Czech Philharmonic • Jiří Vodička

Jiří Vodička is one of the most illustrious Czech violin soloists. Thanks to his extraordinary talent, he won prestigious competitions at an early age (Kocian International Violin Competition in Ústí nad Orlicí, Louis Spohr International Violin Competition in Weimar, Germany, Beethoven’s Hradec, and the Slovak competition Čírenie talentov). He also won the first and second prizes at the world-famous international competition Young Concert Artists, held in Leipzig and New York. At age 14 he was given a special exception allowing him study at a university. Under the guidance of the renowned teacher Zdeněk Gola, he earned his Master’s Degree at the Institute for Artistic Studies in Ostrava in 2007.

He regularly appears as a soloist with the top orchestras at home and abroad, he is invited to the most famous classical music festivals, and his concerts are broadcast regularly on Czech Television and Czech Radio. In 2014 on the Supraphon label he recorded his debut solo album “Violino Solo” with some of the most difficult compositions for violin solo. The CD got great reviews in this country and abroad. Besides solo playing, he also performs chamber music. In 2020 he founded the Czech Philharmonic Piano Trio with two other soloists (Martin Kasík – piano, Václav Petr – cello). In 2021 they won the Vienna International Music Competition. Their video recordings are regularly seen by hundreds of thousands of viewers on social media.

Since 2015 he has also held the post of concertmaster of the Czech Philharmonic. In 2019 he was honoured by the prestigious Prague Classic Awards. He also teaches at the Prague Conservatoire and the University of Ostrava.

Tomáš Brauner
conductor

Tomáš Brauner belongs to the most sought-after conductors of his generation. At present, he is the Chief Conductor of the Pilsen Philharmonic Orchestra; since 2014 he has been the Principal Guest Conductor of the Prague Radio Symphony Orchestra.

Tomáš Brauner regularly collaborates with leading symphony orchestras such as the Prague Symphony Orchestra, PKF – Prague Philharmonia, Munich Symphony Orchestra, Slovak Philharmonic Orchestra, Philharmonie Südwestfalen, Moscow Radio State Orchestra, Orchestra of Colours Athens, Janáček Philharmonic Orchestra of Ostrava, Prague Chamber Orchestra, Chamber Philharmonic Orchestra of Pardubice, Bohuslav Martinů Philharmonic Orchestra, Moravian Philharmonic Orchestra of Olomouc, North-Bohemian Philharmonic Orchestra of Teplice and Czech National Symphony Orchestra.

He started his opera conducting career in 2007 in the J. K. Tyl Theater in Pilsen, where he premiered or prepared the production of a wide range of operas such as La Gioconda by Ponchielli, Don Giovanni by Mozart, Il Turco di Italia by Rossini, Maid of Orleans by Tchaikovsky, Jacobin by Dvořák, Faust by Gounod, Turandot by Puccini and Adriana Lecouvreur by Francesco Cilea.

In 2008 he made his debut in the State Opera Prague with Verdi’s Othello and since then he has conducted many other operas (Don Quichotte by Massenet, The Barber of Seville by Rossini, La Bohéme and Tosca by Puccini, Nabucco by Verdi, The Magic Flute by Mozart, Carmen by Bizet, and the concert performance of Mignon by Ambrois Thomas).

In the National Moravian-Silesian Theater in Ostrava he prepared a new production of Nabucco and Ernani by Verdi, Maria Stuarda by Donizetti, Romeo and Juliet by Gounod, Hamlet by Ambroise Thomas, Káťa Kabanová by Janáček and others. In Palacio de Bellas Artes in Mexico City he conducted Jenůfa by Janáček.

He also conducted ballets such as Swan Lake and Sleeping Beauty by Tchaikovsky (National Moravian-Silesian Theater in Ostrava). In 2010 he prepared a new production of Hunchback of Notre Dame by Maurice Jarre (Opera Pilsen) and in 2011 Giselle by Adolphe Charles Adam in the State Opera Prague.

Tomáš Brauner appears as a guest at prominent international festivals such as the Bad Kissingen International Music Festival, Richard Strauss Festival in Garmisch Parten-Kirchen (An Alpine Symphony with the Prague Radio Symphony Orchestra at the opening concert celebrating the 150^th anniversary of the birth of Richard Strauss), Prague Spring Festival, Smetanaʼs Litomyšl International Opera Festival and International Music Festival Český Krumlov.

Tomáš Brauner was born in Prague in 1978. He studied the oboe and conducting at the Prague Conservatory. In 2005 he graduated from the Music Faculty of the Academy of Performing Arts in Prague, where he studied conducting with Radomil Eliška. He continued his studies at the Universität für Musik und darstellende Kunst in Vienna with Uroš Lajovic. In 2010 he became a prizewinner of the Dimitris Mitropoulos International Conducting Competition in Athens.

IGOR STRAVINSKIJ
1882–1971

Pro poslední léta pařížského období ruského skladatele Igora Stravinského jsou charakteristické čilé kontakty se Spojenými státy americkými. V roce 1935 zde absolvoval koncertní turné, kdy navštívil mnoho významných středisek na východním i západním pobřeží a také ve vnitrozemí (New York, Boston, Washington, San Francisco, Los Angeles, Minneapolis, Chicago atd.). Na řadu z těchto míst se pak vrátil i o rok později. V té době si u něj význačný mecenáš a sběratel umění Robert Woods Bliss objednal skladbu k oslavě 30. výročí své svatby, které jej čekalo v roce 1938. Stravinskij zvolil formu concerta. Jeho Concerto Es durje známo spíše pod titulem Dumbarton Oaks, což je název Blissova luxusního sídla nacházejícího se nedaleko Washingtonu. Na skladbě Stravinskij začal pracovat na jaře 1937 na rodinné dovolené v podhůří francouzských Alp a dokončil ji v Paříži v březnu následujícího roku.

Samotný začátek skladby působí, jako by byl od barokního autora, postupně se však přidávají nerozvedené disonance a brzy je zřejmé, že máme co do činění se neoklasicistním (přesněji neobarokním) dílem 20. století. A skutečně – hlavním inspiračním zdrojem byly Stravinskému Braniborské koncerty Johanna Sebastiana Bacha. Igor Stravinskij nás ani na chvíli nenechá na pochybách, že je skvělým znalcem kompozičních postupů staré hudby, a to zejména v oblasti kontrapunktického vedení hlasů a melodiky. Po harmonické, formální a výrazové stránce však nabízí naprosto originální travestii hudby minulých epoch, jež je pro Stravinského typická a pro celé generace posluchačů tak fascinující.

Blissovu zakázku Stravinskému zprostředkovala významná francouzská skladatelka a hudební pedagožka Nadia Boulanger, která také dílo dirigovala na soukromé premiéře v Dumbarton Oaks v květnu 1938, bohužel však bez přítomnosti autora, který se v té době léčil s tuberkulózou. Není bez zajímavosti, že Dumbarton Oaks je poslední skladbou, kterou Igor Stravinskij dokončil ve Francii. Po vypuknutí druhé světové války už svůj osud spojil s USA natrvalo.

SERGEJ PROKOFJEV
1881–1953

Hudební díla ruského skladatele Sergeje Sergejeviče Prokofjeva nelze zařadit pod jednotný kompoziční směr, který by je charakterizoval. Například jeho První symfonie D dur s přívlastkem „klasická“ je psána v tradičním ranně klasicistním slohu, má jasnou formální strukturu a vykazuje harmonickou umírněnost. Hned však jeho druhá symfonická skladba působí jako by byla od jiného autora, který navíc žil ve zcela odlišné době. Je modernistická, harmonicky odvážná až ostře disharmonická. Různé stylové linie se u Prokofjeva prolínají nezřídka i v rámci jediného díla.

Po říjnové revoluci Prokofjev opustil Rusko a působil ve Spojených státech amerických i v západní Evropě, kde se připojil k levicově orientovaným představitelům meziválečné avantgardy. V této době napsal například futuristický balet Ocelový skok, opery Hráč, Láska ke třem pomerančům, Ohnivý anděl či množství významných klavírních skladeb. Roku 1933 se vrátil do Sovětského svazu, kde byl zprvu přijímán velmi vlídně. Jeho díla byla hojně hrána a skladatel dostával řadu objednávek. Z vlastního popudu zde začal psát lehce stravitelné a přehledné skladby i kvalitní angažovaná díla. Roku 1948 však upadl v nemilost moci, když byl spolu s několika dalšími významnými sovětskými skladateli obviněn Stalinovým kulturním ideologem Ždanovem z formalismu. Je ironií osudu, že Sergej Prokofjev zemřel ve stejný den jako sovětský tyran Josif Stalin.

Prokofjevův Druhý koncert pro housle a orchestr g moll,op. 63, vznikl nedlouho po skladatelově návratu do Sovětského svazu. Tato skladba může sloužit jako příklad skutečnosti, kterak se Prokofjev ve staronové vlasti přiklonil ve svém hudebním vyjadřování k jednoduchosti. I přes srozumitelnou výpověď jde o neobyčejně nápadité dílo po stránce harmonické i v oblasti nakládání s tématy. Prokofjev psal koncert ve stejné době, kdy také pracoval na svém nejproslulejším baletu Romeo a Julie. Styčné plochy obou skladeb jsou patrné zejména ve vroucí melodii taneční druhé věty koncertu.

JOSEPH HAYDN
1732–1809

Významnou etapou v životě rakouského skladatele Josepha Haydna bylo jeho téměř třicetileté působení na knížecím dvoře uherské rodiny Esterházy. Ta sídlila v Eisenstadtu nedaleko Vídně. Od tehdejší hlavy této jedné z nejbohatších a nejvlivnějších rodin v rakouské monarchii, hudbymilovného knížete Pavla Antonína Esterházyho, dostal Haydn v roce 1761 nabídku obsadit nově zřizovaný post zástupce vedoucího orchestru. V následujícím roce kníže zemřel a na jeho místo nastoupil bratr Mikuláš Josef, který přestěhoval svůj orchestr na venkovské sídlo Esterháza, kde začal budovat velkolepý palác s operním domem. Po smrti dosavadního dlouholetého kapelníka Gregora Wernera byl Haydn v roce 1766 jmenován na jeho místo. K povinnostem kapelníka patřilo řízení orchestru, závazek komponovat pro nejrůznější příležitosti a potřeby dvora, zodpovědnost za hudební archiv i instrumentář, dále provozování komorní hudby se svými patrony a organizace operních představení. Haydn také odpovídal za uměleckou úroveň dvorních hudebníků, kteří vystupovali ve zlato-modrých uniformách. Pod jeho vedením se podařilo tuto úroveň pozvednout a rozšířit počet hráčů v orchestru ze 14 na 22.

Za dobu působení na esterházyovském dvoře napsal Joseph Haydn značné množství (zejména instrumentálních) skladeb, v nichž zdárně rozvíjel svůj kompoziční styl. Mezi ně se řadí především symfonie určené vždy ke konkrétnímu účelu dvorního života. Během roku 1764 tak napsal celkem 11 symfonických skladeb. Jednou z nich je Symfonie č. 22 Es dur zvaná „Filosof“, jež pro svou závažnost zdaleka nepůsobí jako sériově vyráběné spotřební zboží. Skladatel v ní nahradil dosud běžné hoboje anglickými rohy. Ty se ozvou hned v expozici úvodního tématu, jež přednášejí střídavě s hornami. Své přízvisko „Filosof“symfonie získala zřejmě díky rozvážné první větě v poněkud nezvyklém umírněném tempu. Rychlé dramatické části v sonátové formě (kterou jsme v klasicistních cyklických skladbách zvyklí slýchat spíše na začátku) přisoudil Haydn tentokrát druhé místo.

BOHUSLAV MARTINŮ
1890–1959

After the troops of Nazi Germany occupied Paris in 1940, Bohuslav Martinů left the city where he had been residing since 1923 and moved to the south of France. For some time, he remained in Aix-en-Provence, but later he and his wife departed for Portugal, and after a three-month wait, they managed to board one of the last ships to America. In the New World, a new stage of the Czech composer’s creative life began.

After the Second World War ended, Bohuslav Martinů was filled with hope that he would soon be returning to his homeland, where he had been offered a professorship to teach an advanced course in composition at the Prague Conservatoire. As it turned out, unfortunately, those hopes were in vain. The world began to change after the war, and before long the Iron Curtain divided Europe, so Martinů never saw Czechoslovakia again (where musicologists and music critics had been engaging in personal attacks on him). In America, he began to feel frustration and isolation from his European friends. He further postponed a permanent return to Europe, however, because in 1948 he accepted the attractive offer to teach composition at Princeton University, a prestigious school in New Jersey where he became a very popular teacher. At this time, he wrote his Sinfonietta La Jolla for piano and chamber orchestra, H 328 (1950), which is usually regarded as the last work of Martinů’s Neoclassical creative period, the beginnings of which already appear in the 1930s. The composition was commissioned by the Musical Arts Society of La Jolla, a town on the California coast. Although Sinfonietta La Jolla, with its classical three-movement slow-fast-slow structure, is designated as a composition for piano and orchestra, it is by no means a concerto – here, instead of serving as a solo instrument, the piano plays the role of a prominent member of a chamber ensemble, adding a noteworthy tone colour to the orchestra as a whole. The Musical Arts Society was satisfied with the work they had commissioned; the successful premiere of the Sinfonietta took place on 13 August 1950 in La Jolla, and a recording of the work was issued soon thereafter.