Photo illustrating page  Czech Philharmonic Vladimir Jurowski

Czech Philharmonic

Vladimir Jurowski

Czech Philharmonic
Programme

Johannes Brahms
Violin Concerto in D Major, Op. 77

Alexander Zemlinsky
The Mermaid, fantasy for orchestra

Performers

Christian Tetzlaff
violin

Vladimir Jurowski
conductor

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event Czech Philharmonic Vladimir Jurowski
Rudolfinum — Dvorak Hall
22 Nov 2017  Wednesday — 10.00am Final rehearsal
Can't order online
22 Nov 2017  Wednesday — 7.30pm
Can't order online
23 Nov 2017  Thursday — 7.30pm
Can't order online
24 Nov 2017  Friday — 7.30pm
Can't order online

Customer Service of Czech Philharmonic

Tel.: +420 778 532 539

E-mail: info@czechphilharmonic.cz

Customer Service office hours are on weekdays from 09:00 a.m. to 06:00 p.m. July, August from 09:00 a.m. to 03:00 p.m.

Performers

Christian Tetzlaff  violin
Christian Tetzlaff

Christian Tetzlaff has been one of the most sought-after violinists and exciting musicians on the classical music scene for many years. “The greatest performance of the work I’ve ever heard,” Tim Ashley wrote in the Guardian about his interpretation of the Beethovenʼs Violin Concerto with Daniel Harding.

Concerts with Christian Tetzlaff often become an existential experience for interpreter and audience alike; old familiar works suddenly appear in an entirely new light. In addition, he frequently turns his attention to forgotten masterpieces like Joseph Joachim’s Violin Concerto, which he successfully championed, and attempts to establish important new works in the repertoire, such as the Violin Concerto by Jörg Widmann, which he premiered. He has an unusually extensive repertoire and gives approximately 100 concerts every year. Christian Tetzlaff served as Artist in Residence with the Berlin Philharmonic, participated in a concert series over several seasons with New York’s Metropolitan Opera Orchestra under James Levine and appears regularly as a guest with such ensembles as the Vienna and New York Philharmonic Orchestras, the Concertgebouw Orchestra and London’s leading orchestras, working with leading conductors like Andris Nelsons, Robin Ticciati and Vladimir Jurowski.

Apart from his tremendous expertise on the violin, there are things that make the musician, who was born in Hamburg in 1966 and now lives in Berlin with his family, unique. He takes the musical text literally, he understands music as language, and he sees great works as narratives which reflect existential experiences. What sounds so obvious is an unusual approach in the everyday concert routine.

Christian Tetzlaff tries to follow the musical text as closely as possible often making well-known works appear in new clarity and richness. As a violinist he tries to disappear behind the work – and that paradoxically makes his interpretations extremely personal.

Essential to this approach are the courage to take risks, technical brilliance, openness and alertness to life. His teacher at the Lübeck University of Music was Uwe-Martin Haiberg, for whom musical interpretation is the key to violin technique – not the other way around. Christian Tetzlaff founded his own string quartet in 1994, and chamber music is still as important to him as his work as a soloist with and without orchestra. The Tetzlaff Quartet has received such awards as the “Diapason d’or”, and the trio with his sister Tanja Tetzlaff and pianist Lars Vogt was nominated for a Grammy. Tetzlaff has also received numerous awards for his solo CD recordings. In September 2017, his recent solo recording of Bach’s Sonatas and Partitas was released. He plays a violin made by the German violin maker Peter Greiner and teaches regularly at the Kronberg Academy.

In the 2017/2018 season Tetzlaff can be experienced on four continents, among others with the Pittsburgh Symphony Orchestra, NHK Symphony Orchestra Tokyo, Israel Philharmonic, London Symphony and London Philharmonic Orchestra and Tonhalle Orchestra Zürich under the baton of conductors such as Zubin Mehta, Sir Simon Rattle, Paavo Järvi, Manfred Honeck and Robin Ticciati.

With the Tetzlaff Quartet, in trio with Tanja Tetzlaff and Lars Vogt or solo performances, he will be in New York, London, in the Elbphilharmonie in Hamburg and the Pierre Boulez Saal in Berlin.

Vladimir Jurowski  conductor
Vladimir Jurowski

One of today’s most sought-after conductors, Vladimir Jurowski was born in Moscow in 1972, and completed the first part of his musical studies at the Music College of the Moscow Conservatory. In 1990 he relocated with his family to Germany, continuing his studies at the Musikhochschule of Dresden and Berlin, studying conducting with Rolf Reuter and vocal coaching with Semyon Skigin. In 1995 he made his international debut at the Wexford Festival, and the same year saw his debut at the Royal Opera House Covent Garden.

This season Jurowski takes up the position of Chief Conductor and Artistic Director of the Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin. He also celebrates ten years as Principal Conductor of the London Philharmonic, having been appointed in 2007 following four years as the orchestra’s Principal Guest Conductor. In addition he holds the titles of Principal Artist of the Orchestra of the Age of Enlightenment, Artistic Director of the Russian State Academic Symphony Orchestra, and Artistic Director of the George Enescu International Festival, Bucharest. He has previously held the positions of First Kapellmeister of the Komische Oper Berlin (1997–2000), Principal Guest Conductor of the Teatro Comunale di Bologna (2000–2003), Principal Guest Conductor of the Russian National Orchestra (2005–2009) and Music Director of Glyndebourne Festival Opera (2001–2013).

Jurowski enjoys close relationships with the world’s most distinguished artistic institutions. He works annually with the Chamber Orchestra of Europe, and appears regularly with the London Philharmonic at festivals including the BBC Proms, the George Enescu Festival of Bucharest, Musikfest Berlin, and the Dresden, Schleswig Holstein and Rostropovich Festivals. He collaborates with many of the world’s leading orchestras.

Highlights of the 2017/18 season and beyond include his debut with the Czech Philharmonic, and tours of major European cities with the Gustav Mahler Youth Orchestra and the Deutsche Kammerphilharmonie Bremen. He opens his first season with the Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin. With the London Philharmonic he spearheads a series focusing on Stravinsky, and conducts performances of Enescu’s Oedipe, Wagner’s Das Rheingold and Bach’s Christmas Oratorio, and tours to Germany and Japan. Operatically, highlights include a return to the Opera National de Paris in the original 1869 version of Boris Godunov.

A committed operatic conductor, Jurowski made his debut at the Metropolitan Opera New York in 1999. He has conducted at the Welsh National Opera, the Opera National de Paris, Teatro alla Scala Milan, the Bolshoi Theatre, with the State Academic Symphony of Russia, and at the Semperoper Dresden, as well as at Glyndebourne Opera. In 2015 he returned to the Komische Oper Berlin, and made his debut at the Bayerische Staatsoper in Munichand in 2017 made an acclaimed Salzburg Festival debut, and his first return to Glyndebourne as a guest conductor.

The 2017/18 season sees releases of discs of Strauss and Mahler with the Rundfunk-Sinfoniorchester Berlin, and Prokofiev and Tchaikovsky with the State Academic Symphony of Russia. His tenure as Music Director at Glyndebourne has been documented in numerous CD and DVD releases including award-winning productions of Tristan und Isolde, Die Meistersinger von Nurnberg, Ariadne auf Naxos, Falstaff, La Cenerentola, Rachmaninov’s The Miserly Knight and Prokofiev’s Betrothal in a Monastery.

Compositions

Johannes Brahms — Koncert pro housle a orchestr D dur op. 77

Koncert pro housle a orchestr D dur op. 77 začal Johannes Brahms komponovat roku 1878. „Přál bych si to projít s nějakým horším houslistou, než jsi Ty, protože se obávám, že nejsi dost přísný,“ psal skladatel 21. ledna 1879 svému příteli houslistovi Josephu Joachimovi (1831–1907), jemuž je koncert věnován. Joachim se narodil v Kopčanech u Bratislavy (tehdy se jeho rodná obec jmenovala německy Kitsee a maďarsky Köpcsény, a Bratislava, tehdejší sídlo Zemského sněmu v habsburských Uhrách, byla ještě Prešpurk/Preßburg/Pozsony). Brahms slyšel mladého houslistu poprvé roku 1848 ve svém rodném Hamburku hrát Beethovenův Houslový koncert. O pět let později se oba umělci znovu setkali v Hannoveru a uzavřeli celoživotní přátelství.

Joachim byl sice o pouhé dva roky starší než Brahms, jako výkonný umělec už však měl v hudebním světě jméno. Byl to on, kdo uvedl Brahmse k Robertu Schumannovi, který tehdy mladému Hamburčanovi předpověděl budoucnost a jeho talent ocenil výrokem, že povede hudbu na „nové dráhy“. Brahms při kompozici plně důvěřoval Joachimovým radám. Vytvoření obvyklé kadence v závěru první věty, která byla tehdy ještě pro sólistu obligátní příležitostí k předvedení technické brilance, mu zcela přenechal. Do vlastní struktury koncertu si však mluvit nedal a vzniklo dílo, které se charakteru běžných virtuozních koncertů vymyká.

Premiéra se konala 1. ledna 1879 v Lipsku pod taktovkou Hanse von Bülowa. Bülowova osobní účast na premiéře Brahmsovy skladby může překvapovat ty, kdo si jeho jméno spojují s okruhem kolem Franze Liszta, Richarda Wagnera a tzv. „novoněmecké školy“, k níž je směr Johannesa Brahmse, vycházející z odkazu hudebního klasicismu, stavěn do protikladu. Hans von Bülow (1830–1894), Lisztův žák, první manžel jeho dcery Cosimy, kterou mu odlákal Richard Wagner, však umění se soukromím nesměšoval; jeho tolerance se projevila i po rozvodu s Cosimou. Nadále propagoval Wagnerovo dílo a se stejným uměleckým zaujetím uváděl Brahmsovy skladby jako dirigent i klavírista.

První ohlasy premiéry Brahmsova Houslového koncertu bylo rozporné, mnohým zpočátku připadalo dílo málo „houslové“. V květnu 1879 ho Joachim uvedl v londýnském Crystal Palace a zprávy z anglické premiéry obezřetně psaly, že „dílo takové důležitosti, rozsahu a obtížnosti vyžaduje několikanásobný poslech. [...] Přítomní hudebníci byli zajedno, že druhá věta je rozhodně nejzdařilejší, třetí méně, ale celé dílo je vítaným obohacením houslového repertoáru“. Brahms ve skladbě překonal pojetí instrumentálního koncertu, v němž má hlavní úlohu technický a výrazový um sólisty, směrem k symfonickému pojetí. Skladba nevyniká virtuózní brilancí, sólový part je integrován do orchestrálního zvuku; druhou větu otevírá například hobojové sólo, zatímco sólista čeká na svůj nástup poměrně dlouho. První věta má mnoho společného s první větou druhé symfonie, v jejímž sousedství koncert vznikal; má i stejnou tóninu. Druhá věta dodnes působí svou lyričností, a rondo třetí věty především pro Brahmse typickým „uherským“ zabarvením.

Alexander Zemlinsky — Malá mořská víla, fantazie pro orchestr

„V dalekém moři je voda modrá jako květ nejkrásnější chrpy, a čistá jako nejčistší sklo. Je tak hluboká, že žádná kotva ke dnu nedosáhne... A na nejhlubším místě stojí hrad mořského krále. Zdi jsou z korálů, okna z jantaru, střecha z mušlí, a v každé z nich je lesklá perla.“ Tak začíná pohádka Hanse Christiana Andersena o mořské víle, která zachrání prince ze ztroskotané lodi, zamiluje se do něj a touží kvůli němu získat lidskou duši. Jeho lásku však získat nedokáže, princ se ožení s lidskou princeznou. Nešťastná víla by se mohla vrátit ke svým pouze za cenu vraždy mladého páru, toho však není schopná.

Příběh nenaplněné lásky pohádkové bytosti k člověku, který v podobě nám nejmilejší známe z Dvořákovy a Kvapilovy Rusalky, zaujal na přelomu 19. a 20. století  celou řadu umělců a dostal vícero podob. Jedním z takových děl bylo drama Maurice Maeterlincka, které téměř současně inspirovalo Gabriela Faurého, Clauda Debussyho, Arnolda Schönberga a Jeana Sibelia, a řadí se k nim i Die Seejungfrau Alexandra Zemlinského (1871–1942) s podtitulem „fantazie o třech větách podle Andersenovy pohádky“. Premiéru měla 25. ledna 1905 na koncertě, uspořádaném Sdružením tvůrčích hudebních umělců ve Vídni (Vereinigung schaffender Tonkünstler in Wien), které toho roku založili Alexander Zemlinsky, Arnold Schönberg, dirigent Oscar Posa a Gustav Mahler. Na koncertě zazněla také Schönbergova symfonická báseň Pelléas a Mélisanda. Oba skladatelé usilovali o moderní podobu programní hudby, v níž by uplatnili nové hudební myšlení, obohacenou harmonii nezávislou na klasicko-romantickém kánonu, nový orchestrální zvuk a nový způsob tématické práce.

13. listopadu 1907 zazněla Zemlinského Mořská víla na Filharmonickém koncertě Nového německého divadla v Praze za řízení Artura Bodanzkého: „Prostředí a obsah Andersenovy pohádky poskytly skladateli hojnou a bohatě využitou příležitost k dráždivým zvukovým efektům a pikantním zvukovým kombinacím. Orchestrální věta, která při veškerém, tematickém propracování zůstává transparentní a zdržuje se v přehnané polyfonní složitosti, je hlavní předností díla. Méně příznivě lze mluvit o invenci, která je buď příliš eklekticky závislá na nějakém pravzoru (hlavní téma první věty například téměř notu od noty odpovídá Čajkovského Patetické), nebo nemá dostatečně ostré kontury, aby se prosadila. Zemlinsky sdílí osud většiny moderních skladatelů, pro jejichž talent a tvorbu není ani tak podstatné, co říkají, nýbrž jak to říkají,“ psal recenzent Dr. O. A. v Montags-Revue aus Böhmen. Podobně i dr. Bělský v Prager Tagblattu, který ovšem především vyčetl organizátorům koncertu, že postavili Zemlinského novinku vedle Beethovenovy Eroiky, vedle níž nemohla obstát. Zemlinského instrumenace vykazuje „straussovsko-mahlerovské rysy, sympatické je, že se neskryl za náročné označení symfonie a nazval svou skladbu pouze fantazií. [...] Pan Zemlinsky je bezpochyby velmi nadaný hudebník s vytříbeným smyslem pro barvy a pro osobité harmonie, škoda jen, že tato harmonická jedinečnost téměř udusí jakýkoli další hudební výraz. Jeho Mořská víla je scénická hudba, která by potřebovala optickou oporu, jinak zůstane skutečně ‚němá‘.“

Zemlinského původní rozvrh skladby byl dvoudílný, a každý díl měl mít dvě části. První z nich měla představovat mořské dno, další mořskou vílu, svět lidí, bouři a princovu záchranu. V druhém dílu patřila první část mořské víle, její touze a návštěvě u čarodějnice, druhá část princově svatbě a zániku mořské víly, která se promění v „dceru vzduchu“. V konečné třívěté podobě Zemlinsky od podrobného popisu ustoupil. Moderní pojetí symfonické básně, o které se snažil, znamenalo nevnucovat publiku vlastní představu. Osmdesátá léta minulého století, která znovuobjevila hudební secesi, přivedla na koncertní pódia také dílo Alexandra Zemlinského a jeho křehkou krásu. Do jaké míry skladba líčí Andersenův příběh, záleží pouze na posluchačově fantazii. Přesto můžeme považovat za jisté, že osamělý hlas houslí patří mořské víle a nebude pochyb, ve kterých místech nastupuje v hudbě bouře na moři. A to bez optické podpory, kterou vyžadoval recenzent pražské premiéry.