Český spolek pro komorní hudbu • Kühnův dětský sbor

Kühnův dětský sbor (založen roku 1932) patří dnes k nejvýznamnějším českým uměleckým souborům, známým nejen v Evropě, ale již na všech pěti kontinentech. Za dobu své existence vychoval tisíce talentovaných dětí a naučil je lásce k hudbě a umění. Svou tradicí a šíří svého uměleckého záběru je ojedinělou uměleckou institucí svého druhu nejen v České republice, ale i v Evropě. Mimořádnou uměleckou pověst dokládají četná ocenění i oficiální pocty, sbor je pravidelně zván na velké hudební festivaly a koncertní turné, spolupracuje s předními orchestry a operními scénami, zrealizoval přes 50 nahrávek české i světové hudby.

Kühnův dětský sbor má svůj výjimečný zvuk, který už na první poslech zaujme přirozeností dětských hlasů, čistotou a vytříbeností. Tyto vlastnosti jsou od samého vzniku sboru inspirací pro řadu vynikajících českých skladatelů k tvorbě přímo pro Kühnův dětský sbor.

V čele sboru stojí již od roku 1967 Jiří Chvála, sbormistrem Koncertního oddělení je Petr Louženský.

Petr Louženský absolvoval na Pražské konzervatoři ve třídě Jana Riedlbaucha hru na flétnu, u Miroslava Košlera a Miriam Němcové dirigování a na FF UK v Praze hebraistiku a arabistiku. Na pražské HAMU získal doktorandský titul v oboru dirigování. Dlouhou dobu vedl Hostivařský komorní orchestr, se kterým se stal několikrát laureátem rozhlasové soutěže Concerto Bohemia a celostátní soutěže ZUŠ. Byl dirigentem Pražského studentského orchestru, pravidelně spolupracuje mj. s Pardubickou komorní filharmonií, Pražskou komorní filharmonií, Filharmonií Bohuslava Martinů ve Zlíně, Jihočeskou komorní filharmonií a Moravskou filharmonií Olomouc. 

Od roku 2009 působí jako sbormistr Kühnova dětského sboru, který pod jeho vedením získal v září 2010 cenu Grand Prix na jedné z největších sborových soutěží na světě v italském Arezzu (zvláštní cena pro nejlepšího dirigenta celé soutěže) a o tři roky později i první cenu v prestižní soutěži ve španělské Tolose. Následovala úspěšná turné po Austrálii, Novém Zélandu a poté i po východním pobřeží USA.

Roman Janál je absolventem hry na housle na plzeňské konzervatoři a zpěvu na Hudební akademii v Sofii. Působil mj. v pražském Národním divadle a Státní opeře, hostoval v plzeňské opeře, Janáčkově opeře Brno, Národním divadle moravskoslezském a také na originální scéně divadla Ypsilon. Jeho další posun v operním repertoáru rozvinula spolupráce s předními světovými operními dirigenty (Caspar Richter, John Fiore, Hilllary Griffiths, nebo Christopher Hogwood); na prestižních festivalech (Pražské jaro, Pražský podzim, Smetanova Litomyšl aj.) vystoupil s významnými hudebními tělesy. Od roku 1984 spolupracuje pravidelně s Českým rozhlasem, natočil řadu CD operních árií i písňových cyklů, a to nejen klasického světového repertoáru, ale i současných českých skladatelů.

Je držitelem Ceny Thálie za rok 1999 (role Polluxe z Rameauovy opery Castor a Pollux) a v roce 2019 obdržel v širší nominaci mimořádnou cenu Thálie za interpretační výkon titulní role v opeře Miloše Štědroně Don Hrabal.

Skladatel, který s manželkou a čtyřmi dětmi žije a tvoří v Praze. Ve své tvorbě se zaměřuje na redukci použitých prostředků a průzračnost hudební struktury. Jako výchozí materiál používá často melodické linie, harmonii, nebo rytmickou strukturu odvozenou z analýzy zvuku nebo hudby „bez copyrightu” (chorál, etnická hudba apod.). Ve skladbách z poslední doby také zkoumá prostorový aspekt hudby.

Slavomír Hořínka vystudoval housle na Konzervatoři Pardubice a následně skladbu na HAMU v Praze ve třídě Ivana Kurze; v roce 2008 získal doktorát pod vedením Hanuše Bartoně. Jeho díla pravidelně uvádí Orchestr BERG a zazněla také v podání České filharmonie, Pražské komorní filharmonie, Moens Ensemble, Bennewitzova kvarteta, souboru Cappella Mariana, Solamente Naturali ad. Spolupracuje s předními sólisty (např. Sophia Jaffé, Barbora Sojková, Tomáš Král, Tomáš Jamník). Od roku 2006 působí pedagogicky na katedře skladby HAMU v Praze. Věnuje se také vedení netradičních kompozičních workshopů pro děti.

Kateřina Englichová, držitelka ceny Prague Classic Award, patří k výrazným osobnostem evropského interpretačního umění. Spolupracuje s významnými domácími i zahraničními umělci a soubory; je zvána do porot interpretačních soutěží (např. světově nejprestižnější harfová soutěž „Israel Harp Competition“).

Studovala konzervatoř v Praze a Curtisův Institut ve Filadelfii; v létě 2017 dokončila postgraduální studium na Hochschule für Musik Hannse Eislera v Berlíně. Sama je nyní profesorkou hry na harfu na Pražské konzervatoři a vede mistrovské kurzy u nás i v zahraničí (USA, Kanada, Velká Británie, Hongkong ad.).

Nahrála více než 40 CD (mezi nimi např. i Ceremony of Carols B. Brittena s Kühnovým dětským sborem). Natočila tři „covidová“ CD; první z nich pokřtila se sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou na festivalu Smetanova Litomyšl a CD Nocturne s houslistkou Silvií Hessovou na festivalu Mahler Jihlava. Věnuje se také soudobé hudbě a premiérovala řadu skladeb napsaných přímo pro ni.

Zdeněk Lukáš patří mezi nejvýznamnější české hudební tvůrce druhé poloviny 20. století. Soupis jeho děl obsahuje 354 položek a zahrnuje pestrou paletu hudebních druhů. Byl nejenom skladatelem, ale také pedagogem a sbormistrem. Původně vystudoval učitelský ústav a zpočátku se věnoval profesi pedagoga na základní škole. Poté působil v Československém rozhlase v Plzni a tamtéž v roce 1954 založil pěvecký sbor Česká píseň, který je činný dodnes. Během dvaceti let vedení sboru získal Lukáš pevný vztah k vokální tvorbě. V rozhlase potkal svůj velký skladatelský vzor, Miloslava Kabeláče, jehož dlouholeté konzultační podněty považoval za zásadní ve svém – jinak autodidaktickém – kompozičním rozvoji. Zdeněk Lukáš nakonec zakotvil v Praze, kde počátkem 70. let vyučoval harmonii a kontrapunkt na konzervatoři, od roku 1975 vedl jako sbormistr Ženský sbor Československého státního souboru písní a tanců. Od roku 1979 působil až do konce svého života jako tvůrce ve svobodném povolání a věnoval se pouze kompozici. V roce 1996 založil spolu se Sylvií Bodorovou, Lubošem Fišerem a Otmarem Máchou tvůrčí skupinu Quattro, která organizovala koncerty i nahrávky. Z díla Zdeňka Lukáše mají největší význam sborové a vokálně instrumentální kompozice, které jsou také nejčastěji provozované. Dále napsal sedm symfonií, opery Falkenštejn a Veta za vetu a řadu koncertantních a komorních skladeb. Lukášovou tvorbou prostupuje inspirace folklorem, prošel si obdobím experimentů s novodobými kompozičními technikami a dospěl k syntéze, pro niž jsou typické především modální základ a metrorytmická proměnlivost.

Jednou z nejznámějších vokálních skladeb Zdeňka Lukáše je Missa brevis, op. 176. Napsal ji na podzim roku 1982 pro tříhlasý ženský sbor a barytonové sólo – tak přesně znělo zadání od sbormistryně Elfi Zechner z Heileru v tehdejší Německé spolkové republice. Dílo bylo určeno pro její chrámový sbor a zdatně zpívajícího varhaníka. Lukáš do skladby zašifroval řadu zpestřujících metrorytmických zajímavostí, některé části mají netradičně zvolená tempa, z nichž nejvolnější je závěr celé skladby, Agnus Dei. Kromě originálu existuje Missa brevis též v úpravě pro smíšený sbor a cappella, kterou se souhlasem autora realizoval sbormistr Miroslav Košler.

O dvě generace mladší skladatel Slavomír Hořínka se řadí mezi nejhranější současné české hudební tvůrce. Jeho díla pravidelně uvádí Orchestr BERG a zazněla také v podání České filharmonie, PKF – Prague Philharmonia, Bennewitzova kvarteta, souborů Moens Ensemble, Capella Mariana, Solamente Naturali a dalších domácích i zahraničních těles a interpretů. V roce 2014 se stal Slavomír Hořínka finalistou prvního ročníku skladatelské soutěže vypsané Jiřím Bělohlávkem a Českou filharmonií, napsal také hudbu k filharmonickému vzdělávacímu workshopu o osudu pátera Toufara, Kam zmizel můj strýc, pane prezidente. Vystudoval hru na housle na Pardubické konzervatoři a skladbu u Ivana Kurze na pražské HAMU. Od roku 2006 zde působí jako docent na katedře skladby. Ve své tvorbě se zaměřuje na redukci kompozičních prostředků a průzračnost hudební struktury.

O trojici skladeb z let 2014, 2016 a 2018 napsal: „Terni Psalmi vznikaly v rozmezí čtyř let a psal jsem je přímo pro Kühnův dětský sbor. Zhudebňují texty žalmů 131 (130), 84 (83) a 117 (116), které jsou mi obzvláště drahé. Každý z žalmů pojímá sbor odlišným způsobem: trojhlas postupně se větvící až na sedm hlasů; dvojhlas, ať už doslovný nebo mezi dvěma pásmy sólistů, a linie v tutti, či dvou tříhlasých sborů; čtyřhlas přecházející do trojsboru o dvanácti hlasech. Hudebně vycházím z melodiky a principů gregoriánského chorálu a rané polyfonie, jež se snažím dávat do nových souvislostí a kontextů, a to především zvukově barevných.“

Další trojice sborových děl vznikla o více než šedesát let dříve. Tři písně posvátné, které se také uvádějí pod názvem Tři legendy, napsal Bohuslav Martinů v New Yorku v roce 1952. Ve Spojených státech amerických pobýval znovu po válce na přelomu 40. a 50. let, mimo jiné jako profesor skladby na Princeton University. Právě v roce 1952 získal americké občanství, a také napsal opery Čím lidé žijí a Ženitbu. Tři legendy pro ženský sbor s průvodem houslí na texty moravských lidových písní napsal pro brněnský ženský sbor Opus. Pěvecké těleso pod vedením Zdeňka Zouhara uvedlo několik premiér skladeb Bohuslava Martinů. Tři legendy premiérovalo 7. ledna 1956 v Tylově domě v Poličce – skladatelově rodišti. Stejně jako Zdeněk Lukáš i Bohuslav Martinů zde pracuje s lidovými hudebními motivy. Návrat k českým kořenům byl typický po celou dobu jeho dobrovolného, a především nuceného exilu, tedy během druhé světové války a po ní. Po únorových událostech roku 1948 věděl, že se do své vlasti už nevrátí. Proto vedle děl dodnes hraných na předních světových pódiích a operních scénách obtiskl do části své tvorby svoji lásku k češtině a k lidovým tradicím. Tak vznikl i cyklus Tři legendy, jehož autograf se nedochoval.

Přiléhavě vánoční atmosféru vykreslí na závěr jedno z nejznámějších a nejhranějších děl britského skladatele Benjamina Brittena. Cyklus Ceremony of Carols (Slavnost koled) napsal během návratu z tříletého pobytu v USA do Velké Británie v dubnu 1942. Je téměř nepředstavitelné, že Britten toto líbezné dílo psal na rozviklané obchodní lodi pod neustálou hrozbou válečných torpédových útoků. Původně plánoval vytvořit po cestě Hymnus ke svaté Cecílii, jehož náčrtky si vezl s sebou. Celníci mu je však při nalodění zabavili s tím, že by mohlo jít o šifrovanou zprávu (nakonec během plavby stihl napsat i nový Hymnus). Během plavební zastávky v Halifaxu v Novém Skotsku si Britten zakoupil knihu středověkých básní a některé z nich zpracoval do podoby dvanáctidílného cyklu Ceremony of Carols. Jde o jedenáct částí na anglické a latinské texty a jednu pro sólovou harfu – Interlude, která pracuje s melodickým motivem úvodního preludia a je zařazená podle pravidla zlatého řezu jako osmá z dvanácti. Cyklus je bravurně dramaticky vystavěn a pestře pracuje s pěveckými hlasy, jejich barevnými kombinacemi i s doprovodem. Mimochodem, volba harfy jako doprovodného nástroje byla v té době velmi originální. Britten se pro ni rozhodl údajně proto, že měl s sebou na lodi příručku o technice hry na harfu. Uvažoval totiž o napsání harfového koncertu pro hlavního harfistu Philadelphia Symphony Orchestra. Cyklus se dočkal dokončení během několika měsíců po skladatelově příjezdu domů a poprvé zazněl na hradě Norwich 5. prosince 1942 v podání ženských hlasů sboru Fleet Street Choir. Také on se dočkal úpravy pro smíšený sbor – vytvořil ji v roce 1955 anglický skladatel a dirigent Julius Harrison.