Photo illustrating page  Jakub Hrůša Czech Philharmonic

Czech Philharmonic

Jakub Hrůša

Czech Philharmonic
Subscription series B
Duration of the programme 2 hod
Programme

Miloslav Kabeláč
The Mystery of Time, passacaglia for large orchestra, Op. 31

Franz Schubert
Gruppe aus dem Tartarus D 583 (orch. Max Reger)
Prometheus D 674 (orch. Max Reger)
Im Abendroth D 799 (orch. Max Reger)
Erlkönig D 328 (orch. Hector Berlioz)

Hector Berlioz
Symphonie fantastique, Op. 14

Performers

Adam Plachetka
baritone

Jakub Hrůša
conductor

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event Czech Philharmonic Jakub Hrůša
Rudolfinum — Dvorak Hall

Customer Service of Czech Philharmonic

Tel.: +420 778 532 539

E-mail: info@czechphilharmonic.cz

Customer Service office hours are on weekdays from 09:00 a.m. to 06:00 p.m. July, August from 09:00 a.m. to 03:00 p.m.

Pre-Concert Talks

Wednesday: Western Lounge
Thursday: Suk Hall
Friday: Suk Hall

Compositions

Franz Schubert — Im Abendroth D 799 (orch. Max Reger)

Miloslav Kabeláč — The Mystery of Time, Op. 31, passacaglia for large orchestra

Vedle Dvořáka a Martinů nejvýznamnější český symfonik, si brzy vytvořil vlastní osobitý a nezaměnitelný kompoziční styl, který charakterizuje vytříbená, většinou modální melodika, strohá polyfonie, drsná souzvukovost a velkolepá architektura rozměrných skladebných celků. Poprvé se objevuje v kantátě Neustupujte (1938–39), konsekventně se rozvíjí v řadě osmi symfonií (1941–71), z nichž každá má zvláštní obsazení, a v myšlenkově závažných orchestrálních skladbách, zabývajících se hudební interpretací obecných filosofických otázek, jako je rozměrná passacaglia pro velký orchestr Mysterium času op. 31 N 41. Vedle Druhé symfonie in C jde o jednu z Kabeláčových nejmohutnějších skladeb vůbec. Vznikala v letech 1953–57, a již v roce dokončení ji premiérovala Česká filharmonie v nastudování skladatelova přítele Karla Ančerla 23. října 1957.

Náš subjektivní pojem času je dán tím, jak prožíváme přítomnost a spojuje v sobě to, co se opakuje (tlukot srdce, minuty, hodiny, dny...) s tím, co se už nevrací (vznik, růst a zánik). Myslíme v pojmech časových jednotek, period, obdobích, ale to vše obsahuje trvání. Hudba není jen časovým uměním, i když v čase probíhá, jako veškeré naše vnímání a konání, ona čas tvoří: „je nám dána k tomu, abychom řád mezi člověkem a přírodou převedli na řád mezi člověkem a časem,“ jak už poznamenal Igor Stravinskij. Smyslem Kabeláčova Mysteria je hudební vyjádření nekonečného plynutí času jako jednotícího principu, který v našem vnímání udává řád vesmírnému dění ve vztahu k oblouku vzniku, růstu a zániku v čase, metafory lidského údělu i osudu společenství.

Rozlehlá hudební architektura Kabeláčovy věty plyne v jediném monumentálním gradačním oblouku (Grave – Andante – Energico – Feroce – Maestoso – Grave), vytvořeném promyšlenými operacemi ve všech základních parametrech hudebního času: tempu, metru, rytmu a hybnosti, která se zvyšuje s pozvolna zrychlujícím se tempem a působí na výrazně diferencované metrické proměny v různých vrstvách orchestrální faktury. V základu metrorytmické stavby je přitom trvale přítomný pravidelně odměřovaný dvoudobý puls půlových hodnot v pomalém tempu jako představa pulsu fyzikálního času, ve skutečnosti vlastní opakující se téma passacaglie, protože všechna zrychlování i nárůst hustoty pohybu v čase jsou postupná a vytvářená výhradně na základě této konstantní míry.

Základem melodické a harmonické stavby celé kompozice je šedesátitaktové modální téma, připomínající chorál, které poprvé celé zazní ve violách. Pro jeho délku a velmi pomalý pohyb ho nevnímáme jako významovou entitu: je ale všudypřítomné, a proto vlastně skryté, i když stále zní a v průběhu skladby prochází ve variačních proměnách všemi nástrojovými skupinami. Je přítomno v horizontále i ve vertikále, v čase komprimováno i expandováno. Výrazově se proměňuje v širokém spektru tvarování, včetně dělení a horizontálních i vertikálních inverzí: počáteční meditativní nálada skladby se zvolna mění a hudební proud přes fugu akceleruje ve střední části do strhujícího dramatu, v němž krátké signály několikatónových zkratek současníkům zněly jako výmluvné hudební symboly.

Když napětí dosáhne dramaticky vypjatého vrcholu, hudební proud se zpomalí, zvolna utichá, až nenápadně vyústí do zklidněného závěru. Mysterium času, které vznikalo v nejtemnější době totality, představuje dokonale hudebně vyjádřenou ideu všudypřítomného řádu, který sice lze narušit, ale nikdy ne zničit. Je hudební metaforu lidského osudu v konfrontaci s věčností, zatímco jeho dvojník, Kabeláčova Pátá symfonie pro soprán a orchestr op. 41 N 54, představuje myšlenkový protipól: „Tam člověk hledí do vesmíru, zde, v symfonii, nahlíží do svého nitra.“

Franz Schubert — Prometheus D 674 (orch. Max Reger)

Hector Berlioz — Fantastická symfonie op. 14

Pětivětá Fantastická symfonie op. 14 z roku 1830, kterou mladý Berlioz v sedmadvaceti letech napsal jako svou první velkou orchestrální skladbu, už od své pařížské premiéry 5. prosince 1830 trvale zůstala jeho nejslavnějším a nejčastěji uváděným dílem. V pozadí Epizody ze života umělcova byl skutečný osobní zážitek: zpočátku neopětovaná láska k Julii, Ofélii, Desdemoně a Mirandě shakespearovské divadelní společnosti z Londýna, v roce 1827 hostující v Paříži, herečce Harriet Smithsonové, která se později stala Berliozovou ženou a matkou jeho jediného syna: „Milovaná se pro umělce sama stává melodií, takřka idée fixe, kterou všude znovu a znovu nachází a všude ji slyší,“ píše Berlioz v úvodu své předmluvy ke skladbě, kterou před premiérou díla publikoval v tisku, aby si zajistil pozornost obecenstva i obdivované shakespearovské star. Později připustil, že lze mimohudební program vynechat, „neboť symfonie [jak doufá] může vzbudit hudební zájem sama o sobě, na všech pokusech o výklad úplně nezávisle, a třeba i proti němu.“

Téma, představující Harriet hudebně převzal ze starší kantáty Hermine, kde symbolizovalo neopětovanou lásku, ona Berliozova idée fixe (utkvělá představa, termín z psychiatrie si pamatoval ze studia medicíny) se v hudbě symfonie objevuje v různých variačních podobách: jako zázrak se objeví v plesové scéně, nahlédne do scény na venkově, a poznáme ji v opiovém snu o umělcově popravě, kde se jen sladce mihne těsně, než dopadne katova sekera na jeho hlavu. V závěrečné větě navštíví umělcův strašidelný pohřeb v převleku za čarodějnici, vykouzleném groteskními přírazy sólového es klarinetu.

Vlastní formu symfonie, i přes výrazově stimulující poetický program, tvoří tři symfonické věty, proložené dvojicí scherz bez trií: První věta je dvoudílná: pomalý úvod (Largo v c moll), nazvaný Sny přechází do Allegra v C dur Vášně s motivem romance, kterou skladatel kdysi věnoval své první, ještě dětské lásce. První scherzo velké Scény na plese v tónině A dur s dvojicí harf v rytmu valčíku (Berlioz si přeje raději čtyři, nejlépe osm) vystřídá rozměrné Adagio Scény na venkově, kde úmyslnou připomínku Beethovenovy Šesté vyvolá nejen tónina F dur ale i vzdálená bouře v působivých akordických tremolech tympánů, prokládaná tesknými sóly hoboje a anglického rohu, která bezpochyby inspirovala magický závěr Wagnerova Tristana a Izoldy. Druhé scherzo, Pochod na popraviště (Allegretto v g moll) připomíná krátké reportážní vstupy do jednoduchého děje, končícího potupnou smrtí literárního hrdiny, který zavraždil svou nevěrnou milou: Temný zvuk vířivých bubnů jistě ještě v Berliozově době musel živě připomínat realitu.

Závěrečná, opět dvoudílná věta Sabbat čarodějnic (opět Allegro v C dur) je velkolepou parodií, plnou ironie a černého humoru. Budoucí autor Ježíšova dětství tu rouhavě paroduje katolickou mši za zemřelé a sarkasticky předvádí svůj kontrapunktický exhibicionismus v bravurní fuze Sabbatu, kterou v závěru kříží s nápěvem Dies irae v cantu firmu. Je to černá groteska plná jízlivé ironie a zvukového řádění, kdy podle Heinricha Heina „všichni hadi, schovaní v lidském srdci, nadšením radostně syčí.“

Řada bicích nástrojů, jako jsou různé druhy bubnů a zvonů, které Berlioz v partituře symfonie použil, už dávno ztratila svou funkci v běžném životě a jejich zvuk dnes vnímáme jinak než skladatel a jeho současníci. Dnešní provedení se chce k autentickému posluchačskému zážitku co možná nejvíc přiblížit, a proto se vedle historických vířivých bubnů v závěru pochodu na popraviště rozehrají v závěrečné části symfonie skutečné zvony z dílny mistra zvonaře Rudolfa Manouška.

Franz Schubert — Erlkönig D 328 (orch. Hector Berlioz)

Franz Schubert — Gruppe aus dem Tartarus D 583 (orch. Max Reger)