Czech Philharmonic • Simon Rattle

In his debut collaboration with the Czech Philharmonic, Sir Simon Rattle, one of the most respected conductors in the world, will perform pieces of Antonín Dvořák and Gustav Mahler. Magdalena Kožená and Simon O'Neill will be performing vocal parts in Mahler's Das Lied von der Erde. We would like to inform you that all three concerts will be record

  • Subscription series A


Antonín Dvořák
The Golden Spinning Wheel, symphonic poem, Op. 109


Gustav Mahler
Das Lied von der Erde (The Song of the Earth)

- Das Trinklied vom Jammer der Erde (The Drinking Song of Earthly Woe)
- Der Einsame im Herbst (The Solitary One in Autumn)
- Von der Jugend (Youth)
- Von der Schönheit (Beauty)
- Der Trunkene im Frühling (The Drunkard in Spring)
- Der Abschied (The Farewell)



Magdalena Kožená

Simon O’Neill

Simon Rattle

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event Czech Philharmonic Simon Rattle

Rudolfinum — Dvorak Hall


Simon Rattle  conductor
Simon Rattle

Sir Simon Rattle was born in Liverpool and studied at the Royal Academy of Music. From 1980 to 1998, Sir Simon was Principal Conductor and Artistic Adviser of the City of Birmingham Symphony Orchestra and was appointed Music Director in 1990. In 2002 he took up the position of Artistic Director and Chief Conductor of the Berliner Philharmoniker where he remained until the end of the 2017/2018 season. Sir Simon took up the position of Music Director of the London Symphony Orchestra in September 2017. He will remain in this position until the 2023/2024 season, when he will become the orchestra’s Conductor Emeritus. From the 2023/2024 season Sir Simon will take up the position of Chief Conductor with the Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks in Munich. He is a Principal Artist of the Orchestra of the Age of Enlightenment and Founding Patron of Birmingham Contemporary Music Group.

Sir Simon has made over 70 recordings for EMI record label (now Warner Classics) and has received numerous prestigious international awards for his recordings on various labels. He regularly tours within Europe and Asia and has strong longstanding relationships with the world’s leading orchestras and opera houses.

Music education is of supreme importance to Sir Simon, and his partnership with the Berliner Philiharmoniker broke new ground with the education programme Zukunft(zavinac)Bphil, earning him the Comenius Prize, the Schiller Special Prize from the city of Mannheim, the Golden Camera and the Urania Medal. He and the Berliner Philharmoniker were also appointed International UNICEF Ambassadors in 2004 – the first time this honour has been conferred on an artistic ensemble. In 2019 Simon announced the creation of the LSO East London Academy, developed by the London Symphony Orchestra in partnership with 10 East London boroughs. This free program aims to identify and develop the potential of young East Londoners between the ages of 11 and 18 who show exceptional musical talent, irrespective of their background or financial circumstance. Sir Simon has also been awarded several prestigious personal honours which include a knighthood in 1994, becoming a member of the Order of Merit from Her Majesty the Queen in 2014 and was recently bestowed the Order of Merit in Berlin in 2018. In 2019, Sir Simon was given the Freedom of the City of London.

The 2022/2023 season will see him conduct the London Symphony Orchestra, Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks, Staatskapelle Berlin, the Berlin Philharmonic Orchestra and the Czech Philharmonic Orchestra for their special ‘Freedom’ concerts. He will return to the Deutsche Staatsoper Berlin to revive Mozart’s Idomeneo, and in summer 2023 he returns to the Aix en Provence Festival with the London Symphony Orchestra, where they will perform Gerard McBurney’s Wozzeck. He will tour Japan and South Korea with the London Symphony Orchestra, and later in the season they will embark on a tour to Australia.

Magdalena Kožená  mezzo-soprano
Magdalena Kožená

Born in the Czech city of Brno, Magdalena Kožená studied voice and piano at the Brno Conservatory and at Bratislava’s Academy of Performing Arts. Magdalena signed as an exclusive Deutsche Grammophon artist in 1999 and released her first album of Bach arias on its Archiv label. Her recital debut recording of songs by Dvořák, Janáček and Martinů followed in 2001 – the same year she was honoured with Gramophone’s Solo Vocal Award.

She was named Artist of the Year by Gramophone in 2004 and has since received numerous other prestigious awards, including the Echo Klassik, Record Academy Prize Tokyo, and Diapason d’or. In 2017, Magdalena forged a long-term relationship with Dutch classical music label Pentatone and has since released 3 recordings, the most recent of which is a collaboration with Yefim Bronfman entitled ‘Nostalgia’ (August 2021).

During her career, Magdalena has worked with the world’s leading conductors, including Claudio Abbado, Pierre Boulez, Gustavo Dudamel, Bernard Haitink, Nikolaus Harnoncourt, Mariss Jansons, Sir Charles Mackerras and Sir Roger Norrington. Her list of distinguished recital partners includes the pianists Daniel Barenboim, Malcolm Martineau, András Schiff and Mitsuko Uchida, with whom she has performed at such prestigious venues as Carnegie Hall, Wigmore Hall, the Concertgebouw Amsterdam, and at the Aldeburgh, Edinburgh and Salzburg festivals. She is also in demand as soloist with the Berlin, Vienna and Czech Philharmonics, the Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks, Chamber Orchestra of Europe and the Cleveland, Philadelphia and Royal Concertgebouw Orchestras.

Magdalena bookends her 2022/23 season with two European piano recital tours: firstly with Yefim Bronfman at Edinburgh, Merano and Helsinki Festivals, Philharmonie Essen, Musikfest Berlin and Schloss Elmau and later with Mitsuko Uchida in Antwerp, Dortmund, Budapest and Prague Spring Festival. She re-joins her friends at Venice Baroque Orchestra for a concert tour of South America, performing a programme inspired by Handel’s Alcina and looks forward to reviving the role of Varvara (Káťa Kabanová) in concert with the London Symphony Orchestra and returning to Mozartwoche Salzburg in a semi-staged performance of Don Giovanni.

On the opera stage, Magdalena returns to the Deutsche Staatsoper Berlin for Idamante (Idomeneo) and makes her operatic debut at the Gran Teatro del Liceu as Ottavia (Poppea). She also makes her much anticipated role debut in the title role of Alcina with Les Musiciens du Louvre in a tour to Paris, Hamburg, Madrid, Barcelona and Valencia.

Magdalena was appointed a Chevalier de l'Ordre des Arts et des Lettres by the French government in 2003 for her services to French music.

Simon O'Neill  tenor


A native of New Zealand, Simon O’Neill has established himself as one of the finest helden-tenors on the international stage. He has frequently performed with the Metropolitan Opera, the Royal Opera House, Covent Garden, Berlin, Hamburg and Bayerische Staatsopern, Teatro alla Scala and the Bayreuth, Salzburg, Edinburgh and BBC Proms Festivals, appearing with a number of illustrious conductors including Daniel Barenboim, Sir Simon Rattle, James Levine, Riccardo Muti, Valery Gergiev, Sir Antonio Pappano, Pietari Inkinen, Pierre Boulez, Sir Mark Elder, Sir Colin Davis, Simone Young, Edo de Waart, Fabio Luisi, Donald Runnicles, Thomas Hengelbrock, Jaap Van Zweden and Christian Thielemann.

Simon’s performances as Siegmund in Die Walküre at the Royal Opera House, Covent Garden with Pappano, Teatro alla Scala and Berlin Staatsoper with Barenboim, at the Metropolitan Opera with Runnicles in the celebrated Otto Schenk production returning with Luisi in the Lepage Ring Cycle and in the Götz Friedrich production at Deutsche Oper Berlin with Rattle were performed to wide critical acclaim. He was described in the international press as “an exemplary Siegmund, terrific of voice” and “THE Wagnerian tenor of his generation”.

During this season’s engagements Simon makes his debut at both Tanglewood with the Boston Symphony and Andris Nelsons; the Toronto Symphony with Sir Andrew Davis and the Orquestra de la Comunitat Valenciana with Henrik Nánási as Siegmund in concert performances of Die Walküre. Simon returns to stage productions with Oper Leipzig under Ulf Schirmer, the Bayerischer Staatsoper under Kirill Petrenko and Berlin Staatsoper with Daniel Barenboim. 

Simon makes his debut with the Hallé Orchestra in the title role of Wagner’s Siegfried with Sir Mark Elder in performances at both the Edinburgh Festival and in Manchester and returns to the Wiener Staatsoper as Parsifal. Simon also makes important role debuts; Calaf in Turandotat the Deutsche Oper Berlin; and Der Kaiser in Die Frau ohne Schatten at the Berliner Staatsoper. Simon is delighted to make his staged role debut as the title role of Siegfried in the 2021 new Stefan Herheim / Donald Runnicles production for Deutsche Oper Berlin.

On the concert stage, Simon performs Mahler’s Symphony No.8 at the Edinburgh Festival and the Baltic Festival with Daniel Harding; the BBC Proms with Thomas Søndergård and in Paris with Valery Gergiev; Gürrelieder with the Spanish National Orchestra in Madrid with David Afkham; Janacek’s Glagolitic Mass under Pietari Inkinen in Prague. He will also perform Mahler’s Das Lied von der Erde in Paris with Gergiev, in Berlin with Robin Ticciati and in Prague with Czech Philharmonic under Sir Simon Rattle.


Gustav Mahler
Píseň o zemi


V květnu 1908 se Gustav Mahler vracel po své první sezoně v New Yorku do Evropy. 23. května dirigoval v Praze Českou filharmonii a dohodl světovou premiéru své Sedmé symfonie, která se pak uskutečnila 19. září téhož roku. Prázdniny strávil v Toblachu v jižním Tyrolsku, kde v dřevěné chatce, kterou si nechal postavit jako pracovnu, začal komponovat Píseň o zemi.

Na přelomu 19. a 20. století se v Evropě probudil silný zájem o dějiny a kulturu Dálného východu. Vycházely překlady orientální literatury, z Orientu čerpali náměty činoherní a operní autoři, inspirace tamním uměním ovlivnila výtvarný styl secese. Na podzim roku 1907 vydalo lipské nakladatelství Inselverlag sbírku nazvanou Čínská flétna (Chinesische Flöte).Přebásnění čínské lyriky vytvořil básník Hans Bethge (1876–1946), který podobným způsobem zpřístupnil i poezii Arménie, Turecka, Japonska, Indie a dalších zemí. Nevycházel z originálních jazyků, nýbrž z už dostupných překladů do němčiny, francouzštiny nebo angličtiny. Sbírku daroval Mahlerovi rodák z Přerova Theobald Pollak, ministerský rada c.k. ministerstva železnic, spřátelený s okruhem vídeňské moderny. Mahler vybral ze sbírky sedm básní, jejichž text si upravil připojením nebo vypuštěním veršů či jejich přehozením, a dvě z básní spojil v jednu. Vokální složku použil už ve čtyřech ze svých předchozích symfonií (v druhé, třetí, čtvrté a osmé), nyní poprvé vytvořil celou symfonii jako cyklus orchestrálních písní.

Čistopis partitury dokončil Mahler následujícího podzimu 1909 za pobytu v Hodoníně na Moravě v rodině majitele tamního cukrovaru Fritze Redlicha, s nímž byli Mahlerovi spřáteleni. Sólové party byly původně určeny tenoru a barytonu, potřeba kontrastu si však vyžádala úpravu pro mužský a ženský hlas (tenor a alt); obsazení dvěma mužskými hlasy zůstalo jako alternativní. Mahlerova partitura využívá homofonní i polyfonní kompoziční techniku a její zvláštní kouzlo spočívá v působivé třetí, čistě zvukové složce, v orchestrální barevnosti. „Probouzejí se zde impresionistické zvuky a nástroje získávají postupně individuální život, už nejsou pouze barvou, kreslí linie, do něžného obrazu, polyfonní linie, které popisují náladu podobnou úsporným východoasijským dřevořezbám. Zde došel Mahler na konec cesty – po bolestném putování dospěl tam, kde je dopřáno klidu jeho ‚osamělému srdci‘,“ napsal o symfonii hudební spisovatel Hans Holländer, rodák z Břeclavi. Motiv, který Mahler exponuje na začátku v partu lesních rohů, zůstává součástí celého díla a je stále přetvářen; hovoří se o předzvěsti tónových řad, kompozičního principu Arnolda Schönberga. Mahler nikdy neopustil tonalitu, jeho harmonie však využívá všech chromatických stupňů, typické je u něj mísení durového a mollového tónorodu. Deklamačně pojatá vokální linka se nevzdává melodie, ale není pouhou ilustrací, postihuje myšlenkovou podstatu textu až do nejhlubšího prožitku. Výmluvné jsou v partituře pokyny určené interpretům, po nichž žádá velmi jemné výrazové nuance stejnými výrazy, jaké adresuje nástrojům orchestru. 

První větu Pijácká píseň o bídě země charakterizuje tóninová neurčitost daná už zmíněným vstupním motivem. Lze rozeznat princip sonátové formy (druhá strofa se dá vykládat jako sonátové provedení). Osamělý na podzim zastupuje v cyklu pomalou větu, v instrumentaci mají výraznou úlohu dřevěné dechové nástroje. Celková nálada věty předznamenává závěr díla. O mládí stojí na místě symfonického scherza, kolorit dodává hudbě využití pentatonické stupnice. Ta se uplatňuje i ve čtvrté větě O kráse, kterou je možno chápat jako druhé scherzo. Ironii skrývá pátá věta Opilý na jaře. Náznak životní rezignace v ní tvoří přechod k poslední větě Rozloučení, která je vlastním těžištěm symfonie. Několikanásobné doznívající opakování slova „ewig“ (věčně) tvoří jakýsi neviditelný přechod do neznáma, do života po životě.

Píseň o zemi měla být Mahlerovou devátou symfonií. Podle svědectví Almy Mahlerové (na jejíž tvrzení se však nelze vždy spolehnout) měl skladatel z devítky panický strach, devátá se stala poslední symfonií Beethovena, Brucknera i Dvořáka. Tím, že svou jedinou důsledně vokální symfonii nazval Píseň o zemi a nepřidělil jí pořadové číslo, prý chtěl obelstít osud. Přesto se dílo stalo jakousi Mahlerovou uměleckou závětí. Devátou symfonii ještě zkomponoval, nedokončená zůstala (jako u Beethovena) teprve desátá. Provedení Písně o zemi ani Deváté se však nedožil. Uskutečnilo se půl roku po skladatelově smrti, 20. listopadu 1911 v Mnichově za řízení Bruno Waltera. Sólisty byli tenorista William Miller a americká altistka Mme Charles Cahier (vl. jm. Sarah Jane Walker), která sólovým recitálem Mahlerových písní téhož dne otevřela dvoudenní slavnosti k uctění skladatelovy památky. Ve verzi pro tenor a baryton uvedl Bruno Walter Píseň o zemi 4. listopadu 1912 s Vídeňskými filharmoniky, sólisty byli William Miller a Friedrich Wiedemann. „Pod Mahlerovou rukou se píseň proměnila ve scénu, v drama, v laškovnou hru, podle toho, jak to duchovní obsah básně vyžadoval. Nic není pro toto tvrzení průkaznější, než tolik předeher, meziher a doher v orchestru, které skladatel zapojuje k posílení, zvýraznění a doplnění svého citového vyjádření. Jisté je jedno: Píseň o zemi je jedním z nejprocítěnějších, nejinspirovanějších, nejmelodičtějších a nejpůsobivějších děl předčasně zesnulého, je jeho vlastní labutí písní, plnou onoho ponurého smutku a žalu, který tvořil základní rys Mahlerovy bytosti. Píseň o zemi je píseň o Gustavu Mahlerovi,“ napsal hudební spisovatel Ludwig Karpath.

V Čechách byla Píseň o zemi poprvé uvedena 3. dubna 1913 v rámci třetího abonentního koncertu Nového německého divadla v nastudování Alexandra Zemlinského, sólisty byli Maria Philippi a opět William Miller. „Smyslem je subjektivní pohled na pozemský život, v němž se však radosti jeví jen skrovně zastoupeny. Závěr tvoří rozloučení s bytím – apoteóza, která majestát smrti nemůže vystihnout působivěji,“ zněl soud pražské kritiky. Alexander Zemlinsky dílo uvedl znovu 31. ledna 1918 a v červnu téhož roku na mimořádném koncertě spolu s Mahlerovou Žalobnou písní. Když Zemlinsky hostoval 17. února 1919 jako dirigent Písně o zemi ve Vídni, sklidil takový úspěch, že byly připojeny dvě reprízy. Na svém tehdejším pražském působišti ji dirigoval také v letech 1921 a 1924. Posledním předválečným uvedením díla v Praze byl Filharmonický koncert orchestru Nového německého divadla 12. února 1934 se sólisty Lydií Kindermann a ze Srbska pocházejícím Josipem Rjavecem za řízení Georga Szélla. Koncert se konal v už politicky vyhrocené atmosféře. Během dalších let, vedoucích ke světové katastrofě, muselo Mahlerovo jméno i jeho hudba z programů zmizet. Po válce se v Praze Píseň o zemi poprvé objevila 21. března 1947 za řízení Rafaela Kubelíka na koncertě České filharmonie.

Antonín Dvořák
Zlatý kolovrat, symfonická báseň op. 109


Mezi roky 1896–1897, na vrcholu tvorby jako světově uznávaný skladatel takzvané „absolutní“ hudby, vytvořil Antonín Dvořák pět symfonických básní, z toho čtyři na verše ze sbírky Kytice Karla Jaromíra Erbena (1811–1871). Pro mnohé byl Dvořákův příklon k programní hudbě překvapivý, nebyl však tak náhlý, jak by se zdálo. Stálo za ním nejen skladatelovo dlouholeté usilování o uznání na poli opery. Před odjezdem do Spojených států amerických zkomponoval tři programní předehry (V přírodě, Karneval, Othello), poetizace jeho tvorby je zřetelná v Deváté symfonii z roku 1893 i v posledních smyčcových kvartetech. Erbenova sbírka vyšla poprvé roku 1853. Kdy se dostala ke Dvořákovi, nevíme, jeho zájem o Erbena se však projevoval nejméně od roku 1871, kdy zhudebnil jeho báseň Sirotkovo lůžko (píseň vyšla tiskem pod názvem Sirotek) a z roku 1884 je kantáta Svatební košile. Rovněž některé klavírní Legendy mají doložitelný inspirační základ v Erbenových básních. Tři symfonické básně podle KyticeVodník, Polednice a Zlatý kolovrat – vznikly ve velmi krátkém časovém rozmezí na začátku roku 1896, a po několikaměsíčním odstupu pak čtvrtá, Holoubek.

Erbenova balada Zlatý kolovrat je básnickým zpracováním pohádkové předlohy Boženy Němcové, která je opět variantou mnoha dalších příběhů o odhaleném zločinu, jakých je jen ve slovanském písemnictví celá řada. V romantické literatuře spolu pohádkové a baladické náměty úzce souvisely a promítly se pochopitelně i do hudby. Erbenův Zlatý kolovrat zhudebnil roku 1887 Karel Kovařovic jako melodram, který byl ve své době často uváděn. Obsahem podobná je pohádka bratří Grimmů o zpívající kosti, která se stala jedním ze zdrojů kantáty Žalobná píseň Gustava Mahlera. Vznik její původní verze se datuje kolem roku 1880, konečná verze byla napsána mezi lety 1893 a 1898, tedy v téže době, kdy Dvořák psal své erbenovské symfonické básně.

Neveřejnou premiéru Dvořákova Zlatého kolovratu provedl orchestr Pražské konzervatoře za řízení Antonína Bennewitze 3. června 1896. Veřejná světová premiéra se konala 26. října 1896 v Londýně pod taktovkou Hanse Richtera, v dramaturgicky zajímavém programu spolu s Wagnerovou Jízdou valkýr, symfonickou básní Enšpíglova šibalství Richarda Strausse a Čajkovského Patetickou symfonií. Už na počátku roku 1897 byl Zlatý kolovrat uveden v Chicagu a ve Frankfurtu, kde – na rozdíl od hodnocení pozdějších provedení – oslovil svým melodickým obsahem, strukturou (!) i dráždivou instrumentací. A také na rozdíl od v témže cyklu uvedených Straussových symfonických básní Tak pravil Zarathustra a Macbeth, o nichž stejný kritik píše, že není schopen „na této bludné cestě skladatelovy snahy sledovat“.

Česká filharmonie uvedla Zlatý kolovrat se skladatelem za dirigentským pultem 8. května 1897 na koncertě Filharmonického spolku Besedy brněnské ve prospěch tamního českého divadla, v Praze pak 12. března 1898 Oskar Nedbal u příležitosti koncertu sestaveného z Dvořákových skladeb spolu s Polednicí. Také zde ještě skladba „něžností citu i účinkem hrozivě se vzdouvajících vln orchestru“ velmi zapůsobila. 23. a 24. dubna téhož roku řídil Dvořák provedení svých skladeb, včetně Zlatého kolovratu, v Olomouci.

Dirigent světové premiéry Hans Richter chystal provedení Zlatého kolovratu 1897/1898 také ve Vídni, kde už v předchozí sezoně uvedl Vodníka a Polednici, k provedení však nedošlo. Holoubka premiéroval ve Vídni roku 1899 Gustav Mahler, Zlatý kolovrat uvedl o dva roky později – po Mahlerově odstoupení z vedení Vídeňských filharmoniků – 3. listopadu 1901 Josef Hellmesberger. Dvořákova skladba zazněla v první polovině programu spolu se symfonickou básní Šakuntala Karla Goldmarka, po přestávce následovala Beethovenova Pátá symfonie. Goldmarkova programní předehra na téma staroindické divadelní hry, připisované Kálidásovi, je o lásce tajemné dívky z lesa a krále a podobá se mnoha příběhům o nerovném milostném vztahu (z jakého vyrostla i Dvořákova Rusalka), v tomto případě však se šťastným koncem. Pro dílo českého skladatele se sousedství Goldmarkovy formálně přehledné předehry neukázalo jako šťastné. Dvořákovo „dlouhé a nudné dílo mohlo sotva vzbudit zájem, aby se posluchač chtěl seznámit s básnickou předlohou,“ zněl výrok jednoho z kritiků. Leccos také vysvětluje jeho dovětek, že se námět „nápadně podobá Mahlerově Žalobné písni“. Ta měla premiéru v únoru téhož roku a zdálo by se, že oproti Dvořákově skladbě měla výhodu zpívaného textu, ovšem pouze pro publikum, které Mahlerovu skladbu přijalo. Podle kritiky skladatel svůj „velmi pěkný text hudebně znetvořil“.

Obrat v Dvořákově tvorbě se obecně posuzoval jako tvůrčí omyl. I přes výhrady však kritika musela přiznat, že „kvůli programu Dvořák nezapomíná na hudbu, jen by měl být obezřetnější ve volbě námětů“. S příznačným sarkasmem vyčetl Dvořákovi tragické baladické náměty Eduard Hanslick, z nichž „Zlatý kolovrat je nejděsivější a jen je škoda, že se nedozvíme, co se stalo se zlou macechou a její spoluvinicí. Malá poprava na konci by se k tomu ostatnímu pěkně hodila.“ Hanslick píše, že si skladatel v této skladbě uložil nesplnitelný úkol, a obává se, že navzdory duchaplné hudbě zájem o strašidelné historky dlouho nepotrvá. Navíc (a v tom se shodoval i s dalšími kritiky) je podle něj hudba Zlatého kolovratu invenčně slabší než v předchozích symfonických básních.

Dvořákův Zlatý kolovrat překvapil jak volbou námětu, tak volnou formou hudebního zpracování, podřízeného dramatičnosti příběhu. První úsudky však přece ještě byly opatrné a nacházely na skladbě i leccos pozitivního. Výhrady přibývaly po Dvořákově smrti. Hudbě se vytýkala ilustrativnost, epičnost, roztříštěnost, přílišná závislost na (zamlčeném) textu na úkor hudební logiky. Po provedení v Drážďanech roku 1915 se například o skladbě psalo jako o „neuvěřitelně naivní programní hudbě, v níž se projev nezničitelného melodického talentu mísí s příliš mnoha nicotnostmi a brutálními trivialitami, které všechno potěšení z díla, i po formální stránce zcela rozbitého, téměř zničí“.

Vytýkané „nedostatky“ Zlatého kolovratu se pokusil odstranit zkrácením některých úseků Dvořákův zeť Josef Suk, dnešní praxe se však vrací k Dvořákově originálu, s jehož epičností se dnes, po zkušenostech s vývojem hudby uplynulého století, zcela vyrovnáváme. Pojítkem formy je motivický materiál. Dvořák pracuje s „příznačnými“ motivy a jejich variantami (z doprovodného motivu „lovecké scény“ se například odvine motiv kolovrátku), které mohou vyjadřovat i svůj opak (motiv krále má shodné jádro s motivem macechy ap.). Rytmické ostinato naznačuje práci přadleny, motiv kolovrátku prochází celým dílem a lze ho tušit jako předzvěst zla i tam, kde melodik Dvořák rozezpívá píseň lásky. Teprve pozdější doba a především provádění skladatelových symfonických básní v zahraničí prokázalo, že je jejich hudba soběstačná a srozumitelná i bez závislosti na textové předloze ve vyvážené symbióze všech kompozičních složek, umocněné Dvořákovou skvostnou instrumentací.

The best of the Rudolfinum

5 times a year directly to your e-mail.
Join 9500+ readers.

Your e-mail is safe with us. One-click logout.

What are you looking for?