Czech Philharmonic • Orchestra Rehearsal

Marek Eben was born in 1957 in Prague. He studied music drama at the Prague Conservatoire. After finishing school, he worked at the Vítězslav Nezval Theatre in Karlovy Vary, then at the Kladno Theatre, and from 1983 to 2002 he was an ensemble member at Prague’s Studio Ypsilon Theatre. Besides acting, he also involves himself with music. He is the exclusive songwriter for the band The Eben Brothers, which has released five albums (Malé písně do tmy, 1984; Tichá domácnost, 1995; Já na tom dělám, 2002; Chlebíčky, 2008; Čas holin, 2014), and he wrote the music for the films Bizon and Hele on letí and for the television series Poste restante. He has also composed music and written texts for about 20 plays (including Matěj Poctivý – Matthew the Honest, Vosková figura – The Wax Figure, Amerika, and Othello for Studio Ypsilon and The Winter’s Tale for the National Theatre). Since 1996, he has been the moderator of the Karlovy Vary International Film Festival.

He has worked extensively on television, serving as the moderator of various programmes such as the contest O poklad Anežky České (The Treasure of St Agnes of Bohemia), the TýTý Awards Presentation, Stardance, and the discussion programme Na plovárně (At the Swimming Pool), which won the Elsa Award in 2001, 2002, 2004, 2005, 2006, and 2007 for the best talk show. Marek Eben has also won this prize as a moderator in 2001, 2002, 2006, and 2007. He is also the two-time overall winner of the TýTý Awards.

Petr Altrichter is one of the most distinguished Czech conductors, and he has earned an illustrious reputation for the dynamism and depth of his interpretations of symphonic music. He was raised in a musical family and played musical instruments from a young age. Having graduated from the Conservatory in Ostrava as a French horn player and conductor, he continued his studies at the Janáček Academy of the Performing Arts in Brno in orchestral conducting under Otakar Trhlík and František Jílek and choral conducting with Josef Veselka and Lubomír Mátl. After completing his studies in Brno, he worked as a choirmaster and conductor with the Brno Academic Choir, and contributed to the winning of many prizes at foreign choral competitions and festivals (Middlesbrough, Debrecen…).

Altrichter attracted international attention in 1976, when he won second prize and a special prize of the jury at the renowned International Conducting Competition in Besançon, France. Based on this achievement he began to work with the Czech Philharmonic Orchestra as an assistant of Václav Neumann, which started his artistic career. Not long after that, he began to receive invitations to conduct orchestras abroad. After working with the Brno Philharmonic Orchestra, in 1988 he became the principal guest conductor of the Prague Symphony Orchestra and in 1991 he was appointed its chief conductor. With that orchestra, he made frequent foreign tours to Japan, the USA, Switzerland, Germany, France, and other countries. At the same time he also closely collaborated with the Chamber Philharmonic Orchestra Pardubice, with which he often gave performances abroad introducing many gifted young soloists (such as Isabelle van Keulen and Radek Baborák).

From 1993 to 2004 he also worked as the Music Director of the Südwestdeutsche Philharmonie in Constance, Germany, with which he gave concerts regularly at the Tonhalle in Zurich and at the KKL in Lucerne, and also toured Switzerland and Italy. Having made his U.K. debut with the Prague Symphony Orchestra at the Edinburgh Festival in 1990, Petr Altrichter made his London debut with the English Chamber Orchestra 1993. He then conducted the Royal Liverpool Philharmonic Orchestra in 1994 to a great critical acclaim. He was subsequently appointed its Principal Conductor, a post he held from 1997 until 2001. With this orchestra he appeared at the 2000 BBC Proms at the Royal Albert Hall and made several highly-praised recordings on the orchestra’s own label, RLPO live.

In 2001 Altrichter was invited to become the Chief Conductor of the Brno Philharmonic Orchestra, and he remained there for seven years, returning to the orchestra with which he had been associated since his student days and which he continues to guest conduct up to this day. He is also a regular guest of the Czech Philharmonic Orchestra, with which he has maintained a steady artistic relationship since his beginnings there as an assistant conductor, and of the Prague Symphony Orchestra, the Brno Philharmonic Orchestra, and the Slovak Philharmonic Orchestra, with which he recorded an award-winning CD with Antonín Dvořák’s music. Since the 2018/2019 season, he has been a permanent guest conductor of the Slovak Philharmonic Orchestra, with whom he has been working for many years.

In 2015 he toured Germany with the Czech Philharmonic Orchestra, and in late 2015 and early 2016, he toured China with the same orchestra. At the beginning of the 2017/2018 season, he conducted the Czech Philharmonic at the Dvořák Prague International Festival and later toured very successfully in South Korea, Japan and Taiwan with the same orchestra. In the spring of 2017 he toured Japan with the Prague Symphony Orchestra. In 2018 he toured the United Kingdom with the Czech National Symphony Orchestra. In May 2019 he will be touring with the Czech Philharmonic in China.

Altrichter has appeared as a guest conductor with many leading international orchestras, including Japan’s NHK Symphony Orchestra and the Berlin Symphony Orchestra. In the United Kingdom he has collaborated with the BBC Symphony Orchestra, the Royal Scottish National Orchestra, the BBC Scottish Symphony Orchestra, and the London Philharmonic Orchestra. The orchestras he has guest conducted also include the Bruckner Orchestra in Linz, the Warsaw Philharmonic Orchestra, the Krakow Philharmonic Orchestra, the Southwest German Radio Symphony Orchestra in Baden-Baden, the Latvian National Symphony Orchestra in Riga, the Gran Canaria Philharmonic Orchestra, the Luxembourg Philharmonic Orchestra, the Netherlands Philharmonic Orchestra, the Stavanger Symphony Orchestra, the Norrköping Symphony Orchestra, the Royal Danish Orchestra in Copenhagen and the Odense Symphony Orchestra.

He is a frequent guest at festivals such as Prague Spring, Janáček May in Ostrava, Smetana’s Litomyšl, Moravian Autumn in Brno, and the Bratislava Music Festival. He has made guest appearances at major festivals in Salzburg, Edinburgh, Avignon, Athens, Cheltenham, Paris, Madrid, Chicago, Zurich, Lucerne, Seville, Palermo, and elsewhere.

The bulk of Petr Altrichter’s repertoire consists of Czech music (Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Leoš Janáček, and Bohuslav Martinů), Russian music (especially Dmitri Shostakovich), and the works of Gustav Mahler and Anton Bruckner. Outstanding soloists and performers from around the world (Garrick Ohlsson, John Lill, Tabea Zimmermann and others) value his flexibility in leading orchestral accompaniments, and they seek out collaboration with him.

Alice studied at the Prague Conservatory and later graduated from the Faculty of Arts of the Charles University with a major in English and American Studies and the Film Faculty of the Academy of Performing Arts in Prague. She has worked as a translator and has been teaching at the Film Faculty since 2002. In 2000, she directed her debut film Ene Bene starring Iva Janžurová and Theodora Remundová. The film won many international awards (including the main prize at the San Francisco International Film Festival). Her collaboration with Iva Janžurová and her daughters – actresses Theodora and Sabina Remundová – continued with the film Some Secrets (2002), for which Alice received the Best New Director Award at the 50^th San Sebastian International Festival. The film also won her the Czech Lion Award for the best screenplay in 2002. Her other feature films include Little Girl Blue (2007), Manas and Papas (2010), Perfect Days (2011), Revival (2013), Angels (2014) and The Seven Ravens (2015). She also wrote the script for all her films. As an actress, she has appeared in The City of the Sun.

Besides the silver screen, Alice works in various theatres. She collaborates with Prague stages Divadlo Na zábradlí (Perfect Days, Floods), Divadlo Bez zábradlí (Love, When She Danced, Long Day’s Journey into Night), Café Theatre Černá labuť (The Human Voice, Pink Champagne) or Divadlo v Řeznické (Help). For her own play Floods performed in Divadlo Na zábradlí she won the 3rd prize in the Alfréd Radok Awards competition.

GEORGE ENESCU
1881–1955

Zatímco Franckova symfonie patří k vrcholným dílům, završujícím skladatelovu tvůrčí činnost, a Dvořákovy Legendy jsou součástí prvního velkého tvůrčího rozletu, Enescuova Rumunská rapsodie č. 1 je pozoruhodným výtvorem devatenáctiletého skladatele, který už žádné jeho dílo nepřezářilo. Pro Rumuny je Enescu největší skladatelskou osobností, kterou jejich země zrodila a na kterou jsou náležité hrdí, takže téměř cokoli rumunského, co je spjato s vážnou hudbou, má ve svém názvu anebo v podtitulu jméno „Enescu“.

Mnohem působivější než o Georgi Enescuovi číst cokoli „černé na bílém“ by asi bylo ho potkat a strávit s ním nějaký čas. Soudě podle mnoha svědectví to musel být fascinující člověk. Legendární violoncellista Pablo Casals o něm mluvil jako o „nejúžasnějším hudebním fenoménu od dob Mozartových“, Alfred Cortot, jeden z největších klavíristů 20. století, řekl, že Enescu, i když to byl houslista, měl lepší klavírní techniku než on a moc ráda na něj vzpomínala i rumunská královna Alžběta, s níž pravidelně muzicíroval na zámku Peleș v podkarpatském lázeňském městě Sinaia. „Enescu pro mě zůstává měřítkem dokonalosti… dal mi světlo, které mě celoživotně vedlo… byl to nejneobyčejnější člověk, nejlepší hudebník a nejvíc formativní osobnost, kterou jsem kdy zažil,“ to řekl Yehudi Menuhin, jeden z mnoha Enescuových žáků-houslistů, k nimž dále patřili Christian Ferras, Arthur Grumiaux nebo Ida Haendel.

Enescu ostatně jako houslista a zázračné dítě začínal. Když mu bylo pět a čtvrt, napsal skladbu pro housle a klavír se symbolickým názvem „Rumunská země“. Na Vídeňskou konzervatoř byl přijat v sedmi letech, což se v tak nízkém věku předtím podařilo jen Fritzi Kreislerovi, a na absolventském koncertě hrál ve 13 letech díla Brahmsova, Sarasateho a Mendelssohna-Bartholdyho. Pokračoval pak na konzervatoři v Paříži, mimo jiné studiem kompozice u Julese Masseneta a Gabriela Faurého. Velká část jeho umělecké dráhy patřila sólové, dirigentské a pedagogické činnosti, podpoře rumunské hudební scény (i když žil většinu svého života mimo Rumunsko) a také práci skladatelské.

I když se George Enescu věnoval tvorbě klavírní, písňové, kvartetní, symfonické a dokonce i operní, žádná z jeho skladeb nedosáhla větší popularity než první ze dvou Rumunských rapsodií,op. 11. Složil ji v Paříži a je to přehlídka typických prvků rumunské tradiční hudby lăutărească, založené na exoticky znějících melodiích a harmoniích a nepravidelných, živých rytmech; to vše podpořené barvitou instrumentací. Vstupní melodie, hraná hoboji a klarinety, je citací lidové písně, kterou Enescu znal od romského houslisty Lae Chioru, u něhož bral jako chlapec první houslové lekce. I když Enescu později tvrdil, že celá skladba je jen pár nahozených melodií, poskládaných za sebe, jeho náčrtky prozrazují, že si dal s pojetím jednotlivých částí a s jejich řazením docela dost práce. Světová premiéra Rumunské rapsodie č. 1 se odehrála v bukurešťském Athenaeu 23. února 1903.

CÉSAR FRANCK
1822–1890

Když César Franck zemřel, byla mu francouzskou veřejností vzdávána úcta především jako varhaníkovi a pedagogovi. A ano, také jako příležitostnému skladateli, jehož jedinou jednoznačně úspěšnou skladbou byla Houslová sonáta z roku 1886 věnovaná belgickému houslistovi Eugène Ysaÿovi, který ji s velkým ohlasem uváděl po celé Evropě. Zbytek Franckova nikterak rozsáhlého díla se za jeho života setkával s nejednoznačným a často rozpačitým přijetím. A to včetně skladeb, které dnes zdobí světová koncertní pódia: symfonická báseň Prokletý lovec (1882), klavírní Preludium, chorál a fuga (1884), Symfonické variace pro klavír a orchestr (1885) a konečně Symfonie d moll (1888).

„Nezáživná a pochmurná hudba bez sebemenší grácie a šarmu… základní čtyřtaktové téma je sotva nad úrovní toho, co je zadáváno k vypracování konzervatoristům… Franck neměl vůbec co říct, zato to ale říká tak přesvědčeně, jako když papež vyhlašuje dogma…“ To jsou v kostce reakce francouzské hudební kritiky po premiéře skladatelovy jediné Symfonie d moll, z níž na dnešním koncertě uslyšíme 2. větu.

Co všechno hrálo roli při tak výrazném nepřijetí? Se svojí troškou do mlýna přispěl už orchestr Pařížské konzervatoře, který se vůči novému dílu stavěl nepřátelsky a ke zkouškám ledabyle. Franckova symfonie také přichází na scénu jen krátce po velké kontroverzi mezi francouzskými skladateli ohledně toho, jak moc lze do národní hudby zavádět „cizí vlivy“, čímž byl myšlen především Wagner (o tomto typu sporu by ve druhé polovině 19. století mohla vyprávět leckterá národní hudba, tu českou nevyjímaje). Franck byl v tomto ohledu zastáncem otevřenosti a přijímání inspirací, čímž byl trnem v oku třeba skladatelskému táboru kolem Camilla Saint-Saënse. A do třetice: z francouzské hudby, které vždy rádi přiznáme malebnost, citovost a citlivost, náladovost, efektnost, zábavnost, César Franck trochu vyčuhuje. Jeho tvorba je vnějškově neefektní, závažná, hluboká, navíc silně ovlivněná Franckovým celoživotním varhanickým působením. Ne nadarmo se skladateli někdy přezdívá francouzský Bach.

A co je ještě pozoruhodné na tomto tvůrci, který se narodil v dnešním belgickém Lutychu (tehdy součásti Spojeného nizozemského království), jehož učitelem skladby byl Čech Antonín Rejcha a který se stal profesorem kompozice na Pařížské konzervatoře, až když v 50 letech přijal francouzské občanství? Že César Franck ze svého způsobu hudebního myšlení nikdy neustoupil, neprodal ho za přízeň kritiky, publika ani skladatelských kolegů, a prokázal tak obdivuhodnou houževnatost a víru ve svůj skutečný skladatelský hlas. Ten, který slyšíme i v jeho Symfonii d moll.

ANTONÍN DVOŘÁK
1841–1904

Za vstup na evropskou a posléze světovou hudební scénu vděčí Antonín Dvořák kromě svého hudebního talentu a mimořádné skladatelské píle několika mocným přímluvcům. V prvé řadě Johannesu Brahmsovi, který dílo do té doby neznámého autora na konci roku 1877 doporučil k vydání svému berlínskému nakladateli Fritzi Simrockovi. Hned zkraje roku 1878 tak vyšly Moravské dvojzpěvy a v létě Slovanské tance. Závan svěžího vzduchu, který to znamenalo, je výstižně zachycen v textu berlínského kritika Louise Ehlerta:

„Kdo po třicet posledních let sledoval rozvoj současné hudby, v tom budí se časem zvláštní teskný pocit, totiž, jak velmi vzácným úkazem je svěží, celý talent! Mrzutě seděl jsem jednoho dne zahrabán v kupě hudebních novinek, oko i duch můj zápasily již s mdlobou, jíž podléháme tak snadno pod dojmem prázdné, lhostejné, zkrátka bezvýznamné hudby, když tu náhle dvě díla od neznámého mi dosud skladatele zaujala veškerou mou pozornost: Slovanské tance a Moravské písně od Antonína Dvořáka. (…) Božská přirozenost proudí touto hudbou, ani stopy po nucenosti a strojenosti. (…) Jako vždy při velkých talentech je humor v Dvořákově hudbě hojně zastoupen. (…) Myslím si, jak by to bylo krásné, kdyby opět jednou přišel hudebník, o němž bychom se potřebovali právě tak málo hádat jako o jaru.“

Těžko říct, co všechno se spolupodílí na skladatelském rozletu, ten Dvořákův každopádně vydání Moravských dvojzpěvů a Slovanských tanců neobyčejně podpořilo. V nejbližších třech letech tak vznikají například Dechová serenáda, Slovanské rapsodie, Cigánské melodie, Houslový koncert a Mazurek pro housle, nádherný Smyčcový sextet, 10. smyčcový kvartet „Slovanský“, Šestá symfonie a krátce po ní Legendy.

Legendy,op. 59, z nichž dnes uslyšíme Legendu č. 6 cis moll, to je cyklus deseti kratších skladeb, určených původně pro čtyřruční klavír a brzy instrumentovaný pro plný orchestr, ve kterém však nejsou trombony ani tuba. Legendy skutečně navozují dojem vyprávění příběhů a mají v sobě něco, co uměl Dvořák tak dobře vystihnout – moment určitého zastavení, zamyšlení, pohroužení, které je neokázalé a vnitřní. A také, jak skladatelovu tvorbu charakterizoval jiný z tehdejších kritiků, „jemnou niternost, ze které se člověk musí bezpodmínečně těšit“.