Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.

Hledat

Jarní hvězdy České filharmonie I • Alisa Weilerstein


Americká violoncellistka Alisa Weilerstein patří k nejčastějším a nejmilejším hostům České filharmonie. Sérii televizních a on-line koncertů Jarní hvězdy České filharmonie zahájí populárním kusem Edwarda Elgara. Hlavní hostující dirigent Jakub Hrůša s orchestrem v druhé půlce večera přednese Sukovu hudební báseň Pohádka léta.

Délka programu 1 hod 40 min

Program

Edward Elgar
Koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 85 (30')

— Přestávka (10') —

Josef Suk
Pohádka léta, hudební báseň pro velký orchestr, op. 29 (54')

Účinkující

Alisa Weilerstein violoncello

Jakub Hrůša dirigent

Česká filharmonie

Marek Eben moderátor

Fotografie ilustrujicí událost Jarní hvězdy České filharmonie I • Alisa Weilerstein

Rudolfinum — Dvořákova síň

Událost již proběhla
Informace ke vstupenkám a kontakty

Koncert se uskuteční bez účasti publika. V úterý 9. března ve 20.15 bude živě přenášen na ČT art a sociálních sítích České filharmonie.

Koncert se uskuteční bez účasti publika. V úterý 9. března ve 20.15 bude živě přenášen na ČT art a sociálních sítích České filharmonie.

Účinkující

Alisa Weilerstein  violoncello

Alisa Weilerstein

„Mladá violoncellistka Alisa Weilerstein, jejíž emocionální přednes tradiční i současné hudby jí získal mezinárodní věhlas, … je vynikající interpretkou kombinující technickou dokonalost s vášnivou hudebností.“ Takto se vyjádřila MacArthurova nadace, když jí v roce 2011 předávala MacArthurovo stipendium „grant pro génia“. V roce 2010 Alisa Weilerstein podepsala výhradní smlouvu s nahrávací společností Decca Classics jako první violoncellistka u této prestižní firmy za 30 třicet let.

Na svém prvním albu pro label Decca Alisa Weilerstein nahrála violoncellové koncerty Edwarda Elgara a Elliotta Cartera s Danielem Barenboimem a Staatskapelle Berlin. Společnost BBC Music tento kompaktní disk označila za „Nahrávku roku 2013“. Na svém druhém kompaktním disku labelu Decca vydaným na počátku roku 2014 Alisa Weilerstein uvedla Dvořákův Violoncellový koncert s Jiřím Bělohlávkem a Českou filharmonií, který se dostal na přední místo v hitparádě vážné hudby ve Spojených státech amerických. V září 2016 Alisa Weilerstein vydala své páté album u společnosti Decca s oběma Šostakovičovými violoncellovými koncerty se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu pod vedením Pabla Heras-Casada v živé nahrávce z předchozí sezony.

Alisa Weilerstein vystupovala se všemi předními orchestry ve Spojených státech amerických a v Evropě s dirigenty jako např. Gustavo Dudamel, Christoph Eschenbach, Alan Gilbert, Marek Janowski, Neeme Järvi, Paavo Järvi, Lorin Maazel, Zubin Mehta nebo David Zinman.

Pracuje na rozšíření svého repertoáru a horlivě propaguje novou hudbu. V New Yorku přednesla první provedení skladby Matthiase Pintschera Úvahy o Narcisovi a úzce spolupracovala s Osvaldem Golijovem, který pro její vystoupení v New Yorku transponoval skladbu Azul pro violoncello a orchestr (původně premiérovanou Yo-Yo Mou). Na Festivalu Caramoor v roce 2008 uvedla v premiéře skladbu Lery Auerbach 24 preludií pro violoncello a klavír s klavírním doprovodem samotné skladatelky. Řadu děl pro Alisu Weilerstein také složil Joseph Hallman, v roce 2014 nominovaný na cenu Grammy.

Alisa Weilerstein vystupuje na významných hudebních festivalech po celém světě, jako je například festival v Aspenu, v Edinburghu, Jeruzalémský festival komorní hudby, Letní festival La Jolla, Mostly Mozart, Salcburský festival, Šlesvicko-holštýnský festival a festivaly Tanglewood a Verbier. Kromě svých sólových a recitálových koncertů se Alisa Weilerstein také pravidelně věnuje komorní hudbě. V posledních osmi letech patřila k základnímu jádru skupiny hudebníků Festivalu Spoleto v USA a také koncertuje v rámci tělesa Weilerstein Trio se svými rodiči, Donaldem a Vivian Hornik Weilersteinovými.

V roce 2008 získala cenu Martina E. Segala, kterou uděluje Lincoln Center za mimořádné úspěchy, a roku 2006 se stala vítězkou Ceny Leonarda Bernsteina. V roce 2000 jí bylo uděleno stipendium Avery Fisher Career Grant a byla vybrána do dvou prestižních programů pro mladé umělce v letech 2000–2001.

Alisa Weilerstein je absolventkou Programu pro mladé umělce Clevelandského hudebního institutu, kde studovala u Richarda Weisse a má rovněž titul ze studia dějin na Columbia University v New Yorku. V roce 2008 se Alisa Weilerstein, jíž byla diagnostikována cukrovka 1. typu, stala Hvězdnou advokátkou (Celebrity Advocate) pro Nadaci pro výzkum cukrovky u mládeže.

Jakub Hrůša  hlavní hostující dirigent

Jakub Hrůša

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V říjnu 2022 byl jmenován do prestižní pozice hudebního ředitele Královské opery v Covent Garden, které se ujme v září 2025. 

Je častým hostem nejlepších světových orchestrů včetně Vídeňských, Berlínských a Mnichovských filharmoniků, Newyorské filharmonie, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, orchestru lipského Gewandhausu, drážďanské Staatskapelle, Orchestru curyšské Tonhalle, Královského orchestru Concertgebouw, Orchestre de Paris, NHK Symphony nebo Clevelandského a Bostonského symfonického orchestru. Nastudoval operní představení pro Salcburský festival (Káťa Kabanová, s Vídeňskými filharmoniky v roce 2022), Vídeňskou státní operu, Royal Opera House a Opéra National de Paris. Je rovněž pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour.

Jakub Hrůša v posledních sezonách úzce spolupracoval s pěveckými i instrumentálními hvězdami, jako jsou Daniil Trifonov, Mitsuko Uchida, Hélène Grimaud, Behzod Abduraimov, Anne Sofie Mutter, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Gautier Capuçon, Julia Fischer, Sol Gabetta, Hilary Hahn, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Lang Lang, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann, Alisa Weilerstein a další. 

Za své nahrávky získal řadu nominací a ocenění. Nejčerstvější je prestižní německá cena Opus Klassik „Dirigent roku“ za rok 2023, ocenění od International Classical Music Awards v kategorii Symfonická hudba za nahrávku Brucknerovy 4. symfonie a Cena německé kritiky za nahrávku Mahlerovy 4. symfonie, v obou případech s Bamberskými symfoniky. V roce 2021 získalo CD s houslovými koncerty Martinů a Bartóka, které natočil s Bamberskými symfoniky a Frankem Peterem Zimmermannem, nominaci na Gramophone Award. V témže roce byla jeho nahrávka Dvořákova Houslového koncertu se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Augustinem Hadelichem nominována na cenu Grammy. V roce 2020 získaly nahrávky klavírních koncertů Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů s Ivo Kahánkem a Barberovy opery Vanessa z Glynderournského festivalu ocenění BBC Music Magazine Award. 

Jakub Hrůša pochází z Brna, kde se při gymnaziálních studiích věnoval hře na trombon a klavír a také dirigování. Absolvoval Akademii múzických umění v Praze, kde byl jeho učitelem i Jiří Bělohlávek. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. Stal se prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase. V roce 2020 od Akademie klasické hudby převzal Cenu Antonína Dvořáka a spolu s Bamberskými symfoniky získal Bavorskou státní cenu za hudbu. 

Marek Eben  průvodce pořadem

Marek Eben

Marek Eben se narodil v roce 1957 v Praze. Studoval na Pražské konzervatoři hudebnědramatický obor. Po ukončení školy působil v divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech, pak v divadle na Kladně a v letech 1983–2002 byl členem pražské Ypsilonky. Kromě herecké práce se zabývá také hudbou, je výhradním autorem písní skupiny Bratří Ebenů, která vydala pět desek (Malé písně do tmy, 1984; Tichá domácnost, 1995; Já na tom dělám, 2002; Chlebíčky, 2008; Čas holin, 2014), napsal hudbu k filmům Bizon, Hele on letí a k televiznímu seriálu Poste restante. Je autorem hudby a textů ke zhruba dvěma desítkám divadelních her (mj. pro Studio Ypsilon – Matěj Poctivý, Vosková figura, Amerika, Othello, pro Národní divadlo – Zimní pohádka). Od roku 1996 je moderátorem Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.

Rozsáhlá je jeho spolupráce s televizí, kde působí jako moderátor různých programů – například soutěže O poklad Anežky České, Předávání cen TýTý, Stardance nebo diskusního pořadu Na plovárně, který v letech 2001, 2002, 2004, 2005, 2006 a 2007 získal cenu Elsa pro nejlepší talkshow. Tutéž cenu získal Marek Eben jako moderátor v letech 2001, 2002, 2006 a 2007. Je také dvojnásobným absolutním vítězem ceny TýTý.

Skladby

Edward Elgar
Koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 85

Anglický skladatel Edward Elgar vyrůstal v rodině chrámového varhaníka, který byl zároveň obchodníkem s hudebninami a hudebními nástroji. S hrou na klavír začal malý Edward ve škole, hru na varhany si osvojoval pozorováním otce. V jeho obchodě si navíc půjčoval nejrůznější hudební nástroje a sám se na ně učil hrát, aniž by dostal jakékoliv instrukce. Záhy tak zvládal nejen hru na klavír a varhany, ale i na housle, violu, violoncello nebo fagot. Podobným způsobem začal i komponovat. V šestnácti letech se stal hudebníkem na volné noze, a poznával tak hudbu především z praxe instrumentalisty, chrámového varhaníka a dirigenta. Komponoval většinou sborová díla, ale skutečné skladatelské renomé si vydobyl teprve ve svých 42 letech, když napsal Variace „Enigma“, op. 36. Premiéru tehdy nastudoval a řídil skvělý dirigent Hans Richter, který si díla velice cenil. Nápad na vytvoření variací s nepřiznaným, „zašifrovaným“ tématem svědčí o Elgarově nebývalé invenci, u samouka navíc ničím nespoutané. Dílo je skrytou poctou skladatelově manželce Alici a přátelům, kteří za Elgarem stáli v nejistých začátcích skladatelské kariéry.

K nejvýznamnějším Elgarovým dílům patří také Koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 85. Už jen volba violoncella jako sólového nástroje představuje pro skladatele velkou výzvu. Snad nejlépe to kdysi lapidárně vystihl Antonín Dvořák, když své žáky v kompozici varoval, že na rozdíl od klavíru nebo houslí, které se umějí před orchestrem prosadit jako ideální sólové nástroje, violoncello obdobnými tónovými kvalitami nedisponuje: „nahoře to huhňá a dole brumlá“. Je možné, že Elgar po svém Houslovém koncertu (1907–1910) pojal podobný záměr jako jeho předchůdce Dvořák – vyrovnat se s obtížným skladatelským úkolem. Kompoziční řešení tomu rozhodně napovídá. Na rozdíl od většiny jiných koncertantních skladeb zvolil Elgar neobvyklé čtyřvěté uspořádání, které je typické spíše pro komorní hudbu. A právě s tímto hudebním druhem má Elgarova skladba hodně společného. Delikátní instrumentací řeší zvukové limity sólového nástroje a hudba sama má ve skutečnosti velmi niterný až komorní charakter. Ve zhudebnění bolesti a smutku dosahuje Elgarova hudební řeč dokonalosti, melancholické fráze gradující do stále bezradnější ponurosti jsou pro interpreta klíčem k uchopení celého díla. Koncert vznikl v době naplněné rezignací, bezprostředně po první světové válce, skladatel se potýkal se zdravotními problémy, ale především mu v době kompozice odcházela jeho milovaná žena, která se ještě účastnila premiéry, ale následujícího roku zemřela. Přestože se provedení skladby 27. října 1919 ujal výborný violoncellista Felix Salmond, London Symphony Orchestra a Elgar jako dirigent, nedopadla premiéra dobře, a to vinou zcela nedostatečného času na zkoušky. Premiérový neúspěch se na koncertu podepsal přespříliš. I přes snahu mnohých vynikajících violoncellistů se skladba naplno octla v centru pozornosti až roku 1965, díky legendární nahrávce tehdy dvacetileté Jacqueline du Pré.

Josef Suk
Pohádka léta, hudební báseň pro velký orchestr, op. 29

Hlasy života a útěchy
Poledne
Intermezzo
Slepí hudci
V moci přeludů
Noc

Se skladatelem a houslistou Josefem Sukem se Bohuslav Martinů znal z dob svého studia na Pražské konzervatoři, zvlášť ze školního roku 1922–1923, kdy byl posluchačem v Sukově kompoziční třídě na mistrovské škole. Z mnoha důvodů nešlo o intenzivní výuku, ale oba k sobě chovali úctu i v dalších letech: „… pro Vás, mistře Suku, mám neskonalý obdiv, který nijak netajím“, píše Martinů Sukovi v roce 1930. To bychom však předbíhali událostem. Postavení Josefa Suka na české hudební scéně konce devatenáctého století a prvních dekádách století dvacátého nebylo jednoznačné a jeho hudba, včetně tetralogie velkých orchestrálních děl, měla své nadšené příznivce i odpůrce. Jako druhou z této řady napsal Suk Pohádku léta (1907–1909), kterou při premiéře v lednu 1909 zahrála Česká filharmonie v nastudování Karla Kovařovice. Pětivětá Pohádka léta, op. 29, bývá charakterizována jako hudební báseň (nebo také jako báseň o přírodě) a velmi často vysvětlována za pomoci mimohudebních, především psychologických souvislostí. Navazuje na symfonickou skladbu Asrael, v níž se Suk nejčitelnějším způsobem vyrovnával se smrtí Antonína Dvořáka (1904) a své milované ženy Otilie (1905), nyní se – podle vlastních slov – upíná po bouři a mystickém tichu noci k „záchvěvům probouzející se země a paprskům vycházejícího slunce“. Přes veškerou popisnost takovýchto výkladů, které dnes mohou působit příliš vzletně, je dílo pozoruhodné svou myšlenkovou hloubkou a pravdivostí.

Pohádka léta znamenala v Sukově tvorbě další krok od pozdního romantismu k modernímu vyjadřování: využita je zde v rámci rozšířené tonality volně utvářená melodika i polyrytmika, polyfonie, barva zvuku získává autonomní roli a Suk se při práci s ní projevuje jako skutečný mistr orchestrace. Není divu, že byl některými kritiky stavěn do jedné řady s Mahlerem, Debussym nebo Richardem Straussem. Zatímco v tištěné partituře figuruje jako dedikant Karel Kovařovic, autografní partituru autor přislíbil Oskaru Nedbalovi, svému bývalému druhu z Českého kvarteta a hlavně dirigentovi, který Pohádku léta hned následující rok po pražské premiéře uvedl ve Vídni. V poněkud složité historii přesunů autografních partitur, opisů a dalších písemných pramenů k této skladbě se pak objevují například jména Maxe Švabinského nebo Gustava Mahlera – s největší pravděpodobností autora přípisu „O lieber Tod, komm sachte!“ na korekturním archu z Universal Edition. Ale to už je jiný příběh…

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.