Český spolek pro komorní hudbu • Harmonie českých filharmoniků

Původní Harmonie českých filharmoniků vznikla v České filharmonii v roce 1967 z iniciativy předních hráčů na dechové nástroje, pod patronací šéfdirigenta Karla Ančerla. Základem souboru bylo klasické okteto (dvojice hobojů, klarinetů, fagotů a lesních rohů), doplňované flétnami, popřípadě dalšími nástroji, převážně žesťovými. Název „Harmonie“ vystihuje právě takový typ souboru výhradně dechových nástrojů, který vznikl v období klasicismu jako samostatné těleso hrající dechový repertoár. Přeneseně se termín „dechová harmonie“ používá i k označení nástrojové sekce symfonického orchestru. 

Během své činnosti, kterou ukončila v roce 1995, Harmonie českých filharmoniků vydala u Supraphonu celou řadu desek, později CD s dechovým repertoárem od baroka po současnost, včetně mnoha premiér ze soudobé české tvorby. Diskografie souboru zahrnuje kompletní dílo pro dechové nástroje Ludwiga van Beethovena, serenády a divertimenta Wolfganga Amadea Mozarta, skladby Leoše Janáčka, Františka Vincence Kramáře-Krommera, Antonína Dvořáka, Karla Janečka, Ivo Jiráska, Jiřího Pauera, Jaroslava Rybáře a dalších. Za nahrávku Mozartových serenád a divertiment obdržel soubor v roce 1972 cenu „Wiener Flötenuhr“. Ansámbl byl také koncertně činný, a to v Rudolfinu i mimo něj. Vystupoval pravidelně na mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro, ale i na festivalech v Salcburku a v Lucernu.

Na tuto tradici navazuje obnovený soubor stejného jména, jehož členové jsou také výhradně hráči České filharmonie. Vznikl v sezoně 2018/2019 v rámci projektu Komorního orchestru České filharmonie jako jeho čistě dechová varianta.

Pavel Ciprys studoval hru na violu na brněnské konzervatoři a na JAMU (Ladislav Kyselák). Své interpretační umění měl možnost rozvíjet v mnoha komorních souborech se zaměřením od renesance až po soudobou hudbu. V letech 1997–2005 působil jako vedoucí viol Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Již přes dvacet let je též členem smyčcového kvarteta Apollon, se kterým absolvoval více než osm set koncertů doma i v zahraničí a se kterým se podílel na natočení patnácti CD a několika desítek nahrávek pro Český rozhlas, Českou televizi i pro řadu zahraničních společností. Příležitostně se na koncertech i nahrávkách prezentuje též jako sólista. Je laureátem mezinárodní hudební soutěže Beethovenův Hradec z roku 1994, stipendistou Nadace český hudební fond a držitelem ceny fondu Leoše Janáčka za mimořádné studijní výsledky. Jeho srdeční záležitostí je hudba Dmitrije Šostakoviče.

Martin Kasík je ceněn pro svůj tvořivý, poetický přístup k interpretaci, kterým zachycuje náladu okamžiku, duchovní přesah a mimořádnou bohatost a proměnlivost nálad. Vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě (M. Tugendliebová) a AMU (I. Klánský); zúčastnil se mistrovských kurzů u L. Bermana, G. Ohlssona nebo P. Badury-Skody.

Cestu na světová pódia (Carnegie Hall, vídeňský Musikverein, lipský Gewandhaus, tokijská Suntory Hall Tokyo) mu otevřelo vítězství v soutěži Pražského jara 1998 a Young Concert Artists v New Yorku 1999. Od té doby spolupracuje s nejvýznamnějšími českými i zahraničními dirigenty a tělesy, mj. s Chicagským symfonickým orchestrem, Orchestrem curyšské Tonhalle, Rotterdamskou filharmonií, Českou filharmonií, Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK ad. Jeho nahrávky pro společnosti Supraphon a Arco Diva získaly nejvyšší ocenění v časopisech Gramophone, Repertoire a Harmonie.

Martin Kasík se též věnuje pedagogické činnosti na HAMU a Pražské konzervatoři a je uměleckým ředitelem Chopinova festivalu v Mariánských Lázních.

Ondřej Vrabec je díky své všestrannosti nevšední osobností české hudební scény. Již po více než dvě desetiletí úspěšně rozvíjí uměleckou dráhu jako oceňovaný dirigent, ostřílený sólohornista České filharmonie, vyhledávaný komorní hráč, respektovaný pedagog hlavního oboru na Akademii múzických umění v Praze a od sezony 2022/2023 též šéfdirigent Karlovarského symfonického orchestru.

Je absolventem Pražské konzervatoře, Akademie múzických umění v Praze a četných mistrovských kurzů. Jako dirigent vystupuje s mnohými zahraničními i s většinou českých orchestrů, včetně České filharmonie, kde zastával funkci asistenta dirigenta a se kterou nahrál tři CD. Po mnoho let byl stálým členem mezinárodního týmu dirigentů světově oceňovaných festivalů soudobé tvorby – Ostrava Days a NODO. K jeho operním počinům patří světové premiéry oper Sezname, otevři se! Martina Smolky, Táhlý zvlněný pohyb podélného předmětu Petra Cíglera nebo Encounter Mojiao Wang. 

Concertino Igora Stravinského (1882–1971) vzniklo v roce 1920 jako jednovětá komorní skladba pro smyčcové kvarteto. Skladatel je komponoval bezprostředně po dokončení baletu Pulcinella, kterým zahájil dvacetileté neoklasické tvůrčí období, charakteristické důsledným návratem k evropské hudební tradici 17. a 18. století. Pařížská premiéra Pulcinelly 15. května 1920 byla pro mnohé pamětníky skandálu se Svěcením jara opětovným šokem, tentokrát naopak z vědomého „tradicionalismu“. Výbušný a nevyzpytatelný Rus změnil svůj styl tak náhle a razantně, že v novém díle nebyl vůbec k poznání. Mnozí, pro které byl Stravinskij uctívaný guru moderní hudby, si to vyložili jako zradu avantgardy. Neoklasicismus se přesto stal dominujícím hudebním směrem následujícího čtvrtstoletí.

Premiéra Concertina zazněla 3. listopadu 1920 v New Yorku v provedení Flonzaley Quartet. Váže se k ní často citovaný Stravinského bonmot: na otázku, co soudí o kvalitě provedení, skladatel odpověděl: „Znělo to jako šicí stroj.“ Co tím myslel, zda chtěl ocenit motoricky přesnou interpretaci, nebo naopak kritizovat, se vlastně neví dodnes.

V roce 1952 přepracoval Stravinskij Concertino pro větší dvanáctičlenný ansámbl: flétnu, hoboj, anglický roh, klarinet, dva fagoty, dvě trubky, tenorový a basový trombón, housle a violoncello. Dílo výrazně získalo na barevnosti a rozmanitosti. Instrumentačně setrvalo na zásadách uplatněných již v roce 1918 v Příběhu vojáka. Losangeleská premiéra nové verze Concertina zazněla 11. listopadu 1952; Los Angeles Chamber Symphony Orchestra při té příležitosti dirigoval sám Igor Stravinskij. Dílo později zpopularizovala skvělá interpretace Boston Symphony Chamber Players; jejich šicí stroj na LP desce firmy DGG ze sedmdesátých let minulého století šlape skutečně skvěle.

Skladatel Paul Hindemith (1895–1963) dospěl v třicátých letech minulého století k specificky německé podobě neoklasicismu, nazývané „die neue Sachlichkeit“ – „nová věcnost“. V houstnoucí atmosféře fašizace země se obracel k velkému Bachovi jako humanistickému ideálu německé hudby. Nová věcnost představovala značnou kompoziční racionalizaci, rovnováhu i objektivitu, někdy však na úkor plnokrevnosti hudby. Na vítězství fašistů ve volbách roku 1933 reagoval skladatel odmlčením. Pak představil novou operu Malíř Mathis o tvůrci středověkého isenheimského oltáře s výmluvnou scénou veřejného pálení knih, k níž se uchylovali i nacisté. Opera již uvedena být nemohla; v Berlíně zazněly alespoň tři její orchestrální části jako symfonie (uvedl je šéfdirigent Berlínských filharmoniků Wilhelm Furtwängler 12. března 1934). Mocný Joseph Goebbels záhy donutil skladatele, aby si vzal „trvalou dovolenou“ a rezignoval na profesuru na berlínské akademii. Nacisté však vůči skladateli zaujímali obojaký postoj až do roku 1937, kdy kulturní oddělení ústředí NSDAP Hindemitha zakázalo. Do té doby mohl v omezené míře pracovat jako vyslanec německé vlády (!) v turecké Ankaře a vyjíždět na zahraniční turné jako uznávaný sólista na violu. Koncert pro violu a malý orchestr nazvaný Der Schwanendreher (Labutníček) si Hindemith složil sám pro sebe. 14. listopadu 1935 vystoupil jako sólista při jeho premiéře v Amsterdamu.

Názvy jednotlivých vět koncertu jsou jen zdánlivě programní. Ve skutečnosti jde o počáteční verše užitých středověkých písní: první „Mezi horou a hlubokým údolím“, druhé „Již kryj se listím, lipko“ a závěrečné „Nejste-li pak labutníček?“ Labutníčkem býval kuchařský pomocník, mající za úkol pravidelně obracet rožeň s labutí pečení (hovoří o něm prostinký text písně, jejíž nápěv použil Hindemith jako téma závěrečné věty). Zároveň v Labutníčkovi spatřujeme potulného minstrela, jenž hraje lidem na tržišti na přenosný portativ či niněru s rukojetí vyřezávanou do tvaru labutího krku. Hindemith o skladbě uvedl: „Do šťastné společnosti přichází kočovný muzikant a hraje písně vážné, veselé, a nakonec taky něco do tance. Přitom rozvíjí a ozdobuje známé melodie podle svého vkusu a možností, preluduje a improvizuje.“ Tento citát vystihuje charakter kompozice, v níž starodávná témata nejsou neoklasicky stylizována, ale „pouze“ zdobena a variována. Hindemith se v Labutníčkovi sám stylizoval do onoho minstrela, kočujícího umělce bez skutečného domova.

Richardu Straussovi (1864–1949) nebylo ještě ani sedmnáct let, když v roce 1881 komponoval svoji Serenádu Es dur pro třináct dechových nástrojů. Předtím již složil orchestrální pochod, smyčcový kvartet, klavírní sonátu a pár kratších klavírních skladeb. Nové dílo obdrželo při vydání opusové číslo 7, což je trochu zavádějící. Strauss totiž napsal pro stejné dechové obsazení také čtyřvětou Suitu op. 4, která však vznikla až v roce 1884.

Jako dospívající syn prvního hornisty mnichovského dvorního orchestru Franze Strausse žil mladý gymnaziální student ve světě prosyceném hudbou. Hudebně se vzdělával soukromě od jedenácti let u Friedricha Wilhelma Meyera (serenáda je učiteli dedikována). Straussův otec také pravidelně dirigoval amatérský orchestr Wilde Gungʼl. Syn byl častým návštěvníkem zkoušek i vystoupení a později zasedl v tělese jako člen houslové skupiny. Tato praxe byla Straussovi školou života, jež mladému talentu přinesla mimo jiné cenné znalosti orchestrální instrumentace. Strauss rovněž znal klasické Mozartovy dechové serenády, zejména Gran Partitu, o níž se soudilo, že ji Mozart napsal pro členy mnichovského dvorního orchestru (nové výzkumy to však zpochybnily).

Serenáda Es dur měla premiéru 27. listopadu 1882 v Drážďanech. Dirigoval ji Franz Wüllner, jenž předtím v letech 1869 a 1870 nastudoval mnichovské premiéry Zlata Rýna a Valkýry, prvních dvou dílů Wagnerovy tetralogie. Provedení serenády nadchlo přítomného dirigenta Hanse von Bülowa, jenž se stal Straussovým mentorem a uvedl ho jako svého asistenta k meiningenskému dvornímu orchestru.

Straussova serenáda je jednovětá a libuje si v sytém zvuku dechů. Asi nejsugestivnějším momentem je nástup sonátové reprízy, kdy hlavní téma přednášejí lesní rohy. Zde asi otcova skvělá hra na hornu mladého skladatele ovlivnila nejvíce.

Capriccio, jedna z posledních komorních skladeb Leoše Janáčka (1854–1928), vznikla na podzim roku 1926 z popudu klavíristy Otakara Hollmanna (1894–1967), invalidy z první světové války, jenž byl na frontě opakovaně raněn do pravé ruky. Přesto se rozhodl pokračovat v kariéře koncertního pianisty. Ve hře levou rukou s pomocí speciálních pedalizací dosáhl fantastické zručnosti. Podobně jako jeho současník, jednoruký virtuos Paul Wittgenstein, pro kterého napsali Ravel, Hindemith, Prokofjev, Britten, Strauss či Korngold díla pro levoruční klavír, objednával Otakar Hollmann nové kompozice u českých skladatelů. Vedle Bohuslava Martinů, Ervína Schulhoffa, Jaroslava Řídkého či Josefa Bohuslava Foerstera uspěl i u Leoše Janáčka. Ten zprvu dosti váhal („těžko psát tanec pro jednu nohu“), ale byla to výzva a Janáček výzvy vždy přijímal. Hotové Capriccio poprvé provedl Otakar Hollmann se členy České filharmonie 2. března 1928 v Praze za přítomnosti nadšeného skladatele.

S formou klavírního minikoncertu Janáček experimentoval v komorním Concertinu, dechové nástroje novátorsky uplatnil v Mládí či Říkadlech. Na mezinárodních festivalech soudobé hudby – například v Salcburku roku 1923 – hltal nová díla pro nejrůznější dechové či smíšené komorní ansámbly od Stravinského, Schönberga či Hindemitha. Při výběru komorní sestavy hrála jistě roli Janáčkova představa žesťové vojenské hudby, jež se promítla i do orchestrální Sinfonietty. Hollmannovu objednávku přijal s cílem stvořit další novátorské dílo. Tvůrčích sil měl Janáček i po sedmdesátce na rozdávání.

Capriccio je čtyřvětou skladbou, v níž s klavírem spolupracuje flétna (v alteraci s pikolou), dvě trubky, tři pozouny (kvůli rychlým pasážím jsou preferovány ventilové) a tenorová tuba (nahraditelná lesním rohem). Interpretace je technicky náročná, v žesťových partech až krkolomná. I samotný výklad Janáčkova Capriccia je záhadný. Skladba se původně měla jmenovat Vzdor (válce, nepřízni osudu), pak se o ní Janáček zmiňoval jako o „schválnosti“ (asi v ironickém smyslu slova), aby ji nakonec paradoxně pojmenoval Capriccio (rozmar, žert). Je možné, že se mu v nové skladbě všechno spojilo: navzdory všemu a všem Hollmann stále koncertoval. Navzdory všemu a všem Janáček stále tvořil, svérázně a novátorsky. Navzdory stáří, jež na něho neúprosně dotíralo, cítil se mladě. Navzdory společenským konvencím a odsudkům veřejného mínění intenzívně prožíval lásku ke Kamile Stösslové, mladé a vdané ženě. Řekl-li, že „Capriccio je rozmarné, samá schválnost a vtipy,“ dělal si legraci trochu i sám ze sebe. Každopádně touto větou postavil na hlavu všechny patetické výklady o vítězném boji člověka s osudem.