Czech Philharmonic • Opening Concert of 123rd season

  • Subscription series LS


Gustav Mahler: Symphony No. 2 in C Minor (“Resurrection”)


Christiane Karg

Elisabeth Kulman

Prague Philharmonic Choir

Lukáš Vasilek

Semyon Bychkov

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event Czech Philharmonic Opening Concert of 123rd season

Rudolfinum — Dvorak Hall


Prague Philharmonic Choir  choir
Prague Philharmonic Choir

The Prague Philharmonic Choir is the most important and oldest professional mixed choir in the Czech Republic. During its long history, there has been a succession of the most important Czech choirmasters at its helm; since 2007, the chief choirmaster has been Lukáš Vasilek, and the second choirmaster is currently Lukáš Kozubík.

The Prague Philharmonic Choir performs mainly the oratorio and cantata repertoire in collaboration with the world most famous orchestras (the Berliner Philharmoniker, Czech Philharmonic, the Israel Philharmonic, the St. Petersburg Philharmonic, Staatskapelle Dresden or Wiener Symphoniker, among others) led by such illustrious conductors as Sir Simon Rattle, Daniel Barenboim, Zubin Mehta, Fabio Luisi, Semyon Bychkov, Jiří Bělohlávek, and Jakub Hrůša. It also performs in opera as an ensemble-in-residence at the opera festival in Bregenz, Austria.

The choir is realising several projects of its own. Since 2011 it has been presenting an independent series of choral concerts in Prague, with its programming focused mainly on challenging, lesser-known works of the choral repertoire. Music education for young people is an integral part of the choir’s activities, with a Choral Academy for vocal students and a series of educational concerts for younger children.

Lukáš Vasilek  choirmaster
Lukáš Vasilek

Lukáš Vasilek studied conducting and musicology. Since 2007 he has been the chief choirmaster of the Prague Philharmonic Choir. Most of his artistic activity with the choir involves rehearsing and performing a cappella repertoire along with preparing the choir to perform in large-scale cantata, oratorio, and opera projects in collaboration with world-famous conductors and orchestras (Berlin Philharmonic, Czech Philharmonic, Israel Philharmonic, Saint Petersburg Philharmonic etc.).

Besides his work with the Prague Philharmonic Choir, he also engages in other performing activities mainly in cooperation with the Martinů Voices, which he founded in 2010. He is credited as a conductor or choirmaster on a large number of Prague Philharmonic Choir recordings made for important international labels (Decca Classics, Supraphon). In recent years, he has been devoting himself systematically to recording the choral music of Bohuslav Martinů. His recordings have won exceptional acclaim abroad, earning honours including awards from the prestigious journals Gramophone, BBC Music Magazine, and Diapason.

Christiane Karg  soprano
Christiane Karg

Christiane Karg was born in Feuchtwangen, Bavaria. She studied singing at the Salzburg Mozarteum with Heiner Hopfner and Wolfgang Holzmair, where she was awarded the Lilli Lehmann Medal, and at the Music Conservatory in Verona. In 2009 she was named Young Performer of the Year by Opernwelt magazine. She has twice been awarded the prestigious Echo Klassik prize: in 2010 for her debut Lied CD Verwandlung – Lieder eines Jahres, accompanied by Burkhard Kehring and in 2016 for her disc of concert arias Scene! with Jonathan Cohen and Arcangelo. Her latest disc Parfume is a collection of French songs recorded with David Afkham and the Bamberger Symphoniker.

She was a member of the International Opera Studio at the Hamburg State Opera before joining the ensemble of the Frankfurt Opera in 2008 where her roles included Susanna, Musetta, Pamina, Servilia, Zdenka and the title role of La Calisto. She returned to Frankfurt in 2013 to sing Mélisande to great critical acclaim in Claus Guth’s new production of Pelleas et Mélisande and in 2015 to sing Sophie (Der Rosenkavalier).

In 2006 she made an auspicious debut at the Salzburg Festival and has returned to sing Amor (Orfeo ed Euridice) with Riccardo Muti and Zerlina (Don Giovanni) with Yannick Nézet-Séguin. She is a regular guest at the Theater an der Wien where she has sung Ismene (Mitridate), Telaire (Castor and Pollux) and Hero (Beatrice et Benedict). At the Bayerische Staatsoper Munich she has sung Ighino (Palestrina), Pamina and Blanche (Les Dialogues des Carmelites). At the Komische Oper Berlin she has sung Musetta (La Boheme) and Norina (Don Pasquale) and at the Opera de Lille, Anne Trulove (The Rakes Progress). At the Dresden Semperoper she has sung Sophie with Christian Thielemann. In 2015 she made her house debut at the Royal Opera House, Covent Garden, singing Pamina; in 2016 she made her house debut at the Teatro alla Scala, Milan, singing Sophie and her U.S operatic debut singing Susana at the Lyric Opera, Chicago; she returned to the Lyric Opera in the 2016/17 season for Pamina (Die Zauberflöte).

Semyon Bychkov  conductor
Semyon Bychkov

Celebrating both his fifth season as Chief Conductor and Music Director of the Czech Philharmonic and his 70th birthday, Semyon Bychkov will celebrate his birthday with three concerts in November pairing Beethoven’s Fifth with Shostakovich’s Fifth. It is a season which opens in Prague with the official concert to mark the Czech Republic’s Presidency of the EU and continues with concert performances of Dvořák’s Rusalka as part of the Dvořákova Prague International Music Festival. Later in the season, Bychkov will conduct Rusalka at the Royal Opera House, Covent Garden.

Bychkov's tenure at the Czech Philharmonic was initiated in 2018 with concerts in Prague, London, New York and Washington marking the 100th anniversary of Czechoslovak independence. With the culmination of The Tchaikovsky Project in 2019, Bychkov and the Orchestra turned their focus to Mahler. In 2022, Pentatone has already released two discs in the ongoing complete symphonic cycle – Mahler’s Fourth and Fifth Symphonies.

Bychkov's repertoire spans four centuries. The unique combination of innate musicality and rigorous Russian pedagogy ensure that his performances are highly anticipated. In addition to being a guest with the major orchestras and opera houses across Europe and the US, Bychkov holds honorary titles with the BBC Symphony Orchestra – with whom he appears annually at the BBC Proms – and the Royal Academy of Music from whom he recently received an Honorary Doctorate. In 2015, he was named "Conductor of the Year’ by the International Opera Awards.

Bychkov began recording for Philips in 1989 and released discs with the Berlin Philharmonic, Bavarian Radio, Royal Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, London Philharmonic and Orchestre de Paris. Subsequently a series of benchmark recordings with WDR Symphony Orchestra Cologne included a complete cycle of Brahms Symphonies, together with works by Strauss, Mahler, Shostakovich, Rachmaninov, Verdi, Glanert and Höller. His 1992 recording of Tchaikovsky’s Eugene Onegin was BBC’s Radio 3’s Building a Library recommended recording (2020); Wagner’s Lohengrin was BBC Music Magazine’s Record of the Year (2010); and Schmidt’s Symphony No. 2 with the Vienna Philharmonic was BBC Music Magazine’s Record of the Month (2018).

In common with the Czech Philharmonic, Bychkov has one foot firmly in the culture of the East and the other in the West. Born in St Petersburg in 1952, he emigrated to the United States in 1975 and has lived in Europe since the mid-1980's. Singled out for an extraordinarily privileged musical education from the age of 5, Bychkov studied piano before winning his place at the Glinka Choir School where, aged 13, he received his first lesson in conducting. He was 17 when he was accepted at the Leningrad Conservatory to study with the legendary Ilya Musin and, within three years had won the influential Rachmaninov Conducting Competition. Denied the prize of conducting the Leningrad Philharmonic, Bychkov left the former Soviet Union in 1975. He returned in 1989 as Principal Guest Conductor of the St Petersburg Philharmonic and, the same year, was named Music Director of the Orchestre de Paris. In 1997, Bychkov was appointed Chief Conductor of the WDR Symphony Orchestra Cologne, and in 1998, Chief Conductor of the Dresden Semperoper.

Elisabeth Kulman  mezzo-soprano
Elisabeth Kulman

Elisabeth Kulman is one of today’s most sought-after singers and leading authorities in the international classical music scene. She impresses audiences and critics alike with her rich, colorful timbre, her charismatic stage personality and her musical versatility.

She studied voice with Helena Lazarska at the Vienna Music University, made her debut as Pamina in 2001 at the Volksoper in Vienna and enjoyed early success as a soprano. Since 2005 Elisabeth Kulman has been singing the major parts of the mezzo and alto repertoire and quickly became a favorite of the audience. Her operatic repertoire, which she established in large parts as a member of the ensemble at the Vienna State Opera, includes works from Gluck, Wagner and Verdi to Weill. Her symphonic repertoire ranges from the Passions by Bach, Beethoven’s Missa solemnis, Wagner’s Wesendonck-Lieder, Dvořák’s Stabat Mater and Mahler’s Lieder for orchestra to Schnittke’s Faust-Cantata.

Since 2010 Elisabeth Kulman has been working as a freelance artist. She is a much sought-after soloist in the metropolitan centers of the music world: Vienna, Paris, London, Munich, Berlin, Tokyo, Salzburg, Moscow, etc. She works regularly with world-class orchestras and conductors such as Zubin Mehta, Kirill Petrenko, Christian Thielemann, Philippe Jordan, Herbert Blomstedt, Mariss Jansons, Kent Nagano and Marek Janowski. She enjoyed a particularly close collaboration with Nikolaus Harnoncourt.

Since 2015 Elisabeth Kulman has been focusing her artistic activities on recitals (together with her longtime accompanist Eduard Kutrowatz), concerts and operas in concert. She is especially devoted to unconventional projects: “Mussorgsky Dis-Covered” with an international jazz quartet, “Mahler Lieder” and “Wer wagt mich zu höhnen?” with the ensemble Amarcord Wien as well as “Hungaro Tune” with symphony orchestra and jazz soloists. In her latest solo program, the music show “La femme c’est moi”, Elisabeth Kulman joyfully correlates different genres with each other in a very personal way, always meeting the highest artistic standards. Arranged for chamber orchestra by Tscho Theissing she performs famous opera arias (not only from the mezzo repertoire), classic “Lieder”, show tunes as well as songs by the Beatles and Michael Jackson.


Gustav Mahler
Symfonie č. 2 c moll „Vzkříšení“

Koncem června 1894 psal Gustav Mahler z pobytu u Attersee v Horním Rakousku svému příteli, filozofu a archeologovi Fritzi Löhrovi do Vídně: „Hlásím tímto šťastné zrození zdravé, silné, poslední věty druhé symfonie. Otec i dítě se cítí v rámci okolností dobře, dítě ještě není zcela mimo nebezpečí.“ Symfonii č. 2 začal psát roku 1888, bezprostředně po dokončení První symfonie (kterou ovšem ještě několikrát přepracovával; konečná verze měla premiéru roku 1896). Stal se právě kapelníkem německé opery v Budapešti a problémy s vedením divadla i pochybnosti, které Mahlerův tvůrčí proces stále provázely, vedly k odkladu. K rozpracované symfonii se vrátil o tři roky později, když nastoupil do Městského divadla v Hamburku. V té době měl rozvrženou první větu a nazval ji Totenfeier (Smuteční slavnost). Na klavíru ji přehrál pianistovi a dirigentovi Hansi von Bülow, který obdivoval Mahlerovo dirigentské umění a jeho nástup v Hamburku s nadšením přivítal. Pro Mahlera jako skladatele však Bülow projevil jen málo pochopení, a tak jeho pochybnosti ještě prohloubil. Fritzi Löhrovi se tehdy Mahler svěřil, že Bülowa „zachvátil nervózní úděs a prohlásil, že Tristan je proti mé skladbě haydnovská symfonie. [...] Už tomu pomalu začínám věřit: Buď jsou moje věci zmatené nesmysly – nebo – doplň si sám! Mě to unavuje...“ Symfonii tedy opět odložil, ne snad jen z důvodu Bülovowa odsudku; opět musel většinu času a energie věnovat práci v opeře a koncertnímu dirigování. Po další přestávce zkomponoval v létě 1893 písně Kázání svatého Antonína rybám (Des Antonius von Padua Fischpredigt) a Prasvětlo (Urlicht) ze sbírky Chlapcův kouzelný roh a obě našly v symfonii uplatnění. 12. února 1894 zemřel Hans von Bülow v Káhiře, kam se odjel léčit. A byl to Bülow, kdo nyní – posmrtně – Mahlerovi pomohl najít klíč k poslední větě symfonie. Mahler byl přítomen smuteční slavnosti za Bülowa v hamburském chrámu sv. Michala a zaznamenal své pocity: „Atmosféra, ve které jsem tam seděl a mé myšlenky na zesnulého zcela odpovídaly duchu díla, které jsem tehdy v sobě nosil. Vtom začal sbor zpívat s doprovodem varhan Klopstockovo Vzkříšení! Zasáhlo mě to jako blesk a v mé duši bylo náhle jasno! Na takový blesk tvůrce čeká, to je pro něj ‚svaté zvěstování‘!“ Po zdráhání se odvážil použít v závěrečné větě sbor; dosud váhal z obavy, aby nebyl považován za Beethovenova napodobitele.        

První věta symfonie (název Totenfeier už se v tištěném vydání díla neobjevil), je smuteční pochod ve formě sonátové věty. Otevírá ho tremolo hlubokých smyčců, k němuž se přidávají dechové nástroje a pozvolna vyrůstá heroické hlavní téma. Další téma, slavnostního charakteru, se také objevuje ve fuze finální věty a rámuje tak celou skladbu. Druhá věta má charakter pomalého ländleru, je transformací rondové formy a má být vzpomínkou na „blažený okamžik života drahého zesnulého“. Ve třetí větě použil Mahler hudební materiál Kázání sv. Antonína rybám, a píseň Prasvětlo zařadil jako altové sólo do čtvrté věty navazující na třetí bez přerušení. Podle skladatelových slov měla vyjadřovat „zápas duše a tázání po Bohu a po božské existenci, která následuje po životě na zemi“. Také pátá věta je připojena attacca. Verše Friedricha Gottlieba Klopstocka (1724–1803), které v ní použil, Mahler upravil a větu charakterizoval takto: „Přišel konec všeho živého, ohlašuje se Poslední soud...“. Nad obrazem apokalypsy však převáží obraz boží lásky, která „nás prozařuje blaženým věděním a bytím“. Ve finále Druhé symfonie Mahler uplatnil představu prostorového zvuku, když připojil hlasy lesních rohů, trubek a tympánů v zákulisí. Pro závěrečný instrumentační efekt symfonie hledal zvony, o jejichž zvuku měl konkrétní představu. Nalezl je u jakéhosi zvonaře ve vesnici blízko Hamburku. 

Druhá symfonie byla poprvé provedena pod Mahlerovou taktovkou 4. března 1895 v Berlíně, ovšem bez vokálních vět. Kritika takové fragmentární provedení označila za nevhodné, neboť publikum má právo poznat dílo celé. Tento názor dokumentuje proměnu, jakou prošlo vnímání symfonického díla od Beethovenových dob coby souvislého strukturálního celku. Pochopení Mahlerovy hudby to však neusnadnilo: „Pan Mahler se představil jako skladatel a dirigent. Ačkoli ani jako dirigent nepůsobí právě příjemně pro oko, přece daleko lépe diriguje než komponuje.“ Recenzenti v díle postrádali formu, vytkli Mahlerovi zálibu v disonancích, které tahají za uši a v krkolomných modulacích, dokonce se ozvalo doporučení, aby symfonie raději nepsal. Premiéra kompletního díla se konala 13. prosince téhož roku také v Berlíně, opět za řízení skladatele. Sopránové sólo zpívala sólistka hamburské opery Josephine von Artner, která pocházela z Prahy a Mahler se s ní seznámil již během svého působení v Lipsku. Altový part interpretovala tehdy jednadvacetiletá Hedwig Felden, rovněž rodačka z Čech (narodila se v Teplicích), která rok předtím v Hamburku pod Mahlerovou taktovkou debutovala. I tentokrát někteří recenzenti psali, že autorovi schází první a základní podmínka symfonika, jakou je ovládnutí formy. Vokální složku však přijali s porozuměním a závěrečný sbor označili za „nejlepší část celku“, jež „po symfonii trvající půldruhé hodiny představuje rozhodně působivý, smířlivý závěr“. Dirigent Bruno Walter později prohlásil, že „tímto dnem začal Mahlerův vzestup.“ Pražskou premiéru Mahlerovy Druhé symfonie provedl 18. prosince 1903 Oskar Nedbal s Českou filharmonií posílenou o hráče orchestru Nového německého divadla za spoluúčinkování pražského sboru Hlahol a Vinohradského Hlaholu, sólistkami byly (později spíše jako operetní herečka působící) Božena Durasová (1886–1961) a Gabriela Horváthová (1877–1967). To už kritika psala o díle „hlubokého duchovního ponoru, odvaha koncepce, velikost myšlenek a často ohromující moc výrazu posluchačem otřásají a zároveň povznášejí. Existuje jen málo hudebních básní, v nichž je množství instrumentálních a vokálních prostředků vypočítáno tak málo na efekt, zde je vše umělecky zdůvodněno a organicky nezbytné“.

The best of the Rudolfinum

5 times a year directly to your e-mail.
Join 9500+ readers.

Your e-mail is safe with us. One-click logout.

What are you looking for?