Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.

Hledat

Česká filharmonie • Karen Gomyo


Když 4. února 2021 provedly sestry Labèque před rudolfinskými kamerami Koncert pro dva klavíry Bryce Dessnera, byla už objednaná jeho nová symfonická skladba Mari. Spolu s Šostakovičovým Prvním houslovým koncertem v podání Karen Gomyo a Rachmaninovovými Symfonickými tanci pod taktovkou Semjona Byčkova vytvoří impozantní program.

Koncert z řady A | Délka programu 2 hod

Program

Bryce Dessner
Mari (česká premiéra) (22')

Dmitrij Šostakovič
Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll, op. 77 (39')
Nocturne: Moderato
Scherzo: Allegro
Passacaglia: Andante
Burlesca: Allegro con brio

— Přestávka —

Sergej Rachmaninov
Symfonické tance, op. 45 (35')
Non allegro
Andante con moto (Tempo di valse)
Lento assai – Allegro vivace

Účinkující

Karen Gomyo housle

Semjon Byčkov dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie • Karen Gomyo

Rudolfinum — Dvořákova síň

Generální zkouška
Událost již proběhla
Událost již proběhla
Událost již proběhla
Událost již proběhla
Cena od 290 do 1400 Kč Informace ke vstupenkám a kontakty

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227
E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. 

 

Preludium

Česká filharmonie zve všechny držitele vstupenek na setkání před koncertem. Preludia vás připraví a navnadí na program – dirigenti, sólisté nebo hudebníci z orchestru, ale i muzikologové a hudební publicisté hovoří o skladatelích a skladbách, o souvislostech a zajímavostech. Součástí jsou hudební či hudebně obrazové ukázky.

Preludia nabízí Česká filharmonie bezplatně jako bonus ke svým abonentním koncertům. Konají se od 18.30 hodin v Sukově síni. Ve středu a v pátek moderuje Eva Hazdrová-Kopecká, ve čtvrtek moderuje Jindřich Bálek.

Účinkující

Karen Gomyo  housle

Houslistka Karen Gomyo se narodila v Tokiu, svoji hudební kariéru nastartovala v Montrealu a New Yorku a nedávno se usadila v Berlíně. Deník Chicago Tribune ocenil tuto špičkovou hudebnici takto: "…prvotřídní umělkyně se skutečnou hudební rozhodností, vitalitou, leskem a intenzitou."

V sezoně 2019/2020 stihla evropské debuty s berlínským Deutsches Symphonie-Orchester a Cristianem Macelaru, s Orchestre de la Suisse Romande a Jonathanem Nottem, s Deutsche Radio Philharmonie Saarbrücken Kaiserslautern a Pietarim Inkinenem, s BBC Scottish Symphony Orchestra a Gergelym Madarasem a s Dresdner Philharmoniker a Roderickem Coxem.

Nedávno v Evropě vystupovala také s Philharmonia Orchestra, City of Birmingham Symphony Orchestra, Orchestre Symphonique de Radio France, WDR Sinfonieorchester Köln, Dánským národním symfonickým orchestrem a v březnu 2019 Karen zahájila festival Dubai Proms s BBC Symphony a Benem Gernonem. Její nynější koncert v Praze je debutem s Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem.

Karen Gomyo má mnoho úspěchů v Severní Americe, spolupracovala s Newyorskou filharmonií, Chicago Symphony, Cleveland Orchestra, Philadelphia Orchestra, Los Angeles Philharmonic, Minnesota Orchestra a symfonickými orchestry Detroitu, San Francisca, Toronta, Montrealu, Vancouveru a Washingtonu D.C. V Australasii je populární díky vystoupením s New Zealand Symphony, West Australian Symphony Orchestra v Perthu, Tasmanian Symphony a recitálu v Sydney Opera House. V loňské sezoně debutovala také s Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra.

Karen se silně angažuje v provádění soudobých skladeb. Ve Washingtonu hrála s National Symphony Orchestra severoamerickou premiéru 2. koncertu Matthiase Pintschera Mar’eh pod vedením autora, premiérovala také skladbu Vox Amoris Pēterise Vaskse s Lapland Chamber Orchestra a Johnem Storgårdsem. V květnu 2018 provedla s Chicago Symphony Orchestra a Esou-Pekkou Salonenem ve světové premiéře Camber Concerto Samuela Adamse. Skladba vznikla konkrétně pro Karen a u Adamse ji objednal orchestr k 20. výročí svého založení.

Semjon Byčkov  dirigent

Semjon Byčkov

V sezoně 2023/2024 postavil šéfdirigent a hudební ředitel Semjon Byčkov s českými filharmoniky u příležitosti Roku české hudby 2024 do popředí hudbu Antonína Dvořáka. Se třemi dvořákovskými programy, které nejprve zahrají v Praze, vyjedou Byčkov a orchestr do Jižní Koreje, Japonska, Španělska, Rakouska, Německa, Belgie a Spojených států a také natočí poslední tři symfonie pro vydavatelství Pentatone.

Semjon Byčkov začal působit v čele České filharmonie v roce 2018 koncerty v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu konanými ke 100. výročí nezávislosti Československa. Po vyvrcholení Čajkovského projektu se Byčkov a orchestr začali soustředit na Mahlera. První nahrávky nového mahlerovského cyklu vydal Pentatone v roce 2022, přičemž Symfonii č. 5 označil The Sunday Times titulem Best Classical Album.

Byčkovův repertoár zahrnuje hudbu čtyř století. Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu nedávno udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Od roku 1986 vydal Byčkov řadu nahrávek pro vydavatelství Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra a London Philharmonic. Následná série nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu Kolín nad Rýnem zahrnuje Brahmse, Mahlera, Rachmaninova, Šostakoviče, Strausse, Verdiho, Glanerta a Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1993 s Orchestre de Paris stále získává ocenění, naposledy Gramophone Collection 2021, Wagnerův Lohengrin byl podle BBC Music Magazine nahrávkou roku (2010) a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky byla nahrávkou měsíce BBC Music Magazine (2018).

Stejně jako Česká filharmonie stojí Byčkov jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, ve stejném roce, kdy byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Skladby

Bryce Dessner
Mari

Americký skladatel a kytarista Bryce Dessner se celý život pohybuje napříč hudebními žánry. Se svým dvojčetem Aaronem hraje v rockové kapele The National, působí ve skupině Clogs a zároveň je skladatelem komorní, symfonické a filmové hudby, jenž dostává zakázky od nejvýznamnějších světových souborů a filmových studií. V jeho tvorbě můžeme nalézt inspiraci jazzem, rockem, barokní hudbou a především minimalismem. V roce 2006 založil v Cincinnati festival MusicNOW, který každoročně představuje to nejlepší ze současné hudby. Z jeho tvorby pro film je známý především oscarový snímek u nás uváděný pod názvem Revenant Zmrtvýchvstání (The Revenant) z roku 2015 nebo komorní konverzační drama Dva papežové (The Two Popes) z roku 2019. Na začátku letošního roku provedla Česká filharmonie Dessnerův Koncert pro dva klavíry a orchestr, který se z důvodu koronavirové pandemie konal v Rudolfinu bez účasti diváků a byl živě streamován. Orchestr řídil šéfdirigent Semjon Byčkov a za klavíry seděly sestry Katia a Marielle Labèque, pro něž byl koncert v roce 2017 zkomponován.

Svou jednovětou orchestrální skladbu Mari věnoval Bryce Dessner právě Semjonu Byčkovovi. Komponoval ji v minulém roce, kdy oba umělci shodou okolností trávili dobu utlumení kulturních akcí na baskickém pobřeží ve Francii. Toto pastorálně laděné dílo je pojmenováno podle baskické bohyně lesů a skladatel pro ně našel inspiraci ve svých procházkách po lesích a horách francouzského Baskicka. Dessner zde cituje melodie z první věty Dvořákovy Novosvětské symfonie a ze čtvrté části Mahlerovy Symfonie č. 3. Hudbu těchto skladatelů sám Dessner charakterizuje jako „nadčasovou a výrazně moderní“. Šéfdirigent Byčkov letos v červnu dirigoval světovou premiéru tohoto díla s orchestrem Tonhalle v Curychu, nyní zazní Mari v české premiéře a na začátek příštího roku je naplánováno její uvedení s BBC Symphony Orchestra v Londýně.

Dmitrij Šostakovič
Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll op. 77

Dmitrij Šostakovič měl v řadách soudobých sovětských interpretů mnoho přátel, se kterými také těsně spolupracoval při uvádění svých děl. Patřil k nim např. dirigent Kirill Kondrašin, jenž premiéroval slavnou Čtvrtou symfonii c moll, violoncellista Mstislav Rostropovič pro nějž Šostakovič napsal dvojici koncertů pro violoncello a orchestr nebo houslista David Oistrach, jemuž jsou věnovány oba houslové koncerty. Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll op. 77 komponoval Šostakovič v letech 1947–1948. Do tvorby tohoto díla tak zasáhly nechvalně známé okolnosti prvního čtvrtletí roku 1948, kdy byl spolu s dalšími předními sovětskými skladateli z nejvyšších stranických míst tvrdě, avšak nespravedlivě kritizován a obviňován z modernismu a formalismu.

Dmitriji Šostakovičovi se však do značné míry podařilo situaci (vyvolanou Josifem Stalinem a jeho pravou rukou v kulturních záležitostech Andrejem Ždanovem) ustát a udržet si pozici „hlavního vývozního artiklu sovětské hudby“ do světa, a to včetně kapitalistického Západu. Proces očišťování byl však neobyčejně náročný a způsobil, že se První houslový koncert dočkal premiéry až po Stalinově smrti, sedm let od svého vzniku – 29. října 1955 s Davidem Oistrachem a Leningradskou filharmonií pod taktovkou Jevgenije Mravinského.

Sám skladatel o tomto díle napsal, že je to „svým charakterem v podstatě spíš symfonie pro sólové housle s orchestrem“. Virtuóz Oistrach se o skladbě vyslovil následovně: „Koncert je mimořádně zajímavým úkolem pro interpreta. Je to, chcete-li, velká, obsažná shakespearovská role, která vyžaduje od umělce velké emocionální a intelektuální vypětí a která skýtá obrovské možnosti nejen k demonstrování houslistovy virtuozity, ale především k vyjádření nejhlubších citů, myšlenek a nálad.“ A skutečně; jde o interpretačně mimořádně obtížné dílo, které je zároveň prosto obsahově prázdných virtuózních efektů. Jeho čtyři věty jsou kromě tempového označení pojmenovány také z hlediska své formy.

První částí je pomalé Nokturno. Po ponurém úvodu přednesou sólové housle hlavní téma celé věty, která je zkomponovaná v sonátové formě. V dalším průběhu úvodní části se pak sólový nástroj polyfonním způsobem proplétá s orchestrem. Následující Scherzo se vyznačuje pulzujícím rytmem. Dmitrij Šostakovič zde vůbec poprvé použil motiv d-es-c-h, které v několika pozdějších skladbách uplatnil jako svou značku (názvy tónů motivu jsou začátečními písmeny skladatelova jména a příjmení v německé transkripci – DSCH). V naší skladbě tato čtyřtónová hudební myšlenka zazní sice opakovaně, ale spíše nenápadně, navíc pouze v orchestrálním doprovodu.

Ústřední téma třetí věty pojmenované jako Passacaglia přednesou hned na jejím začátku violoncella s kontrabasy. Následný teskný zpěv houslí je náročný především na zachování předepsaných výrazových nuancí. Konec této části je tvořen rozsáhlou kadencí, v níž sólový nástroj mění náladu od melancholického pláče k neklidnému rozhořčení. Kadence ústí attaca do závěrečné věty, označené přiléhavě jako Burleska. Autor se zde inspiroval skotačivou rytmikou i melodikou lidových písní tzv. skomorochů, tj. dávných ruských potulných pěvců, herců a tanečníků.

Sergej Rachmaninov
Symfonické tance, op. 45

Odchovanec moskevské konzervatoře Sergej Vasiljevič Rachmaninov tvořil převážně ve 20. století, jeho díla – ovlivněná zejména Petrem Iljičem Čajkovským – však stojí oběma nohama ještě v pozdně romantickém slohu. Sám Rachmaninov se k tomu vyjádřil následovně: „Nemohu odhodit staré způsoby psaní a stejně tak nemohu přijmout nové. Intenzivně jsem se snažil cítit hudební způsoby dneška, ale nejde mi to.“ Ačkoliv zkomponoval tři opery, stejný počet symfonií, několik duchovních skladeb a řadu pozoruhodných písní, proslavil se především svým klavírním dílem zahrnujícím čtveřici koncertů a množství skladeb sólových. Rachmaninov, sám vynikající klavírista, vystupoval s úspěchy nejen ve své vlasti, ale i v Evropě a na americkém kontinentě. Byl činný rovněž coby dirigent; nejprve působil v Moskvě, kde pod jeho taktovkou na pódiu Velkého divadla zazněla operní díla Glinky a Čajkovského, v letech 1906–1909 pak účinkoval v Drážďanech a poté podnikl první velkou koncertní cestu do Spojených států amerických. Režim nastolený po Velké říjnové socialistické revoluci v roce 1917 Rachmaninov nepřijal a brzy poté natrvalo opustil svou vlast. Nejprve žil v Evropě a v roce 1935 se usadil ve Spojených státech, kde vyvíjel bohatou koncertní činnost a pokračoval v komponování. Ač sovětský režim v soukromí i veřejně kritizoval, odloučení od Ruska nesl velmi těžce, jeho rodina zachovávala ruské zvyky, obklopovala se ruskými přáteli a najímala si ruské služebnictvo. Rachmaninov v exilu vystupoval jako zapálený patriot, což se projevilo zejména po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem, kdy své koncertní honoráře věnoval na podporu Rudé armády. Zemřel v Kalifornii pouhé čtyři dny před svými sedmdesátými narozeninami.

Jeho úplně poslední skladbou jsou Symfonické tance, op. 45, komponované roku 1940. Rachmaninov dal jednotlivým částem tohoto svého třívětého díla názvy označující zdánlivě denní doby (Poledne – Soumrak – Půlnoc), ve skutečnosti však zřejmě půjde o metaforu související s bilancováním života tehdy již značně nemocného umělce. K Rachmaninovovým Symfonickým tancům, k jejichž instrumentačním ozvláštněním patří užití altsaxofonu v první větě, byla několikrát vytvořena baletní choreografie, častěji jsou však prováděny jako autonomní symfonické dílo, jež dokáže emočně zapůsobit samo o sobě.

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.