Zatímco v první polovině koncertu zůstáváme doma a s hudbou, která je nám nějak důvěrně blízká, v druhé polovině vyrážíme do světa a hned za třemi velikány. Pro orchestr to bude náročná vysoká škola, kterou navíc není možné zdolat žádnou distanční výukou. Budou hozeni do vody v náročném symfonickém repertoáru pod vedením neméně náročného šéfdirigenta České filharmonie. A znít bude mladý Beethoven, obklopený dvěma slavnými operními předehrami dvou rozdílných operních velikánů, Wagnera a Verdiho. A ovšem, oba dva operu pozvedli tak vysoko, protože se leccos naučili právě od Beethovena – přesto, že Beethovena opera zase tak moc nebavila. Tito tři skladatelé jsou nejprestižnější evropská univerzita 19. století.
Verdi a Wagner byli vrstevníci narození v roce jedné z nejkrvavějších bitev Napoleonských válek, které se přezdívá Bitva národů. Wagner dokonce v Lipsku, kolem kterého se odehrávala. A není náhoda, že hudba největšího italského a největšího německého operního skladatele se někdy vykládá trochu jako bitva dvou národů, dvou výrazných, protikladných a sebevědomých zemí s velkými hudebními dějinami. Obětí nacionalismu bývali oba dva do té míry, že je pořád naléhavé učit se jejich hudbě rozumět z jiného pohledu a hledat to, co je spojuje mezi sebou, a i s námi. Málo platné, operu dala světu Itálie a dovedla jí k vrcholné podobě, a Verdiho klidné sebevědomé vystupování tomu odpovídá. Wagner se naopak choval jako arogantní bouřlivák, který se musí neustále vymezovat, soupeřit, vyhrávat nad všemi ostatními. Byl to ovšem geniální hudebník, který se mnoho naučil od všech skladatelů, včetně těch, které pomlouval a psal proti nim revoluční pamflety. Zjišťovat, co si ve své době mysleli, nebo dokonce, co občas říkali jeden o druhém, to je atraktivní a zajímavé – ale, není to to nejpodstatnější. Do Evropy se vždycky vešli oba, a jejich nejpodstatnější ideje jsou stejně ty, které se mohli učit od Beethovena: idea svobody, humanity a lidského napřímení.
Wagner vyrůstal mezi divadelníky a zajímal se hlavně o divadlo až do chvíle, kdy jako patnáctiletý slyšel Sedmou Beethovenovu symfonii. Od té doby ho touha komponovat už neopustila a láska k symfoniím ho přivedla až k tomu, že i v operách pracuje s orchestrem se stejnou mírou důležitosti, jakou poznal u Beethovena. Opeře objevil německý středověk, staré severské i germánské ságy, vášeň i mystiku. Pak ale v jedné opeře nastaví své zemi úplně jinou tvář: Mistři pěvci norimberští. Herbert von Karajan ji považoval za nejlidštější Wagnerovo dílo, i když pro nás by asi byla celá opera trochu nelidsky dlouhá. Středověký Norimberk tu stojí jako líbezné, vlídné i trochu komické maloměsto. Končí se samozřejmě slavnostní ódou na německé mistry, ale příběh norimberských řemeslníků, kteří jsou s typickou stavovskou hrdostí spojeni do cechu hudebníků, pěvců, kteří soutěží o titul mistra pěvce… Je to takový hezký až idylický obraz o vztahu řemesla, umění, městských spolků a společenských událostí, starodávná pohádka o dobrém vztahu kultury a ekonomiky. A také tom, jak se na malém městě pěstuje až kultovní zájem o kulturu. V závěrečné scéně se na pódiu sejde tolik lidí, že v Česku je skoro nemožné operu provést, i když neplatí žádná protiepidemická opatření. Ale to nevadí. Učme se z toho nejzajímavějšího, co mohlo vzniknout jenom v Německu.
Je zajímavé, že Ludwig van Beethoven zkomponoval svůj Klavírní koncert č. 3 ve stejné tónině c moll, v jaké o osm let později dokončil svou nejslavnější Osudovou symfonii. Tento koncert psal ovšem ve třiceti a vůbec poprvé se pokusil dát i klavírními koncertu velkou symfonickou formu. Ve třiceti jakoby stál jakoby na začátku cesty ke svým největším dílům. Stojí pevně, odhodlaně, i když sám nemůže tušit, jak velké boje mu hluchota a všechny ostatní překážky ještě připraví.
Zato opera Síla osudu má s Beethovenovou Osudovou společný jen název. Osudové prokletí pronásleduje jednu z postav do té míry, že podlehne a obě sympatičtější postavy kvůli tomu nakonec zahynou. Ale tak to někdy v operách bývá. Verdi je ovšem na vrcholu svého mistrovství a zkomponuje jednu ze svých nejpůsobivějších předeher. Jinak v celém svém díle převedl do opery Shakespeara, Schillera, Victora Huga, velké dramatické náměty a všechna hlavní témata, která v duchu osvícenských idejí hýbala Evropu - a přinesla svobodnější a krásnější svět nejen Itálii.
Přejme České studentské filharmonii, aby na atraktivní a náročné studijní cestě Evropou obstála.