Photo illustrating page  Czech Philharmonic Valentin Radutiu

Czech Philharmonic

Valentin Radutiu

Other promoters

Czech Philharmonic performs with conductor Cristian Macelaru and cellist Valentin Radutiu at the George Enescu festival in Buchurest.

Czech Philharmonic
Programme

George Enescu
Orchestral Suite No. 3 in D major "Villageoise"

Dmitri Shostakovich
Cello Concerto No. 1 in E-flat major, Op. 107

Antonín Dvořák
Symphony No. 8 in G major, Op. 88

Performers

Valentin Radutiu
cello

Cristian Macelaru
conductor

Photo illustrating the event Czech Philharmonic Valentin Radutiu
Romanian Athenaeum — Concert Hall
6 Sep 2017  Wednesday — 5.00pm
Can't order online

Please contact the promoter of the concert for ticket information and availability.

Performers

Valentin Radutiu  cello

Compositions

Antonín Dvořák — Symfonie č. 8 G dur op. 88 „Anglická“

Rok 1889, ve kterém vznikla Symfonie č. 8 G dur op. 88, byl pro jejího autora úspěšný. Dostal nabídku profesora skladby na Pražské konzervatoři, Národní divadlo mu uvedlo premiéru opery Jakobín, byl vyznamenán Řádem železné koruny. Dvořák se nacházel v pozitivním životním období, ve kterém u něj sílil pocit vyrovnanosti a životní radosti.

Zájem o skladatelovy kompoziční aktivity byl dále posílen jeho úspěšnými pobyty v Anglii. Svému anglickému příteli klavíristovi a skladateli Francescu Bergerovi v dopise ze dne 8. září 1889 píše: „Velmi děkuji za Váš laskavý dopis, ve kterém se mě ptáte, zda mám něco nového pro Vaše koncerty. Pravděpodobně to bude nová symfonie, na které nyní pracuji; je zde pouze otázka, zda budu schopen ji dokončit včas.“Do práce na Osmé symfonii byl Dvořák ponořen od 28. srpna do 8. listopadu, a to převážně na svém letním sídle ve Vysoké, kde se cítil nejlépe.

Dobrá tvůrčí atmosféra byla ale narušena roztržkou s jeho „dvorním“ nakladatelem Simrockem. Vydavateli se Dvořákovy finanční požadavky zdály přehnané. Snažil se ho přimět ke komponování drobnějších a jednodušších skladeb, neboť velká a náročná orchestrální díla se mu nezdála dostatečně rentabilní. Autor ovšem nehodlal slevit ze svých uměleckých představ, a tak na tři roky přerušil se Simrockem spolupráci. Svůj opus 88 vydal u londýnské firmy Novello. Symfonie tak proto získala později podtitul „Anglická“.

Osmá symfonie si v základních rysech – čtyřvětosti a tempovém rozvržení vět – zachovává stavbu klasické symfonie. Dílo ale překvapuje mnoha inovacemi, pestrým sledem proměnlivých nálad od pastorálních obrazů přes intonace taneční a pochodové až k dramaticky vypjatým plochám. Je to kantabilní a diatonická skladba, ze které je patrná skladatelova náklonnost k české a slovanské lidové hudbě. Jak sám autor poznamenává, usiloval o zpracování témat a motivů v jiných než „obvyklých, všeobecně užívaných a uznaných formách".

Premiéra se uskutečnila pod Dvořákovým vedením 2. února 1890 v Rudolfinu v rámci populárních koncertů Umělecké besedy a následně 24. dubna téhož roku v Londýně při koncertu tamní Filharmonické společnosti v St. James’s Hall. Dvořák symfonii následně dirigoval ještě mnohokrát: 7. listopadu 1890 ve Frankfurtu nad Mohanem, 15. června 1891 v Cambridge při příležitosti udělení čestného doktorátu tamní univerzitou, 12. srpna 1893 v Chicagu a 19. března 1893 znovu v Londýně. Ohlasy, které následovaly po provedeních, jsou samostatnou kapitolou. Dvořák byl anglickým tiskem označen za jediného z žijících skladatelů, který může být oprávněně nazýván Beethovenovým nástupcem: „Ten jediný, ačkoli se stejně jako Brahms snaží držet Beethovenovy školy, je schopen přinést do symfonie zřetelně nový prvek.“

Vídeňský kritik Eduard Hanslick zase píše: „Celé toto Dvořákovo dílo, jež patří k jeho nejlepším, lze chválit za to, že není pedantické, ale při vší uvolněnosti nemá zároveň k ničemu tak daleko jako k naturalismu. Dvořák je vážným umělcem, který se mnohému naučil, ale navzdory svým vědomostem nepozbyl spontánnost a svěžest. Z jeho děl mluví originální osobnost a z jeho osobnosti vane osvěžující dech něčeho neopotřebovaného a původního.“

Zanedbatelný není ani komentář samotného skladatele po Londýnské premiéře: „Koncert dopadl skvěle, ba tak, jak snad nikdy předtím dříve. Po první větě byl aplaus všeobecný, po druhé větší, po třetí velmi silný tak, že jsem se musel několikrát obracet a děkovat, ale po finále byla pravá bouře potlesku, obecenstvo v sále, na galeriích, orkestr sám, i za ním u varhan sedící, tleskalo tolik, že to bylo až hrůza, byl jsem několikrát volán a ukazovat se na pódium – zkrátka bylo to tak hezké a upřimné, jak to bývá při premiérách u nás doma v Praze. Jsem tedy spokojen a zaplať pánbůh za to, že to tak dobře dopadlo!“

George Enescu — Orchestrální suita č. 3 D dur "Vesnická" op. 27

Dmitri Shostakovich — Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 Es dur op. 107

K napsání Prvního violoncellového koncertu nepřímo inspiroval Dmitrije Šostakoviče violoncellista Mstislav Rostropovič. Skladatel slyšel v roce 1952 jeho provedení Prokofjevovy Koncertantní sinfonie pro violoncello a orchestr op. 125 a od té doby v mysli koncipoval skladbu stejného druhu, výhradně pro Rostropoviče. Když ji v létě 1959 za pouhých 40 dní napsal, měl už za sebou dva klavírní a jeden houslový koncert. Stejně jako Prokofjev použil klasickou formu koncertu, v instrumentaci nadstandardně využil lesní roh nebo celestu a umožnil sólistovi předvést všechno své umění. Výsledkem je jedno z hlavních a nejobtížnějších děl koncertantní literatury pro violoncello. Partitura nese věnování Rostropovičovi, který byl i prvním interpretem skladby 4. října 1959 v Leningradě (nyní Petrohradě) s Leningradskou filharmonií řízenou Jevgenijem Mravinským.

Koncert stylově souvisí s ostatními velkými díly stejného období – introspektivními a autobiografickými prvky, z nichž nejvýraznější je téma D-eS-C-H (D-mitrij Sch-ostakovich), které najdeme i v 10. symfonii (1953) nebo 8. kvartetu (1960). Téma, které se s výjimkou druhé věty objevuje v celé skladbě, je ve violoncellovém koncertu transponováno na G-Fes-Ces-B (tedy vybočuje z rámce hlavní tóniny). Zazní hned v úvodu první věty v partu violoncella a opakuje se v různých transpozicích za neustálého, až groteskního přitakávání orchestru. Je obdivuhodné, s jakou variabilitou dokázal Šostakovič tyto „pouhé“ čtyři tóny využít a postavit na nich komunikaci sólisty s orchestrem. Nejprve si violoncello povídá s dechy, pak se smyčci, potom najde ozvěnu u lesního rohu. Po devadesáti taktech se objevuje druhé téma inspirované lidovou ukolébavkou, kterou použil už Musorgskij v cyklu Písně a tance smrti.

Druhá věta je nejrozsáhlejší a nejintenzivnější z celé skladby, založená na dvou tématech, – ruské „berceuse“ (na způsob ukolébavky) a elegické melodii – která Šostakovič mistrně zkombinoval. Kantabilní možnosti violoncella zde směřují až k nadpozemské abstrakci. Úvodní téma smyčců sólový part nikdy nezahraje, má své vlastní, v němž komunikuje opět s celestou a lesním rohem. Instrumentace je velmi lehká, vše je kalibrováno v přesných detailech.

Třetí věta má podobu sólové kadence, ovšem podle očekávání mohutnější a autonomnější. Slyšíme v ní akordy, polyfonii, čisté melodie, pizzicato, výlety do všech registrů violoncella a také opakovaná „nakouknutí“ tématu D-eS-C-H.

Attaca navazuje závěrečná věta, rondo se schématem a-b-a-c, jakýsi dovětek části úvodní i s jejím groteskním charakterem, ještě akcentovaným častými metrickými změnami. Hlavní téma – chromatický běh – zahraje poprvé hoboj, violoncello nastupuje se svým tématem, v němž komunikuje s violoncelly v orchestru. Od taktu 105 slyšíme pokřivenou citaci Stalinovy oblíbené písně Suliko, kterou Šostakovič použil i v jiných svých dílech. Důležitým znakem poslední věty je očištění tématu D-eS-C-H, které se poznenáhlu vynořuje ve fragmentech, až je zvučně zahráno lesním rohem. Koncert končí na efekty bohatou kodou s údery tympánů.