Česká filharmonie • Rudolf Buchbinder

Rudolf Buchbinder je jedním z legendárních umělců naší doby. Jeho hra na klavír je jedinečným spojením elánu a spontánnosti se zkušeností čerpající z více než šedesátileté kariéry; jeho interpretace je po celém světě ceněna pro intelektuální hloubku a hudební svobodu.

Zvláště jeho ztvárnění děl Ludwiga van Beethovena jsou považována za příkladná. Beethovenových 32 klavírních sonát hrál v šedesáti cyklech po celém světě a jejich interpretaci rozvíjel a cizeloval během několika desetiletí. Stal se prvním klavíristou, který na Salcburském festivalu zahrál všechny Beethovenovy klavírní sonáty. Živý záznam těchto koncertů je dostupný na DVD.

U příležitosti oslavy 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena vídeňský Musikverein poprvé ve své 150leté historii umožnil jedinému klavíristovi provést všech pět Beethovenových klavírních koncertů – tento čestný úkol byl svěřen právě Rudolfu Buchbinderovi formou speciálního cyklu v koncertní sezoně 2019/2020. Buchbinderovými partnery v tomto jedinečném projektu jsou špičkové orchestry: Orchestr lipského Gewandhausu pod vedením Andrise Nelsonse, Vídenští filharmonikové pod taktovkou Riccarda Mutiho a Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Mnichovská filharmonie a drážďanská Staatskapelle se svými šéfdirigenty Marissem Jansonsem, Valerijem Gergijevem a Christianem Thielemannem.

V rámci turné se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Marissem Jansonsem se Rudolf Buchbinder vrátil na pódia Labské filharmonie v Hamburku, filharmonií v Paříži a Lucemburku a newyorské Carnegie Hall.

Na oslavu jubilejního beethovenovského roku 2020 inicioval Rudolf Buchbinder vytvoření nového cyklu variací na týž valčík Antona Diabelliho, na který vzniklo Beethovenovo mistrovské dílo 33 variací na Diabelliho valčík, op. 120. Oslovil dvanáct předních současných skladatelů a skladatelek různých generací: Leru Auerbach, Bretta Deana, Toshia Hosokawu, Christiana Josta, Brada Lubmana, Philippa Manouryho, Krzysztofa Pendereckého, Maxe Richtera, Rodiona Ščedrina, Johannesa Mariu Stauda, Tchana Tuna a Jörga Widmanna. Provedení Nových variací na Diabelliho valčík bylo s podporou Hudební nadace Ernsta von Siemense objednáno různými organizátory koncertů po celém světě.

Premiérová nahrávka Nových variací na Diabelliho valčík je počátkem exkluzivního partnerství Rudolfa Buchbindera a Deutsche Grammophon. Pro toto vydavatelství Buchbinder zároveň znovu natočí Beethovenových 33 variací na Diabelliho valčík, neboť toto dílo naposledy nahrál roku 1976.

Rudolf Buchbinder je čestným členem Vídeňských filharmoniků, Společnosti přátel hudby ve Vídni, Vídeňských symfoniků a Izraelské filharmonie. Je prvním sólistou, jenž získal Zlatý odznak cti drážďanské Staatskapelle.

Rudolf Buchbinder přikládá velký význam pramennému výzkumu. V jeho soukromé sbírce se nachází 39 souborných vydání klavírních sonát Ludwiga van Beethovena a rozsáhlý soubor prvních tisků, originálních vydání a kopií klavírních výtahů obou klavírních koncertů Johannese Brahmse.

Rudolf Buchbinder je uměleckým ředitelem Hudebního festivalu Grafenegg u Vídně již od jeho založení v roce 2007. Tento festival si rychle vydobyl své místo mezi nejdůležitějšími orchestrálními festivaly v Evropě.

Dosud vyšly dvě knihy Rudolfa Buchbindera, jeho autobiografie Da Capo a Můj Beethoven – život s Mistrem. Jeho kariéru dokumentuje řada oceněných nahrávek na CD a DVD.

Termíny koncertů a další informace naleznete na umělcově domovské stránce www.buchbinder.net

Klavír byl Ludwigu van Beethovenovi nástrojem nejdůvěrnějším. Od mládí jej výtečně ovládal a improvizoval na něm s lehkostí, ohromující jeho současníky. Komponoval u něj též své první skladby, ke kterým patřily vedle raných písní také skladby určené sólovému klavíru, jako například cyklus devíti Variací na pochod c moll Ernsta Christopha Dresslera z roku 1782, pozoruhodně virtuózní dílo teprve jedenáctiletého skladatele, který krátce předtím začal studovat klavír a kompozici u Christiana Gottloba Neefa, dirigenta opery v Bonnu a později i tamního dvorního varhaníka. Byl to právě Neefe, kdo nejen zprostředkoval vydání těchto variací tiskem již v roce 1783, ale navíc ve stejné době publikoval v Cramerově Magazin der Musik pochvalnou zmínku o pozoruhodném pianistickém talentu svého mladého žáka, který se „jistě stane druhým Mozartem, bude-li pokračovat tak slibně, jak začal.“

Během následujícího desetiletí se Beethoven zarputile vyrovnával s vědomým vlivem Wolfganga Amadea Mozarta (dlouho se dokonce intenzivně zabýval myšlenkou stát se jeho žákem) a postupně přecházel z fáze vědomého napodobování Mozartova stylu do fáze jeho osvojení. Na konci roku 1792 odešel Beethoven do Vídně studovat kontrapunkt k Josefu Haydnovi, aby podle svědectví svého velkého podporovatele hraběte Waldsteina přijal „Mozartova ducha z Haydnových rukou.“ Již v roce 1796 byl svými současníky označován za „hudebního génia“ a o čtyři roky později uspořádal ve vídeňském Dvorním divadle první koncert složený výhradně z vlastních skladeb. Tou dobou se u něj ale již začínaly projevovat první příznaky počínající hluchoty, která se postupně zhoršovala.

Čtyři ze svých pěti dokončených klavírních koncertů Beethoven sám premiéroval. První dva mohli v jeho podání slyšet dokonce i Pražané, kterým je představil během svého druhého pražského pobytu na podzim roku 1798. Nejranější z nich v tónině B dur nese opusové číslo 19, vzhledem k opožděnému vydání však dostal pořadové číslo 2, patřící ve skutečnosti mnohem zralejšímu Klavírnímu koncertu C dur op. 15. Zatímco opus 19 a částečně i opus 15 vycházejí ještě z Beethovenova improvizačního mistrovství a jeho obdivu pro Mozartovy pozdní klavírní koncerty a jejich autor v nich ještě usiluje o úspěch u dobového publika včetně svých aristokratických mecenášů, ve Třetím klavírním koncertu již na své okolí nebral ohledy a psal jej zcela podle svého. Zřetelně jsou v něm poznat vlivy studia kontrapunktu, který pomohl Beethovenovi zkrotit jeho nespoutaný talent do propracovanějších na sobě nezávislých hlasů a pevnějších forem. Novými prvky, typickými pro Beethovenovu zralou tvorbu je výrazná dramatičnost silně kontrastních hudebních myšlenek, prudké protiklady vášnivé intenzity s niterným lyrismem, „heroický styl“ a symfonické zpracování orchestrálního partu.

Stejně jako oba předcházející, vznikal i Třetí klavírní koncert po dlouhou dobu. První nápady k němu si Beethoven zapsal patrně již v roce 1796. Pak jej ale na několik let odložil a ke skladbě se vrátil až roku 1802 a dokončil jei začátkem následujícího roku. Na premiéře, která se uskutečnila 5. dubna 1803 ve Vídni, provedl sám sólový part (který nestačil ještě celý zapsat do not a tak jej podle svědectví svého obraceče částečně improvizoval).

Z této doby pocházejí také první negativní recenze Beethovenových děl od kritiků, kteří obdivovali jeho ranou tvorbu, zatímco jeho nová díla jim přišla „nesrozumitelná, obtížná, strohá a temná“, ba přímo „bizarní“ a „ošklivá“. Jedním z tehdy experimentálních rysů, usilujících vědomě o šokování dobového publika (dnes však pro běžného posluchače již těžko postižitelných) bylo tonální zakotvení prostředního Larga v E dur, stojící v příkrém kontrastu k c moll, které je výchozí tóninou obou krajních vět.