Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.

Hledat

Český spolek pro komorní hudbu • Igor Ardašev a František Novotný


Z Brna přijede duo špičkových interpretů – houslista František Novotný a klavírista Igor Ardašev. Do programu vybrali tři „S“: vedle slavnějšího manžela Roberta Schumanna představí jeho neméně nadanou ženu Claru. A do třetice zahrají virtuózní sonátu Richarda Strausse z období jeho zamilovanosti do budoucí manželky.

Koncert z řady HP | Český spolek pro komorní hudbu

Program

Clara Schumann
Tři romance pro housle a klavír, op. 22

Robert Schumann
Sonáta pro housle a klavír č. 2 d moll, op. 121

— Přestávka —

Richard Strauss
Sonáta pro housle a klavír Es dur, op. 18

Účinkující

František Novotný housle
Igor Ardašev klavír

Fotografie ilustrujicí událost Český spolek pro komorní hudbu • Igor Ardašev a František Novotný

Rudolfinum — Sukova síň

Událost již proběhla
Cena 200 Kč do 240 Kč Informace ke vstupenkám a kontakty

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227
E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. 

 

Účinkující

František Novotný  housle

František Novotný

František Novotný, absolvent brněnské konzervatoře a JAMU, studoval houslovou hru rovněž u předních virtuosů a pedagogů Zakhara Brona a Viktora Treťjakova. Vítězství, laureátské tituly a zvláštní ocenění obdržel ve více než dvaceti soutěžích (např. Concertino Praga, soutěž P. I. Čajkovského v Moskvě, Pražské jaro, Premio Paganini v Janově, International Competition v Tokiu aj.). Je nositelem ceny italské rozhlasové a televizní společnosti RAI a medaile Henryka Wieniawského.

Svůj mimořádně široký repertoár (čítající např. více než sedmdesát titulů s orchestrem) stále rozšiřuje a uplatňuje ve spolupráci s předními filharmoniemi a symfonickými tělesy, koncertuje na významných pódiích evropských zemí (Salzburg Grosses Festspielhaus, Herkulessaal München…), Japonska (Tokyo Bunka Kaikan, Suntory Hall) a USA (Carnegie Hall). Kromě tradičního repertoáru představuje méně známá či zcela neznámá díla světových autorů (Bernsteina, Korngolda, Barbera, Coplanda, Rózsy, Berga, Jana Nováka). V jeho interpretaci u nás poprvé vyšly také romantické koncerty Arenského a Tanějeva. Realizuje nahrávky pro zahraniční i česká vydavatelství, například houslové koncerty Dvořáka a Brahmse (s Jiřím Bělohlávkem), unikátní 2CD s kompletním houslovým dílem Ernesta Blocha ad. Spolupracuje s rozhlasovými a televizními společnostmi.

Pedagogicky působí na Hudební fakultě JAMU, VŠMU, pravidelně učí na mistrovských kurzech (ČR, Polsko, Francie, Japonsko, USA). V roce 2009 mu byl udělen titul vysokoškolského profesora. Je porotcem řady mezinárodních houslových soutěží (např. Pražské jaro, soutěže Ernsta-Szymanowského v Katovicích, Carla Flesche v Londýně, Balio Dvariono ve Vilniusu, G. P. Telemanna v Poznani, Jenő Hubaye v Budapešti ad.). Stal se rovněž spoluzakladatelem nové mezinárodní houslové soutěže v Bratislavě, která se uskuteční v září 2022 pod záštitou prezidentky Slovenské republiky.

Igor Ardašev  piano

Igor Ardašev

Igor Ardašev reprezentuje už dlouho české pianistické umění na mezinárodním fóru. Interpretační úroveň dovoluje virtuózně disponovanému a filozoficky orientovanému pianistovi pořádat samostatné recitály, s manželkou Renatou Ardaševovou-Lichnovskou hrát čtyřručně i na dva klavíry a spolupracovat s komorními soubory a vynikajícími světovými orchestry a dirigenty (Česká filharmonie, Pražská komorní filharmonie, Královská liverpoolská filharmonie, BBC Londýn).

Studoval na brněnské konzervatoři i na JAMU ve třídě Inessy Janíčkové. V letech 1989 až 1992 studoval u Paula Badury-Skody v Rakousku a u Rudolfa Serkina v USA. V osmdesátých a devadesátých letech minulého století získal řadu ocenění na mezinárodních soutěžích (laureát Čajkovského soutěže v Moskvě, soutěže Pražského jara, soutěže královny Alžběty v Bruselu a soutěže Marguerite Long-Jacques Thibaud v Paříži). Roku 1990 obdržel 1. cenu v soutěži Marie Callasové v Aténách.

Je zván na mezinárodní hudební festivaly (Pražské jaro, Janáčkův Máj, Festspiele Europäische Wochen Passau, Musikfestival Schloss Moritzburg, Festival Rudolfa Firkušného, Concentus Moraviae a další). Z komorní hudební sféry pravidelné spolupracuje s Františkem Novotným, ale podílel se také například na realizaci souborné nahrávky Beethovenových sonát s Ivanem Ženatým. Jeho diskografie obsahuje Čajkovského koncert b moll, Janáčkovu Žárlivost s Rudolfem Firkušným, Dvořákovy Slovanské tance a klavírní verzi Smetanovy Mé vlasti s Renatou Ardaševovou, kompozice F. Liszta, B. Martinů, J. Ježka, S. Prokofjeva, M. P. Musorgského a L. van Beethovena. 

Od roku 2012 pedagogicky působí na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. V roce 2019 mu byla udělena Cena města Brna za oblast hudby.

Skladby

Clara Schumannová
Tři romance pro housle a klavír, op. 22

Clara Schumannová byla nesporně velkou hudební osobností devatenáctého století; i dnes by jistě sloužila za příklad mimořádné emancipace. Byla dcerou věhlasného pedagoga Friedricha Wiecka, panovačného otce, jenž plánoval její život dopředu s přesností na minuty a v dětství ji terorizoval každodenními lekcemi klavíru, houslí, zpěvu, hudební teorie, harmonie a kontrapunktu. Jako jedenáctiletá vyjela na první koncertní turné do Paříže, kde vystupovala na klavír s Paganinim (tehdy řádila epidemie cholery a na koncert přišlo málo lidí, podobnost se současnou covidovou situací je čistě náhodná). Přes zuřivý odpor otce se stala životní partnerkou skladatele Roberta Schumanna a prožila s ním docela šťastné manželství, než naplno propukla jeho duševní choroba. Přežila ho o čtyřicet let, jež věnovala koncertní kariéře a péči o odkaz manželova díla. Byla také živitelkou početné rodiny, již Schumann sám zabezpečit nedokázal: matkou osmi dětí, z nichž však některé zemřely v mladém věku. V roce 1849 Schumannová statečně překročila frontovou linii do vojskem obležených Drážďan a vyvedla své děti odtamtud do bezpečí. Jako klavírní virtuoska vystoupila na 1400 koncertech po celé Evropě, přičemž hrála zpaměti, což v té době zdaleka nebývalo běžné. Byla ochránkyní a příznivkyní mladého Johannesa Brahmse, jehož dlouhodobě podporovala a jako interpretka propagovala, a houslisty Josepha Joachima, s nímž často koncertovala. A konečně byla Clara Schumannová nadanou skladatelkou, a to v době, která ženám v této profesi rozhodně nepřála. Je autorkou smutného výroku „ženy se nerodí k tomu, aby skládaly hudbu“. Jako interpretka byla nadšenou propagátorkou Schumanna, Chopina, Mendelssohna či Brahmse, nehrála však Liszta a přímo nesnášela Wagnera („Tristan a Isolda bylo to nejstrašnější, co jsem v životě slyšela.“).

Clara Schumannová stihla za svého života zkomponovat asi čtyřicet vlastních skladeb. Převážně jsou věnovány klavíru a komorním kombinacím s klavírem, přičemž její díla vznikala často za účelem obohacení programů nadcházejících turné. Zvláště plodný byl v tomto ohledu rok 1853, kdy si našla čas na kompozici šestnácti skladeb včetně Tří romancí pro housle a klavír, op. 22. Dedikovány jsou vynikajícímu houslistovi Josephu Joachimovi, se kterým ji pojilo dlouholeté přátelství a koncertní spolupráce (společně vystoupili celkem na 238 koncertech v Německu a Británii). V roce 1855 vydal tyto tři romance tiskem Breitkopf v Lipsku. Na současných pódiích můžeme slyšet i verzi této skladby pro hoboj a klavír (v roce 2015 ji na koncertě ČSKH přednesl laureát Pražského jara, hobojista Marc Lachat), úpravu pro klarinet a klavír nebo pro violu a klavír. Tato ušlechtilá romantická hudba prokazuje svoji univerzalitu v nejlepším smyslu slova. Při poslechu se však neubráníme dojmu, že posloucháme hudbu Roberta Schumanna. Inu Bůh ví, jak to tehdy u Schumannových doma chodilo…

Robert Schumann
Sonáta pro housle a klavír č. 2 d moll, op. 121

Komorní tvorba Roberta Schumanna je oproti jeho tvorbě klavírní a písňové (do roku 1839 komponoval výhradně pro klavír) poměrně skromná. Vedle tří smyčcových kvartetů, klavírního kvintetu a několika klavírních trií představuje jen několik kompozic pro smyčcový či dechový nástroj, převážně opět s klavírem. Bytostný romantik Schumann žil ve století virtuosů, na jehož podobě se výrazně podílel ať už sám jako klavírista, nebo jako skladatel. Pečeť neokázalé, ale o to náročnější virtuozity nesou i jeho tři sonáty pro housle a klavír, z nichž z poslední zůstaly jen dvě věty. Všechny vznikly ve velmi krátkém časovém údobí – dvě první, a moll a d moll, v roce 1851, nedokončená třetí sonáta je z roku 1852. Pro takovou tvůrčí explozi musel mít skladatel, který nikdy k houslím zvláště netíhl, nějaký důvod. A tím bylo přátelství s výbornými houslisty – dirigentem a koncertním mistrem z Düsseldorfu Wilhelmem Josephem von Wasielewskim, Josephem Joachimem (s nímž později konzultoval svůj houslový koncert), a především s Ferdinandem Davidem.

Právě tomuto koncertnímu mistrovi orchestru Gewandhausu a profesorovi konzervatoře v Lipsku, městě, se kterým byl Schumann také osudově spojen, je věnována v pořadí druhá Sonáta pro housle a klavír d moll, op. 121. V jednom z dochovaných dopisů ho totiž David vybídl: „Tvoje Fantazijní kusy pro klavír a klarinet se mi neuvěřitelně líbí. Proč neuděláš něco takového pro housle a klavír? Tolik schází něco skutečně nového a neznám nikoho, kdo by to uměl lépe než ty.“ David také spolu s Clarou Schumannovou premiérovali Schumannovu První houslovou sonátu, op. 105. Druhá už vznikla – a přímo zázračným tempem, mezi 26. říjnem a 2. listopadem 1851 – jmenovitě pro Davida. Skladatel své věnování zakomponoval, jak bylo tehdy v oblibě, přímo do partitury: téma úvodu a první věty sonáty obsahuje motiv, tvořený tóny DAFD, který znamená jméno dedikanta. Wasielewski vzpomínal ještě na jednu okolnost vzniku díla: po zveřejnění sonáty a moll prý Schumnann se smíchem prohlásil: „Ta první sonáta se mi nelíbí, tak jsem napsal druhou, která je doufám lepší.“ Obě díla není možné srovnávat v kvalitě, liší se především svým charakterem i rozsahem.

Druhá sonáta je založena na širokodechém půdorysu a je do takové míry po všech stránkách výrazná, že se dá jen těžko uvěřit, že v té době už skladateli ubývaly tvůrčí síly. Druhá věta si zachovává lyrický charakter Schumannových scherzových vět v 6/8 taktu se dvěma různými rytmy a výrazově kontrastními sekvencemi v triu – a velmi ovlivnila mladého Brahmse. Třetí věta sestává z řady variací na téma, odvíjející se z luterského chorálu „Aus tiefer Not schreiʼ ich zu Dir“, jenom na začátku a na konci věty se Schumann vrátil zpět k sonátové formě. Ve všech větách díla má klavír mimořádnou úlohu a oproti tehdejším dobovým zvyklostem velký prostor. Přestože je sonáta věnovaná Ferdinandu Davidovi, nakonec ji v premiéře uvedl Joseph Joachim spolu s Clarou Schumannovou na koncertě 29. října 1853. Sonáta patří spolu s Märchenbildern, op. 113 (Pohádkovými obrazy) k posledním větším dílům, která Schumann zkomponoval.

Richard Strauss
Sonáta Es dur pro housle a klavír, op. 18

Richard Strauss, vůdčí představitel pozdního německého romantismu, složil svoji první skladbu ve čtyřech letech. Od šesti navštěvoval zkoušky mnichovského dvorního orchestru, v němž hrál jeho otec Franz první lesní roh. Od osmi let se učil hrát na housle a od dvanácti začal se studiem skladby. Studoval na Ludwigsgymnasiu a univerzitě v Mnichově, avšak nedokončil ji a odešel do Berlína, kde se již plně věnoval hudbě. Jako devatenáctiletý napsal otci První hornový koncert, jenž je základem repertoáru tohoto nástroje.

V jednadvaceti získal Strauss místo dirigenta orchestru v Meiningenu po boku Hanse von Bülowa; brzy se stal hlavním dirigentem a mimo jiné mohl spolupracovat i s Brahmsem. V Meiningenu působil do roku 1886, pak odjel na studijní cestu do Itálie (ohlasem je symfonická suita Z Itálie, op. 16). Po návratu nastoupil do Bavorské dvorní opery v Mnichově. V tomto novém angažmá však nebyl příliš šťastný. Jako třetí dirigent dirigoval převážně druhořadé opery a balety, které ho nebavily. Za šéfdirigenta zaskakoval jen v představeních, která předtím neměl možnost sám studovat. V té době však potkal svou životní lásku, sopranistku Pauline de Ahna, do níž se zamiloval. Byla studentkou zpěvu na mnichovské Musikschule a stala se jeho soukromou žačkou. Později, v roce 1894, si ji Strauss vzal za manželku. Prudké city a vášnivé rozpoložení autorovo jsou patrné v houslové sonátě, kterou čtyřiadvacetiletý mladík zrovna v té době komponoval.

Premiéra Sonáty Es dur pro housle a klavír se konala 3. října 1888 v Mnichově. Houslový part přednesl Robert Heckmann, na klavír hrál Julius Buths. Bezmála třicetiminutová sonáta má tři věty rozvrženy v typickém sonátovém schématu. Klavírní part je v tomto díle exponován schumannovským způsobem. První věta spěje od melancholičtějšího úvodu k jásavému vyústění, druhá část je jedinečná improvizačním charakterem houslového partu. Závěrečnou větu uvádí klavír v andante, které střídá virtuózní allegro s výbušným, strhujícím koncem. Houslovou sonátu časově dělí pouhý krůček od Dona Juana, brilantní symfonické básně, pravého víru vášně a citů, prvního skutečného Straussova triumfu (1888). V několika málo letech se stal světově proslulým skladatelem operní i symfonické hudby.

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.