dirigování na pražské HAMU. Ve studiu dirigování pak pokračoval na Královské akademii ve Stockholmu u profesora Jormy Panuly. V roce 2002 zvítězil v dirigentské soutěži Sira Georga Soltiho ve Frankfurtu nad Mohanem.

Vynikající, všestranně nadaný ruský klavírista Nikolaj Luganskij byl označen časopisem Gramophone za „největšího průkopníka“ v interpretaci skladeb Rachmaninova a Prokofjeva, zatímco deník The Financial Times vyzdvihl jeho vytříbenost a schopnost ukázat „zářivou krásu“ v Mozartových a Schubertových dílech.

Nikolaj Luganskij spolupracuje se špičkovými dirigenty, jako Osmo Vänskä, Jurij Těmirkanov, Michail Pletňov, Gianandrea Noseda a Vladimir Jurowski. K vrcholům koncertní sezony 2018–2019 patří vystoupení s Minnesota Orchestra, Tokijským metropolitním symfonickým orchestrem, s Orchestre de Paris, s Ruským a národním orchestrem, Španělským národním orchestrem a s Islandskými a Bamberskými symfoniky. S Francouzským národním orchestrem absolvoval turné do Číny a s Petrohradskou filharmonií turné na Tchaj-wan a do Japonska.

Sólové recitály pořádá po celém světě, v této sezoně mj. na International Piano Series v Londýně, v amsterdamské Muziekgebouw, v pařížském Théâtre des Champs-Élysées a rezidenčně v bruselském Flagey. Luganskij je pravidelně zván na prestižní mezinárodní festivaly (Aspen, Tanglewood, Ravinia, Verbier aj.). Partnery pro komorní hru mu jsou mj. Vadim Repin, Alexandr Kňazev, Miša Maiskis a Leonidas Kavakos.

Nikolaj Luganskij získal řadu ocenění za své nahrávky. Jeho recitálové album s Rachmaninovými klavírními sonátami získalo ocenění Diapason d’Or a ECHO Klassik, a snímek s koncerty Griega a Prokofjeva, který nahrál s dirigentem Kentem Naganem a Německým symfonickým orchestrem Berlín, obdržel cenu časopisu Gramophone Editor’s Choice. Četná ocenění si vysloužily i jeho starší nahrávky (Diapason dʼOr, BBC Music Magazine Award a ECHO Klasik). Luganskij nedávno podepsal exkluzivní smlouvu s vydavatelstvím Harmonia Mundi a jeho nejnovější CD se čtyřiadvaceti Rachmaninovými Preludii, vydané v dubnu 2018, bylo kritikou přijato s nadšením. „Jeho schopnost okouzlit sluch … s hlubokým procítěním hudby“ popisoval například recenzent deníku The Financial Times. U příležitosti stého výročí úmrtí skladatele vyšla v roce 2018 také jeho nahrávka Debussyho sólových klavírních skladeb.

Luganskij působí jako umělecký ředitel Rachmaninovova festivalu v ruské Ivanovce a podporuje místní muzeum tohoto skladatele.

Nikolaj Luganskij vystudoval Ústřední hudební školu v Moskvě a Moskevskou konzervatoř pod vedením pedagogů Tatjany Kestner, Tatjany Nikolajevy a Sergeje Dorenského. V roce 2013 byl jmenován národním umělcem Ruska.

FRANZ JOSEPH HAYDN
1732–1809

Ale vraťme se do Vídně, kde na začátku 19. století dožíval Joseph Haydn, stěžejní postava vídeňského klasicismu. Haydn zanechal obrovské skladatelské dílo, mimo jiné téměř sedmdesát smyčcových kvartetů, sto šest symfonií a množství dalších orchestrálních skladeb, přes sto kompozic pro sólový nástroj, mše, sbory, oratoria i opery. Znal se s Beethovenem i s Mozartem, jehož umění si velmi vážil a pojilo ho s ním bratrství členů téže zednářské lóže. Po smrti hraběte Mikuláše Esterházyho, svého zaměstnavatele, uskutečnil dvě úspěšné cesty do Londýna (1791–1792, 1794–1795) na pozvání impresária, houslisty, dirigenta a skladatele německého původu Johanna Petera Salomona. A právě z druhého londýnského pobytu pochází i Symfonie D dur č. 104.

S přívlastkem „Salomon“ nebo „Londýnská“ bývá označována za poslední Haydnovu symfonii. Vznikla v roce 1795, premiéra se odehrála v King’s Theatre 4. května téhož roku za autorova řízení, a to s úspěchem uměleckým i finančním, jak si Haydn sám poznamenal. První věta (Adagio. Allegro) je komponována v sonátové formě, ve variační druhé větě (Andante) převládá lehká taneční nálada. Následuje menuet s triem a nakonec čtvrtá věta (Finale spirituoso), která se opět vrací k sonátové formě. O jejím hlavním tématu se vedly i muzikologické diskuze: melodie totiž připomíná český obkročák (Nechoď tam), ale ještě víc chorvatskou lidovou píseň Oj Jelena, jabuka zelena. Poznal ji snad Haydn během své dlouholeté služby v Esterháze? Kdo ví… Jiní spatřují vliv lidové hudby v použití prodlevy, nad kterou se hlavní téma nese. V každém případě byla „Londýnská“ symfonie přijata velmi dobře a v roce 1801 vyšla tiskem v Offenbachu u firmy André.

WOLFGANG AMADEUS MOZART
1756–1791

V souvislosti s přechodem od služebného postavení skladatele k svobodné činnosti se často píše o Wolfgangu Amadeu Mozartovi. Právě okolnosti vzniku a provedení jeho opery Idomeneo urychlily Mozartův únik z dvorské služby. V roce 1780 získal objednávku na novou vážnou operu, kterou měl zkomponovat pro dvůr spojeného kurfiřství falckého a bavorského. V pozadí této zakázky zřejmě stál sám kurfiřt Karl Theodor. S ním se Mozart setkal při své cestě do Paříže v roce 1777, a to v hudbymilovném a proslaveném Mannheimu, tehdy však žádné angažmá nedostal. To se mu splnilo až o tři roky později, v roce 1780: měl napsat hlavní operní titul pro příští mnichovskou karnevalovou sezonu. Téma čerpající z Homéra a v operní tvorbě 18. století dosti frekventované sice dodal dvůr, nicméně pro Mozarta to byl prestižní úkol. Italské libreto opery Idomeneo, re di Creta ossia Ilia e Idamantevytvořil na základě staršího libreta a podnětů přímo z Mnichova Giambattista Varesco, který působil jako dvorní kaplan v Salcburku. Zkoušet se začalo v prosinci 1780, premiéra se uskutečnila 29. ledna 1781 v mnichovském rezidenčním divadle, dva dny po skladatelových dvacátých pátých narozeninách.

Baletní hudba k Idomeneovi byla zkomponována až za Mozartova pobytu v Mnichově, jak mimo jiné dokládá dopis otci Leopoldovi z 18. ledna 1781 „ještě jsem se nevypořádal s těmi zpropadenými tanci“. Má pět částí: ciacconu, pas seul, passepied, gavottu a passacagliu. První z nich, ciaccona, je vystavěna jako rondo a začíná tématem identickým s ciacconou z opery Iphigénie en Aulide od Christopha Willibalda Glucka, dalšího z velkých operních skladatelů období klasicismu (premiéra v Paříži roku 1774). V celé opeře Idomeneo se ostatně uplatňují jak prvky opery seria, tak francouzské tragédie lyrique. Druhá část byla určena pro sólový tanec a později zkrácena. Při mnichovské premiéře skutečně „vypadlo“ značné množství hudby z Idomenea včetně árií, recitativů i sborů. Po uvedení opery se již Mozart nevrátil do Salcburku, ale – ještě jako zaměstnanec knížete-arcibiskupa Colloreda – odjel do Vídně, kde se natrvalo usadil.