Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.

Hledat

Česká filharmonie • Josef Špaček


Večer rámují dvě zásadní díla celé hudební historie. Mozartova symfonie Jupiter je skladatelovou poslední a také nejrozsáhlejší symfonií. Mezi hudebníky se těší takové oblibě, že ji dirigenti zvolili třetí nejoblíbenější symfonií vůbec. Jupiter je poslední ze tří vrcholných symfonií, které Mozart napsal v rychlém sledu během června a července 1788.

Koncert z řady V | Délka programu 1 hod 30 min

Program

Wolfgang Amadeus Mozart
Symfonie č. 41 C dur „Jupiter“ K 551 

Jiří Teml
Labyrint paměti, symfonický obraz (světová premiéra) 

Dmitrij Šostakovič
Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll op. 77

Účinkující

Josef Špaček
housle

James Gaffigan
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie • Josef Špaček

Rudolfinum — Dvořákova síň

Generální zkouška
Událost již proběhla
Událost již proběhla
Událost již proběhla
Událost již proběhla

Preludium

19.30   |   Rudolfinum — Sukova síň

Večer rámují dvě zásadní díla celé hudební historie. Mozartova symfonie Jupiter je skladatelovou poslední a také nejrozsáhlejší symfonií. Mezi hudebníky se těší takové oblibě, že ji dirigenti zvolili třetí nejoblíbenější symfonií vůbec. Jupiter je poslední ze tří vrcholných symfonií, které Mozart napsal v rychlém sledu během června a července 1788. Rychlost, s níž díla vytvořil a jejich vzájemné formální propojení vedlo Nikolause Harnoncourta k domněnce, že je Mozart zamýšlel jako jeden celek. Tuto hypotézu podpořil mimo jiné faktem, že první věta Jupitera nemá obvyklou pomalou introdukci a její finále je nezvykle rozsáhlé.

První houslový koncert Dmitrije Šostakoviče postihla ždanovovská cenzura, jejíž vinou zůstal několik let uschován a premiéry se dočkal až sedm let po svém vzniku. Vynucená pauza umožnila Šostakovičovi, aby na koncertu dále pracoval s Davidem Oistrachem, jemuž byl věnován. Premiéra s Leningradskou filharmonií a Jevgenijem Mravinským byla jednoznačným úspěchem. V koncertu najdeme odkazy na Beethovena či Elgara, stejně jako Šostakovičem hojně používanou šifru vlastního jména z tónů DSCH. Další z řady premiér skladeb psaných na objednávku České filharmonie, pochází z pera Jiřího Temla, oblíbeného a mimořádně všestranného skladatele, laureáta Pražského jara, v jehož kompozičním stylu se odráží vliv české lidové hudby.

Účinkující

Josef Špaček  housle, umělecký partner orchestru

Josef Špaček

Přestože už tři roky není jejím členem, je Josef Špaček s Českou filharmonií nesmazatelně spjat (dnes jako rezidenční umělec). Zatímco jeho devítileté působení na postu koncertního mistra tohoto orchestru postihuje nový dokument České televize „Devět sezón“ (premiéra v září 2023), zaměřuje se Špaček nyní na svou sólovou dráhu a podmaňuje si publikum celého světa. Přestože vystupuje s nejvýznamnějšími evropskými orchestry (slyšet ho mohou i v Asii či USA) a jako komorní hráč je pravidelně hostem nejprestižnějších sálů světa, zachovává si svou skromnost, a tak jej vedle Carnegie Hall můžeme slyšet i v zapadlých českých vesničkách.

Mimo to si v letošní sezoně poprvé zahraje s Chicagským a Atlantským symfonickým orchestrem; rok si obohatí i rezidenčním pobytem u Residentie Orkest The Hague. V Česku chystá kromě vystoupení s našimi nejvýznamnějšími orchestry i účinkování na festivalech Lípa Musica, Svatováclavském hudebním festivalu či Smetanově Litomyšli. Významným komorním partnerem se mu – jakožto i v minulých letech – stane violoncellista Tomáš Jamník, se kterým má za sebou mj. úspěšnou nahrávku nejlepších českých duí. Kromě toho rozšířil Josef Špaček světovou diskotéku o Dvořákovy a Janáčkovy houslové koncerty natočené s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem, či o nahrávku nejen českých skladatelů s Miroslavem Sekerou. S ním (a spolu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod vedením Petra Popelky) spolupracoval i na svém nejnovějším albu s díly Bohuslava Martinů, které vychází v září 2023 u Supraphonu. 

Josef Špaček se narodil roku 1986 v Třebíči a už od raného věku byl nesmírně hudebně nadaný. Hudba byla díky tatínkovi (nyní už přes 30 let violoncellistou  České filharmonie) i dalším hrajícím sourozencům přirozenou součástí jeho dětství, o kterém mj. velice výživně pojednává jeho maminka ve své knižní řadě Špačci ve fraku. Cesta na Pražskou konzervatoř tedy byla přirozeným krokem. Po jejím absolvování (u Jaroslava Foltýna) si však splnil sen a studoval v Americe. Začal na Curtisově hudebním institutu ve Filadefii (Ida Kavafian a Jaime Laredo) a pokračoval na slavné newyorské Julliard School (Itzak Perlman). 

Hned po absolutoriu se vrátil do Čech a získal zde místo historicky nejmladšího koncertního mistra České filharmonie. Zároveň se začal u nás i ve světě profilovat jako sólista a komorní hráč, ale až díky interpretačním soutěžím, hlavně titulu laureáta světově proslulé mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu, začaly přicházet ty nejlukrativnější nabídky. Dokonce takové a v takovém množství, že se – v kombinaci s rodinnou situací, kdy se mu krátce po narození dcery narodila i dvojčata – nakonec rozhodl post koncertního mistra České filharmonie opustit a věnovat se výhradně sólové dráze. Jeho dětský sen, stát se slavným houslistou, se mu tedy díky obrovskému talentu i velké píli splnil.

James Gaffigan  dirigent

James Gaffigan

James Gaffigan patří k nejvýraznějším mladým americkým dirigentům současnosti, který budí pozornost na celém světě svým přirozeným nenuceným projevem a přesvědčivým hudebním mistrovstvím. V lednu 2010 byl jmenován šéfdirigentem Lucernského symfonického orchestru a hlavním hostujícím dirigentem Filharmonie Nizozemského rozhlasu, v září 2013 se ujal postu hlavního hostujícího dirigenta Gürzenich-Orchestru v Kolíně nad Rýnem, kde řídí abonentní koncerty i operní inscenace.

James Gaffigan je pravidelně zván ke spolupráci s předními orchestry a operními soubory v Evropě, Spojených státech a Asii. V uplynulých sezonách působil jako host v Mnichovské, Londýnské a Rotterdamské filharmonii, drážďanské Staatskapelle, Německého symfonického orchestru v Berlíně, Göteborského symfonického orchestru, berlínského RSO, Symfonického orchestru BBC, Symfonického orchestru Birmingham, České filharmonie, curyšského orchestru Tonhalle, Symfonického orchestru Bournemouth, komorního orchestru Camerata Salzburg, Orchestru doby osvícení, orchestrů Lipského a Stuttgartského rozhlasu, Tokijského metropolitního symfonického orchestru, Symfonického orchestru Sydney a Katarské filharmonie. V USA řídil Filadelfský a Clevelandský orchestr, Sanfranciskou a Losangeleskou filharmonii, symfonické orchestry Chicago, St. Louis, Cincinnati, Indianapolis, Minnesota, Dallas, Detroit, Houston, Baltimore, Národní symfonický orchestr a Komorní orchestr sv. Pavla.

Vystoupení během nynější sezony zahrnují debuty s Londýnským symfonickým orchestrem, Vídeňskými symfoniky, Orchestre de Paris, Osloskou a Drážďanskou filharmonií, a opětovné koncerty s lipským orchestrem MDR, Symfonickým orchestrem Sydney, Bergenskou, Českou a Rotterdamskou filharmonií. V USA bude znovu řídit Novosvětský symfonický orchestr a vrátí se do Toronta, Atlanty, St. Louis, Houstonu a Cincinnati.

Jako operní dirigent debutoval v sezoně 2011/12 ve Vídeňské státní opeře v inscenaci Bohémy a byl okamžitě požádán o hudební nastudování Dona Giovanniho v následující sezoně. James Gaffigan pokračuje ve spolupráci s festivalem v Glyndebourne – v roce 2012 tam řídil inscenaci opery Náměsíčná a v létě roku 2013 představení Falstaffa. V roce 2005 debutoval v Curyšské opeře, kde řídil Bohému. Ve Spojených státech hudebně nastudoval inscenace Dona Giovanniho a Figarovy svatby na Aspenském hudebním festivalu a představení Figarovy svatby v Houstonské opeře.

James Gaffigan se narodil v roce 1979 v New York City, je absolventem New England Conservatory of Music a Shepherd School of Music na Rice University v texaském Houstonu. Dále studoval na Americké dirigentské akademii u Aspenského hudebního festivalu a školy a jako stipendista v Tanglewoodu.

V roce 2009 završil své tříleté angažmá jako asistent dirigenta Sanfranciského symfonického orchestru Michaela Tilsona Thomase, kde řídil abonentní koncerty a působil jako umělecký šéf letního festivalu pořádaného orchestrem. V letech 2003–2006 byl pomocným dirigentem Clevelandského orchestru, kde pracoval pod vedením hudebního ředitele Franze Welser-Mösta. James Gaffigan zahájil svou mezinárodní kariéru v roce 2004 po vítězství v prestižní Mezinárodní dirigentské soutěži Sira Georga Soltiho. Žije v Lucernu se svou manželkou spisovatelkou Lee Taylor Gaffigan a jejich dcerou Sofií.

Skladby

Wolfgang Amadeus Mozart
Symfonie č. 41 C dur „Jupiter“ K 551

Jiří Teml
Labyrint paměti, symfonický obraz (světová premiéra)

Dmitrij Šostakovič
Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll op. 77

Dmitrij Šostakovič měl v řadách soudobých sovětských interpretů mnoho přátel, se kterými také těsně spolupracoval při uvádění svých děl. Patřil k nim např. dirigent Kirill Kondrašin, jenž premiéroval slavnou Čtvrtou symfonii c moll, violoncellista Mstislav Rostropovič pro nějž Šostakovič napsal dvojici koncertů pro violoncello a orchestr nebo houslista David Oistrach, jemuž jsou věnovány oba houslové koncerty. Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll op. 77 komponoval Šostakovič v letech 1947–1948. Do tvorby tohoto díla tak zasáhly nechvalně známé okolnosti prvního čtvrtletí roku 1948, kdy byl spolu s dalšími předními sovětskými skladateli z nejvyšších stranických míst tvrdě, avšak nespravedlivě kritizován a obviňován z modernismu a formalismu.

Dmitriji Šostakovičovi se však do značné míry podařilo situaci (vyvolanou Josifem Stalinem a jeho pravou rukou v kulturních záležitostech Andrejem Ždanovem) ustát a udržet si pozici „hlavního vývozního artiklu sovětské hudby“ do světa, a to včetně kapitalistického Západu. Proces očišťování byl však neobyčejně náročný a způsobil, že se První houslový koncert dočkal premiéry až po Stalinově smrti, sedm let od svého vzniku – 29. října 1955 s Davidem Oistrachem a Leningradskou filharmonií pod taktovkou Jevgenije Mravinského.

Sám skladatel o tomto díle napsal, že je to „svým charakterem v podstatě spíš symfonie pro sólové housle s orchestrem“. Virtuóz Oistrach se o skladbě vyslovil následovně: „Koncert je mimořádně zajímavým úkolem pro interpreta. Je to, chcete-li, velká, obsažná shakespearovská role, která vyžaduje od umělce velké emocionální a intelektuální vypětí a která skýtá obrovské možnosti nejen k demonstrování houslistovy virtuozity, ale především k vyjádření nejhlubších citů, myšlenek a nálad.“ A skutečně; jde o interpretačně mimořádně obtížné dílo, které je zároveň prosto obsahově prázdných virtuózních efektů. Jeho čtyři věty jsou kromě tempového označení pojmenovány také z hlediska své formy.

První částí je pomalé Nokturno. Po ponurém úvodu přednesou sólové housle hlavní téma celé věty, která je zkomponovaná v sonátové formě. V dalším průběhu úvodní části se pak sólový nástroj polyfonním způsobem proplétá s orchestrem. Následující Scherzo se vyznačuje pulzujícím rytmem. Dmitrij Šostakovič zde vůbec poprvé použil motiv d-es-c-h, které v několika pozdějších skladbách uplatnil jako svou značku (názvy tónů motivu jsou začátečními písmeny skladatelova jména a příjmení v německé transkripci – DSCH). V naší skladbě tato čtyřtónová hudební myšlenka zazní sice opakovaně, ale spíše nenápadně, navíc pouze v orchestrálním doprovodu.

Ústřední téma třetí věty pojmenované jako Passacaglia přednesou hned na jejím začátku violoncella s kontrabasy. Následný teskný zpěv houslí je náročný především na zachování předepsaných výrazových nuancí. Konec této části je tvořen rozsáhlou kadencí, v níž sólový nástroj mění náladu od melancholického pláče k neklidnému rozhořčení. Kadence ústí attaca do závěrečné věty, označené přiléhavě jako Burleska. Autor se zde inspiroval skotačivou rytmikou i melodikou lidových písní tzv. skomorochů, tj. dávných ruských potulných pěvců, herců a tanečníků.

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.