Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.

Hledat

Česká filharmonie živě u vás IV • Tomáš Netopil


V závěrečném večeru předvánoční série bude orchestr řídit hlavní hostující dirigent České filharmonie Tomáš Netopil. Sólových partů se zhostí trumpetisté Stanislav Masaryk a Walter Hofbauer a houslista Josef Špaček. Poslední skladbou bude Dvořákova Šestá symfonie, již bývalý šéfdirigent Václav Talich snad pro lyriku její pomalé věty nazval vánoční.

Délka programu 1 hod 35 min

Program

Pavel Josef Vejvanovský
Sonata Vespertina A8 (4')

Felix Mendelssohn-Bartholdy
Koncert pro housle a orchestr e moll, op. 64 (30')

Antonín Dvořák
Symfonie č. 6 D dur, op. 60 (41')

Účinkující

Stanislav Masaryk trubka
Walter Hofbauer trubka

Josef Špaček housle

Tomáš Netopil dirigent

Marek Eben moderace

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie živě u vás IV • Tomáš Netopil

Rudolfinum — Dvořákova síň

Událost již proběhla
Informace ke vstupenkám a kontakty

Koncert se uskuteční bez účasti veřejnosti. V neděli 20. prosince bude od 20.15 živě přenášen na ČT art a streamován na facebookové stránce České filharmonie a dalších partnerů. V Německu, Rakousku a Švýcarsku bude dostupný pouze na platformě Takt1.

Koncert se uskuteční bez účasti veřejnosti. V neděli 20. prosince bude od 20.15 živě přenášen na ČT art a streamován na facebookové stránce České filharmonie a dalších partnerů. V Německu, Rakousku a Švýcarsku bude dostupný pouze na platformě Takt1.

Účinkující

Stanislav Masaryk  trubka

Rodák z Gbel Stanislav Masaryk (1993) hraje od devíti let na trubku. Jako třináctiletý začal navštěvovat třídu JUDr. Michala Janoša na Konzervatoři v Bratislavě coby mimořádný žák a rok poté nastoupil do prvního ročníku. Později pokračoval ve studiu na VŠMU pod vedením Mgr. art. Rastislava Suchana ArtD. Na Soutěži studentů slovenských konzervatoří ve hře na trubku se umístil na 2. místě (Banská Bystrica, 2009) a 1. místě (Košice, 2012). V roce 2015 získal Yamaha Scholarship Award. Na mezinárodní soutěži Žestě Brno získal v roce 2017 první cenu a titul absolutního vítěze v konkurenci více než šedesáti trumpetistů ze zemí Visegrádské čtyřky.

Od roku 2009 účinkuje v hot-jazzovém orchestru Bratislava Hot Serenaders s kapelníkem a trumpetistou Jurejem Bartošem. V roce 2012-2015 zastával pozici trumpetisty v Symfonickém orchestru Slovenského rozhlasu. V letech 2017 a 2018 působil jako první trumpetista v orchestru Opery Národního divadla v Praze. V té době navázal pravidelnou spolupráci s Českou filharmonií. Jako orchestrální hráč příležitostně spolupracuje též se Slovenskou filharmonií. V současnosti působí jako první trumpetista orchestru opery Slovenského národního divadla.

Jako sólista vystoupil s orchestrem Slovenské filharmonie, Symfonickým orchestrem Slovenského rozhlasu, Slovenským komorním orchestrem Bohdana Warchala, Státní filharmonií Košice, Cappellou Istropolitanou, Státním komorním orchestrem Žilina, s komorním a symfonickým orchestrem VŠMU a se Slovenským mládežnickým orchestrem.

Na základě úspěšně absolvovaného konkurzu se v září roku 2020 stal členem České filharmonie na pozici prvního trumpetisty.

Walter Hofbauer  trubka

Šestadvacetiletý trumpetista Walter Hofbauer už stačil svými vynikajícími uměleckými výkony zaujmout odbornou hudební veřejnost a dosáhnout mimořádných výsledků a uznání. Pochází z Třešti, z hudební rodiny, hře na trubku se začal věnovat v osmi letech u Evžena Mašáta a záhy získal několik prvních cen v celostátních soutěžích. V září 2009 nastoupil do třídy Jiřího Jaroňka na Pražské konzervatoři a brzy se stal absolutním vítězem soutěže konzervatoří. Již jako posluchač druhého ročníku hrál v orchestru Pražské konzervatoře první trubku na zahajovacím koncertu Pražského jara pod taktovkou šéfdirigenta České filharmonie Jiřího Bělohlávka. O dva roky později pak vyhrál konkurz do Orchestrální akademie České filharmonie. Konzervatoř absolvoval v roce 2015 a téhož roku byl přijat na Hudební akademii múzických umění v Praze, kde pokračoval pod vedením Vladimíra Rejlka. Jako laureát mezinárodní rozhlasové soutěže Concertino Praga vystoupil v Rudolfinu sólově se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a od roku 2014 se stal jeho stálým členem. Od sezony 2017/2018 je též hráčem Orchestru Národního divadla.

Josef Špaček  housle, umělecký partner orchestru

Josef Špaček

Přestože už tři roky není jejím členem, je Josef Špaček s Českou filharmonií nesmazatelně spjat (dnes jako rezidenční umělec). Zatímco jeho devítileté působení na postu koncertního mistra tohoto orchestru postihuje nový dokument České televize „Devět sezón“ (premiéra v září 2023), zaměřuje se Špaček nyní na svou sólovou dráhu a podmaňuje si publikum celého světa. Přestože vystupuje s nejvýznamnějšími evropskými orchestry (slyšet ho mohou i v Asii či USA) a jako komorní hráč je pravidelně hostem nejprestižnějších sálů světa, zachovává si svou skromnost, a tak jej vedle Carnegie Hall můžeme slyšet i v zapadlých českých vesničkách.

Mimo to si v letošní sezoně poprvé zahraje s Chicagským a Atlantským symfonickým orchestrem; rok si obohatí i rezidenčním pobytem u Residentie Orkest The Hague. V Česku chystá kromě vystoupení s našimi nejvýznamnějšími orchestry i účinkování na festivalech Lípa Musica, Svatováclavském hudebním festivalu či Smetanově Litomyšli. Významným komorním partnerem se mu – jakožto i v minulých letech – stane violoncellista Tomáš Jamník, se kterým má za sebou mj. úspěšnou nahrávku nejlepších českých duí. Kromě toho rozšířil Josef Špaček světovou diskotéku o Dvořákovy a Janáčkovy houslové koncerty natočené s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem, či o nahrávku nejen českých skladatelů s Miroslavem Sekerou. S ním (a spolu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod vedením Petra Popelky) spolupracoval i na svém nejnovějším albu s díly Bohuslava Martinů, které vychází v září 2023 u Supraphonu. 

Josef Špaček se narodil roku 1986 v Třebíči a už od raného věku byl nesmírně hudebně nadaný. Hudba byla díky tatínkovi (nyní už přes 30 let violoncellistou  České filharmonie) i dalším hrajícím sourozencům přirozenou součástí jeho dětství, o kterém mj. velice výživně pojednává jeho maminka ve své knižní řadě Špačci ve fraku. Cesta na Pražskou konzervatoř tedy byla přirozeným krokem. Po jejím absolvování (u Jaroslava Foltýna) si však splnil sen a studoval v Americe. Začal na Curtisově hudebním institutu ve Filadefii (Ida Kavafian a Jaime Laredo) a pokračoval na slavné newyorské Julliard School (Itzak Perlman). 

Hned po absolutoriu se vrátil do Čech a získal zde místo historicky nejmladšího koncertního mistra České filharmonie. Zároveň se začal u nás i ve světě profilovat jako sólista a komorní hráč, ale až díky interpretačním soutěžím, hlavně titulu laureáta světově proslulé mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu, začaly přicházet ty nejlukrativnější nabídky. Dokonce takové a v takovém množství, že se – v kombinaci s rodinnou situací, kdy se mu krátce po narození dcery narodila i dvojčata – nakonec rozhodl post koncertního mistra České filharmonie opustit a věnovat se výhradně sólové dráze. Jeho dětský sen, stát se slavným houslistou, se mu tedy díky obrovskému talentu i velké píli splnil.

Tomáš Netopil  hlavní hostující dirigent

Tomáš Netopil

Tomáš Netopil zastává od sezony 2018/2019 funkci hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie, s níž pravidelně připravuje koncertní programy v Rudolfinu a na zájezdech. Sezona 2022/2023 byla jeho desátou a poslední ve funkci generálního hudebního ředitele Divadla a filharmonie Aalto v německém Essenu. Od sezony 2025/2026 se ujme postu šéfdirigenta Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK.

V létě roku 2018 založil Tomáš Netopil v Kroměříži mezinárodní Letní hudební akademii, kde mají studenti možnost pracovat pod vedením výjimečných umělců a setkat se s významnými českými i zahraničními hudebníky. V létě 2021 se akademie propojila s mezinárodním hudebním festivalem Dvořákova Praha a vznikla Mladá filharmonie Dvořákovy Prahy složená ze studentů konzervatoří a hudebních škol vedených hráči České filharmonie. 

Jak dokládá i jeho angažmá v Essenu, Tomáš Netopil je vyhledávaným operním dirigentem. V letech 2008–2012 působil na postu hudebního ředitele Opery Národního divadla Praha. Mezi významné operní spolupráce Tomáše Netopila se řadí jeho účinkování v Saské státní opeře v Drážďanech (La clemenza di Tito, Rusalka, Příhody lišky Bystroušky, Židovka, Prodaná nevěsta a Doktor Faust), ve Vídeňské státní opeře (naposledy uvedení Idomenea, Čarostřelce a nového nastudování Leonory) a v Nizozemské opeře (Její pastorkyňa). Na koncertním pódiu se Netopil v nedávných sezonách postavil do čela Orchestru curyšské Tonhalle a spolupracoval s Orchestre de Paris, London Philharmonic Orchestra, Filharmonickým orchestrem Nizozemského rozhlasu, Orchestre National de Montpellier nebo Concentus Musicus Wien.

Netopilova diskografie u labelu Supraphon zahrnuje Janáčkovu Glagolskou mši (první nahrávka původní verze z roku 1927), Dvořákovy kompletní skladby pro violoncello, Ariadnu a Dvojkoncert Bohuslava Martinů a Smetanovu Mou vlast. Za svého působení v Essenu s místním orchestrem natočil Sukova Asraela a Mahlerovy symfonie č. 6 a 9.

Tomáš Netopil se narodil v Přerově, vystudoval hru na housle na kroměřížské konzervatoři a dirigování na Akademii múzických umění v Praze. Ve studiu dirigování pak pokračoval na Královské akademii ve Stockholmu u profesora Jormy Panuly. V roce 2002 zvítězil v dirigentské soutěži Sira Georga Soltiho ve Frankfurtu nad Mohanem. Ve volném čase rád pilotuje malá letadla.

Skladby

Pavel Josef Vejvanovský
Sonata Vespertina à 8

Z rodiny mušketýra až k vídeňskému dvoru. Tak by se dala zjednodušeně popsat životní a profesní dráha Pavla Josefa Vejvanovského, jedné z nejvýraznějších osobností české hudby 17. století. Počátky jeho života nemáme zmapované a badatelé rok i místo jeho narození dovozují z pozdějších dokumentů, v nichž figuruje on sám nebo jeho otec. Narodil se tedy buď roku 1633 v Hlučíně, kde jeho otec sloužil jako mušketýr, nebo roku 1639, kdy už otec působil jako velitel stráže na hradě olomouckého biskupa v Hukvaldech. Jisté je, že Vejvanovský v letech 1656–1660 studoval na jezuitském gymnáziu v Opavě. Toto období bylo určující pro jeho další profesní směřování. Díky jezuitům poznal hudební provoz i repertoár, především chrámovou hudbu, a začal se učit hře na trubku. Navíc mezi spolužáky poznal dva pozdější významné hudební tvůrce a souputníky: Heinricha Ignaze Franze Bibera a Philippa Jakoba Rittlera. Po studiích vstoupil Vejvanovský v roce 1661 do služeb olomouckého biskupa Leopolda Viléma a získal titul „polní trubač“. Kvůli této v podstatě vojenské hodnosti absolvoval na biskupské náklady školení ve Vídni. V roce 1664 se stal olomouckým biskupem Karel Liechtenstein-Castelkorn, který nechal v Kroměříži vybudovat reprezentativní zámecké sídlo a v něm zřídil kapelu vysokých kvalit, do jejíhož čela dosadil Bibera. Roku 1670 však Biber „dezertoval“ k arcibiskupskému dvoru do Salcburku a Vejvanovský byl pověřen vedením kapely, což svědomitě plnil až do své smrti v roce 1693. Měl na starosti kompletní hudební provoz rezidence: obstarávání repertoáru kapely, opisování hudebnin a jejich nastudování pro produkce. Vejvanovský nekomponoval zdaleka všechno, co se v Kroměříži hrálo. Zajížděl do Vídně nebo si nechal posílat hudební novinky a opisoval je. Dochovala se jeho osobní sbírka muzikálií, další skladby pak přímo v biskupském archivu. Původně se mínilo, že všechny skladby zapsané jeho rukou také zkomponoval. Nyní známe bezpečně přes 50 jeho vlastních kompozic (instrumentálních a duchovních), ostatní jsou dokladem pestrosti a aktuálnosti tehdejšího kroměřížského repertoáru z pera jiných skladatelů. Díky jejich znalosti také Vejvanovský rozvíjel své skladatelské dovednosti – hudební styl, který pochytil, nese prvky italské hudby, tak hojně provozované právě na císařském dvoře ve Vídni.

Sonata vespertina à 8 je předepsaná pro dvě trubky, dvoje housle, tři trombony a basso continuo. Vejvanovský ji zkomponoval v roce 1665 a dnes je jednou z jeho nejznámějších skladeb. Z názvu vyplývá, že byla určena buď pro ozvláštnění večerní bohoslužby zvané nešpory (latinsky vesperae), nebo pro jinou příležitost odehrávající se večer. Virtuozita trubkových partů ukazuje na hráčské mistrovství Vejvanovského i neznámého druhého trumpetisty, který sonátu s Vejvanovským tehdy hrál.

Felix Mendelssohn Bartholdy
Koncert pro housle a orchestr e moll, op. 64

Felix Mendelssohn Bartholdy je autorem osmi děl pro sólový nástroj, či případně více nástrojů s orchestrem, v repertoáru se však trvale uchytily pouze jeho dva klavírní koncerty (g moll a d moll), a především Koncert pro housle e moll, op. 64, jenž je skladatelovou druhou skladbou tohoto typu. První koncert věnovaný houslím, dílo teprve třináctiletého zázračného dítěte, byl proveden až roku 1952 v revizi Yehudi Menuhina a zůstává svým způsobem hudební kuriozitou. Koncert pro housle e moll, op. 64, naopak patří nejen k nejčastěji hraným skladbám svého autora, nýbrž světového koncertního repertoáru vůbec. Mendelssohn jej napsal pro svého přítele, houslistu Ferdinanda Davida (1810–1873). Konzultoval s ním problémy hratelnosti některých míst, dynamické odstíny, vedl s ním debaty o podílu virtuozity. Druhým rádcem byl dánský skladatel Niels Gade (1817–1890), k jehož mínění měl Mendelssohn velkou důvěru. 

Koncert je třívětý, všechny věty jsou však propojeny v jeden celek. Namísto obvyklé dvojí expozice (orchestr a sólový nástroj) otevírá první větu skladby hned v druhém taktu part houslí. Další nezvyklostí je kadence, která je umístěná nikoli před samotným závěrem skladby, ale po sonátovém provedení a tvoří rafinovaný přechod k poslednímu dílu sonátové věty: zatímco ještě pokračuje brilantní sólo, zahajuje orchestr reprízu. Po kodě v tempu presto nastupuje bezprostředně lyrická melodie pomalé věty. Finální věta, připojená rovněž attacca, je v rondové formě. Skladba vznikala téměř šest let, dokončena byla v září 1844. Poprvé zazněla 13. března 1845 v Lipsku se sólistou Ferdinandem Davidem. Mendelssohn slyšel svůj koncert v Gewandhausu ještě měsíc před smrtí, při zahajovacím koncertu sezony 3. října 1847 v provedení tehdy teprve šestnáctiletého Josepha Joachima, jehož talentu předvídal velkou budoucnost.

Antonín Dvořák
Symfonie č. 6 D dur, op. 60

Allegro non tanto
Adagio
Scherzo: Presto
Finale: Allegro con spirito

Dvořákova Symfonie č. 6 D dur, op. 60, bývá někdy označována přívlastkem „česká“. Skladatel ji psal na podzim roku 1880 již jako zralý tvůrce, který svou hudbou právě začal dobývat svět. V této době měl za sebou evropský úspěch Moravských dvojzpěvů, Slovanských tanců a Slovanských rapsodií, po nichž se začaly množit objednávky zahraničních vydavatelů na další skladby. Šestá symfonie je také první Dvořákovou symfonií, jež byla vydána tiskem, a to u proslulého berlínského vydavatele Fritze Simrocka (proto byla dlouho uváděna jako První). Hned po jejím dokončení skladatel svého nakladatele informoval slovy: „Milý pane Simrocku! Ve vší krátkosti Vám oznamuji, že jsem právě zcela vypracoval a zinstrumentoval novou symfonii. Pravděpodobně příští týden pojedu do Vídně, kde ji budou hrát na zkoušku filharmonici. Vynaložil jsem velké úsilí, abych vytvořil životné dílo, a mám z něho také radost.“ Bezprostředním inspiračním vlivem byla Dvořákovi zřejmě Druhá symfonie jeho staršího přítele Johannese Brahmse, která vznikla o tři roky dříve. Celá skladba vyniká nekonfliktností, optimismem a radostí. Je totiž očividně odrazem skladatelova zdárného životního období, kdy dosáhl kýženého světového úspěchu u publika, interpretů, kritiků i vydavatelů. Spokojenou atmosféru celého díla předznamenává hned první věta Allegro non tanto zkomponovaná v sonátové formě. Druhá část Adagio je vroucím nokturnem. Začíná zadumaným tématem, které se v průběhu této části v malých obměnách třikrát vrátí, čímž věta nabývá formy ronda. Scherzová třetí věta v tempu Presto je ohlasem Dvořákova oblíbeného českého tance furiant a připomíná o málo starší Dvořákův cyklus Slovanské tance. Toto scherzo je orámováno výrazně rytmickou hudbou, které kontrastuje uvolněné trio ve střední části věty. Stejně jako první věta, je i finále Allegro con spirito psáno v sonátové formě. Tato část podtrhuje radostné vyznění díla. Rozrůstá se v plnou symfonickou šíři a končí stupňovitou codou, jež nenechává posluchače na pochybách, že je tato symfonie dílem tvůrce, jenž právě prožívá chvíle štěstí. Z výše citovaného dopisu vyplývá, že skladatel počítal s premiérou svého opusu ve Vídni. Z toho však nakonec sešlo. Poprvé bylo dílo provedeno orchestrem Národního divadla 25. března 1881 pod taktovkou Adolfa Čecha. Cestu na světová pódia Šesté symfonii zajistilo v následující sezoně její londýnské uvedení, které dirigoval Hans Richter, jemuž Dvořák tuto svou skladbu věnoval.

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.