Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.

Hledat

Semjon Byčkov • Česká filharmonie


Německý skladatel Detlev Glanert patří k nejúspěšnějším operním autorům současnosti. V minulé sezoně uvedla Česká filharmonie jeho skladbu Weites Land, na kterou naváže českou premiérou celovečerního Requiem za Hieronyma Bosche.

Koncert z řady A | Délka programu 2 hod

Program

Detlev Glanert
Requiem za Hieronyma Bosche (2015–2016)

Účinkující

Aga Mikolaj
soprán

Christa Mayer
mezzosoprán

Stefan Vinke
tenor

Albert Pesendorfer
bas

Luděk Vele
umělecký přednes

Pražský filharmonický sbor

Lukáš Vasilek
sbormistr

Slovenský filharmonický zbor

Jozef Chabroň
sbormistr

Semjon Byčkov
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Semjon Byčkov • Česká filharmonie

Rudolfinum — Dvořákova síň

Událost již proběhla
Událost již proběhla
Událost již proběhla

Preludium - 18:30 Sukova síň

Německý skladatel Detlev Glanert patří k nejúspěšnějším operním autorům současnosti. V minulé sezoně uvedla Česká filharmonie jeho skladbu Weites Land, na kterou naváže českou premiérou celovečerního Requiem za Hieronyma Bosche. Requiem vzniklo na objednávku amsterdamského orchestru Concertgebouw k pětistému výročí úmrtí proslulého nizozemského malíře. Glanert v něm nezapře bohatou operní zkušenost, která se projevuje jak ve zvukovém pojetí díla, tak v jeho dramatické výstavbě. Texty katolické mše za zemřelé kombinuje se středověkou sbírkou Carmina burana, z níž vybírá popis sedmi smrtelných hříchů. Jsme svědky duchovního soudu, v němž archanděl Michael pohlíží na Boschův život skrze těchto sedm hříchů. V osmnácti částech se musí Bosch zodpovídat Božímu soudu, kde vypravěč je hlavním žalobcem, malý sbor zpívá liturgický text requiem a velký sbor se čtyřmi sólisty kombinuje tento text s popisem hříchů. Kritik britského Guardianu Andrew Clements označil Glanertovo Requiem za „mimořádně silné oratorní dílo plné invence, které nachází překvapivé hudební paralely k Boschově surrealistické obraznosti a do krajnosti vedených vizí nebe a pekla, vznešenosti a intimity. Staví vedle sebe záblesky apokalypsy i chvíle ryzí něhy a v detailní práci se sborem i orchestrem se vyhýbá všem současným klišé.“

Účinkující

Aga Mikolaj  soprán

Někdejší členka Bavorské státní opery v Mnichově Aga Mikolaj studovala u Elisabeth Schwarzkopf a uměleckou reputaci si získala předními rolemi v Mozartových operách. V uplynulých sezonách si vybudovala široký repertoár zahrnující hlavní role v dílech Richarda Strausse, Verdiho a Wagnera a sbírala úspěchy po celé Evropě i ve Spojených státech amerických. 

Mezi největší úspěchy její bohaté kariéry patří debuty v Pařížské národní opeře a Divadle alla Scala (Kouzelná flétna), Státní opeře Unter den Linden v Berlíně a Semperově opeře v Drážďanech (Don Giovanni), na festivalu v Glyndebourne (Così fan tutte) a v Opeře Monte Carlo (Falstaff). Dalšími významnými rolemi byly Donna Anna v moskevském Velkém divadle a Taťána (Evžen Oněgin) v Semperově opeře, Eva (Mistři pěvci norimberští) v divadle Aalto v Essenu a Freia (Zlato Rýna) a Micaela (Carmen) v Bavorské státní opeře. Jako Donna Elvíra se Aga Mikolaj představila ve Walt Disney Hall s Losangeleskou filharmonií a Gustavem Dudamelem a na japonském turné Vídeňské státní opery se Seiji Ozawou. Jako součást slavného nastudování Prstenu Nibelungova Danielem Barenboimem vystoupila v Divadle alla Scala, Berlínské státní opeře a na BBC Proms v Londýně.

Jako koncertní pěvkyně má Aga Mikolaj v repertoáru díla Mahlera, Beethovena, Schuberta, Strausse, Verdiho, Dvořáka, Zemlinského, Brittena, Pendereckého a Szymanowského. Ve Verdiho Requiem debutovala pod taktovkou Marisse Jansonse v amsterdamském Concertgebouw a v dalších sezonách je pak zpívala v Berlíně, Barcleoně, Varšavě, Paříži a Bostonu.

V této sezoně se Aga Mikolaj představí jako Fiordiligi a Donna Elvira v palermském Teatro Massimo pod taktovkou Omera Meira Wellbera. Na koncertních pódiích zpívá part v Beethovenově 9. symfonii s Andrejem Borejkem a Neapolskou a Varšavskou filharmonií a s Emmanuelem Krivinem a Skotským komorním orchestrem. Vystoupila také v Zemlinského Lyrické symfonii ve Státním divadle v Hannoveru pod taktovkou Jordana de Souzy. Glanertovo Requiem za Hieronyma Bosche zpívala již v prosinci 2019 s BBC Symphony Orchestra pod vedením Semjona Byčkova.

Christa Mayer  mezzosoprán

Christa Mayer

Christa Mayer studovala zpěv na Univerzitě hudby a divadla v Mnichově. Navštěvovala třídu písňové interpretace Helmuta Deutsche a operní kurz zahrnující účinkování v Divadle prince regenta v Mnichově, který absolvovala s nejlepším možným výsledkem.

Získala ceny v mnoha soutěžích, například ARD International Music Competition v roce 2000. Navíc obdržela Plaketu Richarda Strausse, cenu pro mladé talenty udělovanou Společností Richarda Strausse, a Cenu bavorské státní podpory pro mladé umělce.

Počínaje sezonou 2001/2002 se stala Christa Mayer členkou operního souboru Saské státní opery v Drážďanech. Angažovala ji také Německá opera v Berlíně, Bavorská státní opera v Mnichově, divadlo festivalu Maggio musicale ve Florencii a Teatro La Fenice v Benátkách. V roce 2006 zpívala Erdu (Zlato Rýna) v sérii Prsten Nibelungův v drážďanské Semperoper pod taktovkou Fabia Luisiho. O rok později ve stejné roli účinkovala ve Valencii a Florencii v nastudování Zubina Mehty.

Christa Mayer zároveň vystupuje po celé Evropě na koncertních pódiích – v barcelonském Palau de la Musica, lisabonském Teatro San Carlo, drážďanském Kreuzkirche, berlínském Konzerthausu, u Bamberských symfoniků nebo na festivalu September Musical Montreux.

V létě 2008 Christa Mayer debutovala na festivalu v Bayreuthu jako Erda a Waltraute a byla pozvána i na dva následující roky. Festival ji angažoval také do role Mary (Bludný Holanďan).

Dále Christa Mayer nastudovala role Cornelie (Händel: Giulio Cesare) v Drážďanech a Düsseldorfu, Erdy / Waltraute (Prsten Nibelungův) v Drážďanech, Hamburku a Tokiu, Brangäne (Tristan a Isolda) v Bayreuthu, Emilie (Otello) v Salcburku, Fricky (Valkýra) v Salcburku a Drážďanech, Hraběnky (Malíř Mathis), Didony (Trójané), Feneny (Nabucco), Matky (Hänsel und Gretel) a dalších.

V únoru 2020 obdržela Christa Mayer čestný titul komorní pěvkyně od Svobodného státu Sasko.

Stefan Vinke  tenor

Německý hrdinný tenor Stefan Vinke studoval obor chrámový hudebník na hudební akademii v Kolíně nad Rýnem a poté zahájil svoji profesionální pěveckou dráhu v Karlsruhe a Mönchengladbachu. V roce 1999 obdržel pozici „Mladý hrdinný tenor“ v Národním divadle v Mannheimu a o rok později mu zde časopis Opernwelt udělil titul „Mužský debutant roku“.

Všeobecně známý jako interpret velkých wagnerovských tenorových rolí zpíval role Tristana Siegfrieda, Tannhäusera, Parsifala, Lohengrina, Rienziho a také Siegmunda (Valkýra), Siegfrieda (Soumrak bohů), Erika (Bludný Holanďan) a Walthera von Stolzing (Mistři pěvci norimberští).

Stefan Vinke má za sebou nepočet vystoupení v sérii Prsten Nibelungův zahrnující Royal Opera House, Covent Garden se sirem Antoniem Pappanem, newyorskou Metropolitní operu s Philippem Jordanem, Vídeňskou státní operu a Bavorskou státní operu pod taktovkou Kirila Petrenka a Německou operu s Donaldem Runniclesem.

Dále zpíval titulní roli Idomenea, Florestana (Fidelio), Baccha (Ariadne), Paula (Mrtvé město), Jima Mahonyho (Vzestup a pád města Mahagonny) v divadlech v Berlíně, Hamburku, Kolíně nad Rýnem, Lipsku, Stuttgartu, Mnichově, Paříži, Montpellier, Lisabonu, Barceloně, Benátkách, Madridu, Melbourne, Pekingu, Ženevě, Chicagu, Seattlu, Hongkongu, Sydney a na Salcburském festivalu.

V roce 2019 měli největší úspěch jeho Tristan na festivalu v Bayreuthu pod taktovkou Christiana Thielemanna a Siegfried v Musikpalastu v Budapešti s Ádámem Fischerem. Následují Tristan v Bologni, Athénách a Karlsruhe a jeho premiéra v roli Císaře v opeře Richarda Strausse Žena beze stínu v Lipsku.

Stefan Vinke je také žádaným koncertním umělcem. Vedle vystoupení se Semjonem Byčkovem a Českou filharmonií v této sezoně zpívá také ve Frankfurtu nad Mohanem v Beethovenově oratoriu Kristus na hoře Olivetské.

Albert Pesendorfer  basbaryton

Rakouský basista Albert Pesendorfer studoval zpěv a hru na flétnu na Brucknerově univerzitě v Linci a na Hudební univerzitě ve Vídni. V letech 2002 až 2005 získal stálé angažmá v divadle v Erfurtu, v sezoně 2005/2006 v Tyrolském zemském divadle v Innsbrucku a od roku 2006 do 2011 ve Státní opeře v Hannoveru. V roce 2012 nastoupil do Německé opery v Berlíně, kde působil do roku 2016.

Od té doby účinkoval mimo jiné ve Vídeňské státní opeře, Hamburské státní opeře, Opeře Kolín nad Rýnem, Národní opeře v Tokiu, curyšském Opernhausu, madridském Teatro Real, v drážďanské Semperoper, Divadle na Vídeňce a Vlámské opeře v Antverpách. Z významných operních festivalů účinkoval v létě 2014 v Bregenzu v roli Sarastra a v roce 2016 v Bayreuthu jako Hagen ve Wagnerově Soumraku bohů pod taktovkou Marka Janowského. Ve stejné roli exceloval s obrovským úspěchem ve Vídeňské státní opeře za řízení Ádáma Fischera.

Repertoár Alberta Pesendorfera zahrnuje více než sedmdesát rolí, mezi jinými jsou to Hans Sachs (Mistři pěvci norimberští), Gurnemanz (Parsifal), Fasolt (Zlato Rýna), Hunding (Valkýra), Hagen (Soumrak bohů), Král Marke (Tristan a Isolda), Král Heinrich (Lohengrin), Osmin (Únos ze Serailu), Rocco (Fidelio), Sparafucile (Rigoletto), Filip II (Don Carlos) a Banquo (Macbeth). V roce 2011 ho nominoval časopis „Opernwelt“ na titul Zpěvák roku – za ztvárnění rolí Hundinga a Hagena v hannoverské Státní opeře.

Koncertní vystoupení zavedla Alberta Pesendorfera mimo jiné do vídeňského Musikvereinu a Konzerthausu, budapešťského Musikpalastu, Brucknerhausu v Linci, Berlínské Filharmonie, Barbican Hall v Londýně a do Japonska a Spojených států amerických. Patří sem i debut s Českou filharmonií.

Od zimního semestru roku 2015 je Albert Pesendorfer profesorem zpěvu na Universität der Künste v Berlíně.

Ve vídeňské Volksoper ho lze nyní potkat jako Timura (Turandot), Eremita (Čarostřelec), Sarastra (Kouzelná flétna) a s obzvláště velkým úspěchem jako Sebastiana Kundrathera v opeře Kehraus um St. Stephan skladatele Ernsta Křenka.

V sezoně 2019/2020 se Pesendorfer vrací do titulní role v Musorgského opeře Boris Godunov ve vídeňské Volksoper.

Luděk Vele  bas

Luděk Vele absolvoval Pražskou konzervatoř u profesora Jaroslava Horáčka a v posledním roce studia přijal angažmá v liberecké opeře. Sólistou Opery Národního divadla je od roku 1983. Zde svůj repertoár obohatil téměř o všechny významné úlohy basového oboru, které mu mohla zdejší dramaturgie poskytnout. Vedle svého mistrovsky propracovaného Vodníka, Kecala a Leporella zde mj. nastudoval Smetanova Chrudoše (Libuše), Palouckého (Hubička), Beneše (Dalibor) a Mumlala (Dvě vdovy), Marbuela (Čert a Káča), Filipa (Jakobín), Kněze Grigorise (Řecké pašije), titulní roli Donizettiho Dona Pasquala, Sparafucila (Rigoletto) a Banca (Macbeth), Bartola (Figarova svatba), Komtura (Don Giovanni) a mnoho dalších rolí. Za své výjimečné výkony v rolích Chrudoše a Barona Ochse byl oceněn Cenami Thálie 1995 a 1996. Spolupracuje s rozhlasem a televizí. Je častým hostem operních scén i koncertních pódií doma i v zahraničí. Natočil též řadu snímků pro domácí i zahraniční hudební vydavatelství.

Pražský filharmonický sbor  

Pražský filharmonický sbor (PFS), založený v roce 1935 sbormistrem Janem Kühnem, je nejstarším profesionálním smíšeným pěveckým sborem v Česku. Aktuálně je hlavním sbormistrem a uměleckým vedoucím Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem Lukáš Kozubík.

Nejvyšší ocenění sbírá PFS za interpretaci oratorního a kantátového repertoáru, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry. Na domácí půdě pravidelně spolupracuje s Českou filharmonií a orchestrem PKF — Prague Philharmonia. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.

V letošní sezoně se sbor představí na čtyřech vlastních sborových koncertech, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru. I letos se bude věnovat vzdělávacím projektům: pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů.

PFS je držitelem ceny Classic Prague Awards za rok 2018 a Ceny Antonína Dvořáka za rok 2022.

Lukáš Vasilek  sbormistr

Lukáš Vasilek

Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Petrohradská filharmonie).

Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon); v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky měly mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason.

Slovenský filharmonický zbor  sborový zpěv

Slovenský filharmonický sbor je předním reprezentantem slovenského profesionálního sborového umění. Do hudebního dění vstoupil v roce 1946 jako Smíšený sbor československého rozhlasu, pod vedením svého zakladatele Ladislava Slováka. Od roku 1955 sbor vedl více než dvacet let Jan Maria Dobrodinský, v roce 1957 získalo těleso současný název a status ve svazku Slovenské filharmonie. Roku 1977 převzal sbormistrovství Valentin Iljin, po něm Lubomír Mátl, Štefan Klimo, Pavel Baxa, Pavol Procházka, Marián Vach, Blanka Juhaňáková a Jan Rozehnal. Od roku 2014 je sbormistrem SFZ Jozef Chabroň.

Suverénní výkony sboru ocenili mnozí renomovaní dirigenti, jako Claudio Abbado, Serge Baudo, Jean-Claude Casadesus, Christoph von Dohnányi, Vladimír Fedosejev, Riccardo Chailly, Dmitrij Kitajenko, Zdeněk Košler, Ondrej Lenárd, Fabio Luisi, Lorin Maazel, Kurt Masur, Zubin Mehta, Franz Welser-Möst, Helmuth Rilling, Esa Pekka-Salonen, Peter Schreier, Pinchas Steinberg, Václav Talich nebo Emmanuel Villaume.

Při nespočtu zahraničních zájezdů sbor navštívil bezmála všechny evropské země, ale také Maroko, Turecko, Japonsko a Omán. Spolupracoval s prestižními zahraničními orchestry, jako jsou Berlínští a Vídeňští filharmonici, Vídeňští symfonici, Izraelská filharmonie nebo Orchestre de Paris.

V sezoně 2019/2020 provedl mimo jiné ve spolupráci s Orchestrem berlínského Konzerthausu a Christophem Eschenbachem Mahlerovu 8. symfonii, v závěru sezony uvede Beethovenovu 9. symfonii v Srbsku a Německu pod vedením Gabriela Feltze.

Jozef Chabroň  sbormistr

Jozef Chabroň absolvoval obor dirigování sboru na VŠMU v Bratislavě ve třídě Blanky Juhaňákové, tehdejší sbormistryně SFZ, a stal se jejím asistentem. Hlavním sbormistrem se stal v sezoně 2013/2014. Se Slovenským filharmonickým sborem nastudoval velké množství vokálně-instrumentálních děl a spolupracoval s řadou renomovaných dirigentů.

Mezi jeho nejvýznamnější umělecké počiny patří kompletní nastudování Schönbergova oratoria Mojžíš a Áron pro operní dům v Curychu a příprava SFZ pro produkci Musorgského opery Chovanština a Berliozových Trójanů ve Vídeňské státní opeře. Dirigoval samostatné koncerty SFZ v Hamburku, Bratislavě, Žilině a Piešťanech.

V květnu 2020 se poprvé představí jako hostující sbormistr Pražského filharmonického sboru.

Semjon Byčkov  dirigent

Semjon Byčkov

V sezoně 2023/2024 postavil šéfdirigent a hudební ředitel Semjon Byčkov s českými filharmoniky u příležitosti Roku české hudby 2024 do popředí hudbu Antonína Dvořáka. Se třemi dvořákovskými programy, které nejprve zahrají v Praze, vyjedou Byčkov a orchestr do Jižní Koreje, Japonska, Španělska, Rakouska, Německa, Belgie a Spojených států a také natočí poslední tři symfonie pro vydavatelství Pentatone.

Semjon Byčkov začal působit v čele České filharmonie v roce 2018 koncerty v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu konanými ke 100. výročí nezávislosti Československa. Po vyvrcholení Čajkovského projektu se Byčkov a orchestr začali soustředit na Mahlera. První nahrávky nového mahlerovského cyklu vydal Pentatone v roce 2022, přičemž Symfonii č. 5 označil The Sunday Times titulem Best Classical Album.

Byčkovův repertoár zahrnuje hudbu čtyř století. Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu nedávno udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Od roku 1986 vydal Byčkov řadu nahrávek pro vydavatelství Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra a London Philharmonic. Následná série nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu Kolín nad Rýnem zahrnuje Brahmse, Mahlera, Rachmaninova, Šostakoviče, Strausse, Verdiho, Glanerta a Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1993 s Orchestre de Paris stále získává ocenění, naposledy Gramophone Collection 2021, Wagnerův Lohengrin byl podle BBC Music Magazine nahrávkou roku (2010) a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky byla nahrávkou měsíce BBC Music Magazine (2018).

Stejně jako Česká filharmonie stojí Byčkov jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, ve stejném roce, kdy byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Skladby

Detlev Glanert
Requiem za Hieronyma Bosche (2015–2016)

Od smrti Hieronyma Bosche uplynulo těžko představitelné půltisíciletí. Tento pozoruhodný malíř žil na přelomu středověku a novověku a v jeho dílech tak nacházíme odraz gotických knižních iluminací i nově nastupující renesance. Za jeho života se mnohé změnilo: pádem Konstantinopole roku 1453 zhasl poslední odlesk starověku, roku 1492 objevil Kolumbus pro Evropu Nový svět a roku 1514 přišel Koperník s heliocentrickou teorií – jestli tyto převratné informace dorazily do brabantského města 's-Hertogenbosch, jehož okolí údajně Hieronymus po celý život neopustil, se pravděpodobně již nedozvíme. Není to však podstatné. Bosch se věnoval zkoumání jiných končin – objevoval svět lidského nitra a zobrazoval krajiny v něm skryté.

Jeho skutečné jméno znělo Jeroen (Jheronimus) Anthonisz van Aken, pocházel totiž ze slavné malířské dynastie původem z německých Cách, obrazy však podepisoval uměleckým pseudonymem odvozeným z neformálního označení svého rodného města – Den Bosch. V mládí se podílel na stavbě skvostné hertogenboschské katedrály, jejíž fantaskní chrliče v podobě rozličných oblud a stvůr zřejmě na mladíkovu představivost zapůsobily tak mocně, že se k nim později v mnoha variacích po celý život vracel. V mládí také zažil zničující požár města, při němž lehlo popelem na 4000 domů. I to mohlo později ovlivnit zpodobení pekla na jeho slavných triptyších Fůra sena, Pokušení sv. AntonínaZahrada pozemských rozkoší.

Boschovo dílo se váže k duchovnímu hnutí devotio moderna, jež vyšlo z mystiky některých autorů 14. a 15. století. (Víme, že byl v Hertogenboschu členem bratrstva Matky boží. To se řídilo mystickým učením Jana van Ruusbroecka, jež mělo vliv i na velkého humanistu Erasma Rotterdamského.) Na svých obrazech s neopakovatelnou invencí zpodoboval obraz lidské duše v jejím odvěkém zápasu s hříchem. Dovedně líčí slabosti, jež člověka neustále ohrožují a které z něho dělají snadnou kořist ďáblových nástrah. Boschův malířský styl byl velmi originální. V exkluzivní individuálnosti projevu sehrála patrně úlohu i skutečnost, že byl finančně nezávislý a nemusel se ohlížet na požadavky objednavatele; velké triptychy neplnily oficiální funkci oltářů.

Boschova nespoutaná imaginace oslovovala další umělce i po dlouhé době – ať to byl půlstoletí po jeho smrti další brabantský malíř Pieter Brueghel starší nebo o tři století mladší španělský malíř Francisco Goya či ve dvacátém století surrealisté Joan Miró, Max Ernst a Salvador Dalí. Hieronymus Bosch inspiruje umělce dodnes, a nejen výtvarníky.

Requiem za Hieronyma Bosche vzniklo na popud Královského orchestru Concertgebouw k příležitosti 500. výročí úmrtí slavného malíře. „Na začátku jsem si vůbec nebyl jistý, jestli mám tuto objednávku přijmout,“ říká o vzniku díla skladatel Detlev Glanert. „Původní požadavek byl, aby vzniklo opravdové requiem, a já jsem do té doby žádnou duchovní skladbu nenapsal – vlastně ani nechodím do kostela. Musel jsem proto hledat vztah k samotnému textu úplně od začátku. Pročítal jsem ho velmi pečlivě stejně jako spoustu informací o Hieronymu Boschovi, a najednou mě to všechno začalo přitahovat. Text requiem má obrovskou tradici a vážnost, jeho kořeny jdou ještě hlouběji než ke křesťanství. Je ohromně inspirativní, pokud uvažujete o světle a temnotě, a představuje úžasný poklad západní kultury. Na druhé straně je tu Hieronymus Bosch … v jeho tvorbě pak nalezneme vyjádření enormního strachu z démonů i ďáblů, ale také z toho, že se po smrti nedostane do nebe. Pro tehdejšího člověka byla spása nesmírně důležitá, představovala námět pro každodenní hovor a všichni ji brali opravdu vážně. Běžný život se točil kolem toho, aby člověk neselhal a jeho duše nesešla ze správné cesty. Naléhavost této otázky pro mě byla při práci na Requiem velmi důležitá.“ … „To mne přivedlo k úvahám nad sedmi smrtelnými hříchy. Když se jimi začnete zabývat, tak zjistíte, že každý z nich má svého démona – sám jsem to nevěděl, než jsem se do práce na Requiem za Hieronyma Bosche pustil. Když se podíváte na ty hříchy samotné, tak se v nich skrývá popis všech problémů, které nás trápí v našich současných životech. Ty hříchy v sobě skrývají velmi starou a velmi hlubokou moudrost, ale také tradici, která promlouvá k dnešku.“

Ano, od smrti Hieronyma Bosche uplynulo těžko představitelné půltisíciletí, naše vnímání světa se změnilo – Země, dokonce ani Slunce již není středem všehomíra, věda pokročila v poznání makro- i mikrokosmu mílovými kroky. Člověk však zůstává stále stejný, se všemi svými nedostatky. A ty dobře popisují hlavní či kardinální hříchy jako stavy mysli, okolo nichž se otáčí celá hříšnost člověka. Všechny je ztvárnil Hieronymus Bosch na svém obraze Sedm smrtelných hříchů, který si dodnes můžete prohlédnout v madridském Pradu. Pýchy, lakoty, závisti, hněvu, smilstva, lenosti, obžerství (či výstižněji nestřídmosti) se nedokážeme úplně zbavit, ale pokud se je alespoň nesnažíme nahradit jejich protiklady – ctnostmi pokorou, štědrostí, přejícností, mírumilovností, cudností, činorodostí a střídmostí – svedou nás ke kupení dalších a dalších hříchů.

Detlev Glanert pojal Requiem za Hieronyma Bosche jako zobrazení božího soudu nad člověkem na konci jeho pozemské pouti. Archanděl Michael u nebeské brány při zkoumání, zda je duše zemřelého hodna přijetí do ráje, užívá sedmi kardinálních hříchů jako kontrolního seznamu. Části liturgie za zesnulé jsou ve skladbě proloženy středověkými latinskými texty ze sbírky Carmina Burana popisujícími jednotlivé hříchy, které vždy archanděl uvede oslovením malíře a démona, který se k hříchu vztahuje. Glanert jako zkušený operní skladatel mistrně pracuje s napětím a kontrastem, dílo navzdory velkému rozsahu neztrácí tah a směřuje k závěrečné katarzi.

Základním stavebním materiálem pro celou kompozici je sedmitónový motiv, z nějž vycházejí všechny části skladby. „Vybral jsem tóny, jejichž názvy je možné různým způsobem odvodit ze jména Hieronymus Bosch – podobně jako například Šostakovič používal sekvenci tónů D-eS-C-H jako svůj hudební podpis. Já jsem si vybral vhodná písmena z Boschova jména včetně hlásky ʻrʼ, z níž jsem odvodil solmizační slabiku ʻReʼ. Výsledkem je variabilní sekvence, ve které se nachází tercie, kvarta, kvinta i septima. Dalo se s ní velice dobře pracovat a na ní jsem také celé Requiem postavil. Z této základní sekvence jsem odvodil řadu dalších menších motivů, které znějí velmi odlišně, a přitom jsou pořád ze stejného materiálu,“ přiblížil svou kompoziční metodu sám autor.

Requiem za Hieronyma Bosche bylo premiérováno ve výročním roce malířovy smrti, v dubnu 2016, v katedrále sv. Jana v 's-Hertogenboschi Královským orchestrem Concertgebouw. Od té doby zaznělo jen několikrát, naposledy v londýnském Barbicanu v prosinci 2019, kde hrál orchestr BBC pod taktovkou Semjona Byčkova. Nyní tedy máme jedinečnou možnost slyšet je i v Praze, ponořit se do svého nitra a zpytovat svědomí, zda bychom – pokud by archanděl Michael zvolal místo Boschova naše jméno – obstáli.

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.