Pražské jaro • Závěrečný koncert

Během sezony 2022/2023 se Petr Nekoranec představil v říjnu ve Florencii jako Oronte v Händelově Alcině po boku Cecilie Bartoli v titulní roli, v listopadu vystoupil na koncertě s Dianou Damrau v Praze (Iain Bell a bel canto), v březnu 2023 debutoval jako Pylades (Gluck: Ifigénie na Tauridě) v Opéra national de Lorraine v Nancy. Do Národního divadla Brno se vrátil jako Tamino (Kouzelná flétna) a na své domovské scéně v pražském Národním divadle přidal ke stávajícím rolím Almavivy (Lazebník sevillský), Tamina a Ferranda (Così fan tutte) dvě nové role: Romea (Romeo a Julie) a Dona Ottavia (Don Giovanni).

Petrovy operní závazky v sezoně 2021/2022 zahrnuly roli Aspranda (Nicola Antonio Porpora: Carlo Il Calvo) v Markraběcím divadle v Bayreuthu, debuty v pražském Národním divadle v rolích Almavivy (říjen 2021), Tamina (prosinec 2021) a Ferranda (leden 2022), roli Jurodivého (Boris Godunov) ve Státní opeře Stuttgart, Tamina v Národním divadle Brno a Almavivy v Théâtre du Capitole v Toulouse. 31. července 2021 uvedl na Bachově festivalu v polském městě Świdnica spolu s pianistou Williamem Kelleym ve světové premiéře monodrama Comfort Starving britského skladatele Iaina Bella, s nímž úzce spolupracuje.

V letech 2018–2020 byl sólistou Státní opery Stuttgart, kde se představil mj. jako Almaviva (Lazebník sevillský), Ramiro (Popelka) a Ernesto (Don Pasquale). V letech 2016–2018 byl frekventantem Lindemannova programu v newyorské Metropolitní opeře, a to jako první Čech, který byl do tohoto prestižního dvouletého projektu přijat. V letech 2014–2016 byl členem Bavorské státní opery v Mnichově a jejího operního studia, kde vytvořil řadu rolí včetně titulních rolí v operách Hrabě Ory a Albert Herring. Za roli Alberta Herringa mu byla v roce 2016 udělena Bavorská umělecká cena. V lednu 2018 převzal cenu Classic Prague Awards v kategorii Talent roku 2017. Na podzim 2019 vyšlo jeho profilové album French Arias (Supraphon; Česká filharmonie, dirigent Christopher Franklin). Od sezony 2021/2022 je sólistou Opery Národního divadla v Praze.

Petr Nekoranec je laureátem řady soutěží. V říjnu 2021 získal 2. cenu ve Světové pěvecké soutěži Vincerò v Neapoli, v lednu 2017 se stal absolutním vítězem Mezinárodní soutěže Francesca Viñase, konané v Gran Teatre del Liceu v Barceloně, kde obdržel rovněž Cenu Plácida Dominga. V srpnu 2015 se probojoval do semifinále Mezinárodní pěvecké soutěže královny Sonji v Oslu. V červenci 2014 se stal ve Vídni vítězem Mezinárodní pěvecké soutěže nesoucí jméno bulharsko-rakouské sopranistky Ljuby Welitsch a v září 2014 obsadil 2. místo v Concours International de Chant ve francouzském Toulouse. Z domácích soutěží uveďme Mezinárodní pěveckou soutěž Antonína Dvořáka v Karlových Varech.

Petr Nekoranec studoval zpěv na Konzervatoři Pardubice u Jarmily Chaloupkové a spolupracuje také s italským operním tenoristou a pedagogem Antoniem Carangelem. V roce 2022 obdržel Cenu Jiřího Bělohlávka, která mu umožňuje vystoupit na letošním Open Air koncertu České filharmonie.

Mezinárodně uznávaný britský dirigent Mark Wigglesworth (1964) je angažován operními domy a symfonickými orchestry po celém světě. Jeho interpretace, velmi promyšlené ve svém celku i detailech, se ve výsledku vyznačují vzácnou krásou, která nenechává publikum chladným. Jeho provedení Válečného requiem Benjamina Brittena v Cardiffu bylo „jedno z nejniternějších a nejsrdceryvnějších… Brittenovo vokálně orchestrální drama pojal tak strhujícím způsobem, jaký nepamatuji“, napsal recenzent Hugh Canning v The Sunday Times, 2018. Ve své vlasti je dirigent velmi oblíben a vážen, v roce 2017 obdržel nejprestižnější britské divadelní ocenění – Olivierovu cenu za mimořádné zásluhy v oblasti opery.

Wigglesworth je významně spojen s Anglickou národní operou, kde nastudoval mnoho titulů od Mozarta až po Leoše Janáčka či Albana Berga a krátce byl také jejím hudebním ředitelem. Od roku 2002 spolupracuje i s druhým významným londýnským operním domem – Královskou operou v Covent Garden, na jejíž scéně uvedl mimo jiné i Janáčkovu operu Z mrtvého domu. S železnou pravidelností je zván do Metropolitní opery v New Yorku. Jeho debut v MET v roce 2005 s Figarovou svatbou vyvolal nadšení. „Od první taktů předehry jsem si uvědomil, že se jedná o něco mimořádného,“ napsal Raymond Beegle pro významný americký časopis Fanfare.

Symfonie Gustava Mahlera (1860–1911) stojí na pomezí tzv. programní a absolutní hudby, dvou proudů, charakterizujících v 19. století tvorbu pro orchestr. Velkým kompozičním vzorem zůstal Ludwig van Beethoven jako mistr hudební struktury a pod vlivem literatury, filozofie a dalších oblastí poznávání pronikaly do hudby nové námětové sféry. Symfonii č. 3 komponoval Mahler mezi roky 1892–1896. Její části nesly původně programní názvy, celá symfonie se měla jmenovat „Radostná věda“ podle stejnojmenného spisu Friedricha Nietzscheho. První věta „Pan se probouzí. Léto přichází do země“ byla oslavou oživené přírody, druhá se jmenovala „Co mi vyprávějí květiny na louce“, třetí „Co mi vyprávějí zvířata v lese“, čtvrtá věta nesla původně název „Co mi vypráví člověk“, následující „Co mi vyprávějí andělé“ a závěrečné adagio neslo název „Co mi vypráví láska“. Mahler později od názvů vět ustoupil, avšak nezapomnělo se na ně a programní podtext symfonii zůstal.

Benjamin Britten (1913–1976 ) se s Mahlerovou hudbou setkal poprvé jako student londýnské Royal College of Music roku 1930, když na koncertě v Queen´s Hall vyslechl jeho Čtvrtou symfonii: „Po tomto koncertě jsem se všemožně snažil poslouchat Mahlerovu hudbu, v Anglii i na kontinentu, v rádiu a z gramofonu, a ve svém nadšení jsem zahájil velkou křížovou výpravu mezi přáteli ve jménu svého nového boha, – ale musím přiznat, že jen s průměrným úspěchem,“ napsal Britten ve svém článku On Behalf of Gustav Mahler pro časopis Tempo roku 1942. „Uvědomuju si, jak jsem byl rád, když jsem slyšel, že pánové Boosey a Hawkes uvažují o vydání několika vět z Mahlerových symfonií ve zvláštních edicích pro poněkud redukovaný orchestr, a jak jsem dychtil na tom spolupracovat.“ Druhou větu z Mahlerovy Třetí symfonie upravil Benjamin Britten pro malý orchestr roku 1941 na popud vydavatele Erwina Steina (1885–1958), tedy v době, kdy se na kontinentu nacionální socialisté snažili vymazat Mahlerovo jméno z dějiny hudby. Stein, redaktor vídeňského nakladatelství Universal Edition, uprchl před nacisty do Velké Británie a stal se zaměstnancem firmy Boosey & Hawkes, kde pokračoval ve vydávání děl nacisty zakázaných skladatelů. Brittenova úprava Mahlerovy symfonické věty vyšla v tomto nakladatelství tiskem roku 1950 pod názvem What the Wild Flowers Tell Me (Co mi vyprávějí květiny na louce). Zůstává věrná Mahlerovu originálu, menší obsazení však dílu dodává větší, romantizující intimitu.

Také Brittenův cyklus písní s orchestrem Les Illuminations na texty francouzského básníka Arthura Rimbauda je dílem válečných let. Arthur Rimbaud (1854–1891) začal psát sbírku básní v próze roku 1871 a pokračoval následujícího roku, kdy spolu s přítelem, dalším z takzvaných „prokletých básníků“ Paulem Verlainem, podnikl cesty po Anglii a Belgii; název Iluminace přidělil básník sbírce na Verlainův návrh, publikována byla poprvé roku 1886. Rimbaud svůj postoj ke světu označil jako „filozofii barbarství“ a zastával názor, že jen „uvolněním všech smyslů lze dospět k neznámému“. Také Mahlerově hudbě bylo zpočátku připisováno „barbarství“, a s Rimbaudem jej spojuje i urputné hledání životního smyslu. Další rovinou souvislostí je skutečnost, že zhudebnění básníkových textů Benjaminem Brittenem vzniklo pro švýcarskou sopranistku Sophii Wyss (1897–1983), v jejímž podání skladatel poznal Mahlerovy písně.

Britten na cyklu začal pracovat v dubnu 1939 během plavby do Spojených států, kde kompozici o pět měsíců později dokončil. Rimbaudův text ohlašuje v úvodní Fanfáře: „Jen já mám klíč k této přehlídce, k této divoké přehlídce.“ – věta se v cyklu několikrát vrací jako skladatelova šifra. Villes (Města) líčí městský ruch a jeho pestrost přirovnáním k antickým bakchanáliím a dalším mytologickým výjevům, s pomocí úseku nazvaného Phrase (Rčení) o pomyslných spojnicích přechází skladatel k části Antique, dalšímu starověkému obrázku, který je poctou pohanským božstvům Panovi a Dionýsovi a skladatel ji vyjadřuje širokou melodickou linií a rytmem něžného valčíku. Ironickým výsměchem lidské pýše je část Royauté (Královský majestát), krása přímořské krajiny v Marine je vylíčena téměř s dětským nadšením. Báseň Being Beauteous (Krásná bytost), kterou Rimbaud opatřil anglickým titulem, hovoří o kráse umírání a vznešenosti ran, jimiž je poznamenáno tělo umírajícího, a o jeho přechodu do nového života. Parade (Přehlídka) hýří barvami a podivnými maškarami. A na závěr Départ (Odjezd): „Viděli jsme dost“…

Premiéra cyklu se uskutečnila 30. ledna 1940 v londýnské Aeolian Hall se sólistkou Sophií Wyss a Smyčcovým orchestrem Boyda Neela. Písně jsou alternativně určeny i pro tenor; jejich prvním interpretem v této hlasové poloze se stal Brittenův partner Peter Pears.

Symfonie č. 6 F dur „Pastorální“ je programní skladba. V Beethovenově době už nebyla taková díla výjimkou, skladeb s názvy, vztahujícími se k přírodním jevům či událostem, nalezneme řadu. Beethovenova inovace spočívala v tom, jakým způsobem skloubil mimohudební „obsah“ s cyklickou symfonickou formou. Skladatel přidělil dílu také podtitul „Erinnerung an das Landleben“ (Vzpomínka na život na venkově). Připojením poznámky „mehr Ausdruck der Empfindung als Malerei“ (spíše výraz citu než ilustrace) však zároveň vyslovil přání, aby se jeho hudbě nepodsouval „příběh“. Přesto nelze pominout konkrétní příklady tónomalby – líčení bouře ve čtvrté větě či jasně identifikovatelné ptačí hlasy, které dovolují do hudby vkládat vlastní představy. Pastorální symfonií vytvořil Beethoven sled žánrových obrázků. Pěti větami místo obvyklých čtyř se formou přiblížil struktuře antického dramatu o pěti dějstvích; symfonie se později stala modelem Hectoru Berliozovi pro jeho Fantastickou symfonii, a samozřejmě – včetně mimohudební složky – Gustavu Mahlerovi.

Beethovenova doba vnímala symfonii jako drama a Beethovenova symfonická tvorba takové vnímání stvrzovala strukturou, zpracováním tematického materiálu a vnitřní soudržností. Carl Friedrich August Mosengeil (1773–1839) z Meiningenu, který vešel do dějin hlavně jako jeden z tvůrců těsnopisu, působil také jako literát a po vydání Pastorální symfonie tiskem roku 1809 napsal nadšený článek, v němž označuje Beethovena důsledně jako básníka a jednotlivé věty jako dějství hry. Píše, že Beethovenovy hudební obrazy se od obvyklých liší jako „idealizovaná malba krajináře od obyčejného ilustrátora“. V první větě je „Beethoven, nad jehož obtížnými skladbami jindy váhají i zkušení hudebníci, snadný a pochopitelný, prostý a dětský“. V druhé větě básník Beethoven odpočívá u potoka – takto je později skladatel zpodobněn na známé litografii. Ke třetí větě píše Mosengeil, že dosud nikdo nezobrazil nevyumělkovanou přírodu lépe. Čtvrtá věta tvoří k ostatním větám kontrast svou harmonickou nestabilitou, v celé skladbě tak má charakter jakéhosi sonátového provedení, jehož podstatou je modulační práce. V ní přirovnal Mosengeil hudebního dramatika Beethovena k Shakespearovi. A konečně poté, co se bouře přehnala, přichází oblíbený obraz pastýřské idyly, který v posluchači zanechává „nezapomenutelný dojem vyvolávající téměř touhu po domově“. Mosengeilův slovní doprovod k symfonii nebyl jediný z těch, které pod vlivem Beethovenovy hudby vznikaly, nijak výrazně se však od jeho popisu nelišily a dodnes se s ním lze ztotožnit.